Seriál: Legendy ostravské televize a rozhlasu. Eva Mudrová, dívka z titulní strany

Dne 15. října 1959 se na titulní stránce populárního ženského časopisu Vlasta objevila fotka mladé dívky v rozhlasovém studiu. Více než 65 let, které od zveřejnění této fotografie uběhlo, je obloukem klenoucím se nad jedním zajímavým a určitě i dramatickým životem. Desítky let vzestupů a pádů jsou příběhem, v němž se propojuje lidské štěstí s trpkostí a hrubou nespravedlností, časy slunné s časy spíše zamračenými. Ano, to vše jsme společně prožívali v naší zemi.

"Noticka na titulní straně uvádí, že foto patří Evě Kunertové, z čehož vyplývá, že jsem tehdy ještě nosila tatínkovo jméno,“ vzpomínala nezapomenutelná legenda obou ostravských médií při svých devadesátinách. „Byla jsem svobodná, plná ideálů, natěšená na zajímavou práci, svět se mi zdál být skvělý. Už skoro pět let jsem hlásila v rozhlase a již tři roky jsem se každý večer objevovala v ostravské televizi. Byla jsem zvyklá, že mě lidé na ulici poznávali, takže mi nepřipadalo divné, když se jednoho dne dostavil do rádia fotoreportér ČTK Milan Švorčík a nabídl mi, že se mnou v hlasatelně udělá pár snímků. Vůbec mě nenapadlo zeptat se, nač to potřebuje. Když pak ve Vlastě vyšla moje fotka (jako připomínka oslav 30. výročí existence ostravského rozhlasu), překvapila mě zběsilá reakce nadřízených. Soudruzi se rozčilovali, co je to za móresy, že jsem o svolení k fotografování předem nepožádala rozhlasový stranický výbor. Zkrátka jim vadilo, že se mladá holka dostala na titulní stránku místo nich."

Psal se rok 1959 a Evě Kunertové bylo šestadvacet let. Trapný incident s „nevyžádanou“ titulní fotkou naštěstí neohrozil její slibně se rozvíjející kariéru. O deset let později však už Eva nepřežije daleko krutější atak nadřízených. Nepomůže jí ani perfektně zvládnutá hlasatelská profese, ani pověst skvělé reportérky, ani zkušenosti získané každodenním působením před kamerami a mikrofonem. To už bude začínat normalizace a Evě – právě vyhozené z rozhlasu - se bude zdát, že jedinými bytostmi, které jí zůstávají věrné, jsou její děti Honzík, Hanička, vyvdaný Radim a také manžel – známý "lovec beze zbraní" - režisér František Mudra.

Setkávání s lidmi

Spisovatel Edvard Valenta je autorem zajímavé knížky O lidech, které jsem potkal cestou. Jaké lidi potkávala v šedesátých letech před kamerami a mikrofonem legenda ostravského rozhlasu a televize? "Byly jich stovky a jmenovat všechny je nemožné,“ poznamenávala. „Někteří nenávratně zmizeli okamžitě po natáčení, na řadu osobností však nebylo možno zapomenout. Byli mezi nimi lidé vzdělaní, ale i docela prostí. Ráda vzpomínám třeba na spisovatele Jaromíra Tomečka, učitelku Jaškovou, hajného Švehelku, lékaře Jaroslava Šimíčka, mistry pěvce Beno Blachuta a Václava Bednáře, malíře Mirko Hanáka, fotografa Slávu Štochla, malíře Jaromíra Podešvu a jeho ženu spisovatelku Marií Podešvovou." Jejich vlastnosti - statečnost, vlídnost, činorodost, moudrost a poctivost – se mladé dívce staly inspirací v časech dobrých i zlých. Díky nim zastávala Eva Mudrová celý život názor, že pokud člověk dělá svou práci srdcem, cizeluje ho to a zdokonaluje.

"Rodiče nás učili vážit si každé práce“, vzpomínala po letech. „Do mých čtrnácti jsme žili na vesnici a máma s tátou nám vštěpovali, že neexistuje žádná méněcenná – třeba fyzická - práce, kterou bychom měli právo odmítat. To bylo v dobách, kdy práce byla ještě vidět: lidé dělali rukama a vytvářeli hmotné statky. Zůstávalo za nimi cosi, na co si člověk mohl sáhnout, na co byl pyšný, co mělo váhu, trvalost a nezměnitelnost."

Z vesnice do rádia

I kořeny Evina zájmu o kulturu spočívaly v dětství. „Rodiče byli pilnými čtenáři. Máma navíc hrávala ochotnické divadlo, třeba Kostelničku v Její pastorkyni. Táta zase dělal nápovědu. Spíš ji ale doprovázel ze zkoušek, aby se nevracela za tmy bez ochrany. Když se maminka učila role, přihrávala jsem jí repliky, což mě moc bavilo."

V těch letech se Eva s rodiči často stěhovala. Tatínek totiž pracoval jako četník. Ze sudetské Oskavy museli utéci po záboru v roce 1938. Putovali na Hanou do Olšan, později do Mladče, do Hoštejna u Zábřeha na Moravě a po válce do Českého Těšína. Život v tomto městě nabídl Evě řadu novinek: pravidelné návštěvy divadla, kina, čaje s orchestrem Gustava Broma, výstavy, a hlavně možnost studovat střední školu.

"Nastoupila jsem na obchodní akademii. Recitovala jsem a hrála divadlo, zpívala jsem ve sboru vedeném třídním profesorem. Navíc jsem dělala lehkou atletiku. Líbilo se mi, že v ní lze všechno přesně změřit. Spravedlnost, na tu jsou mladí lidé citliví."

Eva měla o rok staršího kamaráda, s nímž se znala z atletických závodů. Pavel Pácl začal po maturitě spolupracovat s ostravským rozhlasem a jednou při tréninku jí navrhl, aby to zkusila také. Přihlásila se do konkursu, obstála na výbornou a k mikrofonu ji začali zvát ještě předtím, než dostala do rukou maturitní vysvědčení. V roce 1952 nastoupila do rádia natrvalo.

Učednická léta

Mladá hlasatelka se v rozhlase i televizi setkala se zkušenými učiteli, například s hercem Luborem Tokošem, perfektním spíkrem a skvělým člověkem. Z jeho úst také Eva uslyšela jednu z nejmoudřejších rad, jaké se jí v profesi dostalo: že je totiž nesmírně důležité zachovávat před rozhlasovým mikrofonem pokoru. "Na Lubora jsem si v životě mockrát vzpomněla. Nikdy bychom si neměli myslet, že se už ničemu nemusíme učit."

Šedesátá léta byla zářivou érou ostravského rozhlasu a televize. „V rádiu tehdy působili výborní režiséři,“ vzpomínala Eva na starou rozhlasovou gardu, k níž patřila například Věra Pražáková nebo Alois Kachel, na znamenité herce v ostravských divadlech – Jiřího Adamíru, Jiřího Holého, Ilju Prachaře, Otu Šimánka a na řadu dalších. Natáčely se hry a četby na pokračování, z nichž mnohé jsou dodnes uloženy ve zlatém fondu Českého rozhlasu. „Já dostávala jen menší úkoly, ale vidět a slyšet při práci opravdové mistry byla pro mne velká škola. Práce jsem měla až nad hlavu. Byla jsem mladá a zdálo se mi, že ač jsem se právě provdala a měla tři děti, snadno zvládnu rozhlas i televizi. Možná jsem rodinu a práci stihla jen díky tomu, že jsem mnoho pořadů natáčela pod Františkovým vedením.“

Foto: Archiv České televize a Českého rozhlasu

Ostravská televize prošlapávala ve druhé polovině šedesátých let v naší zemi cestu společensky angažovaným pořadům. Publicistické cykly Ostravské vteřiny scenáristy Jana Neulse a Negordické uzly autorů Jiřího Vrožiny a Milana Vilíma se vyjadřovaly k současné situaci v naší společnosti. Diváky to velmi zajímalo a nová tvorba byla nazvána ostravskou publicistickou školou. V řadě těchto pořadů se angažovala také mladá hlasatelka a reportérka a její manžel, režisér František Mudra. Bylo jaro 1968.

Srpen

Ve druhé polovině prázdnin roku 1968 dostala Eva s Františkem a s kameramanem Jaromírem Zaoralem nabídku natočit pro pražskou Československou televizi nedaleko hlavního města jeden z angažovaných publicistických filmů. Počasí štábu přálo a práce šla od ruky.

„Dvacátého srpna večer skončilo filmování a my jsme se vydali se štábem na večeři," vzpomínala Eva. „Příštího rána jsme chtěli odjet na chalupu do Dolní Čermné, kde nás čekali rodiče a naše děti. Těšili jsme se, že v Čermné strávíme klidnou dovolenou.“ Štáb byl ubytován v hotelu Internacionál blízko dejvického náměstí odedávna přezdívaného Kulaťák. V hotelu byl ubytován i americký štáb, který v Praze dokončoval film Most u Remagenu. Hotel byl plně obsazený a manželé Mudrovi se museli spokojit s pokojem v přízemí.

Byla už noc, když zazvonil telefon. „František zvedl sluchátko, chvíli poslouchal a pak telefon položil. Zeptala jsem se: kdo tak pozdě volá? František odvětil: To nic, blbý vtip, do Prahy prý vjely ruské tanky. Kdo to říkal, povídám? Naše paní dramaturgyně, odvětil František. Hrklo ve mně. Pozor, Jarmila Krylová je odpovědný člověk, takové vtipy nedělá! A protože jsem zkušený rozhlasák, otočila jsem knoflíkem hotelového přijímače. A už to jelo. Jako ve snu slyším vzrušený hlas tehdejšího našeho prezidenta, že bez vědomí Národního shromáždění a bez vědomí vlády Československé republiky vstoupila na naše území vojska Varšavské smlouvy.“

Když Eva s Františkem rozhrnuli závěs hotelového okna, spatřili hlaveň tanku mířící jim do tváře. Vyběhli na chodbu. V televizi už drama komentovala Kamila Moučková. Všude křik a zmatek. Američané pobíhali halou. „Vrátili jsme se do pokoje a strávili u rádia bezesnou noc. K ránu jsme se dověděli, že americký štáb opouští Prahu. Filmaři nasedali do džípů a kroužili Kulaťákem. Mávali československými vlajkami, kdo ví, kde je tak rychle sehnali, a my, co jsme zbyli, jsme mlčky postávali na schodech Internacionálu.“

Váhání netrvalo dlouho. Oba manželé Mudrovi se vydali pomáhat do pražské televize. Tam je požádal vzrušený směnař, aby v nemocnici na Karláku ověřili zprávu, že sovětští vojáci stříleli do sálu dětské chirurgie. Situace byla stále nepřehlednější. Došlo jim, že jejich sil bude třeba spíše v rodné Ostravě. A tak se vydali silnicemi plnými tanků a děl na Moravu, napříč zemí zbavenou legální vlády, nabídnout pomoc domovské televizi a rozhlasu. Bylo jim jasné, že uprostřed léta má většina jejich kolegů dovolenou a ve studiu chybí lidé.

Sedm nezapomenutelných dní

Když však Eva dorazila do ostravského rádia, byli už na místě všichni rozhlasáci - Marta Bělecká, Jaroslav Kremla a Ivan Šedivý, písničkář Karel Kryl, herci Lubor Tokoš a Luděk Eliáš, Zbyněk Průša, redaktoři Milan Švinc, Jarmila Kobělková a Marie Nováčková, Olda Prokop, Pavel Pácl, manželé Jarmila a Liboslav Tetensovi, Karel Mašlonka, Oldřich Boreček, Libuše Berková, Dana Svobodová i slovenský hlasatel Miro Neoveský s manželkou Hanou. Redaktoři vybíhali do ulic, shromažďovali informace, sbírali rezoluce a natáčeli reportáže. Hlasy reportérů zněly éterem, uklidňovaly veřejnost. Technici zručně propojovali všechny vysílače schopné provozu. Spontánně vznikla štafeta, v níž se místo štafetového kolíku předával mikrofon. Začala Praha, přidala se brněnská stanice, pokračovala Ostrava, Olomouc, šifrou se přihlásilo i „Slovenské mesto obilia“. Vzepětí solidarity bylo úžasné. „V rádiu jsem odjakživa obdivovala přátelskou atmosféru a připravenost pomáhat, ale nadšení a vzájemnost v těch srpnových dnech byla fantastická,“ dodávala později Eva vzrušeně.

Kdyby tehdy někdo měl čas sestavovat žebříček nejváženějších povolání, určitě by jedno z předních míst patřilo rozhlasákům. Rádio totiž spojovalo národ a dodávalo lidem naději a sílu. Vysílalo se samozřejmě živě, ale nedávno byl na dně redakční skříně ostravského rozhlasu nalezen utajený magnetofonový pásek, který vydal svědectví o odvaze zdejších hlasatelů a reportérů.

„Přátelé, v těchto okamžicích se na dvoře Československého rozhlasu střílí… Myslím, že to budou brzo poslední slova, která od nás uslyšíte… Zachovejte prosím klid, důstojnost a rozvahu. Prožíváme opravdu vzrušené chvíle. Ty nás však nesmí strhnout k nepředloženým činům, které by mohly vést k tragédii. Prosíme vás, neshlukujte se kolem sovětských tanků, netvořte skupiny, procházejte klidně ulicemi. Žádáme zejména mladé chlapce, aby neházeli kameny na sovětské tanky. Každý takový čin může být chápán jako provokace a my přece nechceme provokovat.“

Naléhavé výzvy ke klidu nebyly však později stranickými komisemi považovány za službu veřejnosti, nýbrž za hrubé porušení pracovních a profesionálních povinností. A hlavně za politickou chybu. Třicet osm z 49 programových pracovníků ostravského rozhlasu bylo proto bez pardonu vyhozeno ze zaměstnání. Směli nastoupit pouze do dělnických profesí. Někteří emigrovali, jeden z kolegů si dobrovolně vzal život. Ale Eva Mudrová nikdy v životě nezapomněla na jiné ocenění, kterým ji obdařilo sedm dramatických srpnových dnů.

„V největším zmatku mě zavolali do vrátnice. Stál tam vysoký muž v uniformě majora československé armády, předal mi jakousi krabičku, mlčky mne objal a zmizel. Když jsem pak ve studiu krabičku otevřela, našla jsem uvnitř vojenská vyznamenání. A také dopis onoho vojáka, že ta vyznamenání patří hlasatelům a rozhlasákům za statečnost, odvahu a věrnost projevenou při obraně svobody našich národů.“

Statečná hlasatelka byla spolu s mnoha kamarády pozvána začátkem sedmdesátých let k normalizačním prověrkám. Odmítla podepsat výpověď a ponechala komisi, aby sama vynesla výrok o bezpodmínečném propuštění. Během jednání byla obviněna, že pobuřovala vojenské posádky v celém kraji, že má fašistické sklony, a že to prý má nepochybně kořeny v dobách protektorátu. Prověrkové komisi jaksi nedošlo, že Evě bylo za války sotva deset let.

„Povolání, které jsem neskonale milovala, jsem musela opustit 31. března 1972, když už tři roky předtím jsem nesměla usednout k mikrofonu a pracovala jsem v rozhlase jako písařka. Postihlo mě to, co většinu kolegů. Ztratili jsme práci a pozbyli naději. Z rádia mě nakonec vyhodili definitivně, a čtyři roky jsem marně hledala zaměstnání. Na dlouhá léta zmizela z mého okolí většina skvělých rozhlasových přátel, kolegů a kamarádů. Pouze s jediným z nich, s celoživotním souputníkem, hlasatelem Ivanem Šedivým, jsem měla možnost vstoupit v prosinci 1989 po dlouhé době opět do éteru, a oslovit ostravské rozhlasové publikum. Přiznávám, že mi při tom z očí tekly slzy."

Co zůstává

Bývalá hlasatelka přežila normalizaci v kanceláři podnikového ředitelství Severomoravských mlékáren v Martinově. Zůstala tam až do důchodu. „Dnes mi ani nepřipadne,“ vzpomínala Eva o svých devadesátinách, „že jsem jako řadová sekretářka pracovala v mlékárnách vlastně stejně dlouhou dobu jako reportérka u mikrofonu - patnáct let! Měla jsem k tomu ostatně kvalifikaci – absolvovala jsem přece obchodní akademii! A samozřejmě i v mlékárně jsem poznala řadu kvalitních lidí. Mnozí z mých kolegů zabývajících se zdánlivě nudnou výrobou másla, jogurtů a sýrů měli docela blízký vztah ke kumštu. Já je mohla navíc obdivovat jako znamenité odborníky, technology a inženýry. Dlouhá léta jsme si zůstali věrní jako skvělí přátelé."

Foto: Archiv České televize a Českého rozhlasu

V prosinci 1989 byla Eva Mudrová znovu přizvána k rozhlasové a televizní práci. Dlouho uváděla s Ivanem Šedivým víkendový pořad písniček na přání, a donedávna i pravidelnou hodinovou relaci, která v éteru Českého rozhlasu Ostrava vydržela skoro čtvrt století – Apetýt. Poslední živé vysílání tohoto legendárního pořadu absolvovala Eva Mudrová před Vánocemi 2014, neuvěřitelných 62 let po prvním vystoupení u mikrofonu. Dozajista žádná rozhlasová stanice v naší zemi se nemůže pochlubit tak dlouholetou spolupracovnicí, jakou byla právě Eva Mudrová. „Kruh se uzavírá,“ svěřila se mi jednou Eva u kávy. „Do skutečného důchodu neodcházím jako vyhoštěná z milovaného rozhlasu, ale jako skutečná profesionálka dvou médií, které poznamenaly můj život."

Žena, která poznala třpyt popularity i záludnost životních kotrmelců tvrdí, že člověk se nesmí domnívat, že stráví celý život na horní palubě. I v podpalubí může najít mnoho cenného. „V nejtěžších chvílích, kdy se zdá, že se víc nenadechneme, může člověka nejvíc podržet práce. A když je člověk na život opravdu zvědavý, najde všude kolem zajímavé lidi, jejichž příběhy dokážou dodat sílu a naději." A to je všechno. Fotky na titulních stránkách dnes už patří jiným hvězdám. Pokora zůstala až do konce.

EVA MUDROVÁ

Narozena 5. února 1933 v Hati u Hlučína jako Eva Kunertová

Absolventka Obchodní akademie v Českém Těšíně (maturita 1952)

Profesionální hlasatelka Československého rozhlasu Ostrava (živé vysílání 1952-1969)

První hlasatelka premiéry Československé televize Ostrava (živé vysílání 31. 12. 1955)

Externí reportérka Československé televize Ostrava (živé vysílání 1955-1969)

Živé vysílání proti okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy (srpen 1968)

Po politických prověrkách propuštěna z ostravského rozhlasu (1972)

Úřednice podnikového ředitelství Martinovských mlékáren (1976-1990)

Externí spolupracovnice Českého rozhlasu Ostrava a České televize (1990-2014)

Celý život patřila k legendám obou nejrozšířenějších ostravských médií – rozhlasu a televize

Zemřela v Ostravě 17. srpna 2024 ve věku 91 let

V příštím dílu: Luděk Eliáš