Uprchl před nacisty šachtou z Ostravy, teď o něm vnuk točí film

Nedávný nouzový stav zrušil většinu akcí, kterými se Ostrava chystala v poslední dubnový den uctít 75. výročí svého osvobození Rudou armádou.

Město také kvůli „čínskému“ viru nemohlo ani podpořit vybrané projekty k tomuto výročí a mezi nimi ani dokončení dokumentárního filmu o pozoruhodném útěku ostravského rodáka Jakuba Grossmanna.

Ten v sedmadvaceti letech prchal v roce 1939 z už okupované Ostravy takzvanou „skandinávskou cestou“ přes Polsko, Litvu, Lotyšsko a Estonsko až do tehdy neutrálního Švédska.

Aby se tam setkal spolu s dalšími uprchlíky se svou zachránkyní, hraběnkou Amélií Posse-Brázdovou a poté odešel bojovat k československým jednotkám v takzvaném západním odboji, například jako pěšák při obraně Francie či jako tankista u pevnosti v Dunkerku 1944-1945.

Jakub Grossmann

Útěk Jakuba Grossmanna z protektorátu byl složitý, několikrát byl při něm ve vězení, vyhoštěný ze země do země, ale nakonec se dostal tam, kam si umanul. Jeho příběh byl donedávna historikům neznámý, objevil ho však už před deseti lety vnuk Milan Grossman (na rozdíl od dědy se jeho jméno píše s jedním n, pozn. red.) z malé vesničky Nekmíř na Plzeňsku.

Tento řidič tramvaje a autobusu od té doby po dědečkově až neuvěřitelné cestě neúnavně pátrá v našich a zahraničních archivech a spisech a vyslechl řadu historiků a válečných veteránů, kteří bojovali ve Francii a Anglii.

Vydal o dědečkovi knihu, teď točí dokument. Podpoří ho?

Před dvěma lety vydal Milan Grossman o dědečkovi knihu, nyní podle ní dokončuje i její audio podobu v podání herce Jana Přeučila. Jeho pátrání vyvrcholilo loni cestou po stopách dědečka prchajícího z protektorátu. Z této cesty s pomocí studentů Filmové akademie Miroslava Ondříčka v Písku natáčí dokumentární film, jehož první sestřih viděl nedávno v posledních květnových dnech.

Z natáčení dokumentu

Ovšem k dokončení neobvyklého filmu by rád sehnal mecenáše. Požádal proto o dotaci ostravský magistrát, který na jaře vypsal výzvu, že podpoří projekty týkající se tématu osvobození Ostravy. Koronavirus však nakonec zrušil nejen oslavy výročí osvobození Ostravy, ale i podpory vybraným projektům z této výzvy.

Pomůže dokončit dokument o útěku z Protektorátu mecenáš?

Nadšenec Milan Grossman při svém desetiletém pátrání nedosáhnul nikdy na žádné granty, jen mu sponzorsky pomohla bezplatným půjčením kamer písecká filmová škola, blízcí a přátelé.

Představitelé magistrátu mu v březnu přislíbili na dokončení dokumentu dotaci ve výši padesáti tisíc, přišel však nešťastný nouzový stav. „A tak jsme v Ostravě pohořeli. Zkusíme to asi ještě nějak jednou znovu, ale moc v to nevěřím. Jako člověk, který není z Ostravy, se do takovýchto grantů vypsaných pro místní organizace a spolky moc nevejdu. Možná by dokončení projektu mohl podpořit někdo z ostravských podnikatelů, kterým by se příběh mohl líbit. Třeba nějaká šachta nebo OKD,“ usměje se trpce Milan Grossman, který vypočítává, že už do projektu vložil asi půl milionu a před časem si na něj vzal i úvěr, který dodnes splácí.

„Měl jsem už také slíbené finance na dokončení filmu od skupiny podnikatelů z Plzeňska, ale krize to opět zmařila. Velvyslanec ve Stockholmu chtěl uspořádat velkou konferenci s badateli, historiky a zástupci států z celé Evropy právě na téma záchrany židovských uprchlíků z protektorátu paní hraběnkou Amélií Posse- Brázdovou. Taky z ní opět díky koronaviru sešlo,“ říká Milan Grossman.

Horníci převáděli lidi prchající před Němci podzemím dolu do Polska

"Příběh pěšího útěku Ostraváka do Švédska sice není plný rudoarmějců a bojů, ale může rozšířit či zpestřit obraz odboje na Ostravsku,“ říká tramvaják a autobusák z Plzně. Jeho soukromý dokumentární film totiž zachycuje i fenomén, o němž možná řada obyvatel Ostravska i badatelů neví.

V době po Mnichovu a v prvních měsících okupace Československa po březnu 1939, kdy ještě Němci nerozpoutali druhou světovou válku napadením Polska v září 1939, pomáhali někteří ostravští horníci z dnes už zaniklého dolu Ludvík lidem, kteří prchali z Protektorátu.

A to před Němci nebo aby bojovali ve východním či západním odboji. Převlečené do hornických mundurů je horníci převáděli podzemím šachty Ludvík na polskou stranu. „Některé štoly dolu Ludvík totiž poté, co část území Českotěšínska zabrali v roce 1939 na pár měsíců Poláci, ústily posunutím hranice na polské straně,“ vysvětluje Milan Grossman.

Právě Ostrava byla prvním místem, kde dokumentaristé svůj film on the road loni začali točit. „Hodně nám pomohli Ostravané. Ředitel vazební věznice nám umožnil natáčet za plného provozu v prostorách, kde bývala věznice gestapa, v níž byl dědeček téměř měsíc v roce 1939 zavřený. Hodně si vážím toho, že jsme mohli natáčet i v bytě v Pivovarské ulici, kde dědeček bydlel jako mladý muž u své maminky. Jen jsme zazvonili u dveří toho bytu a současní majitelé nás s kamerou pustili ochotně dovnitř. To je dnes velmi vzácné a považuji to za náš husarský kousek,“ říká Milan Grossman.

V tomto domě žil Jakub Grossmann před svým útěkem

Když dědu expedovali z Krakova zpět do Ostravy, vyskočil z vlaku

Filmaři si natočili i jednu ze zatáček železniční trati do Bohumína. „V takové zatáčce před tehdejší polsko-českou hranicí dědeček vyskočil ještě na polském území Polákům z vlaku, když mu v Krakově odmítli asi po měsíci pobytu po útěku povolit cestu dál na západ. A vyexpedovali ho zpět do protektorátu,“ líčí Milan Grossman zádrhel úvodní části dědečkova útěku.

Zpět ve spárech gestapa by jeho dědečka čekala zřejmě jistá smrt. „Gestapo ho totiž těsně před útěkem věznilo v ostravské věznici. Propustilo ho sice pro nedostatek důkazů, ale musel jim podepsat papír o spolupráci a odevzdat občanskou legitimaci. Gestapo mu zakázalo opustit Ostravu a děda se musel německé policii každý den vždy na gestapu do tří hodin odpoledne hlásit. Byl tam třikrát a čtvrtý den, hned poté, co se nahlásil, uprchl přes důl Ludvík právě do Krakova,“ popisuje Milan Grossman.

Dodává, že dědeček se po útěku výskokem z vlaku při expedování zpět do protektorátu vrátil opět zpátky do Krakova a odtud se už mu podařilo pokračovat dále. Utíkal do Varšavy, přes celé Polsko do Vilniusu, do Rigy, do Tallinu a pak už ke své zachránkyni, švédské hraběnce Amélii Posse-Brázdové.

Pěší dědečkova cesta do Švédska byla plná zvratů, strachu, zimy a hladu

Jeho dědeček se k této šlechtičně, kterou ovšem znal z Československa, dostával těžce. A hlavně téměř stále po svých. Hraběnka Amélie Posse-Brázdová žila před okupací Československa na zámku v Líčkově na Žatecku a Jakub Grossmann ji znal už před válkou jako distributor ložního prádla. Švédsko ho však napoprvé nepřijalo, a to poté, co si už s patnácti podobnými uprchlíky pronajali v estonském Tallinu člun a připluli po osmačtyřicetihodinové plavbě do Švédska.

„Tam je však hned Švédové zatkli, dva dny je vyslýchali a poté je vrátili tajně zpět do Estonska. Vysadili je však na estonském ostrově, kde je opět zatkli a expedovali do sousedního Lotyšska. A řekli jim, že pokud vstoupí ještě jednou na půdu Estonska, tak je zastřelí,“ vypráví Milan Grossman.

V této budově byl Jakub Grossmann vězněn v Estonsku

Dodává, že Lotyšsko jsou skoro samé lesy a pole. Těmi lesy se jeho dědeček protloukal asi měsíc a půl. Až do Rigy. Buď mu něco místní lidé dali, nebo jim hladoví uprchlíci z protektorátu jídlo kradli.

„A dědeček se poté dostal do Rigy, do přístavu. Neměl žádné dokumenty a tak si vyhlédl parník se švédskou vlajkou a skočil na něj, když do jeho nákladního prostoru nakládali uhlí. Tam na dědu při cestě zase přišli a vysadili ho pro změnu na švédském ostrově Gotland, kde ho opět uvěznili. Ale odtud už mohl komunikovat se švédskými úřady a po dvou a půl měsících se dostal ke své švédské zachránkyni,“ vypráví Milan Grossman.

Konečně boj proti nacistům! A vzápětí překotný úprk v nedostatečné výstroji

Hraběnka Amélie Posse-Brázdová mu stejně jako řadě uprchlíků z protektorátu sehnala v neutrálním Švédsku pracovní povolení a povolení k pobytu. Jakub Grossmann si vydělal na letenku do Francie, kde vstoupil do československé armády, která tam vznikala.

Hraběnka Amélie Posse-Brázdová

Po měsíci už bojoval s mizernou výzbrojí a nevycvičený v první linii proti Němcům, kteří Francii napadli. „Zažil také obrovský ústup Francouzů, spíše bezhlavý útěk. Při pátrání jsem se bavil s dědečkovým spolubojovníkem z Francie a ten mi to popisoval jako něco ve stylu zachraň se, kdo můžeš,“ vypráví Milan Grossman.

Na poslední chvíli v přístavu v Seté v jižní Francii odplul s třemi a půl tisíci spolubojovníky Němcům do anglického Liverpoolu a poté se dal do výcviku u československé armády v Anglii.

„Kdyby je Němci ve Francii dostali, tak by je nebrali jako válečné zajatce, ale jako uprchlíky z protektorátu a bez soudu by je postříleli. Včetně mého dědy,“ připomíná vnuk Jakuba Grossmanna.

Para výcvik na atentát na Heydricha a obléhání pevnosti Dunkerk

Uprchlý Ostravák se přihlásil v Anglii i do parakurzu, protože znal jako obchodní cestující dobře Československo a Prahu. Byl zde i s našimi nejslavnějšími parašutisty Kubišem a Gabčíkem v širším výběru asi sto dvaceti lidí, kteří měli provést sabotážní činnost na území protektorátu, po seskoku navázat spojení s Anglií, podávat hlášení a poté provézt i atentát na Heydricha.

Jakub Grossmann v roce 1940

To se ovšem ale naši nejslavnější parašutisté dozvěděli až těsně před akcí. „Avšak zřejmě kvůli věku, měl už tehdy devětadvacet, dědečka ze skupiny vyřadili,“ říká Milan Grossman.

Jakub Grossmann se tedy vrátil ke své jednotce, naučil se řídit tank a absolvoval střelecký kurz. A čekal se svými spolubojovníky na bojové nasazení. Přitom bránili letiště i vilu prezidenta Beneše v Anglii, sloužili a cvičili se do boje.

Až se v roce 1944 dočkali. Dostali bojový úkol hlídat pevnost v Dunkerku, kde bylo dvanáct tisíc Němců, a nehodlali se vzdát. Takže českoslovenští vojáci obléhali tuto pevnost až do konce války, aby němečtí vojáci z ní nevpadli do týla spojencům, kteří Francií pokračovali na Belgii a Německo.

Čechoslováci sice nikdy pevnost v Dunkerku nedobyli, ale zažili u ní podle slov veteránů s Němci opravdu hrůzné a zákeřné větší i menší střety. „Vyprávěli mi opravdu hrozné zážitky, kdy němečtí vojáci zabíjeli naše chlapce velmi brutálně, a tento způsob zabíjení občas převzali jako odplatu i naši vojáci. Ale prosili mne, ať to v dokumentu nepoužívám. Němci v Dunkerku byli fanatičtí, ostatně velitel pevnosti, admirál Friedrich Frisius, složil kapitulaci do rukou velitele čs. samostatné obrněné brigády Aloisi Liškovi až 9. května, den po kapitulaci Německa. A prohlašoval, že v pevnosti raději zemře,“ podotýká Milan Grossman.

Konečně doma! Únos velké lásky z Baťova obchodního domu v Praze

Dědeček Milana Grossmana poté s československými jednotkami dorazil v radostných květnových dnech do Chebu a do Plzně. A tam, v Letinech u Plzně na demarkační čáře, začíná konec jeho příběhu. A trochu připomíná konec pohádky.

Jakub Grossmann po válce v Letinách

„Měl v Plzni od svých obchodních cest známou. Ta mu řekla, že na něj pořád v Praze čeká jeho největší láska. Dívka, za kterou před válkou často jezdil do Prahy a která pracovala v centru Prahy v jednom z Baťových obchodních domů. Kamarádka z Letin dědovi říkala, že jeho láska po konci války chodí každý den na letiště a doufá, že děda přiletí. A tak se děda rozhodl, že si pro svou lásku do Prahy pojede. Jenomže Prahu ovládali Rusáci, jak to tak bylo mezi Spojenci dohodnuto. Naštěstí se měli chlapi od Dunkerku účastnit velké přehlídky zahraniční československé armády v Praze. A dědeček tam jel také, velitel roty mu půjčil džíp a Jakub Grossmann si pro svou velkou lásku dojel, z prodejny ji unesl a nakonec se usadili na Šumavě v Sušici, odkud babička pocházela. A tam oba dožili svůj život,“ popisuje Milan Grossman.

V Ostravě už nikoho rodák nenašel, rodina válku nepřežila

Do Ostravy se už dědeček Jakub Grossmann po válce nevrátil. Když mu Rusové dali jako vojákovi ze západní zóny propustku do Ostravy, nikoho z blízkých už v ní nenašel.

„Na adrese ve velkém bytě, který prababičce Němci brzy vzali, už dědova maminka nebyla. Nenašel ani strejdu, tetu, ani bratrance. Všichni zemřeli v koncentračních táborech. Jeho maminku zavraždili v táboře v Malém Trostinci v Bělorusku, který ani tábor skoro nebyl. Byly to jen takové jámy v lese, v nichž končili lidé, otrávení výfukovými plyny v upravených nákladních autech, nebo ti, kteří zemřeli při transportu. Můj děda byl jediný, který z rodiny přežil. Kdyby neutekl, nemohl bych dnes po jeho osudu pátrat,“ říká Milan Grossman.

Dědeček Milana Grossmana

Vnuk chtěl zprvu pěší pouť svého dědečka, dlouhou pět a půl tisíce kilometrů, urazit sám. Vlakem, lodí, i pěšky, stejně jako jeho předek. Pak se však rozhodl pro natáčení a dlouhou cestu mikrobusem, které se spolu se třemi studenty filmové školy a místopředsedkyní spolku Vůle 1939 zúčastnili čtyři lidé. V dokumentu vystupují historici, velvyslanci, i vnuk hraběnky Amélie Posse-Brázdové, na jejímž domě ve Stockholmu chtějí tvůrci odhalit pamětní desku. Za to, že pomohla spoustě uprchlíků z protektorátu.

Vnuk chce dokument o dědečkovi z Ostravy předvést v jeho rodném městě

Milan Grossman by rád svůj soukromý dokument, třeba i s případnou podporou mecenášů z Ostravy, dokončil do letošní zimy. A poté, co jej představí ve svém bydlišti v Nekmíři a ve Švédsku, chce film přivézt právě do Ostravy.

„A seznámit také místní obyvatele s touto neobvyklou cestou jednoho Ostraváka. Už jsme předběžně dohodli projekce v ostravském archivu, který nám hodně při natáčení pomohl. Jednu projekci bychom rádi uvedli pro ty, kteří nám v Ostravě pomohli a několik projekcí pro ostravskou veřejnost,“ říká vnuk hrdiny filmu, který kvůli celému dlouhodobému projektu založil spolek Vůle 1939. Film tvůrci chtějí nabídnout také českým a zahraničním televizním kanálům.

Tvůrcům jakoby se rozhodl koronavirus házet pod nohy co nejvíce klacků. Také poslední úpravy audioknihy, kterou herec Jan Přeučil namluvil zcela zdarma, totiž přerušil.

Jan Přeučil namlouvá audioknihu o útěku Jakuba Grossmanna

„Kdyby někoho v Ostravě, rodišti mého dědečka ten příběh zaujal, bylo by to fajn. Mohl by se stát naším patronem či čestným členem našeho spolku Vůle 1939,“ říká pětačtyřicetiletý badatel Milan Grossman, řidič plzeňské tramvaje a autobusů z malé vesničky Nekmíř.