Zahraniční projekty plánujeme i pět let dopředu, říká ředitel Janáčkovy filharmonie Ostrava

Jan Žemla už více než deset let stojí coby ředitel v čele Janáčkovy filharmonie Ostrava. Jak řekl v rozhovoru pro Magazín PATRIOT, jednou z jeho hlavních priorit je péče o dobrou pověst v tuzemsku i v zahraničí.

Dalo by se říct, že je to sen každého uměleckého tělesa, prorazit nejen v tuzemsku, ale také za hranicemi vlastní země. Přinášet posluchačům hudbu špičkové úrovně, mít možnost se propojit s těmi nejlepšími dirigenty, sólisty a autory současnosti. Procestovat svět a zahrát si v koncertních sálech se špičkovou akustikou. Ostrava takové umělecké těleso má už 70 let. Janáčkova filharmonie je totiž významným pojmem nejen v tuzemsku, ale také v zahraničí. Orchestr, který si za dobu své existence vypěstoval významné mezinárodní renomé se dnes právem řadí mezi nejlepší evropské filharmonie současnosti.

Janáčkova filharmonie Ostrava ročně absolvuje až 20 zahraničních koncertů, jak náročné je zařadit zahraniční výjezdy do kalendáře orchestru ve vytížené tuzemské koncertní sezoně?

Zahraniční projekty orchestru se v naprosté většině plánují zhruba dva až pět let dopředu, takže skládání kalendáře, jako takového, je v dané sezoně otázkou konkrétních priorit a dlouhodobě rozjednaných spoluprací. Na prvním místě jsou pro nás umělecky nejpřínosnější projekty, s ohledem na ně pak připravujeme strukturu celé sezony, v níž již zohledňujeme jak tuzemské, tak zahraniční koncerty. Jakýkoli zbylý prostor pak využíváme k natáčení a dalším komerčním aktivitám.

V minulé koncertní sezoně jste otevírali Cavatina Hall v polské Bílsko-Bělé, procestovali jste ale také Japonsko a koncertovali například v Berlíně. Jak složité je dostat se do programu zahraničních festivalů?

Vytvoření sítě mezinárodních kontaktů a dobrých vztahů na poli zahraničních angažmá je poměrně náročná a dlouhodobá aktivní manažerská činnost. Tento proces trvá skutečně roky a neustále se vyvíjí a proměňuje. Konkrétně v Janáčkově filharmonii se snažíme být v naší zahraniční strategii sami velmi aktivní – tedy rozhodně nečekáme v kanceláři na to, až zazvoní telefon a někdo nás ke spolupráci osloví. Od úvodního setkání s potenciálním pořadatelem, na kterém mu představíme orchestr a náš zájem o spolupráci, vede k samotnému vystoupení dlouhá cesta, kdy musíme dokázat naše kvality a dohodnout program a konkrétní podmínky spolupráce. Velmi často se pak tato angažmá uskutečňují na základě osobních konexí a umělecké důvěře, kterou v rámci zahraničních aktivit dále prohlubujeme. Příkladem této praxe je právě nedávné Japonské turné. Programový ředitel festivalu, na kterém jsme účinkovali, náš orchestr slyšel už o tři roky dříve v Koreji, zůstali jsme v jeho hledáčku i ve vzájemném spojení a výsledkem byla naše jarní cesta do Japonska.

Na prvním místě je v každém případě stále umělecký profil orchestru. Pokud by nesplňoval vysoké kvalitativní standardy, cesta do zahraničí by byla pro Janáčkovu filharmonii Ostrava uzavřená. Každý náš zahraniční výjezd není jen samoúčelnou akcí, za kterou dostaneme zaplaceno, ale je to zejména reprezentace našeho města, kraje a české kultury jako takové.

Japonské turné, které jste zmínil, absolvovala Janáčkova filharmonie na jaře tohoto roku, jak se vám tam hrálo?

Asijské a speciálně japonské publikum má k evropské hudbě dlouhodobě mimořádně vstřícný vztah. Japonské publikum je otevřené, erudované, zvláště českou hudbu poslouchá s obrovskou chutí. Prvním elementem je tedy kvalitní provedení té hudby jako takové. Skladby Antonína Dvořáka, Zoltána Kodályho či Leoše Janáčka mají samy o sobě obrovskou sílu. A pokud jim interpretačně porozumíte, nastudujete a provedete na špičkové úrovni, publikum je automaticky součástí celého procesu. Hrát pro tak poučené publikum je samozřejmě obrovské zadostiučinění, dává to smysl tomu, co děláme. Na takových koncertech prostě cítíte tu míru vzájemného pochopení, respektu a úcty k umění jako něčemu specificky lidskému. Navíc odehrát devět koncertů v akusticky naprosto bezvadných sálech byl v neposlední řadě unikátní zážitek i pro nás.

Jak vůbec vzniká dramaturgie pro zahraniční koncerty?

V zásadě se odvíjí od společné diskuse s organizátorem a dirigentem. Někdy jsme přímo požádání o zcela libovolný návrh programu, a pak volíme repertoár, který je nejbližší našemu naturelu. V jiných případech pak máme hrát například na festivalu, který je jasně tematicky vyhraněný a poptávka je pak vytvořena na velmi konkrétní repertoár. Roli hraje i ekonomický faktor – každá skladba se může svým obsazením výrazně lišit. Hrát kdekoli např. Janáčkovu Sinfoniettu, znamená mít s sebou o 15 i více hráčů navíc, které zase musíte na místo dopravit, ubytovat a dále se o ně postarat. Takže zařazením Janáčka může najednou vzniknout náklad o desítky i stovky tisíc vyšší.

Výjezd orchestru do zahraničí je produkčně náročný, zkuste nám, prosím, přiblížit, co obnáší…

Organizace takového výjezdu vyžaduje preciznost a zkušenosti v produkční oblasti. Průměrně 75 hráčů z Ostravy musíte dopravit do místa konání koncertu, zajistit adekvátní podmínky pro jejich výkon, dopravu, letenky, potřebná povolení. Vše se řídí také jasnými přesně stanovenými pravidly s hráči orchestru. Na místě pak každý funguje dle přesně stanoveného itineráře. S předstihem připravujeme např. i zasedací pořádek v autobuse či rooming list pro hotely. Zahraniční výjezdy mohou působit až idylicky, ale je třeba mít na paměti, že se pořád jedná o pracovně – umělecké výkony. Nezřídka se i v zahraničí orchestr přepravuje i 200 km do místa konání dalšího koncertu, v koncertních sálech probíhají generální zkoušky, odehrajete koncert, vrátíte se na hotel pozdě večer a ráno vás ten kolotoč čeká znovu.

Samostatnou kapitolou je pak doprava hudebních nástrojů. Ty cestují samostatně v kamionu a speciálních přepravních bednách, aby nedošlo k jakémukoli poškození. Na místě musí vždy být v té nejlepší kondici a s předstihem a cestovat mohou jen s patřičným mezinárodním povolením. Pokud cestujeme letecky, velké nástroje, jako jsou tympány, harfa nebo i kontrabasy, zajišťuje na základě přísně daných a vysoce nastavených nároků místní pořadatel.

Vloni v únoru jste otevírali polskou Cavatina Hall a letos se tam vracíte hned třikrát, znamená to, že je to pro vás takový druhý domov?

V této sezoně jsme zde reziden­čním orchestrem, což znamená, že v Cavatina Hall odehrajeme hned několik koncertů. To je poměrně unikátní, ale neřekl bych, že se tam cítíme vysloveně jako doma. Zcela zásadní je, že tento sál a toto město nemá vlastní orchestr, proto zde účinkujeme my. Toto spojení vzniklo opět na základě naší aktivity, museli jsme přesvědčit místní management, že má taková spolupráce smysl. O to příjemnější pak bylo naše zjištění, když jsme zde při posledním koncertě potkali poměrně dost lidí z Ostravy, kteří sem speciálně za námi vycestovali. To byl velmi příjemný pocit…

Navíc v domácích podmínkách hrajete stále ještě v provizoriu…

Ano, máme za sebou rok v provizoriu v bývalém kině Vesmír, které jsme si s pomocí města Ostravy a Moravskoslezského kraje upravili pro naše potřeby. Tím jsme dosáhli uspokojivé akustiky, pro hudebníky i posluchače. Ovšem limity pro hudební produkci i zázemí jsou obrovské. Sál, ve kterém hrajeme, nemůže nikdy pojmout žádnou velkou hudební produkci, jelikož na to nemá potřebný objem ani velikost pódia. To nás pak významně omezuje ve výběru konkrétního repertoáru.

V září jste v německém Berlíně vystoupili pod širým nebem, v amfiteátru s kapacitou pět tisíc návštěvníků. Jaký program jste přivezli a jak odlišné je pro orchestr i posluchače absolvovat koncert v otevřeném prostoru?

Při open-air koncertech jsou ve hře zejména dvě rizika. Prvním je samozřejmě počasí, byť náš orchestr hraje bez výjimky vždy na zastřešené scéně. Druhým pak zvuk samotný, a tedy i garance kvality pro posluchače. Hrajete-li v plenéru, na otevřené ploše bez odrazových ploch, zvuk se ztrácí a orchestr prostě není slyšet. Proto se takové koncerty zpravidla elektronicky zvučí. Nazvučení symfonického orchestru je však pro zvukaře neskutečně složitý úkol, a ne vždy se optimálně vydaří.

V Berlíně, kde byl náš program vytvořen na míru festivalu, jenž se odehrával v jednom z největších místních parků, byl výsledek koncertu z pohledu zvuku poměrně uspokojivý. Celou atmosféru navíc pozvedly také kulisy amfiteátru, kam se vejde několik tisíc posluchačů, genius loci tohoto místa je skutečně specifický. Směs skladeb, které jsme odehrály souvisela s noční tématikou, jelikož koncert začínal ve chvíli, kdy se začalo stmívat a končil v úplné tmě. Třešničkou na dortu byl velký ohňostroj, jenž zážitek pro návštěvníky podtrhl.

Velmi čerstvé jsou ještě vaše zkušenosti z posledního zahraničního vystoupení v legendární pařížské Invalidovně, kde orchestr naposledy koncertoval před více než 30 lety. Jaký program jste v katedrále představili tentokrát?

Program jsme na základě poptávky organizátora sestavili z jednotlivých kusů klasické hudby, jež měly nějakou souvislost s kinematografií. Orchestr vedla Alena Hron, jedna z dirigentek – žen, která s námi bude i v letošní sezoně spolupracovat. Koncert navíc v přímém přenosu po celé zemi vysílal francouzský rozhlas, což je vždy trochu svazující pocit, jelikož neustále myslíte na to, že nesmí nastat žádná chyba…

Každý takový výjezd se připravuje a plánuje do nejmenších podrobností. I tak se ale stává, že nás na cestách zastihnou situace, které je potřeba okamžitě řešit. V případě Paříže to byla stávka, kvůli které nám zrušili zpáteční let. Naše produkce obdržela zprávu při odletu z Prahy a v tu chvíli začala jejich intenzivní zhruba dvacetihodinová práce na zajišťování náhradního řešení. Orchestr se vracel ze dvou pařížských letišť, ve dvou skupinách a s odlišným místem doletu. Z Vídně a Prahy se dostali všichni účastníci bezpečně a včas zpět domů do Ostravy.

Aktuálně jste odstartovali jubilejní 70. koncertní sezonu pro tuzemské posluchače, jaké vás v ní čekají zahraniční zastávky?

Po zmíněných dosud uskutečněných koncertech v Berlíně, Bílsko-Bělé a Paříži je nyní před námi cesta do Varšavy se Smetanovou Mou vlastí, koncert ve Vídeňském Musikvereinu a dále pak třítýdenní německé turné komorního obsazení JFO, na němž doprovodíme fenomenálního trumpetistu Gábora Boldoczkého. V listopadu tohoto roku a pak hned v polovině ledna roku příštího se pak znovu vrátíme také na pódium v Cavatině v Bílsko-Bělé.