[tištěný PATRIOT] Petr Čolas: Se zvířaty se nemuckám

Ředitel ostravské zoologické zahrady Petr Čolas často rozhovory neposkytuje. Tvrdí, že nemá rád zjednodušování, které novinařina přináší. Nakonec tedy vznikl rozhovor, který jsme rozdělili do tří pokračování. Věříme, že se nebudete nudit – dozvíte se totiž, jak taková zoologická zahrada funguje a co vše rozhoduje o tom, zda je nebo není úspěšná.

Jak jsem zjistil z vašich stránek – zoologická zahrada byla otevřena v roce 1960, takže byste měli na podzim slavit 65 let existence. Je tomu tak?

Ano, je, 65 let od vydání dekretu o oficiálním zřízení naší zoo. Je ale třeba rozlišit dvě etapy vývoje zoo v Ostravě. Jedna věc je dekret od národního výboru a provizorní dočasná Zoo v Ostravě Kunčičkách a druhá věc je, kdy byla zahrada přestěhována z Kunčiček do Stromovky. Zde byla zoo pro veřejnost otevřena 1. 5. 1960, tedy pět let před mým narozením. A to druhé datum – oficiální založení zoologické zahrady, čili den kdy byla schválena první zřizovací listina zoo, je opravdu 26. říjen 1951.

Budete se mnou souhlasit, pokud řeknu, že zoo prožívá v posledních letech své nejlepší časy? Staví se nové pavilony, daří se odchovávat ohrožená zvířata, roste návštěvnost…

Určitě s tím souhlasím, ale také musím konstatovat, že je obtížné srovnávat dobu dnes a dobu před dvaceti či čtyřiceti lety. Když jsem byl malý kluk, jednou za čas přijel cirkus. V létě byla otevřená desítka venkovních koupališť, ale vnitřní bazény byly vzácnost a na Čapkárnu jsme si jezdili zaplavat přes celou Ostravu. Jednou za dva měsíce bylo v kině něco, na co se dalo koukat. Občas koncert nebo byla vlastně skoro pořád otevřená knihovna. Jinak nic moc vzrušujících zábav. Televize byla černobílá, vysílala na 2 programech, z toho jeden jen několik hodin denně a o internetu nikdo nic nevěděl.

Dnes se pravda situace změnila… Dnes je úplně jiná doba. Každý den je někde nějaká akce, potažmo je na ni volný vstup a takové nabídce se velmi těžce konkuruje. Ale zpět k vaší otázce. Ano, i já si myslím, že naše zoo a botanická zahrada zažívají nejlepší léta své existence a pevně věřím, že tomu bude i nadále a co nejdéle. Jsem si přitom zároveň plně vědom i toho, že ani náš současný boom nemůže trvat věčně. Nejde prostě jít jen pořád nahoru, žádný strom neroste až do nebe.

Když jsem domlouval náš rozhovor, zeptal jsem se mluvčí zoo, zda byste byl ochoten vyfotit se s nějakým mláďátkem v rukách. Dostal jsem jasnou a přímou odpověď, že toto tedy určitě ne. Nejdete tedy tímto směrem, že jako mnohé jiné zahrady lákáte návštěvníky emotivními fotkami exotických mláďat?

Krásné či emotivní fotky a videa zvířat, mláďata nevyjímaje, samozřejmě využíváme při své práci takřka každodenně. Jak při propagaci, tak i při vysvětlování svého poslání a významu pro společnost. Ale to, že se záměrně nenechávám fotit s žádným muckacím roztomilým „mláďátkem“ v rukách neznamená, že bych neměl rád zvířata. Naopak. Ostatně, nedělají to ani mí zaměstnanci, byť by to bylo mediálně velmi lákavé a vděčné téma. Přinejmenším krátkodobě by to určitě slavilo úspěch. Snažím se ale uvažovat nadčasově a hledět zodpovědně i do budoucna. A spojovat práci ředitele zoo, což je dnes bohužel hlavně úřednicko-manažerská činnost, či i práci kteréhokoli zaměstnance moderní zoo s „muckáním“ se s mláďátky je prostě nonsens. Nejen, že to není pravdivé, ale on to nikdo v naší zoo ani nedělá, nemá na to prostě čas a ví, že to zvířatům mnohem spíše škodí. A neškodí-li jim to přímo, pak přinejmenším to je pro naprostou většinu z nich zcela nepřirozené.

…celý článek si můžete přečíst v aktuálním vydání magazínu PATRIOT č. 3

Autor: Jaroslav Baďura, Foto: Adolf Horsinka pro tištěný magazín PATRIOT