Zvuk jako samet! Janáčkova filharmonie v Japonsku hrála v nejlepších koncertních sálech

​Janáčkova filharmonie Ostrava ukončila 18. května velmi úspěšnou koncertní sezónu a chystá se na novou, která bude jubilejní a slavnostní. Orchestr bude totiž slavit sedmdesáté výročí od svého vzniku a chystá se koncertovat v evropských mekkách klasické hudby a jejich prvotřídních sálech Berlíně, Paříži, Varšavě a ve Vídni.

Je to jen pár dnů, kdy se toto vysoce ceněné hudební těleso vrátilo ze zájezdu do Japonska. Nejen o tom si ředitel Janáčkovy filharmonie Ostrava Jan Žemla povídal s hosty slavnostního „odtajnění“ nové sezóny filharmonie v horním patře doubledeckeru při cestě do Janáčkových Hukvald.

Janáčkova filharmonie se vrátila před týdnem z Japonska. Jaké to bylo?

Odehráli jsme tam devět koncertů ve skvělých koncertních sálech. Dnes už máme téměř roční zkušenost s koncertováním v bývalém kině Vesmír a můžeme říci, že je to nesrovnatelný rozdíl. Dostali jsme se do Japonska po patnácti letech, ale za mého jedenáctiletého působení jsme byli několikrát v Koreji a několikrát v Číně.

Co na vás nejvíce zapůsobilo?

Skutečně ty koncertní sály. V prvním, který jsme navštívili, byl několikadenní festival orchestrů na několika destinacích, takové francouzské Bláznivé dny, kde jsme odehráli šest koncertů. Můj první dojem ze sálu, jehož akustiku dělalo studio Nagata Acoustics, která má v péči i akustiku nového sálu v Ostravě, byl ohromný - ten zvuk by se dal přirovnat k nějakému gastronomickému zážitku.

Jak to myslíte?

Ten zvuk byl jako samet, jako smetanový krém. Housle zněly prostě zakulaceně, nic ve zvuku nedrhlo, nic nevyčnívalo. Pro naše hudebníky na pódiu to byl prostě veliký zážitek, kdy ti, co byli na jednom konci pódia, mohli slyšet krásně kontrabas z konce druhého. Zvuk tam byl prostě dokonalý. Někdy je však dokonalá akustika sálu až mimořádně nebezpečná. Vy tam totiž slyšíte všechno, třeba kdy se nástroje v určité době dokonale nesejdou, tak je to prostě slyšet. Když někdo v sále nepatřičně promluví, tak je to stejně dobře slyšet jako ten orchestr, protože ten sál funguje jako velká ozvučnice.

Co vám na zájezdu v Japonsku připadalo nejzábavnější?

Asi koncertní provedení téměř šedesátiminutového výběru ze Smetanovy Prodané nevěsty. Do něho byli přizváni dva čeští sólisté na hlavní role, což byla Tereza Mátlová a Tomáš Černý. A poté tam byla skvadra japonských zpěváků, japonský sbor a japonský dětský taneční soubor. Jak Japonci mimicky přehrávají, se vymyká našemu pohledu na operu, takže to občas bylo i legrační. Ale okouzlující byly děti, které vystoupení v krojích velmi bavilo.

Máte nějaký bizarní zážitek?

Koncert, na kterém zazněla Janáčkova symfonieta. To bylo skvělé. Na Janáčka nastoupila japonská banda, ale chyběl cimbalista. Toho měla japonská strana zařídit, poslali jsme party několik měsíců dopředu. A oni měli na tom festivalu nějakou maďarskou kapelu a jeden z těch kluků měl hrát na ten cimbál. Ale neuměl noty. Takže na zkoušce s dirigentem nezačal hrát svůj part. Byl velmi zmatený a vyděšený. Řekl jsem dirigentovi, ať ho nechá improvizovat. A klobouk dolů, ten kluk se naučil ten part podle hudby a skvěle ho odehrál. Tento koncert patřil k našim nejúspěšnějším.

A zažili jste i zemětřesení…

Ano, při koncertním provedení osmé Dvořákovy symfonie začaly najednou ve třetí větě v sále houkat sirény a z reproduktorů se ozvalo nějaké hlášení v japonštině. Říkal jsem si v první chvíli, že asi někde nastal požár nebo někdo spustil planý poplach, jako se to občas děje u nás. Dirigent byl v rauši, takže dirigoval asi deset sekund při hlášení dál, až pak to utnul. Orchestr přestal hrát. A sál se zatřepal, světla se rozhoupala, sedadla se zavlnila a bylo to fakt cítit. Jako když vás někdo zezadu chytne za židli a poměrně hodně s vámi zalomcuje. Říkal jsem si, co se v takové situaci dělá. Nade mnou desítky tun betonu. Ale nenastala žádná panika! Nikdo se z diváků nezvedl ze židle, všichni seděli dál. Jen jeden z členů našeho orchestr si šel stoupnout mezi futra, jak se u nás reaguje na nebezpečí. A po třech minutách koncert pokračoval.

Ano?

Evidentně to Japonce nepřekvapilo a zjevně jsou ty jejich budovy na zemětřesení připraveny. Nikde nepraskla zeď nebo okno, Jen se to otřepalo v základech, a to opravdu výrazně. O pár dní později jsme to zažili při večeři, kdy se zavlnila okna, protřepaly se nápoje, ale nic víc. Někteří kolegové pak označili koncert, při kterém jsme zažili zemětřesení, za naprosto „otřesný“ (směje se).

S jakou jste se vrátili do Ostravy?

Moc se to povedlo. Vrátili jsme se zkušenostmi se čtyřmi naprosto skvělými sály a plni energie. Cítím po návratu z Japonska v orchestru velkou motivaci. Odjížděli jsme v době, kdy na ostravském magistrátu proběhla politická turbulentní změna. A věříme, že od vybudování nového koncertního sálu neustoupí.

Jaký máte nehudební dojem z Japonska?

Je to neuvěřitelně čistá země. Je tam obrovská disciplína, tam opravdu na zemi nenajdete papírek. A přitom tam nejsou odpadkové koše nebo stojánek na nedopalky cigaret! A není tam nepořádek. Veškerý nepořádek, který člověk udělá třeba jídlem z fastfoodů, si tam prostě odnesete domů a tam ho zrecyklujete. Tam neexistují sprejeři, nikdo tam nic neničí, stopy po vandalismu tam neuvidíte. Je tam také nízká kriminalita, v tomto ohledu je Japonsko jedna z nejbezpečnějších zemí na světě. A lidi jsou k sobě slušní a zdvořilí. Nikdo tam nikam nespěchá, jsou vychovaní, nikdo tam nikomu nenadává. Samozřejmě jsou pracovití a disciplinovaní.

To je úplná idyla…

Třeba jsem byl v parku, kde byl místo trávy mech. Všude byly listnaté stromy, ale pod nimi nebyl ani jeden spadlý lístek. Říkal jsem si, jak je to možné? A pak jsem potkal partu šesti chlapů, kteří takovými proutěnými metličkami vyhrabávali z toho mechu listí. Nevysávali to žádným vysavačem, prostě to sbírali. A nezůstal po nich ani lístek. I když to ve mně trochu vyvolává dojem umělé zaměstnanosti, pro sebe jsem si to nazval socialismem v ideální podobě.

A největší nehudební zážitek?

Jídlo. To je pro mne nejzajímavější část Japonska. Je tam spousta jídla, která jsou u nás spíše drahá. Tam je cenově dostupná obrovská nabídka ryb, rybích produktů a orientálních pochutin. Každému bych doporučil alespoň jednou Japonsko navštívit.

Jste zpátky a opět se trochu přetřásá budování koncertní síně pro váš orchestr. Jak tu současnou situaci vnímáte?

Zásadní je to, že kino Vesmír je pro nás fakt provizorium, i když je vlastně nejlepším řešením situace s výstavou nového sálu a rekonstrukcí domu kultury. Je to však opravdu malý prostor, a přitom už do něj nelze více investovat. Někdo se chce možná bavit o nějaké úspornější variantě projektu nového koncertního sálu, ale ten redukovat moc nejde. Navíc sál se stane součástí rekonstruovaného domu kultury a myslím, že by stavby nefungovaly jedna bez druhé. Kdyby se cokoliv mělo měnit, tak by to znamenalo úplně nový projekt sálu a velký krok zpět o několik let. A pro nás mnohem déle času v provizoriu, které je pro nás malé a nevyhovující.

Jaké je tedy Vesmír provizorium a v čem?

Vesmír není plnohodnotný sál, nedá se tam udělat koncert s větší partiturou. Když se velký koncert udělá, tak to křičí, zvuk v sále je suchý a tedy není příliš inspirativní a poetický. Muzikanti třeba nemohou ve Vesmíru vůbec zkoušet, na pódiu je jen metr a kousek čtvereční na muzikanta, vždy se modlím, aby nepřišlo všech našich šestadevadesát muzikantů, protože ti se tam prostě nevejdou. To samé platí pro publikum. My nemůžeme těch pět set lidí ze sálu pustit během pauzy ven, protože by se tam prostě nevešli. Takže žádné kafe, žádná voda v pauze koncertu, lze si jen odskočit na toaletu a zpátky a ideální je, aby polovina zůstala v sále sedět.

Jaká bude vaše 70. sezóna?

Snažili jsme se, aby byla exkluzivní, aby zaujala a potkala se zároveň s významným výročím a to dvousetletým výročím narození Bedřicha Smetany. Začali jsme sedmdesátou sezónu připravovat už loni a po roce, když jsem se připravenými koncerty probíral, zjistil jsem, jak je nekompromisní. Její součástí je deset symfonických komorních cyklů, cyklů populární hudby i cyklů pro mírně pokročilé posluchače. Je v ní obrovské množství skvělých sólistů, vynikající dirigenti. Je to pro mne čirá radost.

Jaký je o ni zájem?

Spustili jsme ve čtvrtek ráno 18. května předprodej vstupenek na novou sezónu a už máme na některé koncerty jen pár posledních míst.

Takže zájem diváků i přes „vesmírné“ provizorium neklesá…

Naopak. My jsme dnes v předprodeji a prodeji vstupenek na koncerty na předcovidových číslech. Což je prostě super a nemyslím si, že se tohle každé instituci podařilo. Možná se nám vrátilo, že jsme během covidu dělali hodně on line koncertů a hlavním důvodem bylo, aby se orchestr dál potkával a zůstat s naším publikem. A lidé k nám zůstali loajální.

Máte koncerty ve Vesmíru vyprodány?

Ano, ale jsme omezeni malou kapacitou sálu. Naše koncerty jsou vesměs plné a tak jsme chtěli reagovat a uspokojit posluchače, které jsme museli doposud kvůli kapacitě odmítat. Některé koncerty, až polovinu, tedy budeme reprízovat. Ve čtvrtek a poté i v pátek. Jiná možnost v tuto chvíli není.