Dnes to děti mají těžší, říká ostravská Ředitelka roku

​Vítězkou klání o nejlepšího ostravského ředitele či ředitelku roku 2023 se před pár dny stala Zuzana Škapová, ředitelka Základní školy v Dětské ulici v Ostravě-Porubě.

Sama říká, že nikdy v dětství nechtěla být učitelkou. Jejím přáním odmalička bylo totiž pracovat se zvířaty v zoologické zahradě. Nakonec se však učitelkou přeci jen stala a před třinácti lety začala základce v Dětské ulici v Porubě i šéfovat.

Město Ostrava ji nyní ocenilo za to, že preferuje moderní vyučovací metody, podporuje spolupráci mladších a starších žáků a podle svých kolegů rozhodně patří mezi ty ředitele, kteří výjimečným způsobem řídí „svou“ školu. Ostatně právě oni ji navrhli na toto ocenění. „Vůbec jsem o tom nevěděla, drželi to v tajnosti až do poslední chvíle,“ říká Zuzana Škapová.

Jaký musí být ředitel, aby získal ocenění pro nejlepšího ředitele roku v celé Ostravě?

To byste se musel zeptat právě těch, kteří mě navrhli. Ale asi by měl zůstat takový, jaký je, na nic si nehrát. Měl by být hodně empatický a komunikativní a musí mít ke svým kolegyním a kolegům respekt. Musí být také tolerantní, protože každý jsme jiný. A musí mít cíl, kam školu vést.

Ten je u vás jaký?

Vytvářet ve škole takové klima, aby pedagogové byli spokojeni a přenášeli to na děti ve výuce. Když jsou spokojené děti, přenesou tu pohodu domů na své rodiče a kruh se uzavře. A když jdou děti a kolegové do školy s úsměvem a rádi, jsou více otevření tomu, co se po nich chce. A tomu, co musí.

Vy jste nechtěla být učitelkou?

Ne. To nějak tak vyplynulo z toho, že jsem chtěla po maturitě zůstat v Ostravě a jedinou volbou pro mě byla tehdy pedagogická fakulta. Prošla jsem školou v Hošťálkovicích, pak malou školou na Matiční ulici v Ostravě, poté jsem pracovala v družině a od devadesátého druhého roku jsem tady. Už krásných jednatřicet let. Prošla jsem tady vším, pracovala jsem v družině, byla jsem výchovným poradcem, zástupkyní ředitele.

Jak dlouho ředitelujete?

Třináct let, ale pořád mám pocit, že začínám. To proto, že ministerstvo školství nás pořád udržuje ve střehu svými novinkami. Takže se stále učím nové věci.

Jste Ostravačka?

Ano, já jsem zřejmě taková konzerva. Mě to nikam jinam netáhne. Ostrava se mi líbí. Moje děti to mají úplně stejně, jedna dcera studovala v Olomouci, druhá v Brně a obě se vrátily do Ostravy. Asi to máme v genech. Ostrava je navíc kraj razovity, jak se zpívá v jedné známé písničce. Lidé jsou tady upřímní, i když se najdou výjimky. Navíc Ostrava je dnes krásná, šla hodně dopředu, je zelená a Poruba obzvlášť.

Ocenění jste získala také za to, že jste pro výuku zajistila moderní technologie. Jaké?

Snažíme se, aby se děti seznámily s různými digitálními technologiemi. Pedagogové je využívají ve výuce a nemusí to být jen hodiny informatiky. Máme také každý týden odpoledne pro děti, které chtějí, badatelské čtvrtky. A tam se děti věnují třeba virtuální realitě, 3D tisku nebo robotice, skládají lego. Věnují se však také zkoumání přírody při různých pokusech, třeba s mikroskopy.

Ocenění máte i za spolupráci starších a mladších dětí. V čem spočívá?

Osud nám přihrál v roce 2013 projekt Silní bez násilí. Ten vyvrcholil velkým muzikálem. Jmenoval se Streetlight a byl zaměřen jako prevence proti šikaně.

Muzikál byl dílem profesionální hudební a taneční skupiny Gen Rosso a děti do některých scén vstupovaly. Napříč ročníky nacvičovaly taneční čísla, pracovaly na muzikálu jako výtvarníci, zvukaři. To vše ve workshopech, kde se setkávali žáci různých ročníků. A výsledek nás nadchl tak, že každým rokem připravujeme podobnou věc. Aby se děti poznávaly napříč třídami a věděly o sobě.

Muzikál Streetlight se odehrává v Chicagu na pozadí války pouličních gangů…

Ale v roce 2017 jsme nastudovali čistě náš vlastní školní muzikál Great Lightening, který byl rovněž zaměřen na prevenci šikany. Hudbu měl na starosti náš pan učitel hudebky, slova k písničkám složila jedna naše paní učitelka, takové naše básnické střevo. Muzikál jsme uvedli v ostravské hale Gong, tam je úžasné prostředí a naše děti si to užily.

Letos jste pracovali také na podobném projektu?

Letos jsme měli projekt Cestujeme světem. Každá třída si vybrala nějakou zemi, o které během školního roku připravovala prezentaci, zjišťovala o ní zajímavosti, informace o kultuře, typických pokrmech. Japonsko, Vietnam, Francie, Španělsko a mnoho dalších zemí nám pak třídy děti představily při takzvaném projektovém dni. Součástí byla i ochutnávka typických jídel těchto zemí. Mohli jsme se také seznámit s romskými tradicemi a typickými romskými pokrmy. Třešinkou na dortu byla dvoudenní didaktická hra, kde děti různých ročníků vytvořily týmy, plnily vědomostní úkoly, získávaly písmenka a skládaly scrabble. Spolupráce, vymýšlení strategie, rozdělení úloh ve skupince, to byl hlavní cíl hry.

Je šikana problém i vaší školy?

Šikanu najdete na každé škole. Vždy se mezi dětmi najde některé, které je slabší a koho si může ten silnější vyhlédnout. Snažíme se to minimalizovat, a když se něco podobného objeví, netrvá to dlouho, abychom na to přišli. Máme totiž výborného výchovného poradce, kterého děti mají rády a kterému často děti řeknou o projevech šikany dříve, než se něco stane. Třeba jen, když se jim nějaké chování mezi spolužáky nelíbí nebo mají na šikanu podezření. Nebojí se, řeknou to, vědí, že jsou u nás ve škole chráněny.

Jsou děti dnes jinačí než třeba, když jste byla malá vy?

Ne, děti jsou pořád stejné, ale mají to mnohem těžší, než to měly dříve. Děti také tráví čas jinak než my. Za nás aktovka letěla do kouta, fičeli jsme ven, hráli jsme třeba vybíjenou a na schovku, dnešní děti si sednou k počítači nebo tabletu, a i když mají pocit, že jsou mezi kamarády, tak vlastně jsou to jen kamarádi na sociálních sítích. Dnešní děti to opravdu nemají jednodušší než my…

V jakém smyslu?

Těch informací a možností pro ně je, že vybrat si to správné je těžké. A těch lákadel úplně ne dobrých je také ve světě hodně.

Dítě se však rodí nevinné…

To ano, ale utváří ho hlavně rodina. A co nedáte dítěti do šesti let, tak se pak těžko dohání. Škola sice vychovává, ale ten úplný základ už nejsme schopni dítěti dát, pokud mu ho nedali dříve rodiče.

Každé dítě má dnes svůj mobil, tablet a neustále do něj hledí. Jak tato lákadla řešíte ve škole?

Pokud kantor chce pracovat v hodinách s jejich tablety a mobily, tak samozřejmě může. Ostatně i ve škole máme iPady, máme notebooky, takže i tato technika ve škole je. Ale řekli jsme si, že o přestávkách nebudeme za dráby a nebudeme hlídat, jestli si žák svůj mobil otevře. Mají ale zákaz natáčet a fotit, to postihujeme a máme to ve školním řádu. Ale pokud mají data, ať si brouzdají po internetu. Ale oni jsou šikovní, klidně nám nabourají i školní wifinu (směje se).

Takže všichni o přestávce zapnou mobil a udělají se pro sebe?

Kdybyste se o přestávce prošel po naší škole, tak někteří sice na mobilu jsou, ale buď jsou na něm dva tři a na něco se dívají, ale máme taky pingpongové stoly na každém patře a kolem nich je vždycky hromada dětí. Ve třídách to žije, hlavně ti malí kluci, kteří hrají hokej či fotbal, tak ty pořád vidíte, jak si o přestávce hrají s míčkem. Takže nemyslím si, že jsou naše děti nějakými otroky mobilů.

Někdo se o své dítě nestará, někdo je zase až nezdravě chrání a brání. Setkáváte se s tím?

Rodiče jsou takoví i takoví. Někdo dá dítěti větší volnost a zodpovědnost, jiný rodič zase až urputně brání své dítě. Přitom své dítě až nezdravě brání většinou ten, kdo na ně nemá dost času. Kdo často neví, co dítě dělá ve svém volném času. Takže mu lásku dává najevo tak, že ho jde bránit do školy před všemi zlými učiteli, přestože ani někdy neví, co s dítětem za problém řešíme. Ale myslím, že takové problémy na naší škole řešíme jen v jednotkách, většina dětí i rodičů jsou v pohodě a dobře se nám s nimi spolupracuje.

Přesto – máte nebo měli jste ve vaší škole nějakého legendárního „sígra“?

No měli jsme, ale neradi na něho vzpomínáme. Chodil do školy, to věděl, že musí, ale nechtěl se učit, přestože to nebyl hloupý kluk. Ale vyrušoval v hodinách, nepracoval a vlastně se s ním nedalo moc vyjít. Nefungovala tam však hlavně rodina, takže ten kluk za to moc nemohl. Bylo to děcko ulice. Ale těch lumpů se v každé škole několik najde. Ale ten u nás byl docela takový výživný, před dvěma lety z naší školy vyšel. Člověk si s ním musel poradit, ale takový exemplář vám otráví hodiny, otráví to spolužáky. Přitom jeho spolužáci si zasloužili mít parádní devítku. Ale on jim to kazil. V takovém případě ani učitel nejde do třídy s chutí a elánem, když ví, co ho tam čeká.

Setkáte se někdy s tím, že vám některé z dětí nebo rodičů řekne soudružko ředitelko? Když to pořád slyší třeba v seriálu Mach a Šebestová?

Ne. Vůbec ne. Možná to oslovení „soudružko“ bylo v minulých dobách hodně násilné, kdežto paní učitelka je prostě paní učitelka. Nebo pan učitel. Spíše když přijeli po prázdninách a já byla ještě třídní a měla svou třídu, tak jsem byla „babi“, „mami“ a „teta“, protože děti byly na prázdninách a denně byly se svými babičkami, maminkami a tetičkami. To září bylo takové veselé. Vidím to i u své vnučky, když přijde ke mně, tak na mě pořád volá „mami“ a když se vrátí k mamce, tak na ni volá „babi“.

Přichází konec školního roku. Kolik dětí u vás bude opakovat ročník?

Máme holčičku, která si zopakuje třídu ze zdravotních důvodů, to chtěla maminka. Ale máme žáky, kteří nedokončí základní vzdělání a odejdou z naší školy ze sedmého nebo osmého ročníku, protože už dvakrát ročník opakovali a rodiče už nemají zájem, aby si vzdělání u nás ve škole dokončili. Ale letos třeba byly skvělé deváté ročníky, jedna třída je dokonce taková studijní, žáci opravdu makali, šli si za svým, takže ti všichni se dostali dál na první dobrou, kam chtěli. Na gymnázia a jejich vysněné školy. To jsme rádi. Letos od nás vychází i jeden velký hokejový talent, máme jednu sportovní třídu, půl plavců a půl hokejistů. Na hokej a plavání je tady totiž všude blízko, máme hokejový stadion a krytý bazén, co by kamenem dohodil.

Kdo je ten hokejový talent?

Je to hokejový brankář Honza Láryš, který se zúčastnil reprezentačního kempu už ve vyšší věkové kategorii. Je fakt šikovný a myslím, že o něm ještě uslyšíme. Byl jako brankář na Olympiádě dětí a mládeže, kde naši hokejisti z Moravskoslezského kraje pod vedením našeho učitele Trojana získali zlato. Není to ale jediný známý hokejista, který k nám chodil na základku.

Kdo například?

Těm klukům je už dneska skoro čtyřicet. Třeba reprezentant Roman Polák, hrál také v Kanadě, Ondra Roman, také byl v Kanadě, Rosťa Olesz. Na školu k nám chodila i plavkyně Barbora Závadová. Jsme vždycky šťastni, když se k nám naše děti přijdou podívat. Že se k nám vracejí a nemusí to být vůbec premianti školy. Na těch dětech je prostě vidět, že jsme v nich zachovali stopu.

V základním školství už jste několik desítek let. Pomýšlíte na odchod?

Trochu ano, i když tady na základce na Dětské by člověk mohl sedět až do smrti. Protože je tu tak skvělá parta kantorů a ti vás nenechají padnout. Ale myslím si, že člověk si zaslouží trochu si v důchodu odpočinout a ať chci, nebo nechci, tak člověk, čím je starší, tak se mu míň chce do nových věcí. A naše škola si zaslouží novou krev, která ji zase vystřelí někam dál a výš. A nechci, aby mne tady chodili za pár let okukovat jako nějakou starou strukturu (směje se), to jim přece nemůžu udělat. Takže raději odejdu plná elánu do důchodu, než pak tady sedět za stolem a nevědět si rady.

Čím pro vás ocenění Ředitel roku 2023 je?

To ocenění je samozřejmě krásné a moc mě těší a vážím si ho. Ale i svým kolegům a kolegyním jsem říkala, že by to ocenění mělo nést název Škola roku. Protože ten ředitel není na škole sám, vždycky k sobě potřebuje ty správné lidi, kteří mu pomohou jeho nápady a úmysly zrealizovat. Takže to ocenění je vlastně i jejich. A měli bychom ho mít všichni, co tady na základce Dětská jsme.