V Ostravě má pamětní desku Ilse Weberová: židovská spisovatelka, která zemřela v Osvětimi

Díky ostravskému spolku Fiducia má od včerejška v Ostravě pamětní desku jedna z velkých osobností, na které Ostrava v minulých desetiletích trochu zapomněla. Je jí židovská básnířka a spisovatelka knížek pro děti a hudebnice Ilse Weber.

Tato žena prožila spolu se svou rodinou prakticky celý život ve Vítkovicích, a téměř deset let v domě na v Šalounově ulici, kde dnes sídlí Česká pošta.

Slavnostního odhalení se zúčastnili včera večer kronikářka Vítkovic Lenka Kocierzová, literární historik Pavel Hruška, básník a hudebník Petr Čichoň a autor pamětní desky Jiří Markevič.

Společnost Zapomenuté tajemství Borise Rösnera. Prvních šest let života strávil v Opavě 25/08/2021

Architekt Jiří Markevič působí na Ostravsku a v Hlučíně spoluzaložil v roce 2019 architektonické studio Public Atelier. Navrhl pamětní desku z nerezového plechu, který je gravírován a opracován technikou grafického leptu.

Pamětní deska pracuje s odrazem tváře, skryté hustými vlasy

Autor Jiří Markevič pracoval s motivem hustých vlnitých vlasů. Kolemjdoucím se v nitru pamětní desky postupně vyjeví text a nad ním odraz obličeje Ilse Weberové, skrytý pod hustými vlasy.

„Doufám, že by se ta deska paní Weberové líbila a doufám, že dílo odráží její poetiku, tu ženu a maminku. Hodně se nás její osud dotýká a děkujeme, že jsme mohli díky práci na desce s jejím životem více seznámit,“ řekl Jiří Markevič.

Odraz skryté tváře ženy, která předčasně zemřela ve věku 41 let se svým mladším synem v plynové komoře v koncentračním táboře Auschwitz – Birkenau, je na pamětní desce chráněn před deštěm právě hustými vlnitými vlasy, aby tvář zůstala nepoškozena, tak jako ostatně zůstal nepoškozen její umělecký odkaz.

Narodila se na Rychtě, ale to dnes není důstojné místo pro desku

Bývalá kronikářka Vítkovic Lenka Kocierzová řekla, že trvalo dlouho, než se Ilse Weberové pamětní desky dočkala. Přitom ji už například dlouho připomíná Památník Terezín, kde strávila dva roky a starala se tam obětavě o děti, kterým věnovala velkou část své tvorby.

„Jsem asi jediná z Vítkovic, která chodila po místech, o kterých Ilse Weberové ještě za svého života psala své přítelkyni do Anglie. Dopisy zůstaly a básně Ilse Weberové byly nalezeny v terezínském ghettu po válce,“ řekla Lenka Kocierzová a upozornila, že Ilse se narodila na vítkovické rychtě Rudné ulice s Výstavní. „Ale rychta dnes není moc důstojné místo k umístění pamětní desky.“

Pamětní desku židovské básnířky „odhalil“ vítr

Účastníky odhalení desky pobavilo, že řečníky předběhla příroda a při projevech odhalil desku vítr, který z ní dokonce dvakrát sfoukl bílou plachtu, která dílo halila. „Vyšší mocnosti nás nahradily,“ komentoval tento „zásah“ přírody literární historik Pavel Hruška.

Báseň Cesta do Terezína Ilse Weberové přednesl i ostravský herec Vladimír Polák. Všichni účastníci odhalení desky se poté společně vyfotografovali.

Vznik pamětní desky financovala šéfka Antikvariátu a spolku Fiducia Ilona Rozehnalové z finanční odměny, kterou získala jako součást Ceny města Ostravy loni na podzim. Už tehdy řekla, že ji daruje spolku Fiducia na vytvoření pamětních desek třem významným ostravským rodačkám.

Ilse obdivuje Masaryka, dopisuje si s Čapkem

Ostravská rodačka Ilse Weberová se ve Vítkovicích narodila 11. ledna 1903. Ve svém životě, který skončil násilně po příjezdu transportu z Terezína 4. října 1944 do Osvětimi, se Ilse stala jednou z nejvýraznějších osob židovské komunity v celém Československu. Byla spisovatelkou, básnířkou a hudebnicí, její díla jsou ještě i dnes překládána do mnoha světových jazyků.

Ilse Weberová a její odkaz poutavě připomíná například Zpravodaj Památníku Terezín, kde spisovatelka pobývala od roku 1942 až do října roku 1944 před osudným transportem do Osvětimi.

Weberovi byli v době, kdy jako rodina žili ve Vítkovicích u Ostravy, praktikující Židé. Ilse ve svých dopisech, které vyšly v roce 2012 i knižně, zmiňuje, jak slaví Chanuku, Pesach, jak k nim chodí místo Mikuláše prorok Eliáš.

Doma rodina mluví německy, synové Hanuš a Tomík ale už navštěvují české školy a hovoří plynně česky. Tak jak se Ilse cítí spřízněna s německou kulturou, ráda například nosí dirndl, tak obdivuje Masaryka, miluje Karla Čapka a dopisuje si s ním.

Němci, s nimiž se přátelila, pokukují po Německu

Misky vah se navíc u ní v průběhu 30. let 20. století přiklánějí jednoznačně k československé přítomnosti. Ilse jasně vidí nebezpečí přicházející z Německa s tehdejšími henleinovci. V březnu 1938 Ilse píše z Vítkovic do Anglie své švédské přítelkyni Lilian von Löwenadler:

„Nesmíš zapomínat, že u nás jsou Němci, Němci, s nimiž jsme žili v míru a přátelství, jenže od počátku Henleinova hnutí jsou všichni Hitlerovými stoupenci. Neznám tu nikoho z Němců, s nimiž jsem se ještě nedávno přátelila, který zamilovaně nepokukuje po Německu.“

A brzy pak zažívá v Ostravě i československý antisemitismus. Už v červnu 1938 píše: „Naše děti jsou všechny české, my dospělí spolu přece jen mluvili německy, vždyť je to naše mateřština. Češi teď říkají, jak ještě můžeme mluvit touhle řečí, když nám Němci tolik ublížili? Na druhé straně se ale posmívají, když se snažíme mluvit česky: „Koukejte ti Židi! Ti se ale umějí přizpůsobit!“

Učitel, s nímž spolupracovala, se nakazil bacilem antisemitismu

Ještě hůře bylo pro Ilse po „Mnichovu”. V dopise z 10. října 1938 píše: …Antisemitismus se tu znepokojivě rozmáhá. Lidé pokřikují, že za všechno můžou Židi, že to Židi Československo prodali.

Už od malička se u Ilse Weberové projevovaly tři náklonnosti: k dětem, literatuře a hudbě. Výsledkem bylo nejprve několik úspěšných pohádkových knih, jejich výběr vyšel například v roce 2015 pod názvem Dobrodinec Báruch. Židovské pohádky a Verzone.

Mladá autorka psala také rozhlasové pořady pro děti. Poté, v letech 1931 a 1934, se jí narodí synové Hanuš a Tomík. I přes starost o rodinu udržuje Ilse kontakt s Československým rozhlasem, nicméně stále pohnutější doba pomalu ukončuje její profesní život. V prosinci 1938 Ilse píše: „Na příští měsíc mi z Ostravy přislíbili četbu z vlastního díla a potom mám na svátek matek, tedy v květnu, udělat pořad pro děti. Zatím však nemám děti, ten příjemný učitel, s nímž jsem po léta velmi dobře spolupracovala, se poslední dobou nakazil bacilem antisemitismu a vykrucuje se. Škoda!“

Weberovi se snaží vycestovat, ale nedaří se jim to

Koncem 30. let tón dopisů Ilse Weberové ještě více potemní, jejich hlavním tématem se stává bezvýchodná situace, do níž se Židé dostávají. Ilse trpělivě vysvětluje vzdálené přítelkyni, jaké to je, žít v pohraničním městě se spoustou německých spoluobčanů, líčí národnostní spory v období krize, tragédii židovských uprchlíků po Mnichovu.

Čím dál víc se důležitým tématem dopisů stává snaha o vycestování z Československa. Weberovi podnikli několik systematických pokusů, investovali značné finanční prostředky, vše ale k nemalému zoufalství Ilse selhalo.

Podařilo se jim jednoho syna umístit do „Wintonova“ vlaku

Například v dopise Lilian ze dne 3. února 1939 Ilse Weberová píše: „Chceme odjet do Palestiny. Je velmi obtížné získat povolení. Člověk musí mít tisíc liber, a ani pak to není jisté. Máme přátele, kteří nám těch tisíc liber pošlou. Do 15. března se nedá nic dělat. Později se budou nějaká povolení zase přidělovat – budeme mít štěstí a dostaneme je? Svět je v současné době tak nelidský, tak nepřirozený,“ popisuje.

A pak působivě vyjmenovává „nejlepší věci na světě“: „Když domov štěstím, klidem rozkvete, se sousedy, co hledí bez závisti, poklidné chvíle v bezpečném útočišti. Příjemná hudba, dětské zpívání, kdy závist se zlobou jsou vyhnány.“

Zdařil se nakonec jen jeden jediný plán Weberových, i když to trvalo měsíce, než Weberovi tento zoufalý krok udělali - na konci května 1939 odjel jejich malý Hanuš jedním z „Wintonových vlaků“ do Británie za „tetou Lilian“.

V Praze šije nákupní tašky a koupací čepice. Pak musí do ghetta

Situace Weberových se rapidně zhoršuje. Ve Vítkovicích je život pro Židy po vypuknutí války prakticky nemožný. Willi Weber najde ubytování v Praze, a tak se z dopisů Lilian, která syna Weberových Hanuše předala do opatrovnictví své mamince do Švédska, „tetě Gertrudě“, dozvídáme o svízelném pražském životě: Ilse se stala šičkou nákupních tašek a koupacích čepic. Volný čas, pátek a sobotu však věnuje dál své jediné veliké vášni – dětem. Dochází do dětského útulku na židovské obci, kde je podle vlastních slov se svým muzicírováním „téměř nepostradatelná“

V únoru 1942 se Ilse, Willi a Tomík dostávají do terezínského ghetta, kde podle Williho poválečného vyjádření dosahuje Ilsino literární dílo vrcholu.

Její úzkosti a deprese tam ustoupily činné práci – Ilse se v Terezíně realizuje jako zdravotní sestra na dětské marodce, kde stejně jako už předtím v pražském židovském útulku dětem především hraje na svou do ghetta propašovanou kytaru a nacvičuje s nimi různá představení.

Muž musí do transportu, Ilse se synem nastoupí dobrovolně

Zároveň se však vrací k umění. Píše desítky básní a písní, některé jako srdceryvné zpovědi a syrová vyjádření reality ghetta, jiné k posile spoluvězňů. Podle vyjádření řady přeživších mnohé z těchto jejich básní a písní v ghettu zlidověly.

Z Terezína přišlo do Švédska od Ilse už jen několik krátkých neutrálních cenzurou hlídaných dopisů, poslední v září 1944. Krátce na to odjíždí manžel Ilse Willi Weber transportem na práce do okolí Drážďan v domnění, že tím ochrání zbytek své rodiny před transportem. Skutečným cílem však byl tábor Auschwitz-Birkenau.

Přesto se krátce po Williho odjezdu Ilse s mladším synem Tomíkem dobrovolně hlásí do dětského transportu, podle svědectví jela se „svou“ marodkou. Tak se Ilse se synem stala jednou z obětí poslední likvidační vlny transportů z ghetta Terezín do Osvětimi.

„Takže se nebudeme sprchovat...“

Cestou do Osvětimi se opět ujala skupiny transportovaných dětí a s nimi a se svým synem Tomášem hned po příjezdu byla dotlačena do plynové komory

O jejích posledních chvílích poté podal výpověď očitý svědek selekce při příjezdu transportu En, č. 1064: „Zahlédl jsem skupinu deseti nebo patnácti dětí. Ilse stála uprostřed nich a snažila se je konejšit.“ vzpomínal muž, když se setkal po válce s Ilsiným starším synem Hanušem.

„Je pravda, že se po cestě smíme osprchovat?‘ zeptala se ho prý Ilse. Nechtěl jsem jí lhát, tak jsem odpověděl: ‚Ne, to tady nejsou žádné sprchy, ale plynová komora. Běž co nejrychleji, posaď se s dětmi na podlahu a dejte se do zpěvu, začni jim zpívat ty písničky, které jste zpívali v Terezíně. Písničky, které všechny děti znají, a zpívejte, dokud budete moct. Tak se nadýcháte plynu a zemřete při nejmenším utrpení.“ Ilsina reakce byla zvláštní. Jaksi nepřítomně se usmála, jedno z dětí objala a řekla: „Takže se nebudeme sprchovat…“

Stalo se to 6. října 1944...

Její vlastní příběh a literární odkaz, tedy rukopisy a notové záznamy, schovaný v kůlně Terezíně pod zemí a vykopaný Willim po válce, se zachoval. Příběh Ilse Weberové je příběh láskyplného a činného života citlivé a trpící ženy, příběh milující matky, a také příběh boje za to lepší v člověku…