Práce jen 4 dny v týdnu? Jak si Ostrava zvykala, když se v roce 1968 zkrátil pracovní týden

Úvahy některých politiků o tom, že by se v blízké budoucnosti mohl pracovní týden zkrátit na 4 dny, vyvolávají debaty. Ale j​ak se na Ostravsku zaváděl pětidenní pracovní týden? A jak se vůbec na přelomu 60. a 70. let v Ostravě žilo?

O tom ví hodně Martin Brychta, historik a pedagog Gymnázia v Ostravě-Hrabůvce.

Jakým způsobem se pětidenní týden zaváděl?
Do roku 1956 platil v bývalém Československu šestidenní pracovní týden s osmihodinovou směnou, lidé pracovali 48 pracovních hodin týdně. V roce 1956 byl nově zaveden 46 hodinový pracovní týden a již v průběhu šedesátých let začali českoslovenští ekonomové diskutovat o změně na pětidenní pracovní týden. V praxi k ní došlo roku 1966. V této době bylo běžné, že jedna sobota byla pracovní a jedna volná. Teprve Vyhláškou číslo 63/1968 byl pětidenní pracovní týden ukotven v zákoně. Podstatné pro zaměstnance bylo, že zkrácení týdenní pracovní doby nemělo dopad na výpočet základní mzdy. Pracovní soboty však úplně nezmizely. Tu a tam je stát vyhlásil, jednak jako náhradu za svátek, který připadl na pracovní den, nebo v případě, kdy bylo nutno dodržet ekonomický plán.

Jak obyvatelé Ostravy brali, že měli najednou o jeden volný den více?
Když vezmete v potaz, že člověk do té doby pracoval šest dní v týdnu a na odpočinek měl jenom neděli, tak to byla katastrofa. Dnes si asi jen málokdo umí představit, že by neměl žádný volný čas pro sebe a své aktivity, zábavu, sport, cestování, odpočinek, relax. Takže dva dny volna, to pro občany přinášelo pochopitelně mnohá pozitiva. Otázkou bylo, jak tento čas uměli využít.

Dobový tisk řešil, jak se změny promítnou do běžného života lidí. Foto: se souhlasem Archivu města Ostravy

Co mohli o volných sobotách dělat?
Obecně lze říci, že zavedení pětidenního pracovního týdne se projevilo na volnočasových aktivitách teprve v sedmdesátých letech. Tehdy již Ostrava nebyla jen „černým průmyslovým městem“, ale vyspělým kulturním městem. Jeho obyvatelé z různých sociálních vrstev jevili velký zájem o kulturní dění, umění a přírodu. Trávili volný čas více návštěvami divadel, kin či koncertů. Zejména divadelní představení byla téměř vždy vyprodaná. Ze statistik, ročenek a archivních fondů lze zjistit, že roční návštěvnost se pohybovala okolo půl milionu osob, což převyšovalo celostátní průměr a dokazovalo nejen velkou oblibu divadla, ale obecně i vyspělost kultury „ocelového srdce republiky“. Velkou oblibu měl mezi lidmi sport, zejména fotbal a hokej. Stadióny byly téměř vždy plně obsazeny diváky. V období normalizace se neustále stavěla hřiště, tělocvičny a haly. Mládež byla organizována v SSM, Pionýru, ČSTV, Svazarmu nebo tělovýchovných jednotách. A samozřejmě - po návštěvě kulturní akce si lidé často poseděli v nějaké vinárně, baru, hospodě či restauraci u skleničky alkoholu.

Kam obyvatelé o volných sobotách mířili?
V Ostravě patřila k oblíbeným cílům návštěv rodin s dětmi, partnerských párů, ale i kolektivních školních výprav, zoologická zahrada Stromovka v městské části Slezská Ostrava. Sobota se tak stala ideálním dnem pro její návštěvu. O značné popularitě svědčí počet návštěvníků, který v sedmdesátých letech přesahoval čtvrt miliónů osob za rok.

Kam ještě obyvatelé Ostravy ve svém volnu chodili?
Častým cílem značného množství obyvatel Ostravy, ale i návštěvníků z jiných měst byly také výstavy a trhy pořádané v areálu Parku kultury a oddechu, známým pod názvem Černá louka. Vzhledem k tomu, že pro návštěvníky bylo k dispozici občerstvení, ale i místa vyhrazená pro děti, takzvané dětské koutky, tak na výstavy pravidelně mířily celé rodiny. Konala se tady i sportovní utkání, soutěže, kulturní vystoupení uměleckých souborů, hudebních a jiných kulturních skupin včetně návštěv populárních celebrit. Mezi největší události patřily výstavy, které se konaly vždy jednou za kalendářní rok pod názvem Ostrava, vždy s aktuálním rokem konání.

Odpočinkem se také pro mnoho Ostravanů staly chaty…
Ano. Tento trend začal už v šedesátých letech a zavedením volné soboty chataření zažilo skutečně boom. Pro příklad v roce 1970 bylo v Československu oficiálně 128 tisíc chat a chalup, o deset let později už 250 tisíc. V období normalizace představovalo chalupaření pro mnohé únik do soukromí před trvale působícím dohlížitelským a kontrolním aparátem. Jsou zaznamenány případy, kdy lidé doslova utíkali z práce již v pátek v poledne, aby mohli být co nejdříve na své chalupě. To vyplynulo i z Výboru lidové kontroly na prověřovaných pracovištích či z rozboru silniční kontroly. Ale Ostravané odjížděli na víkendy z měst i proto, aby se svými rodinami využili chvil klidu z dosahu hektického městského ruchu.

Kde všude si Ostravané chaty stavěli nebo pořizovali?
Nejčastěji jezdili do Moravskoslezských Beskyd, Javorníků, ale i na Jesenicko. Obyvatelé ostravské aglomerace, kteří byli v každodenním životě vystaveni zdevastovanému a toxickému životnímu prostředí průmyslové aglomerace, tyto možnosti trávení volného času kvitovali s povděkem.

A co dělali ve volnou sobotu ti, co chatu neměli?
Mnozí lidé, zejména ženy, využili volnou sobotu k úklidu domácnosti, na kterou neměli v týdnu tolik času. Politický systém totiž sice ženám v zaměstnání určitou emancipaci umožnil, ale doma většinou stále panoval patriarchát. A tak ženy nastupovaly na takzvanou druhou směnu. Přes den pracovaly v zaměstnání a odpoledne doma, kde jim muži příliš nepomáhali. Lidé z příměstských částí Ostravy zase o sobotách budovali nebo opravovali své domy, zvelebovali, co se dalo. Kromě stavebních úprav se věnovali hodně zahrádkaření, pěstovali zeleninu, brambory, ovoce. A stali se tak částečně nezávislí na často omezené nabídce trhu.

A hospody?
Na ty samozřejmě nesmíme zapomenout. Také v Ostravě panoval fenomén hospod, sobotní posezení bylo oblíbeným trávením volného dne či odpoledne. Pro aglomeraci Ostravska, jehož značnou část obyvatelstva tvořili dělníci v různých odvětvích těžkého průmyslu, představoval fenomén hospod zcela nezastupitelnou roli. Trávení osobního volna v pivnicích a restauracích však nebyla doménou pouze dělnictva, ale i části intelektuálů, tedy střední třídy. Takže vlastně většiny tehdejšího ostravského obyvatelstva.

Jakou hrála roli změna pracovního týdne z šestidenního na pětidenní v ekonomice?
Z mého pohledu prakticky žádnou, efektivita práce na sobotních směnách byla vždy poměrně nízká, často byl tento den využíván pro úklid pracoviště. Někteří pamětníci vzpomínali, „jak se v Ostravě na pracovišti o sobotách popíjelo, nebylo do čeho píchnout a vůbec se dělat nechtělo.“ Vybavuji si jednu posměšnou vzpomínku jednoho z pamětníků, který pravil: „Dali nám tehdy sobotu volnou, bo stejně nebylo co robit. Lidi měli práci, nebyla nezaměstnanost, to bylo fajn, ale kolikrát na šichtě pracovníci neměli do čeho píchnout, tak šichtu prospali.“

Vzpomínám si na nepopulární „Mamulovy“ soboty, které na Ostravsku v osmdesátých letech vyhlašoval kovaný komunistický funkcionář Miroslav Mamula. Celá republika byla v sobotu na chatách a Ostrava pracovala…
To bylo v době, kdy se opět začala projevovat neefektivita československé ekonomiky, proto někdy na konci sedmdesátých let a v letech osmdesátých probíhaly různé formy pracovní iniciativy, brigády socialistické práce, soutěže a pracovní soboty nazývané též „mamulovky“. Právě podle bývalého krajského tajemníka komunistické strany v Ostravě Miroslava Mamuly. Pracovní morálka ovšem byla tak nízká a ekonomický prospěch mizivý, že se od těchto záměrů postupně upouštělo.

Jak si vůbec lidé ekonomicky stáli v šedesátých a sedmdesátých letech - co si ostravští dělníci mohli dovolit koupit z jednoho platu? Zejména horníci brali na svou dobu nadprůměrné platy.
Přestože průměrná mzda v Ostravě byla díky průmyslovému charakteru města opravdu jednou z nejvyšších v rámci celé republiky, je třeba si uvědomit, že tento statistický průměr zvyšovalo zejména hornické odvětví. Faktem je, že v dolech nebyly na rozdíl od jiných dělnických profesí zaměstnány ženy, jež měly po celé sledované období výrazně nižší platy než muži. To ovlivnilo výpočet průměrné mzdy celého regionu. Co se týče toho, co si zde lidé mohli koupit, tak nabídka zboží byla srovnatelná s Prahou, někdy i lepší. Příkladem byla tzv. výkladní skříň socialismu, obchodní dům Ostravica, původně Textilia.

Jak vypadal rodinný život v páteční či sobotní večery? Jak hodně byla v té době fenoménem televize?
V šedesátých letech patřilo kolektivní sledování televize k nutným „sociálním rituálům“; z důvodu finanční nákladnosti televizorů a jejich limitované produkce byly televizní programy v bytech či domech sledovány širším auditoriem z řad rodinných příslušníků, sousedů či rodinných známých. Moji rodiče často vzpomínají, že z počátku moc lidí televizi nevlastnilo, takže se třeba domluvili sousedi, známí nebo rodina a sešli se u toho, kdo měl televizor. V době jejich dětství existoval pouze jeden program, později začal běžet druhý kanál nebo se ladila polská televize. Ta měla trošku uvolněnější pořady i filmy ze zahraničí. V televizi se hodně sledovaly pondělní inscenace podle klasických děl, o svátcích běžely různé estrádní, silvestrovské pořady, populární byla nedělní chvilka poezie anebo sport.

Kdy si lidé začali více pořizovat vlastní televizory?
Nový impulz pro pořizování televizorů přišel s rokem 1970, kdy Československá televize rozšířila vysílání o druhý program, který byl zaměřen na náročnějšího diváka. Od roku 1973 začala Československá televize vysílat barevné pořady, zprvu na druhém programu, o dva roky později bylo barevné vysílání rozšířeno i na první program. K jeho sledování bylo pochopitelně nezbytné vlastnictví televizoru s barevným obrazem. Jen pro zajímavost v Ostravě bylo v roce 1965 přihlášeno 64 348 rozhlasových koncesionářů, zatímco počet televizních koncesí činil v tomtéž roce 54 096. O deset let později převýšil počet televizních koncesních povolení počet rozhlasových povolení o 15 721.

V Ostravě tehdy vznikaly také dodnes populární nebo vzpomínané seriály jako Dispečer…
Ano, od roku 1955 zde fungovalo nejstarší regionální studio ČST. Kvantita a kvalita jeho produkce ovlivňovala i úroveň celostátního vysílání. Ostravská televize se podílela na natáčení řady seriálů a filmů, například Dispečer, Zlatá svatba, Přátelé zeleného údolí a jiných. Mnozí herci a jiní filmoví tvůrci, kteří pocházeli z Ostravska, se kvalitou své umělecké tvorby prosadili i na celostátní úrovni, třeba Eva Jakoubková, Jiří Adamíra, Jiřina Bohdalová, Karel Vochoč, Slávka Budínová, Vladimír Javorský či Vlastimil Brodský. Mezi diváky byl oblíbený humoristický pořad Sešlost, který v letech 1980–1988 moderoval herec a komik Luděk Nekuda. Do povědomí diváků nejen na Ostravsku pronikly i edukační pořady lékaře Rajko Dolečka, týkající se zdravého životního stylu, problematiky obezity a diabetického onemocnění. Pozornost si získaly i pořady herce, moderátora a komika Josefa Kobra, jenž byl mimo jiné vedoucím operety ve Státním divadle Ostrava.

Ostravská televize vlastní zřejmě první televizní vystoupení Karla Kryla a další politicky uvolněnější pořady. Na druhé straně, zejména později z televizních pořadů ČST hodně „bolely ruce“.
Ano. V období normalizace se opět kladl důraz na televizní a filmovou produkci s výrazně politickým a ideologickým obsahem; masmédia a filmografie měly být jedním z instrumentů potvrzení legitimity normalizačního kurzu. Kromě edukační a kulturní úlohy byly masové sdělovací prostředky využity nejen k tendenční interpretaci dějin, ale i dobových reálií. Některé z normalizačních seriálů měly flagrantní indoktrinační a propagandistický charakter, třeba Muž na radnici, Třicet případů majora Zemana, Okres na severu či Žena za pultem.

Některé seriály však byly velmi oblíbené…
V tomto období také vznikla známá televizní díla, například Nemocnice na kraji města, s níž se majoritní spektrum diváků ztotožnilo výrazněji. Přes idealizovaný obraz tehdejšího zdravotnictví byly pozitivem těchto seriálů propracované psychologické profily postav. Část tehdejší seriálové tvorby vznikla z produkce známého scénáristy Jaroslava Dietla, který právě ostravskému studiu napsal Dispečera.

Zkrácení týdne na pět dnů se nikdy neoslavovalo jako významný přelom v životě lidí. Byla tato změna u některých lidí vnímána i negativně – zase budu muset pracovat na chalupě nebo více se věnovat rodině?
Nic takového jsem nezaznamenal. Lidé ve městech a zejména mladší generace se již uměla bavit a život si po svém užít. Neobávali se války, nedostatku, přídělového systému, měnové reformy jako jejich rodiče, či prarodiče, byla to už éra konzumní společnosti. Lidé z Ostravy se věnovali svým zálibám, ti, kteří bydleli v domě, vítali volno, které mohli strávit prací na vlastním. A těm, kterým to nevyhovovalo, systém umožnil dělat v sobotu a mnohdy i v neděli přesčasy, které byly lépe placeny.