Terka z MasterChefa otevřeně o popularitě, soutěži i plánech. Čemu se nyní věnuje?

Dosud posledním soutěžícím, který vypadl z kulinářské show MasterChef Česko, byla Tereza Hybšová z Ostravy. Ta přitom na začátku soutěže získala odznak imunity, což ji vystřelilo mezi favority.

Kdyby Terka odznak imunity použila, tak by v soutěži pokračovala. Ona se ale rozhodla jinak a porotci ji nakonec vyřadili. „Toho, že jsem nepoužila imunitu, vůbec nelituji. Já jsem to v soutěži říkala vždy na rovinu. Pokud budu mít pocit, že se mi jídlo nepovedlo, nemám problém odznak použít. Za tím posledním jídlem jsem si stála, nechtěla jsem to jen tak vzdát a raději jsem zariskovala," svěřila se v rozhovoru pro patriotmagazin.cz soutěžící z Ostravy.

Kdybyste se mohla rozhodnout znovu, využila byste imunitu, nebo byste jednala stejně?

Jednala bych stejně. Bylo to momentální rozhodnutí, to jídlo mi chutnalo. Byť třeba nebylo mé nejlepší v soutěži, měla jsem pocit, že na 45 minut je to adekvátní a dobrý výkon. Já mám ráda fair play, takže možná jen odznak dali špatné osobě a někdo jiný by ho využil lépe.

Věřila jste si, že nevypadnete? Co podle vás nakonec rozhodlo?

V tom stresu, který ve studiu zažíváme, velmi rychle začnete zpochybňovat sebe samého a celkově své schopnosti. Já tam během soutěže měla několik momentů, kdy jsem se cítila úplně k ničemu a chtěla jsem prostě položit zástěru a jít. Nemůžu tedy říct, že jsem byla přesvědčená, že postoupím, byl to prostě risk, padesát na padesát. Co rozhodlo, to nevím, bohužel jsme já ani můj soupeř na jídlo nikdy nedostali hodnocení, takže těžko soudit. Nejspíš to ale asi byla chuť.

Hned na začátku jste uvařila nejlépe a získala imunitu. Nemyslíte, že jste si tím na sebe upletla tak trochu bič? Všichni vás ihned brali za jednoho z favoritů…

Je to možné. Ostatní v TOP 16 mě z legrace popichovali, že jsem adept na finále a tak podobně, ale já to tak nikdy nebrala. Přišlo mi, že i k imunitě jsem přišla jako slepý k houslím. Já tam totiž povětšinou prostě vařila dle svého nejlepšího vědomí a svědomí, nechtěla jsem si udělat ostudu, a víc jsem neřešila. A nějak to vždy dopadlo dobře.

Co jste prožívala potom, co jste ze soutěže vypadla? Bylo vám to líto, nebo se vám ulevilo?

Samozřejmě mě mrzelo, že už si nezavařím a odcházím od fajn lidí, protože mi to někdy přišlo jako návrat do dětských let, kdy jsme jezdili na letní tábory. Byla to zábava. Ale jinak se mi i docela ulevilo, ten stres a tlak je tam opravdu obrovský. A ne vždy se věci dějí tak, jak byste chtěli.

Jaké vůbec natáčení bylo?

Natáčení je náročné hlavně psychicky, ve studiu trávíte hodně času, vymýšlíte věci z hlavy, musíte spoléhat na sebe. Neustále jste pod drobnohledem kamer, takže každý přešlap je vidět, což vás dostává pod ještě větší tlak.

V soutěži jste si sáhla i na dno. Bylo to hodně psychicky náročné?

Myslím, že to byla hlavně „kauza“ holubky. To byl ten moment, kdy jsem vážně zvažovala, že položím buď zástěru, nebo odznak. Celý den jsem byla ve velké psychické nepohodě, pak se během vaření začal řešit název jídla a já byla primárně zmatená, protože u nás na severu je podle mě název holubky celkem známý. Nechápala jsem, co se děje, navíc jsem člověk, který nerad ukazuje emoce na veřejnosti, takže když pláčete a kolem vás se točí pět kamer, protože je to jejich práce, není to příjemné.

Co porotci? Měla jste z nich strach, nebo jste si užívala, že pro ně můžete vařit?

Strach jsem z nich neměla, spíše zdravý respekt. Snažíte se samozřejmě nezklamat jak sebe, tak i je, takže stažený žaludek, když nesete jídlo k hodnocení, byl úplně normální stav. Já jsem ale zároveň docela sebekritický člověk, takže velmi často, když jsem jim jídlo prezentovala, jsem už viděla chyby, které jsem udělala. Možná i proto je v televizi často vidět, že se u hodnocení usmívám a přikyvuju, když mi něco vytýkají. Ne snad proto, že bych jejich slova znehodnocovala, ale spíše proto, že jsem přesně věděla, na co poukazují. Byla to velká škola.

Zůstala jste s ostatními soutěžícími v kontaktu i po natáčení?

S ostatními v kontaktu jsme, občas se i sejdeme, když je prostor a čas. Máme chatovací skupinu, kde si velmi často píšeme, například dojmy z odvysílaných dílů, protože pro nás je to taky poprvé. Náš zážitek z natáčení je totiž mnohdy intenzivní a do televize se dostává jen určitá část, takže je zajímavé to pozorovat.

Kdo vás vůbec do soutěže přihlásil? Šla byste do ní znovu?

Přihlásila jsem se sama. Legrační na tom je, že jsem se hlásila už dva roky zpět, když celý svět zažíval covidový lockdown. Ale moje přihláška zůstala asi někde viset, protože natáčení předchozích řad už bylo v běhu, takže se mi ozvali až po těch dvou letech. Nejdřív jsem se ani nechtěla zúčastnit, protože jsem měla hodně práce a do toho studium, ale pak jsem si řekla, proč ne. Jestli bych se přihlásila znovu, to nevím. Na jednu stranu je to skvělý zážitek, spoustu se toho naučíte, ale zároveň je to opravdu stresující a mnohdy na dlouhou dobu musíte opustit svůj osobní život.

Čemu se nyní věnujete?

Soutěž je zatím pořád v běhu, takže se podle toho snažím jednat, protože taková příležitost je někdy jen jednou za život. Řeším nějaké možné projekty okolo gastronomie, kterých bych se mohla zúčastnit, věnuju se svým sociálním sítím. Abych ale nezakrněla, tak občas pomůžu v rodinné restauraci a i nadále se věnuji překladům, což je můj původní obor.

Takže se stále pohybujete v gastronomii?

Já se obecně v gastronomii pohybuji už dlouho. Od náctiletého věku jsem měla nejrůznější brigády a vyzkoušela jsem si snad všechny pracovní pozice, co v gastronomii jsou. Od pomývání nádobí, vaření káv, obsluhy v baru až k pomocné síle v kuchyni. Absolvovala jsem i letní stáž v zahraničí. Profesionálně jsem ale nikdy nevařila. Chodí mi i nějaké nabídky, ale uvidíme, jak se to bude vyvíjet dál.

Je něco, co vás láká? Chtěla byste si v Ostravě otevřít vlastní podnik?

Myslím, že otevírat podnik v dnešní době, je lehká sebevražda. Obecně vedení restaurace je velká otročina, což vím z první ruky, takže to, že bych si otevřela něco svého, zatím jako cestu nevidím. Navíc, je dobré si uvědomit, že jsme pořád jen amatérští kuchaři a vedení úspěšného podniku není jen tak. Mě spíše lákají nějaké nárazové projekty, kurzy vaření, pop-upy a tak podobně. Ostrava se začíná gastronomicky rozšiřovat, takže si myslím, že toho prostoru je tady spousta.

MasterChefa sleduje spousta lidí. Jak vnímáte popularitu? Zastavují vás lidé na ulici?

Upřímně, nikdy mi nedošlo, jak až je ta show populární, dokud jsem se nestala její součástí. Ostrava je relativně malá, často mám pocit, že tady všichni znají všechny, takže mě občas někdo zastaví. Ale vždy je to příjemné, lidé jsou moc milí. Obecně vám nikdo na ulici spíše nadávat nebude, od toho je internet. Ale musím říct, že i tam je těch negativních ohlasů spíše výrazně méně, než těch pozitivních, za což jsem opravdu vděčná. To byla totiž také jedna z mých obav, když jdete s kůží na trh a nikdy nevíte, jak bude vše sestříháno. Takže zatím je to fajn, lidé mi píšou, já se snažím s nimi udržovat alespoň nějaký kontakt, ale samozřejmě není v mých silách odpovědět vždy a na vše.