Lenny Kravitz uzavřel třetí den, rocková ikona bavila, ale živelné to nebylo

​Slavný americký hudebník Lenny Kravitz v pátek večer opanoval největší pódium Colours of Ostrava. Nezastavily ho ani komplikace leteckého provozu, a když se rozezněly největší hity Fly Away či American Woman, prozpěvoval si je kolektivně největší dav letošního festivalu.

Scénář z loňského roku, kdy na festival na poslední chvíli nedorazila jedna z hlavních hvězd, Burna Boy, se tak naštěstí neopakoval.

Je hezké vidět, že stále existuje populární hudba, která nepotřebuje honit body příslušností k pohlaví, etniku či vrtošivým hudebním trendům. Lenny Kravitz si jede už čtyřicet let svoje, a to, že někdo jeho muziku označuje za „retro“, ho vůbec netrápí. Možná by to geniální multiinstrumentalista naopak vnímal jako určitou poctu a privilegium. Ono se to totiž musí taky umět. Stačí si poslechnout populární hudbu šedesátých či sedmdesátých let a porovnat si jí s populárními trendy současnosti, které provází víceméně triviální postupy namísto samostatného řešení a originality.

Kravitz do Ostravy přijel v rámci tour ke své aktuální desce Blue Electric Light, která hrdě nese soulové barvy v duchu Jamese Browna a Prince. Z nového alba také během koncertu zaznělo několik ochutnávek, hvězdný muzikant se ale převážně vydal po stopách své letité kariéry. Své největší hity, mezi něž patří Fly Away či American Woman, si Kravitz pečlivě střádal na samotný závěr koncertu.

Naštěstí má podobných fláků má v zásobě tolik, že hned ze startu potěšil známými peckami Are You Gonna Go My Way, I Belong to You a Stillness of Heart. V té si Kravitz doslova pohrál s publikem, které si pod jeho vedením, rozněžněle a ochotně prozpěvovalo refrén „All that I want, is stillness of heart, so i can start…“.

Škoda, že podobných strhujících okamžiků se nenašlo během dvouhodinového koncertu Lennyho Kravitze vícero. Ikonický hudebník se soustředil zejména na dokonalé hudební a pěvecké ztvárnění, které nemělo jedinou chybu. Koncert provázel sofistikovaný zvuk jako z obýváku, dechová sekce se postarala o fantastické improvizační linky a vybroušenou rytmiku popoháněla vpřed úžasná bubenice Jas Kayser. To všechno byla vyložena pastva pro uši a oči, protože koncert doprovázela také velmi vkusná projekce.

Koncert Lennyho Kravitz vlastně neměl slabé místo, kromě neodbytného pocitu, že je to trochu ospalé a rutinní. Slova jako živelnost, spontánní akce a dramatičtější spád bych v tomto případě volil jen s nejvyšší opatrností. Není to nic nového pod sluncem: Už Beatles přiznali, že si skutečně užili přibližně jeden koncert z deseti, zbytek pro ně byla nepříjemná rutina a nuda.

Zavděčit se publiku není snadné a Kravitzovi se to většinově asi povedlo. Překvapující však bylo, že areál před hlavním pódiem nebyl zaplněn podobně vrchovatě, jako na hlavní hvězdy minulých let. Colours of Ostrava sice oficiální čísla nezveřejňuje, ale srovnání s minulostí naznačuje, že letos je na festivalu prozatím dost místa.

I to má svůj rub a líc. Pro účastníky to znamená větší komfort a pohodlí, které k poslechu příjemnému prožití hudby patří. Poslední den čeká na posluchače třeba skvělá rodinná parta Bratři Ebenové nebo výrazně originální kapely Mad Dog a Mainline Magic Orchestra.