Nejnovější zprávy: Mladík z Hlučínska podvedl 200 zájemců o drahé kovy. Okradl je o šest milionů Autotest: Renault Arkana

Společnost

Že někteří lidé z Ostravy odcházejí? Oni se vrátí, jako všechno dobré

Vzpomínky na dětství, jizvu na rtu, Porubu a vše, co zmizelo, i přetrvalo. Jarek Nohavica poskytl Magazínu PATRIOT velký rozhovor.

Foto: Petr Hrubeš

„Mohl bych chodit po Porubě a ukazovat na jednotlivá místa. Tady jsem chodil do tanečních, tady jsem začal zpívat, tady jsem ji poprvé políbil. Tady jsem zase prohrál všechny na Lenince koupené kuličky, tady jsem dostal hokejkou do obličeje, tady jsem dostal po hubě,“ říká Jarek Nohavica.

Máte Porubu rád?
Ano, Poruba je pro mne velká srdcová záležitost. Přistěhovali jsme se do ní v mých pěti letech v roce 1958, a bydlel jsem v ní do roku 1972, tedy celých čtrnáct let. Chodil jsem v Porubě na základní školu, na střední školu a začal jsem tam chodit i na vysokou školu, to znamená, že všechno zásadní v dětství a mládí jsem prožil v Porubě. Takže Poruba je hluboko ve mně. Když potom člověk píše písně a vytahuje své dávné kořeny, co jiného se ti objeví než Poruba.

Poruba po ránu je plná malých pionýrů, opakuje se ve skladbě Poruba. Jak vzpomínáte na ta léta?
V těch létech 1958 až 1972 byli prostě pionýři součástí Poruby. Pionýrské šátky, pionýrské průvody, lampiónové průvody, to vše bylo součástí normálního každodenního života, toho mého mladého nadýchnutí. Nebral jsem to tehdy nějak ideologicky, bylo v tom i něco skautského, něco, co mladému člověku pomáhá dopředu. Červená barva, mládí, můžeme všecko, taková pro mne byla a dodnes je Poruba. Protože ta čtvrť je stále nesmírně mladá. I dnes zde trávím často svůj čas.

Ano?
Samozřejmě. Ti chlapi, kteří na počátku padesátých let Porubu na zelené louce vymýšleli a kreslili, trefili tehdy nesmírně funkční nadčasový genius loci. Měli za to dostat ceny. Pro mne je ale prazákladem Poruby především její první a druhý obvod. To byla místa, kde jsem v šedesátých letech vyrůstal, ten skvělý systém dvorů, těch průjezdů, těch možností pro hraní, těch hřišť, té zeleně, těch stromů. A také tajemství dvorů, které jsme jako party měli za soupeřící území, některé třeba i za foglarovská Stínadla.

Kam jste chodil do školy?
My kluci a holky z celého našeho druhého obvodu jsme chodili všichni do dvou škol, které stojí vedle sebe na bývalé Fučíkově ulici, dnes se už ta ulice jmenuje jinak. Byly to čtvrtá a třetí ZDŠ. Všichni jsme se v těch dvou školách znali, běhali jsme na stejném společném školním hřišti, a odpoledne jsme zase trávili čas volna na těch svých dvorech, které byly blízko od sebe. Zpětně vidím, jak byly pro nás tehdy velmi útulné. A velmi bezpečné. Když máma pustila dítě na dvůr, tak ho vypustila do místa ohraničeného krásným prostorem, který je dnes bohužel trošku zanesen těmi všemi parkujícími auty, ale pořád je to území, kde se můžeš nadýchnout, kde si můžeš sednout, kde si můžeš hrát.

Jen ty děti tam dnes už trochu chybí.
Ano, trochu ano. My jsme tam byli furt. Odpoledne od čtyř do osmi, než se setmělo, než mamka zavolala „domů!“, a ty jsi šel. Porubské dvory jsou pro mne stále kouzelným místem, kde se může dít všechno, co je pro dítě důležité. Byly tam třeba klepače. Na nich se klepaly koberce, ale hlavně to bylo bytelné gymnastické náčiní, na kterém se dělaly všechny možné bláznoviny celého světa. Navíc to bylo moje první pódium. Sedl jsem si na klepač, vzal kytaru, začal jsem hrát trampské písně od Ryvoly nebo Olympiky a děcka, co byla zrovna na dvoře a měla chuť mne poslouchat, se seskupila kolem klepače a poslouchala to mé hraní. A hned u klepačů bývaly i ty velké ruské kuželky, které v podvečer hrávali tátové a mámy.

Skoro na každém takovém dvoře bylo hřiště…
Na tom škvárovém hřišti jsme hráli všechny možné hry a v zimě, což také už dneska nevidím a bývalo to nesmírně kouzelné, jsme si sami hadicemi ze sklepa stříkali led na hokej a bruslení. Měli jsme i způsoby, jak si zajistit hokejové branky. Na staveništi hornického učiliště jsme ukradli malé železné konstrukce, které nám posloužily jako branky. Co se týče ledu, asi nejlepší led mívala tehdy parta ze dvora u kina Dukla, tam jsme přes Havlíčák chodili a vyzvídali, jak to dělají, že mají v zimě tak vynikající led. A už jsme poučeni jezdili po ledě se sáněmi s velkou mokrou hadrou vzadu, která vyrovnávala led. To vše bylo kouzlo porubských dvorů. Na území sto krát dvě stě metrů ohraničeném bloky domů se hrály všechny možné hry světa. A ten systém propojených sklepů? Pro lumpačící děcka geniální.

Část nejstarší Poruby je dnes památkovým územím…
Ano, má nesmírné kouzlo cihlové výstavby. Ty byty v domech mají starobylé kouzlo, bytelnost. Pokoje jsou postaveny tak, že mají svůj smysl a řád, že to drží, že nejsou papundeklové, že jsou pevné. Dnes je pro mne Poruba především geniálně oživenou Hlavní třídou, dříve Leninkou. Zarostlá obrovskou zelení, která jí vizuálně nesmírně prospívá. V této části Poruby se dá skvěle dýchat a Hlavní třída je dnes bulvárem, který si zaslouží velké ocenění. Když sem přijel na návštěvu můj kamarád novinář, který jezdívá po celém po světě, ale v Ostravě nikdy moc nebyl, zavezl jsem ho autem nahoru k VŠB a postavil ho na začátek Hlavní třídy. On se podíval dolů, vzdychl a řekl: To je Barcelona, Las Ramblas.

Přirovnávají ji také k pařížskému bulváru…
Ale opravdu, když se na Porubu a Hlavní třídu člověk podívá z nadhledu a zapomene, že jsme v uvozovkách jen v nějaké hloupé Ostravě a hloupé Porubě, tak znovu konečně po lockdownu vidí, jak nesmírně živé, zelené a mladé město to je, plné lidí a kavárniček. Před pár dny, když jsem Hlavní třídu projížděl autem od shora dolů při cestě z Vřesiny, jsem to zase na obou stranách Hlavní třídy viděl. Poruba má pro mne neustále obrovské kouzlo v tom, že to tady žije, že ta část města zhluboka dýchá a že se v ní krásně tráví volný čas.

To ve čtvrté ZDŠ jste spadl jako kluk při sjíždění zábradlí tak, že vám zbyla jizva na rtu?
Ne, ten úraz se mi stal na škole na ulici Spartakovců, dnes je tam škola pro sluchově postižené. Protože tehdy se na naší čtvrté ZDŠ něco opravovalo, a tak nás na rok přestěhovali na jinou školu.

V písni nazvané Poruba máte obrazy jako třeba „skřivan mi sedl na nábřeží na ruku“ nebo že práškovací letadlo letí nad Leninkou. To vše jsou zážitky z Poruby?
No, Hemingway kdysi řekl o literatuře, že obraz v ní je vždy pravdivější než pravda reálného života. Ani mé písně nelze číst tak, že se ve všem shodují nachlup s prožitým životem. Práškovací letadlo nad Leninkou je symbol něčeho, co jsem tam asi někdy jako dítě musel zažít. Je to zážitek z dětství, který mi někde v mysli hluboko zůstal. Na Alšáku jsem ale určitě zažil jako kluk, jak tam přijel provazolezec, natáhl lano od bývalé pošty až nad kavárnu Centrum a stoupal po něm nahoru. Možná to je ten dotyk nebe z písně. Když jsme se nastěhovali do toho našeho domu nad Slovanem, jel jsem poprvé výtahem – bylo mi tak šest let. Do smrti nezapomenu ten první pocit stoupajícího výtahu. A kdoví kde a v které písni to je. Nebo bude.

Vaším důležitým, až osudovým místem je kulturní dům v Porubě…
Ano, velmi důležitým. Mám k němu velmi blízký vztah, takový iniciační. V letním kině za kulturákem jsem v dubnu 1969 slyšel naživo Karla Kryla. Hrál tam jeden ze svých posledních koncertů před emigrací. To já tehdy nevěděl. Vryl se mi do srdce. V té době už jsem psal své písně, ale hlavně jsem chodíval jako študák SVVŠ na nedělní čaje o páté, kde hrála dole v kulturáku proslulá kapela Majestic. A její kapelník Mirek Schejbal nějak věděl, že skládám, tak mě oslovil, abych jim psal na některé skladby české texty. Tehdy totiž musely mít i zábavové kapely polovinu repertoáru česky. Tak jsem jim začal otextovávat česky za pár korun, myslím že za čtyřicet, ty velké světové hity. Byl jsem tím hrozně nadšený a byla to pro mě obrovská textařská škola. Od Chicaga až po Slade. Pak jsem potkal v životě porubský kulturák potřetí. Šel jsem na vojnu do Uherského Hradiště, tam jsme měli kapelu a jako vojáci jsme se dostali až na armádní soutěž umělecké tvořivosti. Dokonce do finále, které bylo právě v porubském kulturáku. To bylo v roce 1977. Líbilo se to, tak jsme dostali opušťáky. Úkol byl splněn.

Když jste tam potom zahrál poprvé před publikem na Folkovém kolotoči, znamenalo to pro vás velký zlom…
To bylo v osmdesátém druhém. Pomáhal jsem Milanu Kaplanovi v redakci Folkového kolotoče s bulletinem. A tam mě Pepa Streichl, který už byl zavedený folkař, jednou pozval na pódium jako hosta, já zahrál, sklidil jsem velký potlesk a zjistil, že to půjde. A začal jsem veřejně vystupovat.

Chodíval jste tam na filmy?
Ne, ne... co se týče filmů, zásadním místem je pro roduvěrného Porubáka kino Dukla. U rondelu. Dnes už není. Tam jsme viděli všechny své Vinnetouy. A žrali hady za 80 haléřů. A chytali holky… za ruku.

Vaše první láska byla také z Poruby?
Jasně (směje se).

Byla to Nataša, o které na albu Poruba zpíváte?
Nataša je symbolem všech prvních lásek.

Máte další nezapomenutelná místa v Porubě?
Třeba místo, na které jsme viděli z našeho domu nad Slovanem směrem na Opavu. Dnes tam stojí Vysoká škola báňská, ale tehdy tam nebylo nic, jen navezené sutě hlíny zarostlé travou. Taková nízká vysočina, pro nás kluky ideální místo pro naše indiánské hry. A co více – skvěle se tam pouštěli draci, protože to byl obrovský prostor. Až k lesu! V blízkém Pustkovci bylo zase koupaliště, kam jsme chodívali. A taky hospoda U Mamy, v jejímž sále jsme zkoušeli někdy kolem osmašedesátého s bigbítovou kapelou. Pamatuji si, jak tam jednou za mnou přišla máma a zavelela: Jarku, domů! Ty nebudeš muzikantem, z tebe se stane opilec. A měla pravdu (směje se).

Ty starší obvody s málo auty byly asi ideální i pro kola?
Výborně se tam na kolech jezdilo. Tím, že v Porubě neparkovala tehdy ještě prakticky žádná auta, tak jsme měli své závodní okruhy. U nás na dvoře za Slovanem start, doprava po Havanské, znovu doprava na Havlíčkovo náměstí, tam jsme jeli vrchem a tím podjezdem pod sedmnáctipatrovým barákem jsme se vraceli zpátky na Havanskou a nahoru k našim popelnicím, kde byl cíl. Poruba patřila kolům, ostatně cyklistické závody se jezdily i na Lenince.

Co stará původní obec Poruba, vyráželi jste tam mezi staré domy na výpravy?
Tu v sobě moc nemám. Ze staré Poruby znám nábřeží, kde bydlela teta, tam kolem Oblouku to bylo z Nové Ostravy nejvíce staré, tam to dýchalo prvopočátky nové Poruby. A také jsem tam dva roky chodil do zámečku od Slovanu přes celou Porubu do Lidové školy umění. Cvičit hru na housle, než jsem potom uprosil mámu, ať se u táty přimluví, ať už tam nemusím chodit. Jo, ale do staré Poruby jsme vlastně ještě chodili občas do kina Zdar! Na Laurela a Hardyho. A ještě se mi připomíná Dům pionýrů u Dvouletek. Tam jsem chodíval na taneční.

Co vám z vaší klukovské Poruby chybí?
Budete se možná smát, ale naproti naší čtvrté ZDŠ stávala tam, co je teď zimní stadión, plechová sběrna starého papíru. Za kilo starého papíru jsi dostal pětadvacet haléřů. A čert vem nějaké pionýrské soutěže ve sběru, my jsme za ten papír měli peníze, vlastní prachy, a to sis mohl koupit za dvě koruny Lípy. Kura! Já chci sběrny starého papíru. A 25 halířů za kilo. Abychom nezpychli.

Teď bydlíte v Mariánských Horách…
Ano, odtud pochází můj táta a rod Nohaviců. Žil jsem na více místech. Opava, Poruba, Mariánky, Český Těšín, všechna ta „moje“ místa dětství a mládí mají pro mne stejné kořeny, stejný dech a drží jaksi pospolu. A to nesmím zapomenout na dva roky vojny v Uherském Hradišti a Velké Karlovice na Valašsku, odkud pochází moje máma a kam jsme jezdívali každé léto na prázdniny. To je můj vějíř míst, kde jsem doma. A vypadá to, že ten vějíř je už asi plný, protože si nedovedu představit, že bych se – nic ve zlém – přestěhoval do Prahy nebo do New Yorku a tam si vytvořil něco podobného.

Opravdu? Nemáte v Praze nějaký byteček?
Jasně, mám, ale to je hlavně takové místo, abych nebydlel v hotelu. Mám tam malý byt, kde, když jedu do Prahy, bydlím. V Praze pobývám, tady žiju. Praha je skvělá, ale je to pro mne místo návštěvnické. Kdežto třeba v Uherském Hradišti, v Karlovicích i v Těšíně, tam jsem opravdu žil. To jsou ty maličké rozdíly a nuance, to jsou ty emoce, ty kořínky. Někdy i maličkosti, které tě třeba i naserou, ale po čase voní. Já cestuji hodně po světě a rád ve světě pobývám, ale slovo pobývám je přesné. Ostrava, Poruba, Mariánky, Český Těšín, Karlovice i Hradiště, to jsou místa, kde jsem žil. Chodil po zemi.

Jak to myslíte?
Máš boty, chodíš po zemi, nelítáš v oblacích. Když jdeš po Hradišti, nemůžeš tam lidem nic nakecat, v Karlovicích taky nic nevymyslíš, nedá se to. Stejné je to v Ostravě v Mariánkách, v Porubě na Lenince, v Českém Těšíně. Je to tady sice k zemi přitlačené, ale přitom pevné. Sem jsi byl hozen. Nikdo z nás tady na tom světě nechtěl být, nevybírali jsme si ani to, kdo nás sem hodí a kam nás to hodí. Ale myslím si, že když jsi vyrostl v Porubě, zůstaneš prostě pořád Porubák. A nenaděláš s tím nic, ani když někam zdrhneš.

Kde je dnes Ostrava? Jakou má budoucnost?
Nejsem žádný sociolog, ale dám na postřehy. Když se podívám na Porubu, tak je to místo, které vzniklo za socialismu pro dělníky a jak se svět vyvíjel, zdálo se, že se Poruba stane velikým domovem důchodců. Dnes je však Poruba vyhlášeným místem pro mlaďochy a ti jsou tam nadšení a žijí tam, jak mají. Vždycky mě naštve, když dá někdo Ostravě nebo Porubě nebo čemukoli jinému nějakou nálepku a pak se toho drží. Třeba, že Poruba je socialistické město. Přijeď k nám a podívej se, jaká je Poruba. Je zelená, kvete, je tam čisto, má geniální pěší zónu, a cesty tam jsou dobré. Ani ta stará Ostrava není tak stará, jak by měla být. Má v sobě jakési mládí, něco, co sem ti mlaďoši přinášejí a něco tady zase určitě vytvoří. Nevím sice co, ale tu energii tady kolem sebe cítím. Není to tu zdechlé.

Ale Praha taky bují…
Co vzniklo za poslední léta v Praze? My tady teď spolu sedíme v Dolních Vítkovicích. Shodit to a odvézt do sběru, to by uměl každý vůl. A podívej, roste to tu, žije, jezdí se na to dívat spousta lidí, a toto místo má šanci, že bude jednou velké a skvělé. Kdežto v Praze postavili naposled v roce 1348 Karlův most. Pražáci mne zastřelí. Ale vážně…Praze dnes chybí jakýsi vzlet, kdežto v Ostravě ho cítím. Něco uděláme. Je v tom jakýsi vzdor. Nic tu nebylo, tak něco pojďme postavit. I když občas se člověk i trochu lekne.

Čeho třeba?
Mrakodrapu u Karoliny. Ale možná právě to je ten správný vztek a vzdor. Kruci, kde jinde!? Mezi samými věžemi a komíny se jeden mrakodrap ztratí. Cítím, že v posledních dvaceti letech žijeme v Ostravě v určité přelomové době. Ale co to všechno přinese, tak to vám neřeknu, až tak chytrý nejsem.

A kam se posune svět?
Technická propojenost našeho současného světa, je velký posun úplně ve všem. V běžném životě, v průmyslu, v kultuře. Takto propojený svět nikdy nebyl a nedovedu si představit, kam to až může vést. Už nám to ukázala třeba i ta epidemie. Bum bác a najednou se s ní celý svět potýká. To je ten zápor. Ale co nám to přinese kladného, to si možná ani neumíme představit. A tak ani neumím říci, jestli tu naši Ostravu čekají v budoucnu jen zářné zítřky. Chci věřit, že jo...

Přesto někteří lidé z Ostravy odcházejí…
Oni se vrátí. Jako se vrátí všechno dobré.