Když nemůžeš, tak přidej. Vyzkoušeli jsme nový lanový park v Čeladné

V naší redakci se vydáváme testovat restaurace, zkoušíme nejnovější modely aut a občas se pouštíme i do adrenalinových zážitků. Za jedním z nich jsme zavítali do nového lanového parku, který je součástí BoboParku v Čeladné.

Lanový park, který leží hned vedle bobové dráhy, nabízí čtyři dráhy různých obtížností, více než 500 metrů, 42 překážek a pět lanovek. „Tak do čeho jdete?“ zeptal se mě instruktor. Jasně, že do toho nejtěžšího!

Společnost ​Boboffka v Čeladné se mění na BoboPark. Přibyla další atrakce 01/06/2023

Už když jsem na dráhu koukal zespodu, tak jsem tušil, že to bude velká výzva. A to se taky potvrdilo.

Instruktoři vám na začátku pomohou s jištěním, dostanete helmu a společně se vydáte na zkušební trať. Tady zjistíte, jak se správně jistit, co dělat, co nedělat, a jak zdolat zipline.

Taky dostanete otázku, jaké máte s lanovými parky zkušenosti a jak moc se bojíte. Takže: 0. A na druhou otázku jsem radši neodpověděl.

Dobrodružství začalo. A taky málem skončilo. Když jsem se postavil k první překážce, tak jsem vážně uvažoval o tom, že to otočím zpátky. Proč jsem sem lezl, když vlastně nemám rád výšky? Co tu zase dělám? Kašlu na to, recenze prostě nebude. Jenže dole vidíte, jak vám fandí děti. A pro ty jste přece hrdina. Nic se vzdávat nebude.

Foto: Kateřina Sobolová

Prvních pár kroků bylo hodně nejistých. Chvíli trvalo, než jsem si dráhu osahal a zjistil, jak na ni. První nástrahu jsem zdolal a říkal jsem si, že teď už to bude dobré. Nebylo!

Jen, co jsem se pověsil na první žebřík druhé překážky, nabral jsem zpátečku. Tady už fakt končím. Když nevím, jak na visící žebříky, co budu dělat na konci? „Tati, jaké to je?“ volala zespodu dcera. Té pár centimetrů ještě chybí, potřebný metr dvacet neměří, jinak už by ale lanovým parkem "lozila" jako pavouk. Bez strachu a bez stresu. Kdyby tak věděla, co všechno se mi v té době honilo hlavou. "Je to super, paráda," zavolal jsem dolů. A žebříky jsem přelezl. Sebevědomí mi postupně rostlo. Na konci každé překážky jsem se cítil jako šampion. Jednu jsem však nezdolal. Nevěděl jsem, jak na ni. A když mi zdola poradil instruktor, jak na lano vylézt, abych z něho pak zase nějak slezl, tak jsem si radši vymyslel svůj styl. A na druhou stranu jsem se dostal.

Instruktor mě sledoval i nadále. Asi věděl, proč. Volal na mě, ať si na další překážce dávám bacha, aby mě dřevěná kláda netrefila do hlavy. Poslechl jsem ho. A stejně mě trefila. Hodně zabrat mi dala i překážka, kdy jsem jako provazochodec dělal malé krůčky po dvou lanech, zatímco jsem se musel vyhýbat zavěšeným pytlům. Tady jsem měl nahnáno.

Stres ale postupem času střídal před každou překážkou úsměv. S čím jsem si na začátku nevěděl rady, to už teď nebyl takový problém. Už jsem věděl, jak na to. Čím dál víc jsem si to užíval a věřil jsem, že se do cíle dostanu. Závěrečný sjezd na zipline už byl za odměnu.

Na začátku jsem se instruktora ptal, jestli je šance, že se někde zaseknu a už to nepůjde dál. Říkal, že se spíše zamotám, což se naštěstí nestalo. Je ale pravda, že na hodně místech byla třeba velká obratnost a improvizace. Někdy se zhoupnout, pak přitáhnout, jinde otočit. A doufat, že to všechno vyjde.

Foto: Kateřina Sobolová

Celou dobu jsem přemýšlel nad tím, co se stane, když to někde nezvládnu, spadnu a zůstanu viset. Zeptal jsem se na to ale až na konci: buď se vytáhnu zpátky sám, nebo mi pomůžou instruktoři. S vědomím, že vám jsou nablízku, se nahoře mezi stromy cítíte celou dobu bezpečněji. Tento zážitek, v jakémkoliv věku, a na jakékoliv trati, rozhodně stojí za to.

Když nemůžeš, tak přidej. Není se čeho bát!