Hořící lesy, tornáda, záplavy i zemětřesení. Hlučínští hasiči působí po celé Evropě

Když se městem řítí hasičská auta se zapnutými ječícími sirénami, je jasné, že někde hoří nebo se stala vážná automobilová nehoda či si někdo zabouchl dveře, nemá klíče a na plotně nechal zapnutý papiňák. Když však vyrážejí z bran svého útvaru ve svých speciálních vozech elitní hasiči ze Záchranného útvaru z Hlučína, jde vždy někde pořádně do tuhého.

Buď hoří velká tovární hala s nebezpečným provozem, někde ničí domy a zabíjí povodně nebo udeřilo tornádo. Možná také na některé z velkých řek uvízla loď nebo se zřítila lávka pro pěší, případně hoří desítky hektarů lesa. A nemusí pomyslně „hořet“ jen někde v České republice.

Společnost Chci obletět celý svět, říká Mirai Navrátil 15/07/2024

Špičkoví hasiči z Hlučína totiž vyrážejí často na záchranné mise do zahraničí. „Naši hasiči už pomáhali prakticky v každém státě Evropy,“ říká velitel Záchranného útvaru Hasičského záchranného sboru České republiky, brigádní generál David Kareš. On sám má tolik zkušeností, že dnes velí třem stovkám hasičů, kteří mají základnu v Hlučíně a dvě další základny v Jihlavě a ve Zbirohu u Prahy.

Jak dlouho u elitních hasičů sloužíte a teď i velíte hasičům v Hlučíně?

Jsem tady od prvního ledna roku 2009, kdy tady v Hlučíně v objektech vojenského záchranného útvaru vznikl hasičský záchranný útvar. Náš záchranný útvar je sice součástí hasičského záchranného sboru, ale patříme přímo pod ministerstvo vnitra a pod generální ředitelství hasičského záchranného sboru, mým nadřízeným je jen jeho generální ředitel. Ve funkci velitele útvaru jsem dva roky, předtím jsem byl zástupce velitele, když útvaru velel brigádní generál Radim Řehulka.

Uf. Co je posláním vašeho útvaru?

Jsme celorepublikovou jednotkou, která spolupracuje s hasičskými sbory krajů při mimořádných událostech velkého rozsahu, dlouhodobých zásazích nebo specifických činnostech díky speciální technice. Nejsme tedy moc vidět u automobilových nehod, běžných požárů či technických havárií. Ale vyjíždíme k mimořádným událostem většího rozsahu, které trvají dlouho nebo je k jejím likvidacím třeba speciální a specifické techniky, která není běžně u záchranářů k mání. Od letoška máme pod sebou i centrální strategické zásoby pro ochranu obyvatelstva a velké mimořádné události v deseti skladech po celé republice.

Co v nich máte?

Kdysi to byly sklady civilní ochrany. Dnes je spravují hasiči a ve skladech jsou například ochranné masky, ochranné oděvy, stany pro nouzové ubytování lidí či elektrocentrály.

Máte pod sebou armádu lidí?

Armáda to není. Celkem nás jsou asi tři stovky, z toho většinu tvoří příslušníci záchranných jednotek. Ač nás možná není tolik, kolik by si někdo představoval, jen techniky, od osobních aut až po tanky, kterými disponujeme, máme asi 350 kusů. U nás to není o počtu lidí, ale o velké a specifické technice.

Tanky? Ty, co se z nich střílí?

Ne, ne, bojové tanky ne (směje se). Takové tanky by hasiči ani nechtěli. Ale máme vyprošťovací tanky na platformě tanků T-72, které používáme u těch nejsložitějších nehod, třeba těžkých cisteren nebo u vlakových neštěstí. Naše tanky lidé mohli vidět například, když z Vltavy tahala zřícená Trojská lávka, která spadla v Praze. Tu jsme tahali my. Nebo jsme v prosinci roku 2015 vyprošťovali těmi tanky českou loď, když se v Drážďanech zasekla o most.

Média to tehdy hodně sledovala…

Ano. Jeli jsme tam tehdy s dvěma ze čtyř našich vyprošťovacích tanků a tu loď jsme jimi tahali zpod toho mostu. Uvízlá loď zablokovala lodní dopravu na Labi v Drážďanech na několik dní, když uvázla na mělčině u Mariánského mostu. Vyprostit se ji nakonec podařilo poté, co z ní vyložili náklad. Pak přišly ke slovu právě dva naše tanky.

Co všechno za specifickou techniku máte?

Máme velké, sedmnáctitunové obojživelné transportéry, které jezdí na pásech po zemi. Jsou to plavidla, které uvezou přes řeku až deset tun nákladu nebo sedmdesát lidí a žádný terén s bahnem a vodou pro ně není nepřekonatelný. Takové obojživelné plavidlo není odkázáno na to, jaké je dno, díky pásům buď po dně jede, nebo vjede do vody a plave. Pohání ho dva lodní šrouby a kdysi převážel přes vodu třeba i nákladní vétřiesky. Máme i lodě, čluny, máme vyprošťovací automobily, jeřáby, velká rypadla. Máme i zemní stroje, tedy i ty nejtěžší bagry s obřími radlicemi a silnými nůžkami, které přestřihnou i silné nosníky, nakladače, rypadla, sklápěčky. Ty jsme hodně využili na jižní Moravě, kde jsme byli celou dobu a podíleli se na odstraňování škod, které tornádo způsobilo.

Ve vašem autoparku to ostatně vypadá jako v kasárnách…

Máme plné haly techniky. Tahače, podvalníky, jeden z našich nakladačů například jezdil v jednom ostravském průmyslovém podniku a shrnoval strusku. My jsme si na něho nechali dodělat jen pár specialit. A ten je právě na dálkové ovládání. Dnes ho používáme při požárech hal, kam nemůžete nikoho pustit, protože hrozí zřícení střechy. Je to takový náš mazlík (směje se). Máme hodně přepravní techniky, kterou zajišťujeme přepravu humanitární pomoci, velmi často v poslední době pro Ukrajinu. Vozíme ji buď do Polska, nebo na Slovensko.

Foto: Petr Broulík

Až na Ukrajinu nezajíždíte?

Většinou ne, i když je pravda, že v roce 2014 jsme byli s humanitární pomocí až v Kyjevě. To ještě nebyla ta dnešní válka na Ukrajině, což je bohužel dnes ve všech směrech velmi špatná a kritická situace. To se nikdy nemělo stát. A když pominu všechny ty hrůzy, co se dějí na bojišti, tak pro Českou republiku ruská agrese na Ukrajinu znamenala obrovskou uprchlickou krizi, kterou jsme museli řešit. A když vidím, co hasiči jsou schopni v těchto mimořádných situacích udělat, zvládnout a postavit se k nim čelem, jsem opravdu hrdý na to, že jsem v záchranném hasičském sboru.

Dnes musí být hlučínští hasiči známí všude…

Asi ano, pomáhali jsme třeba v Řecku, v Srbsku, v Německu, ve Francii, na Slovensku i v Polsku. Dá se říci, že naši hasiči působí prakticky v celé Evropě.

Jezdíte pomáhat k povodním, třeba letos v lednu jste byli ve Francii. V poslední době se Evropa potýká. a to i u nás, s lesními požáry…

To je také to, na co se v současnosti nejvíce připravujeme. V současnosti náš Hasičský záchranný sbor připravuje modul hašení lesních požárů, který by se měl být použitelný v celé Evropské unii. Podobný modul jsme už dříve vytvořili pro vyhledávání osob, například při zemětřesení. Ten záchranáři použili i v Turecku při posledním zemětřesení. Těch modulů je více, například modul vyhledávání z vodní hladiny například při povodních, kterým disponuje Hasičský záchranný sbor Moravskoslezského kraje Modulem myslím vhodnou techniku a skupinu lidí, vycvičených pro tento druh záchrany. Mají potřebnou techniku a výbavu a pravidelně určitý druh zásahů zkouší.

Právě s lesními požáry máte z poslední doby bohužel velké zkušenosti…

Ano. Všichni ještě máme v paměti požár v Hřensku, kde Hasičský záchranný sbor velké množství jednotek dobrovolných hasičů likvidovali v podstatě největší lesní požár v novodobé historii České republiky. Byli jsme tam s našimi jednotkami od začátku až do konce. Kromě běžně známých hasičských cisteren jsme tam využili i naše speciální cisterny, které jsou mnohem větší, jsou to takové rybníky na vodu. Takové speciály neuvidíte nikde, mám je tady v kanceláři jako modely. Jedna z našich speciálních cisteren je dokonce pancéřovaná. Má pancéřovou kabinu pro osádku a je speciálně zkonstruovaná tak, aby mohla zasahovat třeba i v místech, kde hrozí nebezpečí výbuchů nebo nebezpečí pro osádku. Ty cisterny jsme nechali vyrobit po Vrběticích.

Ano?

Vrbětice jsou pro nás ze Záchranného útvaru historickým milníkem. Pro mne osobně to byl asi nejnáročnější zásah, protože trval celých šest let. Bylo to šest let života, kdy každý den žijete ve strachu, jestli se něco stane nebo ne. Naši příslušníci tam byli dennodenně. Když došlo k první explozi, tak jsme tam přijeli ještě s naším starým hasičským tankem, který dnes už jen stojí u nás na parkovišti a slouží jako památník. Jistili jsme tam policejní pyrotechniky. Kdyby třeba při jejich práci došlo k nějaké explozi a následnému požáru, aby ji posádka v obrněnci mohla uhasit a byla chráněná proti případným dalším explozím.

Muselo tam být spousta munice…

To byla taky naše práce. Odváželi jsme z vrbětických skladů nevybuchlou munici do bezpečnějších míst, ale asi nejhorší naší prací byla likvidace ohnisek těch výbuchů. Vyprošťovacím tankem jsme museli demolovat zbytky konstrukce a sutiny vrbětických skladů a speciálním pásovým nakladačem na dálkové ovládání jsme likvidovali i se zbytky staré munice, která v místech výbuchů zůstala po explozích. A dodnes beru jako velký zázrak, že se při tom nikomu z našich lidí nic nestalo. Té munice tam bylo tolik, že si to málokdo umí představit. Hasiči vůbec obecně dělají dnes a denně hodně nebezpečnou práci.

Speciální nakladač na dálkové ovládání? Takový robot jako v amerických válečných filmech?

Ten náš však váží čtyřicet tun. Jeho osádka sedí skrytá v bunkru, má před sebou kamery a dálkové ovládání a stroj pracuje sám od nich třeba 200 metrů daleko. Jeho pohyb řídí chlapi jen přes kamery, protože riziko případné exploze bylo ve Vrběticích opravdu extrémní. Stavěli jsme tam také trhací jámu, kde se munice likvidovala. A pyrotechnici tam odvedli neskutečný kus práce.

Vaši lidé se vlastně stále učí zasahovat u událostí, na které jsme nebyli zvyklí. Blízko nás je válka na Ukrajině, v roce 1997 nás postihly stoleté povodně, na jižní Moravě řádilo tornádo, v Hřensku hořely stovky hektarů lesa. Co nás ještě čeká?

Existují rizika, která si někdy ani nedokážeme představit. Třeba covid. Netušili jsme, co to je, nevěděli jsme, jak se k tomu postavit. Pro náš útvar byl covid obrovská zátěž. Mimo jiné jsme zabezpečovali transport všech roušek a ochranných pomůcek, které k nám přilétaly leteckým mostem z Číny, a kdy k nám v průběhu jednoho a půl měsíce přiletělo dvaapadesát letadel s rouškami a veškerými ochrannými pomůckami. Všechna ta letadla se musela vyložit, zboží se muselo převézt do skladů a oddistribuovat do krajů. Měli jsme na to sto lidí, zavřeli jsme je do baráků v Pardubicích a oni jezdili ve dne v noci po republice a vozili roušky. Najezdili tehdy bezmála půl milionu kilometrů. Někdy spali jen hodinu, někdy dvě na parkovišti a museli zase jet. Ti lidé si tehdy sáhli na dno svých sil.

Covid byl velmi těžké období. Dnes možná už lidé zapomínají, kolik lidí kvůli němu zemřelo…

Od dob covidu máme i jedno zařízení, které také máme v Hlučíně ve své výzbroji. Je to chladicí kontejner, který slouží jako nouzová márnice, a dokáže vytvářet teplotu hluboko pod nulou. Vejde se do ní padesát rakví nebo těl. Možná si lidé pamatují, jaký byl v době pandemie nápor na krematoria, kdy některá těla zesnulých musela na kremaci čekat nebo se převážela do jiných krematorií v České republice, což naši lidé v době koronavirové pandemie také zajišťovali. Toto zařízení je pro podobné případy, ač samozřejmě doufáme a budeme rádi, když ji nikdy nebudeme muset použít. Což ale platí i o jiné naší technice.

Jste schopni zasáhnout rychle v celé republice?

Relativně ano. Velkou výhodou je, že jak Hlučín, tak Zbiroh či Jihlava jsou poblíž dálnice, takže dopravní dostupnost je dobrá. Možná by se nám hodila čtvrtá dislokace našeho útvaru někde poblíž Hradce Králové nebo ve směru z Hradce na Jičín, protože tam se z našich tří působišť dostáváme složitě. Pak bychom už byli schopni dojet v řádu hodiny či dvou hodin všude v republice. Naše činnost totiž spočívá v dlouhodobějších zásazích, kdy se třeba na místě zasahuje i několik dnů. A někdy jedeme k zásahu i 250 či 300 kilometrů.

Vy sám jste byl v roce 2018 také v Thajsku, když tam na přelomu června a července dvanáct malých fotbalistů s trenérem uvízlo na celých osmnáct dní v zatopené jeskyni. O jejich záchranu se snažili nejlepší jeskyňáři a potápěči z celého světa. Jak na to vzpomínáte?

Do Thajska mne tehdy vyslalo generální ředitelství, abych posoudil, zda bychom nemohli z těch jeskyní odčerpat vodu, aby se ti kluci dostali ven. Máme totiž skvělá velkokapacitní čerpadla, která jsme například letos v lednu použili při velkých záplavách ve Francii, v oblasti Pas-de-Calais, kde jsme byli s hasiči Moravskoslezského kraje. Voda se tam rozlila do velkých lagun a zaplavila pole, městečka, obce. Česká republika tam nabídla pomoc jako jedna z prvních, byli jsme tam dva týdny a byli tam například i Holanďani či Slováci. Ta čerpadla jsou světovou špičkou, naše největší čerpadlo dokáže odčerpávat až tisíc pět set litrů za sekundu a těší mne, že je dělá česká firma.

Foto: Petr Broulík

Jak to dopadlo s malými fotbalisty v Thajsku?

Tam už jsme se se záchranáři domluvili, že do jeskyň pošleme více menších čerpadel s lidmi. Ale zasáhla příroda. Předpověď hlásila velké deště a muselo se hned přistoupit k záchraně těch chlapců. Nakonec se vše skvěle povedlo, ti zasahující potápěči byli výborní, měl jsem možnost je při tom vidět. Byli to neskuteční srdcaři a profesionálové. Ale byla to pro nás skvělá zkušenost, že i v takových místech, daleko od domova, je naše malá zemička schopna nabídnout lidi, techniku a zkušenosti. V tomhle jsme na tom velmi dobře a nemáme se za co stydět.

Film jste viděl?

Ano, samozřejmě, ale když člověk vidí film, musí to brát jako filmovou produkci a hotovo.

Kdybyste měl říci, kterou z událostí nezapomenete?

Bude jich samozřejmě více. Když v televizi vidíte, že začíná pršet a zvedají se řeky, vždy si vzpomenete na povodně v roce 1997. Ty z hlavy nikdy nedostanete. U takových povodní, jako postihly zemi tehdy, vždy hrozí velké ztráty na životech a majetku a spousta lidských katastrof. Při nich lidé přijdou ve vteřině o veškerý svůj majetek. Někteří přijdou o své blízké a známé. Ale často si vzpomínám na likvidaci škod po tornádu na Jižní Moravě.

Ano?

Kromě jiných zásahů jsme tam s naší technikou museli demolovat poničených domů. Bylo jich tam opravdu hodně, to tornádo tam fakt udeřilo strašně moc. My jsme tam během asi pětadvaceti dnů museli provést demolici asi osmdesáti budov. Laicky řečeno jsme osmdesáti lidem zbourali barák. Přesto k tomu naši lidé přistupovali hodně citlivě. Lidem jsme se snažili z jejich domů zachránit aspoň něco málo z jejich osobních věcí, byť často s velkým rizikem pro naše lidi, byť to byly někdy jen symbolické věci.

Co například?

Dodnes si pamatuji starší paní, která u bourání svého domu logicky nechtěla být, a prosila nás, jestli bychom jí nezachránili fotoalbum. Dokonce našemu strojníkovi ta paní požehnala křížkem na čelo. Kupodivu ti lidé chtěli zachránit často něco osobního, nikdo nechtěl, abychom mu zachránili třeba šperky. Většinou to byla fotoalba nebo nějaké obrázky, které visely na stěně a něco těm starším lidem připomínaly. Samozřejmě každý zásah je něčím specifický a nejhorší je vždy, když u něho dojde k úmrtí. Nikdy nezapomenu na to, když mi zemřel v nákladním voze jeden z mých skvělých příslušníků a kamarádů.

Co se stalo?

Při cestě praskla na voze pneumatika, vozidlo se s ním otočilo, z dvou členů osádky skončil jeden v nemocnici, ale řidič nepřežil. Přitom to nebylo při zásahu, ti kluci se vraceli z výcviku. Jeli přes celou republiku, vraceli se domů, měli za sebou 350 kilometrů a před sebou posledních padesát. To je věc, která vám zůstane v hlavě, a nikdy ji nevytěsníte.

Vám samotnému šlo někdy, jak se říká, o krk? Nebo kdy jste se opravdu při zásahu bál?

Bál jsem se několikrát. Jenom šílenec nemá strach. Jen si ho nesmíte při našem poslání moc připouštět. Docela jsem se bál, když jsme v nákladních autech přejížděli přes rozvodněné řeky a ta velká voda i ty těžké náklaďáky strhává s sebou. Příroda je nevyzpytatelná a neskutečně mocná. A povodně obecně bereme jako jednu z nejkritičtějších pohrom. Ti, co zažili povodně v roce 1997, si pamatují Troubky, které najednou při povodních zmizely z mapy. Ještě větší peklo dokáží udělat přívalové deště, bleskové povodně, které dokážou vyvolat, jsou obrovsky ničivé. Ale obrovský strach jsem měl často i ve Vrběticích, kde mohlo každou chvíli něco z likvidované munice bouchnout.

Kromě záchranářů máte ve vašem speciálním útvaru i kynology…

Máme pejsky pro vyhledávání lidí v sutinách, a byli třeba v Turecku po zemětřesení. Dokonce náš pes Terezka, který v sutinách našel člověka, si potom odbyl v médiích svých pár minut slávy. Patří mezi našich šest pejsků. Jsem na něj a kynologa, a taky na všechny ostatní, kteří se psy cvičí, moc hrdý. Ale když už jsme u těch zvířátek, naši lidé jsou také odborníci v manipulaci se zvířaty. Dokonce to formou kurzu školí.

Ale?

Je to taková naše rarita. Spolupracujeme na tom s ostravskou zoologickou zahradou a jinými organizacemi. Naši příslušníci se v tomto kurzu učí „krotit“ větší dobytek, ale například i hady, protože se při zásazích dostanou i do kontaktu se zvířaty. A musejí je umět třeba uklidnit nebo odvést z místa zásahu. A tak musí umět třeba i manipulovat s hadem. Ale specializací máme více. Máme potápěče, máme střelmistry. Naši lidé třeba pomáhají likvidovat ohniska ptačí chřipky.

Jak?

Máme prostředky pro dekontaminaci osob a techniky likvidující ohniska nákazy a jsme schopni ji poskytnout kdekoliv v republice. A když je potřeba, máme kontejnery pro přepravu radioaktivních kapalin či velkokapacitní kontejnery, které slouží jako mobilní úpravna vody. Jdeme také s dobou, proto máme třeba v areálu i kontejner na hašení elektromobilů. Tedy moderní téma.

Opravdu? Aut, co jezdí na elektriku?

Ano. Dnes se hodně řeší, co se stane s vozidlem poháněným na baterie, když začne hořet. A velmi účinnou variantou je to hořící vozidlo umístit do kontejneru a zalít ho vodou. Tam se zchladí a čeká se až do doby, kdy jste si jistí, že už se nevznítí. Ten kontejner má vzadu dveře, vejde se do něj auto. Vtáhne se do něj, dveře se zavřou a pustí se tam voda. A čeká se (usmívá se).

Máte nějakého koníčka?

Mým velkým koníčkem je jednoznačně má rodina. Jsem rád, když jsem doma a můžu třeba na zahradě stříhat stromy. Rád si zajdu do lesa. Ale nějakého velkého koníčka nemám, a při takové práci, kterou dělám, nezbývá moc na nějaké koníčky čas. Ale mám výhodu, že mě práce, kterou dělám, baví, a dělám ji se skvělými lidmi. A na koníčky třeba jednou ještě přijde čas, až tady jednou skončím.

Jste Ostravák. Čím je pro vás Ostrava?

Ostrava je pro mne obrovskou a neskutečnou ikonou změny. Jsem z Jakartovic na Opavsku, a když jsem byl malý, tak jet z vesnice do Ostravy znamenalo pomalu jako jet někam do zahraničí. Všichni tehdy mluvili o tom, že Ostrava je ocelové srdce republiky a že se tam těží a dělá všechno. Tehdy se z Ostravy ještě kouřilo a dýmilo. Dnes je Ostrava moderní a zelená, jen je možná trochu škoda, že už není tak silná v průmyslu jako kdysi. Že dnešní Liberty a Vítkovické železárny, tedy to, co nám táhlo ve světě, je v úpadku. Tohle mi rve srdce. Jsem patriot a vím, že naše republika měla spoustu pokladů, které vybudovali naši předkové, třeba právě průmyslové Ostravsko. Dnes už je to jiné. Ale Ostravu mám moc rád a jsem rád za rázovité lidi, kteří v ní žijí. Jsou opravdu trochu jiní než jinde, jsou správně tvrdohlaví a nezlomní a nikdy se nevzdávají. Snažím se být také takový. Před nikým se nesklánět a moci se vždy sám sobě podívat do očí.

Foto: Foto: se souhlasem Davida Kareše