Přes 50 let v Ostravě na záchytce. Lékařka tu prožila často neuvěřitelné příběhy

​Kolik opilých a psychicky postižených lidí už tato vitální žena v životě zažila…

Byli mezi nimi muži i ženy, zuřivci i lidé sťatí do němoty. Více než půl století totiž sloužila dnes osmaosmdesátiletá důchodkyně Růžena Mašková na záchytce.

V šedesátých letech se dostala do Ostravy jako psychiatrička a měla na starosti hlavně psychicky narušené děti. Na ostravské záchytce v Kounicově ulici skončila sloužit teprve před rokem a všechny ty občas dramatické zážitky vyměnila za běžné starosti v domácnosti.

Kdy jste na záchytce sloužila? A od kdy?
Mívala jsem noční a sváteční služby, na záchytce slouží vždy jeden lékař a jeden pohotovostní psychiatr. Do Ostravy jsem přišla v roce 1964 z Opavy jako dětský psychiatr a nějak od té doby jsem začala sloužit i na záchytce, které začal od roku 1951 zakládat český bojovník proti alkoholismu Jaroslav Skála. Ten nebojoval jen proti alkoholismu, ale i z toho důvodu, že záchytky někdy mohou zachytit člověka, který potřebuje pomoci léčit i vážnější duševní problém, a opíjí se, protože se s ním neumí vyrovnat. Proto na záchytce slouží i psychiatr. Někdy zase skončí na záchytce člověk, který se opije a poraní se. To potom nejdříve skončí na ošetření v nemocnici a pak ho převezou k nám, aby se vyspal z té opilosti. Proto je dobré, když je záchytka poblíž nemocnice.

Proč jste si jako dětská psychiatrička vybrala záchytku?
Když chtěl člověk za totality studovat a pracovat ve zdravotnictví, tak si nemohl moc vybírat. Zvláště, když jsem věřící a chodili jsme do kostela. Za to člověka hodnotili negativně, říkali, že jsem proto ve zdravotnictví schopna jít pracovat jen do pohraničí nebo do blázince. Tak mi určili psychiatrii. A když už jsem ji měla začít studovat, zvolila jsem sama raději tu dětskou. A nelituji, protože v žádném jiném medicínském oboru bych nemohla fyzicky sloužit ještě v osmdesáti letech. Ve fyzicky náročných lékařských oborech většinou člověk v sedmdesáti skončí. Moje o dva roky starší sestra byla dětskou zubařkou a má dnes problémy s klouby a rukama, protože celý život vlastně v oboru manuálně pracovala. Navíc s těmi dětmi to taky není ve stomatologii žádná radost, často byla pokopaná nebo pokousaná. Protože děti se u zubaře brání.

Čtěte také: Ostravská záchytka skončí, postaví se nová, nezničitelná

Jaká je to být dětskou psychiatričkou. Jaké jste měla případy?
Dětská psychiatrie je složitější než ta pro dospělé. Když přijdou rodiče k psychiatrovi s dítětem, že má psychické problémy, nezřídka zjistíte, že nemáte před sebou jednoho pacienta, ale dva nebo tři. A to jeho rodiče. Protože psychické potíže dítěte jsou dost často důsledkem selhávající rodičovské péče. Dost často se stává, že sami rodiče mají psychické potíže, ale k psychiatrovi nejdou. To se mi často stávalo na psychiatrické ambulanci, a přestože jsem tam v šedesáti skončila, někteří psychicky postižení rodiče se na mne ještě dlouho stále obraceli.

S čím jste se u rodičů dětí setkávala?
Hlavně s psychózami, ale i se závažnými duševními poruchami, mezi nimi byli často schizofrenici. Navíc většina těch lidí, kteří se lidsky „zbláznili“, nepřipouštěli, že jsou nemocní, psychiatra nevyhledávali nebo se mu vyhýbali a odmítali spolupráci a léky. Takže se k zajištění jejich bezpečnosti a bezpečnosti okolí občas musely použít donucovací prostředky a omezování. Dnes už to není tak jednoduché, podobná omezení se dnes hodnotí jako zákroky proti lidskosti. A psychiatři se takovým řešením dnes spíše vyhýbají a soustřeďují se hlavně na léčení neurotických potíží, jejichž pacienti lépe spolupracují.

Kam až mohou psychické poruchy u rodičů dětí vést?
Někdy zjistíte, že za psychickými problémy dětí jsou nedostatek rodičovské péče nebo přímo trestná činnost jeho vychovatele. Tam musí někdy nastoupit odebrání rodičovských práv, což je však velmi těžké. Měla jsem třeba hocha, kterého mi poslala k vyšetření škola. Že je neposedný, vyrušuje, nesoustředí se, nedává pozor, prostě nechce sedět. Přišel ke mně do ordinace s maminkou, která se chovala dost arogantně. A ten hoch, možná chodil do první nebo druhé třídy, také u mě neseděl a pořád se vrtěl. Jako by měl něco na zadečku. Tak jsem té mamince řekla, ať mu sundá kalhoty.

A?
Nechtěla. Tak jsem se dopálila a ty kalhotky jsem mu sundala sama. A ten hoch měl docela těžké popáleniny na zadečku. Ta matka mě osočila, že nemám co její dítě svlékat a pak jsem se od toho chlapečka dozvěděla, že když zlobí, tak ho maminka posadí na rozpálenou plotnu a že mu jeho zadeček víceméně s klidem připéká. Ta matka si to navíc vůbec nepřipouštěla a naopak ve mně viděla nepřítele číslo jedna.

To je otřesné…
Někdy jsou vychovatelé či rodiče na děti neuvěřitelně krutí. Třeba v otřesném případě publikovaném v Olomouci po revoluci o takzvaných šternberských dvojčatech, kdy nevlastní matka držela někdy v šedesátých letech v malém domku na předměstí. A to několik let. Jejich vlastní matka zemřela při porodu, otec se znovu oženil a s macechou, která přitom byla učitelka, se odstěhovali do domku na předměstí malého města, kde je nikdo neznal. V rodině byly kromě nich ještě další děti. Tito dva chlapci však žili stále o samotě izolováni od vnějšího světa, nevycházeli ven a macecha, která je nenáviděla, je často na dlouhou dobu zavírala do sklepa a krutě bila. Děti neuměly až do školního věku mluvit, dorozumívaly se posunky, vzít lžičku do ruky, strádaly v rodině nejen po stránce psychické, ale i somatické - nedostatkem vhodné stravy, pohybu na čerstvém vzduchu a slunci a omezením pohybu vůbec.

To se na to nepřišlo?
Když přišla sociální pracovnice, tak macecha třeba řekla, že jsou u babičky. A protože macecha měla dobře vybavenou domácnost a byla inteligentní, tak po nich nikdo nepátral. Vzdělání rodičů nemusí být vždy zárukou dobré péče o děti, někdy jednoduchá a primitivní matka dá dítěti mnohem více. Někdy bývá také podezřelé, když je byt, v kterém vyrůstá malé dítě, až neúměrně vzorně uklizený. Sociálním pracovnicím jsem často říkávala, že když přijdou na kontrolu do nějaké domácnosti zkontrolovat péči rodičů o dítě a je tam všechno na svém místě, ať se o rodiče více zajímají. Ten vzorný pořádek může ukazovat třeba na nějaké psychické týrání dítěte. Protože není myslitelné, aby malé děti neudělaly vždycky trochu doma binec.

Jak to dopadlo se šternberskými vlčími dětmi?
Když šly do školy, musely jít na kontrolu. Matka je přivedla samozřejmě perfektně čisté a oblečené. Jenomže neuměly mluvit a chovaly se divně a bylo zjevné, že jsou na svůj věk nevzdělané. Tak je umístili na pozorování na dětskou kliniku, a když se s nimi pracovalo, ty děti tam začaly dělat úžasný pokrok. A přestože z prvních dojmů byl jejich psychický stav hodnocený jako idiocie, vyrostli z těch dvou chlapců, které stát rodičům odebral a dal je do pěstounské péče, normální muži a zapojili se do běžného života. Naučili se mluvit, postupně vše dohnali a nakonec udělali i střední školu a maturitu. Ten příběh pak popsala ve své výzkumné práci profesorka Jarmila Koluchová v práci „Diagnostika a reparabilita psychické deprivace“, vydané Universitou Palackého v Olomouci v roce 1990.

To je neuvěřitelný případ…
A ne jediný. Tady v Ostravě působila paní doktorka Foltýnová, které dělala dětského psychiatra po mně, a ta měla případ čtyřletého chlapečka. Říkala, že tak zanedbané dítě ještě neviděla. Měli ho nějací bezdomovci jenom v nějakém stanu. Vůbec s ním nemluvili a házeli nu jídlo jako nějakému zvířeti a ten chlapeček vůbec nemluvil. Tam potom někdy za budoucnost takového dítěte může často i genetika. Měla jsem například v dětství týraného chlapce, a to dost bestiálně. Ten otec ho doslova mučil a byl potom zavřený. A ten chlapec svou matku neuznával a byl nakonec rodině ve dvanácti letech odebrán. Vyrůstal v dětském domově a vyrostl z něho sadista a neovladatelný agresivní člověk.

Zatímco asi u zdravých dětí se dá vývoj někdy dohonit, u některých se zhorší. Mám kamaráda, který patřil na základní škole mezi nejlepší žáky třídy. Pak šel na gymnázium, učení mu přestalo jít, a diagnostikovali mu schizofrenii.
Ano, to se stává. Měla jsem v lékařské péči tři hochy, u nichž se v pubertě projevila schizofrenní psychóza. Byli velmi inteligentní a ze solidních rodin. A pak jsem viděla, jak se osobnost takového inteligentního jedince, když onemocní, začne rozpadat a ten hoch se vám doslova mění pod rukama. Je to hodně smutné. A někdy se vám v ordinaci objeví jako případ dítě, které má problémy s učením, ale projeví se u něho zcela nečekaná inteligence. Ostatně jedním takovým případem jsem se proslavila i já, ovšem v tom negativním slova smyslu.

Co se stalo?
Hodně jsem se věnovala jednomu klučinovi, který ani nedokončil zvláštní školu. Byl to adoptovaný chlapec romského původu a školu nezvládal, protože spíše neměl zájem se učit. Měl závažné problémy v chování, i když mu jeho adoptivní rodiče dali, co chtěl. A ten hoch se velmi zajímal o to, co dělám. Jak se píšou lékařské zprávy a recepty a já měla radost, že má o něco zájem. A vše jsem mu vysvětlovala a on se velice pilně a rychle učil. A pak jsem zjistila, že se mi ztrácí recepty, i ty orazítkované. Psal recepty svým známým na drahé i návykové léky, o které byl zájem, a bral za to pěkné peníze. Vždycky je nějakým lékařsky vypadajícím klikyhákem podepsal a procházelo mu to. Bylo to za totality, a on se dokonce naučil psát odborné lékařské nálezy i s latinskými názvy a ty za tučný obnos, prý až několik tisíc, prodával svým kamarádům, kteří nechtěli na tehdy povinnou dvouletou vojnu.

Páni, to byl tedy dáreček…
Dokonce se mi pak přišel jako dospělý několikrát ukázat a pochlubit se svými „úspěchy“. Žil si na velké noze, nechal si udělat razítko s titulem MUDr. a posílal mi pozdravy z hotelů, když cestoval. A pak mi volal jeden rozčilený kolega, co mě to napadlo, takového darebáka učit psát recepty. Že mu také ukradl recepty a že ho teď za to pojišťovna vyšetřuje a chce zaplatit ztrátu ve výši několika set tisíc. A když pak toho „mého“ fešáka dopadli policisté, tak jim řekl, že jsem ho vyučila doktorem já. A než šel do cely, tak ho přivedli za mnou, abych ho prohlédla, jestli může k výslechu, zrovna jsem měla službu. Tehdy jsem mu řekla, že mi dělá ostudu a že patří už dávno do kriminálu. A on mi odpověděl: „No dovolte? Do kriminálu patříte vy. Je to vaše vina, kdybyste mě to nenaučila, tak bych to nedělal.“ A měl víceméně pravdu.

To mi trochu připomíná film „Chyť mě, když to dokážeš“ o mladém padělateli šeků, který za falešné šeky prožíval báječný život…
Ten klučina by si možná mohl takhle žít docela dlouho, ale začal to přehánět. Doplatil na to, že hodně a nápadně ty peníze utrácel a začal s tvrdými drogami a alkoholem. Tím se odrovnal. Měla jsem však jako psychiatrička i mnohem horší případy, které dopadly mnohem hůře. Zvláště jeden mě bude strašit do smrti. Někdy se totiž setkáte s člověkem, který je těžce duševně psychotický pacient a ohrožuje své nejbližší a rodinu. Je schopen ji třeba vyvraždit.

Možná v Americe…
Co v Americe, i u nás. Mně se samotné stalo, že jsem nerozpoznala u jednoho pacienta rozvíjející se paranoidní schizofrenii. A ten člověk zavraždil pět členů své rodiny. Nejprve přijel domů a zavraždil manželku a své dítě a pak autem odjel do Brna, kde zavraždil ještě tři příbuzné. Tam ho chytila policie a zjistila, že je duševně nemocný. Tam ho umístili v léčebně, a když zjistili, že je z Ostravy, tak ho převezli sem do opavské psychiatrické léčebny. A tam spáchal sebevraždu. Takových duševně těžce nemocných a nebezpečných lidí je více, jen péče o ně v současnosti spíše ubývá. V posledních letech přivezli na záchytku podobné těžké případy duševně nemocných lidí. Dříve jsme takového člověka zklidnili injekcí a dali mu třeba i ochrannou vestu, která ho zajistila. A poslali jste ho automaticky do psychiatrické léčebny v Opavě. Teď musíte do léčebny volat, jestli ho tam vůbec přijmou, a třeba i do Kroměříže nebo do Šternberka. To dříve neexistovalo a je to zbytečné zatěžování lékařů.

To jste asi zažila dost nepěkných případů…
Některé dopadnou naštěstí i při své hrůze dobře. Jeden případ se stal na ortopedii městské nemocnice, už je to také řadu let. Na pokoji ležely dvě ženy, jedna devadesátiletá profesorka v důchodě, co tam čekala na operaci kolenního kloubu. A pak mladší žena, která rovněž čekala na nějaký zákrok. Měla jsem také službu. A ta mladší žena dostala v noci delirium a začala řádit. Dostala představu, že ta stará paní ji chce zavraždit. A než se na pokoj dostal personál, začala ta mladší žena tu profesorku tlouct její berlou, kterou měla s sebou, a prorazila jí lebku. Pak mě k tomu volali.

Jak to dopadlo?
Tu paní profesorku ještě v noci operovali, měla krvácení do mozku. Ač měla ta paní devadesát let, tak útok přežila. A když jsem pak za ní po několika dnech šla na neurochirurgii a ptala se jí, jak se jí daří, tak ta paní spustila: „Jak se mi asi může dařit, když máte v nemocnici takový bordel, že člověk přijde na ortopedii operovat koleno a oni mi operují hlavu?!“ A když pak po nějaké době za ní šel na eldéenku do Radvanic kolega, kterého kdysi učila, a já jsem mu řekla, ať se jí zeptá, jak jí je, tak mi po návratu řekl, že ta paní je v naprosto výborném pořádku. Když se jí zeptal, jak se jí daří, řekla, že co mu je do toho a ať ji neotravuje.

Odráží se současná doba po roce 1989 nějak na duševním zdraví lidí?
Lidé uměli dříve více snášet zejména ty lehčí, takzvané neurotické poruchy. Duševně těžce nemocný člověk snáší svou nemoc lépe. Třeba člověk, který je přesvědčen, že je třeba Stalin, ten je spokojený sám se sebou, je suverénní, protože mu to nevymluvíte a ani to nemá cenu mu vyvracet. Sice tím jeho bludem a představami trpí jeho organismus a jeho okolí, ale on sám tím netrpí. Na rozdíl od člověka, který má neurotické potíže, trpí duševně mnohem více.

Proč?
Dříve nebylo tolik starostí, pracovat jste za minulého režimu musel, bydlení také nebylo tak problematické získat, bydlet ve vile někde na Riviéře jste nemohl, takže té psychické zátěže bývalo méně. Kdežto po sametové revoluci se objevila řada nových starostí a obrovsky narostl počet neuróz, ale i závažných duševních poruch. Říkali jsme tomu podnikatelské psychózy. Vznikaly z toho, že člověk nebyl vychovaný a adaptovaný na kapitalismus. Tedy na to, mít velkou továrnu nebo velký majetek. Najednou třeba v restituci něco získal a nevěděl si s tím rady. Ozvala se v něm velká ctižádost, že musí něco dokázat, a neměl na to. Objevila se řada sebevražd poté, co někteří lidé zbankrotovali nebo ztroskotali, když nezvládli to, do čeho šli. Když totiž chcete přeplavat nějakou hlubokou řeku, musíte umět plavat. Nová doba přinesla i zbytečné konflikty. Sourozenci, kteří spolu skvěle vycházeli, začali mít často mezi sebou vážné konflikty třeba kvůli majetku, když zbohatli.

Promítly se společenské změny i do provozu záchytky?
Dříve fungovala záchytka čtyřiadvacet hodin denně. Dříve byla záchytka v takové přízemní budově na místě, kde je dnes vybudováno centrum 112. Měla kolem třiceti lůžek. Bývala dost často plná a nejvíce lidí v ní končilo po oslavách Mezinárodního dne žen. To někdy kapacita záchytky ani nestačila. Hodně také na záchytce končili horníci. Když vyfárali, a často, když dostali výplatu, tak si do hospody zašli a tam se občas strhla nějaká mela. Jenomže přespání na záchytce stávalo dříve sto korun, a u těch horníků ani nebyla často agresivita tak výrazná jako teď.

Odkud se za totality nejvíce rekrutovali lidé, kteří končili na záchytce?
Bylo to v době, kdy byly v Ostravě doly a železárny v rozkvětu a také, když se vybudovalo sídliště Dubina. Tam dostali byty hlavně právě horníci, kteří měli pěkné a opravdu zasloužené krásné platy, to člověk poznal na těch udřených rukou, kolenou a nohách, jak lezli v šachtách, to jste jen tak neviděl. A oni fárali na dolech a jejich některé dobře financované manželky v domácnosti měly dost času pospolu popíjet. Moc nehrozilo, když muž sfáral, aby se znenadání objevil doma. A některé občas skončily i u nás. Říkali jsme, že na Dubině je zvýšená promořenost alkoholem.

Jak hodně ostatně končívají na záchytce ženy?
Ne tolik jako muži, ale bývají často zákeřnější, nebezpečnější a agresivnější než pánové. Žena, když se opije, tak se většinou chová hůře než muž. Nejdivočejší jsou ženy, které se všelijak přiživují nebo jsou to příslušnice nejstaršího řemesla. Tam musíte počítat i s tím, že mohou mít nějakou pohlavní chorobu, když vás poškrábe nebo pokouše.

Čtěte také: Dovezte mě na záchytku, žadonil před strážníky muž

Až tak?
Ano, nepamatuji si, že by na záchytce někoho pokousal nebo poškrábal muž. I když oni na to často nemají vybavení, nepěstí si tak nehty jako ženy. Spíše se vám snaží nějakou praštit. Není ani moc časté, že by muž tak nenávistně proklínal personál a posílal ho do horoucích pekel jako ženy. Ty jsou bohužel i vulgárnější a hrubější, proklamovaná „něžnost pohlaví“ je tak někdy velice problematická. Muži jsou samozřejmě také vulgární, ale není z nich cítit taková nenávist jako u nadávajících žen.

Berou lidé to, že skončí na záchytce, více jako své provinění?
To se ani tak nedá říci, ale někdy se na záchytku dostanou v takovém stavu, že si to ani neuvědomují. Jsou situace, hlavně když je zima nebo škaredě, kdy jsou dokonce rádi, že se na tu záchytku dostanou a mohou tam přespat v teple. Někdy jim záchytka dokonce v třeskuté zimě doslova zachrání život. Protože namol opilý člověk, když zůstane někde ležet, snadněji zmrzne než střízlivý. A když ho někde policie najde, tak jsou pak často i rádi, že se na záchytku dostali. Teď jsou často za nocleh vděčni bezdomovci. Ti si nedělají ani hlavu s tím za nocleh zaplatit. Protože nic nemají. Ani starosti.

Jak se nocležníci na záchytce chovají?
Někteří hodně divoce. V místnostech na přespání nesmí být nic, co by mohli zničit. Na záchodech nejsou splachovadla, ta byla věčně pokažená. Záchod musí splachovat zvenčí služba. Někdo je velmi fyzicky zdatný, tak se stalo, že jednomu z nocležníků se podařilo protlouct pěstmi i skleněné luxfery, které tam jsou místo oken. V místnostech musejí být železné dveře a zajištění a nemůže tam být postel. Ta by byla za chvíli zničená nebo rozebraná.

To spí opilí lidé na zemi?
Ne, postele jsou dnes bytelné, zděné, a jsou potažené koženkou, aby se daly umýt. Rovněž radiátory jsou kryté. Nesmí tam být okna, ani mřížovaná, jen ty ze skleněných cihel, je tam kamera. Všechno musí být bezpečné, aby klient neohrozil sebe nebo někoho jiného. Dříve byly mezi lůžky takové zděné příčky, a jednou, měla jsem zrovna službu, jsme tam měli člověka, který měl úžasnou sílu. A on holýma rukama rozbil tu zídku a vzal jednu tu cihlu s částí betonu a postavil se proti dveřím. A začal křičet: „Pomoc, mně je špatně. Mně je špatně!“ Chtěl, aby někdo z personálu vešel. Vidím to jako dnes. Kdyby v místnosti nebyla kamera, tak to mohlo dopadnout hodně špatně. Pak se ty příčky zbořily.

To musely být pro vás těžké chvíle...
Na staré záchytce se nám dokonce stalo, že se nám jeden opilý muž oběsil. Někdo, když se opije, tak je veselý, ale někdo upadne do deprese. A často se jeho agresivita stupňuje. Třeba i tím, že se dnes nemůže kouřit v hospodě. Dříve si u pití lidé zakouřili a byli klidnější. Nikotin dokonce trochu snižuje stavy úzkosti a deprese. Dnes je všude kouření zakázáno a některé lidi to rozčiluje. Proto bych byla pro to, aby část restaurací byla znovu kuřácká. Kdyby to slyšel nějaký odborník, třeba pneumolog, tak mne nechá zastřelit. Ale já už mám stařeckou demenci, tak si můžu mluvit, co chci (směje se).

Kteří nocležníci bývají nejagresivnější?
Ti nadrogovaní. Po podnicích se dnes pohybují dealeři drog a tak se stává, že si takový člověk šňupne pervitin. Ten člověka vybudí, velmi zvyšuje agresivitu a člověk má pak obrovskou sílu. Když má v sobě jen alkohol, tak potom ve vyšším stádiu opilosti spíše upadá do únavy. Kdežto zdrogovaný člověk je velmi agresivní, ztrácí kontrolu a sebekritičnost, a chová se často velmi nebezpečně k sobě i okolí.

Na jaký případ nezapomenete?
Jednou k nám přivezli policisté atraktivní ženu, která v opilosti bodla dvakrát svého partnera do břicha. On zkolaboval, ona zavolala záchranku. Byla agresivní, tak lékaři zavolali policisty a ti ji převezli k nám. Muže v nemocnici operovali a zachránili, a chirurg nahlásil policii násilný čin. Přestože ten partner pořád v nemocnici tvrdil, že se bodnul sám. Dvakrát. Chirurg to odmítal – jednou si může člověk probodnout břišní stěnu sám, ale podruhé už si takové stejné zranění není schopen už udělat. Že už by na to neměl sílu.

Co ta partnerka?
Nakonec ji později osvobodili. Ale když ji přivezli k nám na záchytku, byla bujará, vulgární a agresivní. A křičela: „Kde máte toho pitomce, já tady kvůli němu nemíním být na záchytce. Je dobře, že jsem ho probodla, protože si ten pitomec nic jiného nezaslouží.“. Takže přestože pak její partner stále tvrdil, že ho jeho partnerka nepobodala, ona sama se nám tady k tomu činu přiznala. Když se uzdravil, tak si to u něho samozřejmě jeho partnerka vyžehlila, a právník jí poradil, že má říci, že když na záchytce vykřikovala, že ho probodla, že byla tak opilá, že vůbec nevěděla, co říká. Bůhví, jak ten pobodaný pán skončil v budoucnosti, jestli je už probodnutý pořádně, nebo jestli se rozešli či třeba usmířili. Protože pochybuji, že se agresivita jeho partnerky zmírnila, a že na něj změnila názor.

Změní se chování lidé, když se na záchytce vyspí? Cítí se třeba nějak provinile?
Jsou lidé, kterým alkohol nesedne, a on vypije tolik, co není zvyklý. A skončí na záchytce. Ráno je z toho občas vyděšený, co tropil, a mrzí ho to. A pak se za to stydí. Dříve, když byla Ostrava městem horníků a železářů, tak byla noc na záchytce „levná“. Ti lidé měli často u sebe peníze a bez velkých problémů tu stovku za vyspání na záchytce zaplatili. Nemusely se psát žádné protokoly. Vždy se ale takový člověk musel prošacovat, jestli u sebe nemá nějaké medikamenty, drogu nebo třeba nějaký boxer nebo nůž. Dnes ti lidé často u sebe nemají žádné peníze, protože je buď propijí, nebo je někdo, když dlouho leží někde třeba na lavičce v parku, okrade. Dnes většina z těch zadržených za záchytku nezaplatí a zaplatíme to za ně my všichni z našich daní. A i kdyby měl u sebe milión, tak mu za ten nocleh dnes nesmíte nic strhnout. Když vám to nedá sám.

Měli jste na záchytce nějaké „známé“ firmy?
Samozřejmě, některé jsme dobře znali. A věděli jsme, jak s nimi zacházet. Jsou rekordmani, kteří na záchytce spali i dvacetkrát. Někteří tam dokonce utíkají. Když jsem před rokem na záchytce končila, tak stál nocleh dva tisíce. Ale zaplatili za něj víceméně jen ti slušní, kteří se většinou dostali na záchytku svým nedopatřením. Může se to stát každému.

Změnila se nějak „klientela“ v posledních třiceti letech ostravské protialkoholní záchytné stanice?
Hodně u nás končí bezdomovci, kteří se na záchytce zadarmo vyspí v teple. Někteří berou záchytku jako takovou hotelovou službu. Většinou se tam i zbaví starého špinavého ošacení a dostanou nové a čisté. Na záchytce se zavedlo, že personál tam přináší sám o sobě ještě použitelné ošacení, protože k nám vozí lidi, kteří dost často leží někde v bahně nebo pomočení či pokálení. Tak se mu u nás ten starý oděv sundá a vyhodí do odpadu, a dostanou za své roztrhané šaty docela pěkné oblečení.

Měli jste na nocleh na záchytce i nějakého známého člověka? Umělce nebo politika?
Politici se moc na záchytku nedostanou. Jednou jsme však měli na záchytce profesionální zpěvačku z Ostravska. Je to taky už pár let. Něco slavili a ona si k alkoholu přidala ještě něco dalšího. A ta začala na pokoji na záchytce řádit, vyváděla a pořád hulákala. Kolegyně ji napomínaly, ať už přestane křičet, ale kdepak, nemělo to žádný efekt. A tak jsem šla ke dveřím pokoje pro ženy a začala jsem nahlas, samozřejmě falešně, zpívat árii z Prodané nevěsty, kterou zpívá Jeník Mařence: „Utiš se, dívko, utiš se, a důvěřuj.“ Jeník v ní Mařenku utišuje si, když se ona na něho zlobí, že ji prodal. A ta zpěvačka na mne začala hulákat, že zpívám falešně, ať okamžitě přestanu, že se to nedá poslouchat. A že neumím zpívat. A já jsem jí odpověděla: "No dovolte, když vy si tady můžete jako zpěvačka vyřvávat, tak proč bych já si tady nemohla falešně zpívat. A nepřestanu.“ A ona se nakonec opravdu zklidnila, abych konečně přestala (usmívá se).

Jak na záchytce vypadaly svátky, třeba Vánoce?
Ráda jsem si na Vánoce brala službu a to i v době, když ještě žil manžel. Někdy na Štědrý den přijel za mnou, měla jsem tam dobré jídlo z nemocniční jídelny, kde skvěle vařili a tak jsme měli večeři bez práce. Holky na záchytce vždy něco připravily nebo přinesly dobroty z domu. Tak jsme měli výborné Vánoce a svátky. A lidí nebylo moc, stejně jako na Silvestra, protože i policie bývala a stále je v době svátků více k opilým lidem shovívavá. Když nejsou nebezpeční, nechává je na pokoji. Musí být opravdu nebezpeční, aby je policie na záchytku přivezla.

Zažije se mezi divochy na záchytce i nějaká legrace?
Jednou mě kolem jedné hodiny v noci, když jsem nesloužila, vzbudil telefonem doma mladý kolega, který mi takhle občas volal, když potřeboval poradit. A tenkrát mi volal, že policisté přivezli na záchytku klientku, která řádila doma, a že ji tam musí nechat na přespání. No ale, že má ptáka. Myslela jsem, že to myslí slangově a že tam přivezli třeba nějakého transvestitu nebo někoho podobného. Tak jsem kolegovi řekla, ať toho klienta dá na mužský pokoj. Ale on, že ho nemůže dát na mužský pokoj, protože je to žena. Tak jsme se tak chvilku dohadovali, až jsem se zeptala, kde toho ptáka má. A on mi řekl, že v kleci! Ta opilá žena totiž odmítala z domu s policisty odejít, dokud si s sebou nevezme na záchytku i svého papouška.

Přivezou na záchytku někdy člověka i omylem?
To ne, ale znala jsem jednu paní, která byla opakovaně na záchytce. Měla velké ataky deprese, které však perfektně zvládala právě alkoholem. A když se opila, tak se sice uklidnila, tu depresi v tom alkoholu „rozpustila“. Ale ta žena pak začala být doma tak živá, že ji někdy musel manžel přivézt na záchytku. Doslova řádila, měla takovou euforickou opilost. Pak jsme na ni však přitvrdili, že musí na deprese brát léky a léčit je jinak než alkoholem. Jenomže ta paní začala brát antidepresiva, která jí nakonec způsobila závažnou tělesnou komplikaci a ta ji nakonec víceméně fyzicky odrovnala. Někdy člověk bere alkohol jako náplň svého života, někdo jako lék či první pomoc.

Záchytka, ve které jste požila řadu let, se bude stěhovat, možná do areálu fifejdské nemocnice. Jak se na to díváte?
Třeba to umožní, že bude moci opět fungovat čtyřiadvacet hodin denně. Lidé dnes s pokrokem techniky pracují jinak. Dříve se večer zhaslo, před více než sto lety nebyla všude elektrika nebo se topilo loučemi a byla tma, a tak nikdo dříve moc v noci nepracoval. Dnes spousta lidí pracuje třeba hlavně v noci a často také pije. A na záchytce mohou posledního klienta na přespání vzít v deset hodin večer. Určitě by se záchytka vyplatila. Ostrava je pijícími lidmi veliká a hodně „zásobená“ a záchytů podnapilých měla vždycky dost. Samozřejmě je provoz záchytky jistě drahý, ale kriminály jsou pro společnost také drahá zařízení. A někdo z opilců je schopný vystřízlivět za čtyři hodiny, ale někdo k tomu potřebuje osm nebo i dvanáct hodin.

Co vás na alkoholicích překvapuje?
Zajímavé je, že ten lidský organismus si velice zvykne na denní dávky alkoholu, a že takový „zasloužilý“ alkoholik snese klidně tři nebo čtyři promile a skoro vůbec nemá známky opilosti. Přitom slušný člověk by při takové dávce často už ležel. Někdy v televizi říkají ty rekordy, kolik měl ten a ten výtečník promile alkoholu v krvi, ale zřejmě v tom těle je to tak zařízené, že se adaptuje i na ty toxické dávky alkoholu či drog. Protože takový narkoman snese i pro normálního člověka smrtelné dávky drogy. Tak si myslím, že člověk si postupně brzy vytvoří imunitu i na ten koronavirus a že si s ním jeho organismus bude vědět rady.

Myslíte?
Když jsem studovala, tak nám říkali, že v těle jsou buňky, které likvidují nádorové buňky. Ty v těle začnou občas řádit, ale když má člověk dostatek těch zdatných, protinádorových, tak ty nepřátelské tělu zlikvidují. Tvrdili, že každý člověk ve svém životě prodělá až padesát startů do rakoviny. A buďto to tělo zvládne, nebo nezvládne. Takže imunita člověka je někdy neuvěřitelná.

Jenže koronavirus je zřejmě hodně „schopný“ a silný nepřítel. Lidé z něho mají velký strach…
Jenomže ten strach narušuje imunitu a psychiku člověka. Moc se mi nelíbí, jakou pozornost média věnují téhle pandemii, a přísná opatření vlády to ještě zhoršují. A úzkostliví lidé potom podléhají tomu strachu. A strach sám o sobě snižuje u člověka imunitu a psychickou odolnost organismu. Měla jsem o deset let mladšího kolegu, který měl vždy obavu z rakoviny, protože na ni zemřel někdo v rodině. Začal mít nějaké potíže a vzal si do hlavy, že má rakovinu a že brzy umře. Byl to přitom blud, ten člověk byl jinak normální odborník. Na vyšetření mu nic nenašli, ale on byl i přesto přesvědčen, že ji má. Říkala jsem mu: „Vždyť ti nic nenašli.“ On na to: „To mi řekli, protože už ji mám v takovém stadiu, že s tím už nemůžou nic dělat.“ Běžný člověk by byl rád, kdyby mu nic nenašli, ale jeho to ještě popuzovalo. A spáchal sebevraždu. Podobný případ byl i ten člověk, který postřílel na fakultní nemocnici předloni v prosinci těch sedm lidí, které neznal, a spoustě lidí zkazil život. Ten podobný blud o rakovině, kterou mu lékaři nenašli, ale on byl přesvědčen, že ho lékaři odmítají léčit, vyřešil bohužel tímto hrůzným činem.

Vy nemáte z covidu strach?
Kdepak. Proč bych měla mít? Já na covid nezemřu. Když zemřu, tak na svůj věk. Mám takovou „kacířskou“ teorii. Slušný člověk má zemřít po osmdesátce. Co tady má člověk ve stáří dělat. Já jsem si život užila, nemám na co naříkat. Zažila jsem jako mladá holka protektorát, i tu totalitu a novou dobu. Lidé mají dnes ze spousty věcí strach, ale třeba co zažili lidé strachu za protektorátu. Když jste pomohl třeba v odboji, tak vám za to hrozila smrt. Kolik takových neznámých, ale velkých hrdinů bylo, kolik lékařů za pomoc odbojářům trpělo v koncentráku nebo je zastřelili. Kolik hrdinů bylo v těžkých dobách tam, kde byste je nečekal. Jen za poslouchání zahraničního rozhlasu hrozila smrt. Na druhé straně, kolik bylo také udavačů. A také z pouhého strachu nebo z nenávisti k bližnímu. Kolik skvělých lidí Němci doslova cíleně zlikvidovali popravením elity národa. A pak v roce 1948 přišli zase lidé, kteří měli pocit nadřazenosti a zase cílevědomě likvidovali elitu národa.

Takže vás zatím koronavirus míjí? Patříte přeci k ohrožené skupině…
Dostala jsem covid někdy klem Vánoc, ale měla jsem takový lehký průběh. I Klaus to přežil. A měla jsem známého, který měl nádor v mozku a trpěl. A pro něho byl ten koronavirus vlastně vysvobozením. Člověk má zemřít, dokud je v kondici, nerada bych zůstala ve stáří ležet a byla někomu na obtíž. Ale, co mne štve, je to, že už rok nemůžu chodit ke svému kadeřníkovi. A v prádelně, kam zanesu občas povlečení, je taky zavřeno. To je taky pěkná lumpárna (usměje se).