Sto chutí Reného Müllera. Ano, šéfe!

Už dlouhá léta jsem velkým fanouškem světové pop kultury, přičemž zastávám názor, že samotný pojem „pop kultura“ má podobné atributy jako náboženství – každý si pod tím představí něco jiného s jiným osobním významem.

Vlastní definici pro sebe sama nemám příliš dobře zpracovanou, protože toho mám rád spoustu a občas se dostanu ze zvědavosti i k částečně obskurním audiovizuálním produktům, jako například „Dubai Bling“. Ve výsledku si říkám, že pokud mi to nevygumuje mozek, tak to rozšíří záběr konverzačních témat, což nikdy není na škodu.

Komentáře Sto chutí Reného Müllera. Starý pes může mladého hodně naučit 25/03/2024

Média mají zásadní vliv na to, o čem se mezi lidmi mluví. Odborně se to nazývá „mediální agenda“. Teoretickým případem může být počet vyhledání slovního spojení „Dubai Bling“ čtenáři Patriotu po přečtení tohoto sloupku. Prakticky se pak bavíme o přímém vlivu na vytváření společenských témat. Znáte to na vlastní kůži, co je na předních stranách novin, o tom se mluví. Například gastronomie se tam dostala naposledy při diskusi nad poplatkem za Michelinský průvodce Českem.

Považuji se za převážně pozitivně naladěného člověka, takže se nechci zaobírat příklady, kdy veřejnost vláčí náš oblíbený obor bahnem a stokou. Chtěl bych se podívat zblízka na to, co vytváří pozitivní motivaci a inspiruje.

„Ano, šéfe“ je doslovným překladem anglického „Yes, chef“. Dvě slova, která začala televizním prostorem (minimálně za oceánem) rezonovat v průběhu loňského roku. Někteří z vás už v tuto chvíli možná vědí, že dnes nebudeme skládat poklony panu Pohlreichovi, ale že se budeme bavit o charismatickém The Bear, který nečekaně zdědil restauraci v Atlantě.

Nechci vám vyprávět celou synopsi seriálu, takže pouze v krátkosti: mladý charismatický šéfkuchař, který vedl dánskou Nomu. byl povolán zpět do své rodné Atlanty, kde zdědil malé vyhlášené bistro v dezolátním stavu po svém bratrovi. Scénáristi odvedli skvělou práci a seriál má hlubokou psychologickou rovinu a různé zápletky. Pro potřeby tohoto sloupku se ale budeme držet primárně na povrchu – v kuchyni.

Vážení, když se na The Bear díváte, nemůžete se ubránit pocitům touhy, že byste chtěli mít vlastní podnik obdobného ražení. I já jsem se v té romantické představě našel, že takhle by mě to přesně bavilo. Pro profesionály z oboru se jedná o smyšlené dílo, jehož součástky si našly cestu do opravdových kuchyní, od jednotlivých hlášek, až po položky z menu. Je to trochu tragédie, ale natočená velmi poeticky a s velkou dávkou humoru, že to vyznívá jako senzační dobrodružství, které by chtěl zažít skoro každý.

Podobnou vlnu zájmu nakopnutou pop kulturním dílem měl na svědomí film „Chef“. Tehdy to byl šéfkuchař se zhrouceným životem, který se vydal přes půl Ameriky pro svůj nový foodtruck (který byl taky v dezolátním stavu) a po jeho opravě s ním jel zpět po ose a na cestě zastavoval a prodával své jídlo, inspirované především Mexikem. Ve filmu to vypadalo tak snadno a tak hezky, že kdyby foodtrucky prodávali u východu z kina, rovnou ho koupím.

Samotná gastronomie většinou není tak růžová, jak to ve filmech a seriálech bývá (ostatně jako všechno – Pretty Woman byl taky výtvor scénáristů), ale můžu vám ze zkušenosti říct, že jsou okamžiky, kdy to je jako na velkém plátně. Ta radost, kterou někdy prožíváte při sledování postav se dá v gastronomii zažít a není to tak těžké se k ní dostat. Pokud se chcete nechat inspirovat a nakopnout k nějaké akci, běžte se podívat na výše zmíněné tituly. Zaručuji vám, že váš příběh nebude totožný, ale určitě v něm dokážete zažít obdobné pocity radosti a štěstí, stejně jako bezmoci a zoufalství.

Autor je zakladatel značky Faency Fries