Bistro uprostřed lesů. Tvrdé vám na Vintrovce nenalijí, zato berou karty

Po dvaceti letech v cizině si dokázali přiznat, že se jim po Česku stýská. Uprostřed lesů na Zlínsku otevřeli během jediného roku druhé bistro. Tvrdé vám nenalijí, místo toho pořádnou dávku energie v podobě Podjavorinské polévky nebo legendárního marockého čaje.

„Nahoru od naší chalupy je to pořádný krpál, na samotném hřebeni Javorníků spíš takový průchoďák. Sortiment bude ještě omezenější než v Bílých Karpatech, ale myslím, že lidé ocení, že tam dostanou něco na zub,“ přemítá Vlaďka Vintr pár týdnů před otevřením bistra Vintrovka II na trase Kohútka-Kasárna.

V Beskydech to mělo původně začít. Vize byla taková, že si pod Malým Javorníkem zřídí kiosek, aby se pod hřebenem mohli rovnou zabydlet. Nakonec jim dřív přálo štěstí pod Velkou Javořinou. V místě, kde lišky dávají dobrou noc, ale vlka nebo medvěda tady prý nepotkáte. Maximálně tak zatoulanou krávu. „Na rovinu, není to úplně divočina, jsme kousek od hlavní silnice. Strání je hodinku pěšky, Korytnou máme na dohled,“ zmiňují majitelé.

Víťa je tu doma, tedy až na dvacetiletou pauzu, kterou strávil provozováním restaurace v severním Walesu. Vlaďka z Karlových Varů mu svým pobytem v novozélandském Queenstownu zdárně sekunduje.

Nebýt jejich neotřelé love story, zůstala by třináctimetrová rozhledna Obecnice téměř zapomenuta. A nevznikla by Vintrovka. Dnes má vlastní turistickou známku a najdete ji na Google Maps a Mapy.cz.

Neudělali nic, co by nezvládli jiní. Ale jdou na to vtipně, moderně a s kusem pokory ke zdejší přírodě. „Velké ambice nemáme. Snažíme se držet „cloud pro fan“ a být spíš k užitku, než dělat z bistra byznysovou záležitost,“ říkají.

Když přidáte do kroku, přes víkend je tam najdete. Panáka vám sice nenalijí, odbočit z červené k nim ale můžete bez obav s platební kartou.

Před létem byste se tu potkali se štábem České televize a hercem Miroslavem Vladykou. Být součástí projektu Stezka Českem dodává Vintrovce jistý šmrnc.

„Turisté s bágly jsou vděční za to, že si po dvou třech dnech konečně dopřejí teplé jídlo. U nás dostanou podjavorinskou polévku dle aktuální nabídky, kopanickou klobásu nebo špekáček,“ zmiňuje majitelka.

Na „echtovní slovácký paras v rohlíku“ nebo domácí buchtu se sem občas zastaví rodiny s dětmi, běžci nebo cyklisti. Místních se na kopci za poslední rok protočila většina.

Výraz bufet by zněl ale v tomto případě obyčejně, ne-li hanlivě. Dřevěná budka připomínající stylový food truck sice zatím neaspiruje na gastromapu Lukáše Hejlíka, přesto svou nabídkou rozhodně nezklame. Teplé bašty z lokální produkce doslova ponoukají nechat auto na Hrabině (sedlo nad obcí Strání, pozn. red.) a udělat si půlkilometrovou procházku za ochutnávkou domácích specialit nebo vybranými odrůdami jednoho ze slováckých vinařství.

„Jsme v chráněné krajinné oblasti, takže nabídka zákonitě zůstane omezená. Spíš se snažíme být originální a myslím, že lidé ocení i to málo. Že jsme tady pro ně, rádi si s nimi popovídáme a nepřenášíme na ně své blbé nálady,“ komentuje Vlaďka Vintr.

Další důvod je nasnadě. Bistro je napojeno na centrálu a Vintrovka není žádná „masovka“. Dvě udržovaná ohniště, tři stoly k posezení a dobře zásobený provoz včetně kvalitní čerstvě pražené kávy. Vše přirozené a decentní.

Výhled do okolní krajiny naopak místy připomíná až kýč. Mezi balíky sena pobíhají děti a spokojený výraz majitelky pohodlně zabořené do skládacího lehátka mluví za vše. „Tak, jak se cítím tady doma, jsem se na Zélandu za těch osmnáct let nikdy necítila,“ přiznává ve slabé chvilce sympatická zrzka.

O nohy se nám otře Ťapka, malé černé psí torpédo z útulku, které tu nedávno přišlo o svou parťačku. Lavinová záchranářka Zara byla jedním z Vlaďčiných pojítek s Novým Zélandem, kde prožila téměř polovinu života.

„Můžete si to vykládat prakticky, finančně nebo z pohledu přírody, ale nebyl den, kdy by se mi nezastesklo po České republice. Myslím, že srdce si najde cestu zpátky a neoblbnete ho. Je to takhle jednoduché.“

Prodávat párky na parkovišti je nelákalo. Když s Víťou pomyslně spojili hranice Česka od východu na západ, pochopili, že najít správnou lokalitu je v případě bistra klíčové. Po dvou letech úvah, jednání, světlých chvilek i tmavších momentů se zabydleli na Obecnici. Kousek od Strání, kde žijí a zároveň v přírodě, která lidi osloví.

O martyriu ale prý nemůže být ani řeč. „Tím, že se člověk v cizině prokopával od nuly, ví, že nic nedostane zadarmo a musí se do věcí zakousnout. Spolehnout se sám na sebe. To nám v začátcích hodně pomohlo,“ zmiňují manželé.

Mít dobrý byznys plán přitom nestačí. První rok byl pro provozovatele náročný v mnoha ohledech. Vyšperkovat logistiku, vychytat sortiment i zásobování a hlavně sladit vztah, který to elegantně ustál na dvou rovnoprávných vedoucích.

Zkušební provoz spustili v září a nakonec se hecli, že stráví na Vintrovce celou zimu. Výjevy jako z obrazků Josefa Lady záhy vystřídaly fujavice, kdy na kopci nebylo vidět na metr. „Stáli jsme v okénku a vyhlíželi, jestli někdo přijde. Najednou se z té hrozné mlhy a nečasu začaly nořit postavy, bylo to jak z nějakého hororu,“ vzpomínají s úsměvem.

Letos by si přáli, aby sněhová pokrývka vydržela co nejdéle a luxusním svařákem nebo zázvorovým megacloumákem se u nich zahřálo více běžkařů. Trasy na Javořinu tomu přejí. „Říkali jsme si, že sem budeme muset dát i nějakou web kameru. Lidé od Brodu nebo Hradiště k nám občas přijdou vyletnění a pak jsou překvapeni, když je nahoře o pět stupňů míň,“ popisují majitelé.

Poporodní bolesti už mají za sebou. Když přijde víc lidí, mají se co otáčet, jindy mají večer radost, že se u Obecnice někdo objevil. Statistiky si prý zatím nevedou.

Provozovat bistro uprostřed lesů není o žádných milionech. „Spíš taková přilepšená, ale hlavně nás to baví a o to jde především,“ komentuje Vlaďka Vintr. Do konkrétních čísel se ale pouštět nehodlá. Zatím ji živí práce pro Vinařství Rochůz, společně pak provozují s Víťou cestovku, která vozí Čechy a Slováky na Nový Zéland. Celý únor strávili u protinožců a o speciální ochutnávku nepřišli ani fanoušci Vintrovky – ať už v podobě poutavé fotodokumentace na sociálních sítích nebo novozélandských masových pájů (slaný koláč, pozn. red.) u pultu.

Umět si život vychutnat, to jim v Česku u mnohých chybí. „Myslím, že se tu zbytečně mordujeme mezi sebou i sami vůči sobě. A rozhodně to není ekonomikou. Životní úroveň na Zélandu je v mnoha ohledech daleko nižší než u nás,“ srovnává podnikatelka, která se o životě na zelených ostrovech chystá vydat knihu.

S Víťou jsou otevřeni veškerým příležitostem, které jim život na Moravě nabízí. Třeba i povzbudit škarohlídy a nevzdát se snů, které si posledních pět let plní společně. „V podnikání je nejdůležitější asi ta opravdovost. Že to člověk dělá srdcem a nelže si do kapsy. To nás těší a nabíjí.“