​Vysoké pece: okukování bab ve sprše, úhoř v čerpadle i nudisti v náhonu

Bývalý ředitel a pracovník vysokých pecí Josef Luňáček nechtěl své vzpomínky psát jako jeho předchůdci. Kolik měřila a jaký objem měla pec či kolik tun železa se v ní vyrobilo.

„To psali všichni. Chtěl jsem kromě jiného napsat také o lidech, kteří ve vysokých pecích pracovali, zaznamenat některé jejich osudy a povahy. A příhody, které se v nich udály,“ říká autor vzpomínek.

Vraťme se tedy do dob, v nichž Josef Luňáček „velel“ vysokým pecím či v nich jako zaměstnanec dlouhá léta pracoval. A poznejme některé až trochu „hrabalovské“ postavičky a příhody, které i v kulisách této těžké práce u výroby zaujaly „pábitele“ z Vysokých pecí.

Bývalý francouzský legionář lekal spolupracovníky pingpongovým míčkem

„Kousek dále od prašníku stál „chladič vysokopecního plynu“ první vysoké pece. Do této vysoké válcovité nádoby o průměru asi čtyři metry vstupoval zespodu plyn, shora silně kropený vodou. Chladič měl svoji obsluhu, člověka, který čistil vstřikovací trysky a oklepával stěny od nasazenin na denních směnách ocelovými koulemi zavěšenými na lanech,“ popisuje Josef Luňáček.

Pravidelné buch, buch, buch tak znamenalo plné vytížení obsluhy a naději, že se chladič neucpe. Chladič měl několik obslužných kruhových lávek, to bylo pracoviště, na které bylo i zespodu dobře vidět. A tam pracoval trochu podivínský pan D.

"Byl to chlap jako hora, bývalý francouzský legionář. V létě i v zimě, vždy do půl těla nahý bez košile. Jeho zálibou byla vylekat spolupracovníky a mne tím, že měl v puse schovaný pingpongový míček, který ve vhodném okamžiku na posluchače skoro vyplivl a zase schoval do pusy. Párkrát jsem se lekl a pak jsem si zvykl. Ten člověk byl mimořádně odolný vůči plynu. Menší dávky, po kterých ostatní pracovníci běželi na záchranku dýchat kyslík, mu vůbec nevadily. Ale kolika let se dožil, to nevím."

Měl furt hlad a ráno s oblékáním mu pomáhala manželka

Parádním pracovištěm, kde se čistil plyn ze čtvrté a páté vysoké pece, byla plynočistírna Elga. V přízemí patrové budovy hučely exhaustory a odsávaly plyn z čistících komor. V celé čistírně byl cítit plyn unikající z netěsností, ale hlavně byl cítit ozon, který vznikal při provozu rotačních usměrňovačů el. proudu.

Plyn příjemný nebyl, ale ozon připomínal čistý vzduch po bouřce. V čistírně pracovala osádka tří pracovníků. Strojník exhaustorů měl pracoviště dole a dva další členové byli nahoře, kde byl malý velín se signalizací a ovládacím kolem škrtících klap.

Mě překvapil strojník exhaustorů pan Korbačka. Malý, břichatý a hodně vážící mužík, který se dost těžko pohyboval a nemohl se ani sehnout. Do práce chodil již z domu oblečený do pracovního oděvu a na svačinu si nosil celý bochník chleba, sýry a dvě sklenice mléka. Obědval zase doma po směně. Poprvé v životě jsem viděl někoho spořádat tolik jídla najednou. Ptal jsem se jej: „Pane Korbačko, není toho jídla trochu moc? A jak se vlastně ráno oblékáte?“

Pan Korbačka nato: „Já mám furt hlad a ráno s oblékáním mi pomáhá manželka.“

No, jestli měli vlastní děti, jsem dost pochyboval.

Okukovali baby v novej šatni z velína

Malý velín v nejvyšším patře čistírny Elga bylo místo, kde se vedla provozní kniha. Tam se zapisovaly všechny mimořádné události na směně, jména strojníků, závady a požadavky pracovníků.

Každý den jsem zapisoval odpracované směny a ty potom do pracovních listů, předávaných na mzdovou účtárnu. "Po nějaké době jsem zjistil, že na velín plynočistírny chodí v době odpolední a noční směny pracovníci vysokých pecí. Přitom tam neměli vůbec co dělat a provozní vzkazy mohli vyřídit telefonicky. Když se návštěvy opakovaly, zjišťoval jsem, co je jejich cílem. Nikdo mi ale nic nechtěl říci. Až velmi slušný první strojník pan P. mi řekl: „Víte mistře, na odpolední a noční směně, když se setmí, je z velínu vidět, jak se baby převlíkaju v tej novej šatni a chlapy od peca to moc zajima.“

A bylo to venku. Když ženy zjistily, že mají „kontrolu“, běžely na dílenský výbor ROH a okna byla za pár dnů zamalovaná neprůhlednou barvou. To byl konec neoprávněných návštěv na velínu Elgy.

Okukoval ve sprše, tak ho dřistla přes pysk pěstí

Původně na ústřednách u výroby dmýchaného větru pracovali jen muži, kteří dělali všechny čistící, uklízecí a mazací práce. Později, když byl nedostatek pracovních sil, začaly výše uvedené práce dělat i ženy (mazačky). Dělaly to dobře, poctivěji než muži, které mytí podlah moc nelákalo.

Obsluha v ústředně měla svou umývárnu a sprchy, nechodili se umývat společně s ostatními provozáky. To byla veliká výhoda, stále teplá voda a dostatek místa ve sprše. Když ale začaly pracovat na ústředně ženy, musely se koupelny upravit a separovat. A samozřejmě začaly problémy s okukováním děvčat ve sprchách přes vyvrtané dírky.

Jednou jsem přišel na obchůzku do ústředny a „mazačka“ mi říká:“ „Šéfe, až si přijde K…. stěžovat, že musí k doktorovi, že se praštil do dveří, tak mu nevěřte. On mě okukoval ve sprše tou nově vyvrtanou dírkou. Já jsem to uviděla, tak jsem vyletěla ven a dřistla ho přes pysk pěstí, až mu lico zčervenalo. Dirku jsem zalepila.“ Pan K…. si nestěžoval a okukování přestalo.

Elektromagnetoterapie na krytu běžícího elektromotoru a pan Balcar

V době, kdy jsem nastoupil na vysoké pece jako mistr strojního provozu, pracoval jako strojník pan Emil Balcar. Byl to starý pán s fouskem pod nosem, dobráckým výrazem ve tváři, jen trochu těžce chodil. Jednou ráno, venku byla ještě tma, jsem přišel na pravidelnou obchůzku na čerpačku, otevřu železné vstupní dveře a v polosvětle vidím pana Balcara, jak leží na krytu běžícího elektromotoru. Ležel na břichu, jak na koňském hřbetě a ani mě nevnímal.

Běžím k němu a myslím na nejhorší, co se mu mohlo stát. „Pane Balcare, co se stalo, je vám něco?“ Obrátil ke mně hlavu, pusu od ucha k uchu a vesele povídá: „Synku, ani něviš, jak mi ten elektromotor robi dobře. Hned se mi lepšik chodi, ai lepšik slyšim i vidim. A to mi stači tak pul hodiny ležeť na tym deklu. Vydrž ešče chvilu a hned sem u tebe.“

Co jsem měl dělat, čerpadla běžela dobře, nikde nepořádek, tak jsem opravdu chvilku počkal v kabince, zapsal panu Balcarovi směnu a potom jsem vyslechl chválu na tu jeho terapii.

Tenkrát jsem mu vůbec nevěřil, ale dnes si říkám, neměl ten starý Balcar nakonec pravdu? Dnes se tomu však říká elektromagnetoterapie.

Co to maš za bordel na čerpačce? Ta voda na pec sotva teče

Jindy mi na stole v kanceláři zvoní telefon. Zvednu sluchátko a slyším: „Ty inženýre, co to maš za bordel na čerpačce. Ta voda na pec sotva těče.“ Nasadím přilbu na hlavu a spěchám do čerpačky. Běžet jsem nemohl, protože by si ostatní mysleli, že někde hoří nebo uniká plyn, ale rychlá chůze byl přijatelný projev. Na čerpačce už strojník přehazoval čerpadla. Ptám se: „Stalo se něco? Vždyť to čerpadlo je po opravě, rotor je nový!“

„Majster, ja něvim, mi se to tež nělubi, musime to znova rozebrať.“ A tak se stalo. Když jsme vytáhli rotor, nevěřil jsem svým očím. Na rotoru byl namotaný asi jeden metr dlouhý úhoř! Do čerpadla doplaval strouhou z řeky Ostravice, nezachytila ho ani česla před vstupem vody do bazénu. A potom, že prý v Ostravici nebyly ryby. Byly, a jaké.

Přesvědčili jsme se o tom v době, když jsme po příhodě s úhořem zdvojili a zhustili síta před stanicí. Síta byla za sebou – jedno se čistilo a druhé filtrovalo vodu. V prostoru mezi síty se často plácali kapříci a jiné ryby, které nemohly zpátky proti proudu náhonu (strouhy) do řeky. To měli strojníci radost z nečekaného a zdravého přilepšení stravy. Trofejní kůže z největšího kapra byla hodně dlouho přibitá a vypnutá na vnitřní dřevěné výplni vstupních vrat.

Koumáci vynalazli, jak včas upozornit na noční kontroly

Na čerpací stanici mi bylo divné, že strojník v kabině vždy zvedl hlavu od psaní a podíval se ke vstupním dveřím, jakmile jsem jen pootevřel venkovní dveře.

To na jiných pracovištích nebylo. Na vzdálenost kabiny od vstupu, která činila více než dvacet metrů, a pro hukot motorů určitě nemohl slyšet mé otevírání dveří. Musel tam pracovat nějaký skrytý alarm.

Zkontroloval jsem dveře a jejich rám za denního světla a nic. Při další noční kontrole se vše opakovalo, jen na zemi ležel nenápadný kousek zápalky. Jinak nic. Vzal jsem tu ulomenou zápalku, dokončil kontrolu a ráno jdu ke dveřím znovu. Hledám pečlivěji. Na ocelovém rámu dveří byla 15 centimetrů nad prahem malinká, lehce přehlédnutelná dírka.

A ejhle! Ta zápalka se přesně do dírky vešla. Skutečnost vyšla najevo. Bylo tam důvtipně ukryté signalizační zařízení, které strojníka v noci spolehlivě vzbudilo již při otevření venkovních dveří. Strojníci si zařízení aktivovali každý večer polovinou zápalky, která po signalizaci vypadla, a na rámu nebylo téměř nic patrného.

Nikdy jsem nevypátral, kdo ten „zlepšovák“ vymyslel a zrealizoval. Jen obsluha musela tento agregát na bdělost zrušit. Stejně si myslím, že brzy vymysleli něco jiného, co je upozorňovalo na nečekané noční kontroly. Každý se snaží si nějak zaměstnání ulehčit.

V náhonu se koupali hodně chudí, protože neměli na plavky

Už dříve jsem vzpomínal na vodní náhon, který vedl až na Žofinskou huť. Používal se až do zrušení obou vysokých pecí na Žofinské huti. Přiváděl ohřátou vodu z pecí ve Vítkovicích do tamní čerpací stanice. Voda byla docela čistá, a hlavně mnohem teplejší než voda v Ostravici.

Náhon vedl podél řeky, byl otevřený a teplá voda dělala divy. Okolo náhonu rostl rákos a vysoká tráva. A také to bylo koupání s termální tekoucí vodou zdarma. Koupalo se tam hodně lidí z okolí a také ti velmi „chudí“, kteří neměli na plavky a koupali se nazí.

Tato občasná nudistická představení lákala pracovníky Žofinské huti, aby dalekohledem z vysoké pece někdy sledovali pěkné slečny při očistné lázni. Když bylo plavců hodně, neúměrně kalili vodu, uvolňovali trávu z břehů, která pak ucpávala síta před čerpadly.

Tak musel někdo ze zaměstnanců Žofinské huti vzít do ruky klacek a koupající vykázat. Ceduli „Zákaz koupání“ nikdo nechtěl dobrovolně respektovat. Inu doba byla jiná.