Zrozena pro Afriku. Dokument o opavské rodačce, která vychovala lvici Elsu, vyvolal joymánii

Je to týden, co měl na obrazovkách premiéru dokumentární film České televize Zrozena pro Afriku. Badatelka Zuzana Beranová se v něm vrací do Afriky a pátrá s dokumentaristy po osudu Joy Adamsonové, slavné opavské rodačky, která příběhem lvice Elsy uchvátila a nadchla pro ochranu přírody doslova celý svět.

Ano, celý svět zná lvici Elsu, kterou Joy a George Adamsonovi dokázali vrátit zpátky do divočiny. Kniha Příběh lvice Elsy vyšla na všech kontinentech, ve všech myslitelných jazycích a byla podnětem k ochraně divoké zvěře na celém světě. Málokdo ví, že světoznámá spisovatelka a ochránkyně divokých zvířat pocházela z Československa. Celý život žila s šelmami a nakonec byla brutálně zavražděna uprostřed africké divočiny.

Vezl si rukavičky na unikátní filmy Joy, nakonec musel použít i kladivo

Zuzana Beranová pátrá po osudu Joy Adamsonové už čtvrt století, strávila v Africe jako česká konzulka několik let, napsala o Joy životopisnou knihu a nyní se stala spoluautorkou a průvodkyní až detektivního dokumentu Zrozena pro Afriku. My jsme s ní hovořili především o natáčení, ve kterém se Zuzana Beranová vydává po stopách manželů Adamsonových a setká se opět po dvaceti letech s vrahem slavné ochránkyně zvířat.

Na téměř čtrnáct dní do Keni vyrazili loni v březnu tři členové štábu, kameraman Stanislav Solánský, režisér Michael Kaboš a Zuzana Beranová. Poté pokračovalo natáčení ve Vídni, v Opavě, v okolí Kružberské přehrady a poté režisér dokumentu „vyzvedl“ ve Velké Británii i archivní záběry, které Joy Adamsonová a její manžel sami natočili ruční kamerou. Tu Joy pořídila za první výtěžky ze svých knih. Skončily jednoho dne v kovových krabicích a od té doby je nikdo neviděl.

„V dokumentu je lidé mohou vidět vůbec poprvé. Jsou to záběry z práce se zvířaty, z táborů a kempu. Získali jsme autorská práva na použití osobně Joy natočené záběry protislužbou za to, že Česká televize tyto unikátní záběry zdigitalizuje. Když pro tyto osmimilimetrové a šestnáctimilimetrové filmy záběry jel režisér do Anglie, tak si s sebou bral bílé rukavičky na nakládání s filmy. Ale nakonec musel použít kladivo, aby vůbec ty zrezlé krabice otevřeli,“ vypráví Zuzana Beranová.

Unikátní záběry ukazují i šrámy na těle i duši Joy

Na těchto nikdy nikým neviděných záběrech třeba George Adamson tahá z řeky krokodýla. „Na těch záběrech vidíme prostředí kempů, ve kterých Adamsonovi žili, vidíme ty primitivní podmínky tehdejších ochránců zvířat. Vidíme experimenty s návratem Elsy do divočiny. A je z nich dobře poznat, že George Adamson měl se lvicí Elsou přirozenější vztah, zatímco Joy se musela často pozornosti lvice někdy až nepřirozeně a afektovaně domáhat,“ říká badatelka, která ani v komentářích v dokumentu Joy Adamsonovou nijak nepřibarvuje a neidealizuje.

Foto: Stanislav Solanský, Česká televize

Unikátní záběry zachycují slavnou opavskou rodačku také v poslední fázi života, kdy se starala o levhartici Penny v kempu Shaba. „Zvláště na velkém plátně člověk vidí, kdy už byla Joy drsnými podmínkami africké buše doslova utlučena, vidíme ta nedoléčená zranění, škrábance, opuchlé klouby, vidí po těžké nehodě znetvořenou ruku Joy. Ale pořád je vidět, že to je energická žena, která jde za svým, a že u ní stále pracuje urputnost. Jen její tělo už nestíhá. A že poslední léta jejího života už pro ni asi byly utrpením,“ říká Zuzana Beranová.

Druhá cesta za vrahem Joy Adamsonové

Joy Adamsonová podle opavské badatelky své konflikty v posledním táboře zřejmě hrotila, aniž by se starala o možné následky. Právě tyto konflikty vyústily ve vraždu, za kterou byl jako jediný viník odsouzen v roce 1980 na téměř třicet let Paul Nakware Ekai, jenž se tehdy vyhnul trestu smrti proto, že v době vraždy nebyl plnoletý. V roce 2009 ho z vězení potichu propustili. „Byla už jsem za ním jednou, před dvaceti lety v roce 2005, kvůli své knize. Byla to dramatická zkušenost, kdy jsem si ho tehdy překřtila pro sebe na Černého leoparda. Zažila jsem ho tehdy jako agresivního, výbušného muže od jezera Tutkana, který po nás při návštěvě ve vězení dokonce jednou nepříjemně vyjel,“ vypráví autorka životopisné knihy o Joy nazvané Setkání se smrtí.

Od propuštění vrah Joy Adamsonové odešel do ústraní a marně se ho snažili najít i zahraniční štáby, například z BBC. „Nám se to podařilo přes strážce národního parku Shaba. Ti mi dali číslo na ženu z kostela, která pracovala pro komunitu, do níž patřil i Ekai. Pak jsme od ní dostali další kontakt a od toho kontaktu jsme dostali kontakt na souseda, který žil vedle Ekaie,“ líčí Zuzana Beranová.

A tak ho čeští dokumentaristé našli. A on s natáčením souhlasil, ovšem s dvěma podmínkami. „Tou první bylo, že mu dáme pořádně najíst, a druhou, že mu nebude vidět do tváře. Tak si vzal na hlavu slamák, ale během rozhovoru se tak rozohnil, že mu nakonec do tváře vidět je,“ popisuje badatelka.

Z „černého leoparda“ se stal vetchý, sešlý stařec

Zuzana Beranová má z rozhovoru s vrahem Joy Adamsonové rozporuplné pocity. Najednou před sebou viděla místo „černého leoparda“ vetchého sešlého starce. „Ve vězení ho mučili, pálili ho, lámali mu klouby, a to mučení ho poznamenalo. Měl poničené ruce, nedokázal se pořádně najíst a donést vidličku k ústům. A spíše dnes vzbuzuje lítost,“ líčí.

Přesto je opavská badatelka přesvědčena, že Paul Ekai vzal vražedný nůž a zasadil s ním Joy Adamsonové několik bodných ran, přestože on tvrdí, že Joy nezavraždil, v dokumentu například říká, že ji měl takřka za svou matku. „Ale tu vraždu musel někdo vymyslet. Protože zatímco Ekai vraždil, někdo v tu samou chvíli o kus dál v táboře vytahoval baterie z land roveru, aby se nemohlo odjet pro případnou pomoc,“ míní Zuzana Beranová.

Že jsem nenechala tu garderobu na letišti!

Sama opavská badatelka spolupracovala na scénáři dokumentu, ale na natáčení se připravovala i pro roli hlavní průvodkyně filmem. „Produkční z Ostravy mi zařídila školení u maskérky na Kavčích horách. Ta mi řekla, jak se mám líčit, že mám být každý den na natáčení jiná, pokaždé jiné vlasy, že mám mít slamáček, jindy zase tohle a tak podobně. Takže jsem do Afriky táhla tři kufry, z toho polovinu tvořila všelijaká garderoba. Když to kameraman a režisér viděli, šli do mdlob,“ směje se Zuzana Beranová.

Pak nastal první natáčecí den a první velký záběr, který miniaturní štáb točil v národním parku Meru u hrobu gepardice Pippi, kterou Joy po Else rovněž úspěšně navrátila do divočiny.

„Režisér říkal, že to bude jen na zkoušku, že si tam práci osaháme a další den tam pojedeme točit naostro. Tak jsem si na sebe nejvolnější kalhoty a nejošoupanější safari košili. Tak jsme to na zkoušku natočili a režisér mi sdělil, že se mu strašně záběry líbí a že od této chvíle budu nosit na záběrech tu stejnou košili! Aby se mu to lépe ve střižně stříhalo. Takže jsem svou garderobu klidně mohla nechat v Keni na letišti,“ směje se Zuzana Beranová.

Foto: Stanislav Solanský, Česká televize

Zuzana Beranová také podle rad maskérky z Kavčích hor ráno vstávala důkladně se líčila. U petrolejky a ranního kafe ve stanu. „Abych byla dokonalá. Ale režisér čekal do oběda, až ze mne ztečou všechna líčidla, až budu zaprášená, až budu úplně zpocená a vyčerpaná, až budu mít na košili brouky a bůhvíco dalšího, a teprve potom začínal točit. Ale asi chtěl tím dosáhnout nějaké autenticity,“ vzpomíná se opavská badatelka.

Dnes je park založený rodačkou z Opavy plný divoké zvěře

Zažila však při natáčení dokumentu o Joy Adamsonové i pozoruhodnější a závažnější momenty. Když filmaři přijeli do národního parku Meru, který Joy založila a vychovávala v něm lvici Elsu i levhartici Pippu, tak ji překvapil a doslova uhranul. „Viděla jsem ten park před dvaceti lety i před deseti lety. Vždy to byl park, který ohrožovali pytláci lovící divokou chráněnou zvěř, nebylo v něm moc zvířat. A nyní jsme vjeli doslova do ráje. Přivítalo nás stádo sto padesáti slonů, natočili jsme stádo dvou stovek žiraf, byla tam uprostřed parku nosorožčí rezervace. Prostě nádhera,“ popisuje badatelka z Opavy.

V těch chvílích, kdy zažívala takovou nádheru, si prý říkala: „Tohle začala Joy Adamsonová, rodačka z Opavy. Cítila jsem najednou k ní takovou úctu. Ona byla i obrovská vizionářka. V době, kdy Joy zakládala park Meru, byli v Africe pytláci, divoká africká zvířata byla v permanentním ohrožení. Dnes je vidět, že se keňská vláda s pytláky dobře vyrovnává. Ač jsme při cestách štábu dávali raději s sebou ozbrojeného strážce. Ale ne kvůli divoké zvěři, právě kvůli pytlákům. Takže ta hrozba tam je, ale už není tak velká,“ říká Zuzana Beranová.

Dokument vyvolal po odvysílání menší „joymánii“

Na dokument Zrozena v Africe přispěly opavský magistrát a Moravskoslezský kraj. Na ČSFD si nový dokument skvěle vede, má od diváků 80 procent. Česká televize dokument Zrozena pro Afriku otitulkovala do angličtiny a chystá se ho nabízet, a to i na zahraniční festivaly.

Foto: Stanislav Solanský, Česká televize

„Zdá se mi, že po uvedení dokumentu se v Česku zvedla taková menší joymánie. Chodí mi spousty strašně pěkných dopisů z celé republiky. Jsou to dopisy lidí, které oslovila lvice Elsa, kteří si ji pamatují z dětství z filmu nebo knihy a u nichž její příběh ovlivnil vnímání zvířat a přírody nebo jejich vnímání romantiky či Afriky. Ozývají se nám botanici, které oslovily Joyiny kresby,“ říká Zuzana Beranová.

Zájem vyvolaný dokumentem ji motivuje znovu k tomu, aby usilovala o to, aby Joy Adamsonová měla v České republice nějaké své muzeum či památník. Aby lidé nemuseli čekat na nějaké dokumenty, ale aby se tam promítaly filmy, a aby lidé měli Joy takříkajíc pořád po ruce. No kdo ví, možná dokument zapůsobil na nějakého bohatého mecenáše, který by měl prostředky na vybudování muzea Joy Adamsonové, ideálně v její rodné Opavě,“ říká Zuzana Beranová, kterou od mládí Joy Adamsonová fascinuje.

Foto: Stanislav Solanský, Česká televize