Bunkry měly bránit Ostravu před Hitlerem, nakonec brzdily osvobození, říká historik

​Československé pohraniční opevnění se mělo stát na konci třicátých let minulého století hradbou proti stále více hrozící rozpínavosti Adolfa Hitlera a nacistického Německa.

Už od první fáze se budovalo na Ostravsku, aby chránilo tento bohatý a silný průmyslový region. Zrada evropských mocností a přijetí Mnichovské dohody však v září 1938 odevzdaly pohraniční území bez boje nacistům a s ním i část pevností. Právě o osudu opevnění na Ostravsku a také Opavsku jsme hovořili s historikem Ostravského muzea Romanem Berthou.

Před 75 lety začala ostravsko-opavská operace, největší vojenská operace na území našeho státu, na jejímž konci bylo osvobození města Ostravy. Ačkoliv veřejné oslavy musely být kvůli koronaviru zrušeny, Magazín PATRIOT si společně s městem Ostravou připomíná dubnové události rok 1945 speciálním seriálem, kterým chceme vzdát hold tehdejším hrdinům.

Jak opevnění na Ostravsku vzniklo?
Opevnění na Ostravsku bylo součástí pevnění, které budovalo Československo v letech1935 až 1938. A objekty těžkého opevnění na Ostravsku vznikly mezi Bohumínem a Hájem ve Slezsku. Tento úsek byl prvním staveništěm, na kterém se vlastně hledala nejvhodnější koncepce pro další výstavbu opevnění. První vybudované objekty zde nezapřou inspiraci francouzskými vzory, takzvanou Maginotovou linií. Izolovaný pěchotní srub MO-S 8, vybetonovaný v prosinci roku 1935, byl vůbec prvním vybetonovaným těžkým objektem celého československého opevnění.

Historik Roman Bertha. Foto: Viera Gřondělová

Kolik bylo bunkrů vybudováno a kde stojí?
Do září 1938 bylo mezi Bohumínem a Hájem ve Slezsku stavbaři dokončeno 40 pevnostních objektů, a to 34 izolovaných pěchotních srubů a šest takzvaných tvrzových objektů. Jsou to například tvrze pevnosti Smolkov a jeden objekt zamyšlené tvrze Orel. Dále se podařilo dostavět několik zesílených objektů lehkého opevnění vzor 37. Kromě toho byl dokončen překážkový systém. Obecně můžeme říci, že každý objekt československého těžkého opevnění byl originál, navržený přesně podle terénu a s ohledem na úkoly, které měl plnit.

Jak pevnosti vypadaly?
Pěchotní izolovaný srub si můžeme představit jako robustní železobetonovou stavbu. Kubatura železobetonu byla závislá na odolnosti a její velikost byla značně rozdílná. U několika srubů v tomto úseku překročila hodnotu 2000 metrů krychlových betonu. Extrémem je pak objekt MO-S 5 nedaleko Starého Bohumína, při jehož betonáži se použilo přes 4 300 metrů krychlových železobetonu, v tomto případě se vlastně jedná o dva objekty spojené podzemní chodbou. Objekt patří k nejzajímavějším objektům celého československého opevnění, je dnes přístupný a vřele doporučuji jeho prohlídku. Konstruktéři pěchotních srubů důsledně dbali na dodržování systému bočních paleb hlavní výzbroje, aby zbraně chránily střílny bunkrů před přímým pozorováním a palbou nepřítele. Hlavní zbraně měly za úkol vytvořit palebnou přehradu z bočních střeleckých místností – takzvaných kasemat.

Jak vypadala dělostřelecká tvrz Smolkov?
Tu tvoří vchodový objekt, pěchotní srub, dělostřelecký srub, dělostřelecká pozorovatelna a dělostřelecká otočná věž. Tyto části propojuje soustava podzemních chodeb. V podzemí pevnosti se nachází i vše potřebné pro dlouhotrvající boj osádky. S tvrzemi se počítalo na nejdůležitějších obranných místech, proto měly nejvyšší, IV. stupeň odolnosti. To znamená, že jejich čelní stěna a strop měly tloušťku 350 centimetrů a ve své době měly prakticky odolávat všem známým zbraním. Silou stěn a stropů a velikostí objektů, hlavně dělostřeleckých srubů, dosáhla tvrz Smolkov dosáhla objemu 5 500 metrů krychlových železobetonu a jedná se proto o jeden z největších objektů československého opevnění vůbec. Neodmyslitelnou součástí československého opevnění byly zvony a kopule ve stropě. Hlavním úkolem zvonu bylo pozorování a řízení palby hlavních zbraní srubu, kopule byly určeny pro vedení hlavních paleb.

Jak vypadala mobilizace na Ostravsku v září 1938?
V objektech byli připraveni k obraně příslušníci zvláštních pevnostních jednotek, takzvaných hraničářských pluků. U nás to byl hraničářský pluk 4 z Hlučína, který měl střežit a hájit hranici státu v pevnostním prostoru Bohumín-Jamnice. V objektech těžkého opevnění mezi Bohumínem a Hájem ve Slezsku se nacházelo 50 vynikajících protitankových kanónů vzor 36, velký počet těžkých kulometů vzor 37 a lehkých kulometů vzor 26. Ovšem řada podstatných komponentů zatím chyběla, především kasematní minomety, kulometné otočné věže a především houfnice vzor 38, které měly být v dělostřeleckém srubu a v dělostřelecké otočné věži tvrze Smolkov. Také vlastní dělostřelecká věž nebyla rovněž dodána.

Byly pevnosti „dostačující“ proti tehdejším německým tankům?
Budeme-li se bavit o výzbroji těžkých objektů, tak byl výkon protitankových kanonů vzor 36 ráže 47 mm, byl tehdy proti německé tankové technice více než dostatečný. Protitankové střely tohoto kanonu dokázaly na vzdálenost 1 000 metrů prorazit 50 mm silný, vysoce kvalitní pancíř. Ve své době patřil tento kanón ze Škodových závodů v Plzni vůbec k nejlepším zbraním tohoto typu na světě.

Jaký byl osud pevností na Ostravsku po podepsání Mnichovské dohody?
Mnichovskou dohodou byly pevnostní objekty odstoupeny Německu, několik těžkých objektů se dostalo do Polska. V prvních dnech po obsazení pohraničí si pevnostní objekty prohlédlo i původní německé obyvatelstvo. Tyto prohlídky měly samozřejmě propagandistický účel. Bylo tak možné ukázat, jaké vynikající pevnosti díky „vůdci“ Německo získalo bez boje.

Počítali s pevnostmi Němci pro případnou svou obranu?
Nepočítali. Či přesněji nepočítali s nimi v prvních letech války, kdy německá armáda vítězila. Němci naopak začali pevnostní objekty a to nejen na Ostravsku zbavovat všeho, co by mohli smysluplně využít. Zbraně, vybavení objektů, protitankové překážky, z objektů vytrhané zvony, kopule a část střílen, to vše pak našlo uplatnění v pevnostech, které budovali Němci na západě Evropy. Část zvonů a kopulí skončila také jako velice cenná surovina v ocelárnách. Několik zvonů však tomuto osudu uniklo. V roce 1939 zřídili nacisté v prostoru Milostovic na Opavsku cvičiště pro výcvik jednotek na dobývání belgických a francouzských opevnění. A protože některé objekty tam byly dosud bez zvonů, přivezli Němci několik zvonů z objektů na Ostravsku. Na výrobě těchto pancéřových prvků pro československé opevnění se podílely mimo jiných závodů také Vítkovické železárny. U řady objektů Němci rozebrali i kamenný zához a kvalitní kámen většinou použili na vyspravení okolních cest.

Jak hodně nakonec Němci použili v roce 1945 pevnosti na Ostravsku při bránění proti sovětským vojskům?
Na počátku roku 1945, kdy se přiblížila fronta, Němci tyto „zmrzačené“ pevnosti na Opavsku a Ostravsku opět přizpůsobovali k boji. Díry po vytrhaných zvonech a zdevastované střílny zaházeli kamením a zalili betonem. Samozřejmě, že kvalita tohoto betonu byla diametrálně odlišná od původního železobetonu. Síla pevnosti však závisela i na síle pancíře, boj v ní zase na vycvičenosti osádky, zbraních a vybavení objektů. To samozřejmě německým jednotkám na jaře 1945 chybělo. A jejich velení tak muselo improvizovat. V některých objektech proto obránci umístili ke střílnám improvizované střelecké stoly, na ty připevnili kulomety. Výjimkou bylo, že do několika srubů u Opavy Němci instalovali i původní československé pevnostní protitankové kanóny vzor 36.

Přesto to byly stále ještě asi účinně fungující pevnosti…
Samozřejmě. Německé jednotky však musely vycházet z toho, v jakém stavu tyto objekty byly. Většinou kolem objektů vykopali systém zákopů a raději se bránili v nich, aby tak měli větší přehled o situaci. Objekty hodlali využít především jako kryty při dělostřelecké palbě a při leteckém bombardování. Případně tam měli skladiště munice. Často informace hovoří o tom, že za srubem stál tank. Z čelní strany ho kryl pevnostní objekt a tank jen natáčel svou věž na jednu či druhou stranu. Tak vlastně improvizovaně nahradil protitankové kanony, které měly v těchto objektech původně být. Problémem je, že dnes máme sice o bojích o opevnění na Ostravsku relativně dost informací, ale někdy jsou hodně protichůdné.

Třeba?
Například o bojích o tvrz Smolkov. Na jedné straně svědkové a pamětníci říkají, že se o jednotlivé objekty tvrze tvrdě bojovalo, podle druhé verze se tam nebojovalo skoro vůbec. Prý se německá posádka stáhla do podzemních chodeb a po několika dnech se vzdala. Každopádně se o těžké objekty bývalého československého opevnění na Opavsku a Ostravsku začalo bojovat až v druhé polovině dubna 1945. V některých pevnostních objektech na západ od Opavy se dokonce držely německé jednotky až do začátku května 1945, kdy pod hrozbou obklíčení samy ustoupily.

O které pevnosti se tedy tvrdě na jaře roku 1945 bojovalo?
Prokazatelně o objekty MO - S 18 až MO - S 20, které dnes tvoří Areál československého opevnění Hlučín-Darkovičky. Německé jednotky zde dokonce provedly i protiútok podporovaný obrněnými transportéry a opět ustoupily až kvůli hrozícího obklíčení. Z bojů na Opavsku bych zmínil boj o pěchotní srub OP - S 6 u Štítiny a historická literatura často zmiňuje boj o pěchotní srub OP-S 10 mezi obcemi Malé a Velké Hoštice, který byl upraven jako velitelské stanoviště německé obrany. Tam se sovětské takzvané úderné skupině podařilo zřejmě přes vzduchovou ventilaci plamenometem zapálit uskladněnou munici. Exploze pak usmrtila celou osádku a silně zdemolovala jednu stranu srubu. Existují dobové fotografie, kdy za tím objektem jsou vidět zničená německá obrněná vozidla, která německá jednotka k obraně využila.

Můžete zmínit další boje?
Útočící jednotky musely na Ostravsku dobývat i objekty lehkého opevnění vzor 37. V tomto případě můžeme uvést boj o unikátní objekt lehkého opevnění vzor 37 G, který se nachází mezi pěchotními sruby OP - S 11 a OP - S 12. Jednalo se o objekt původně určený pro protitankový kanón a byl před válkou postaven pouze v tomto jediném exempláři. Němečtí obránci v něm zemřeli poté, co se podařilo pravděpodobně sovětskému samohybnému dělo prorazit několika přesnými zásahy jednu ze stěn objektu. Tento objekt bychom rádi jako model představili k nadcházejícímu 75. výročí osvobození Ostravy. Již na tom pilně pracuje můj kolega Filip Tarbaj, jehož modely mohli návštěvnici muzea vidět už při předcházejících výstavách. Při dobývání předválečných, Němci využívaných objektů, se často uplatnily úderné skupiny sovětských divizí.

To byly nějaké přepadové oddíly?
V tom smyslu, jak je chápeme dnes, asi ne. Typická úderná skupina se skládala ze střelecké roty, ženijního družstva s trhavinami, několika protitankových děl, její členové využívali dýmovnice a plamenomety.

Takže opevnění, československá chlouba, posloužila nakonec i nepříteli…
Je to samozřejmě paradox. Vybudování systému opevnění stálo miliardy předválečných korun a obrovské úsilí mnoha našich občanů. Speciálně vycvičené jednotky našich vojáků chtěly odhodlaně bránit své objekty. Příležitost však nedostali a naopak o několik let později tyto pevnostní stavby bránily německé jednotky proti sovětským a československým osvoboditelům.

Byli němečtí vojáci už v době ostravské operace demoralizováni? Vzdávali se lehce?
Bojová morálka německých vojáků byla bezesporu už velice špatná, na druhé straně však některé svazky německého vojska bojovaly až s fanatickou zuřivostí. K oporám německé armády patřily i při obraně našich opevnění na Ostravsku tankové divize, které obrazně řečeno plnily funkci „hasičů“. Němci je prostě nasazovali na frontě tam, kde to nejvíce „hořelo.“ Zkusme porovnat obrněné sily obou bojujících stran v ostravské operaci, tedy sovětského 4.ukrajinského frontu včetně 1. československé samostatné tankové brigády v SSSR a německé 1. tankové armády. Zjistíme, že 4. ukrajinský front po celou dobu operace neměl nad bránícími se německým jednotkami výraznější tankovou převahu. V polovině dubna 1945, kdy obě bojující strany obdržely rozsáhlé posily, disponovala každá z nich přibližně 300 tanky a samohybnými děly. Toto je i jeden z důvodů, proč ostravská operace neproběhla tak, jak ji sovětské velení časově plánovalo.

Proč?
Čtvrtému ukrajinskému frontu chyběla potřebná převaha v tankové technice, která byla hlavní údernou silou. Vrchní velení Rudé armády samozřejmě v té době upřednostňovalo především berlínský směr, kam směřovaly tisíce obrněných vozidel. Příčiny mnohdy až fanatického odporu Němců je nutno hledat také v mimořádně tvrdých represivních opatřeních, které uplatňovalo německé velení, a v silné propagandě. Ta německým vojákům zdůrazňovala, že vydají-li Ostravsko, vydají vlastně také Německo. Ostravsko totiž bylo, dá se říci, jednou z úplně posledních průmyslových a surovinových základen pro německou válečnou ekonomiku.

Co Němcům hrozilo?
Vojáky a důstojníky, kteří byli usvědčení z dezerce, nechalo velení zastřelit nebo pro výstrahu pověsit na místě, na kterém byli na očích ostatním vojákům a také civilní veřejnosti. Němečtí vojáci také zuřivě a fanaticky bojovali, protože si museli být vědomi, že v zajetí se k nim nikdo nebude chovat zrovna ohleduplně. Sovětští i českoslovenští vojáci viděli až příliš mnoho mrtvých a až příliš mnoho zvěrstev, které se německé síly dopustily nejen na okupovaných územích Sovětského svazu. Také v rámci ostravské operace padlo hodně sovětských i československých vojáků. Jako příklad je možné uvést brutální umučení příslušníka 1. československé samostatné tanková brigády Ivana Kubince v průběhu bojů o Štítinu.

Dá se trochu přiblížit intenzita bojů v rámci Ostravské operace?
Většina bojů Ostravské operace, která začala 10. března a skončila 5. května, byla mimořádně těžká a krutá. Mnoho míst na bývalém československém území doslova přešlo několikrát z ruky do ruky bojujících stran, třeba Pusté Jakartice, Štítina, Hrabyně, Bolatice či Kravaře. Tady všude padly stovky vojáků obou bojujících stran, na tři tisíce sovětských vojáků zaplatilo svým životem za osvobození Opavy. Vliv na osvobození Moravské Ostravy 30. dubna pak měl nepochybně rychlý postup 1. československé samostatné tankové brigády do centra města. Taky se už při nich stále více projevovaly potíže německé armády s přísunem pohonných hmot, munice a dalšího materiálního vybavení. A německým jednotkám hrozilo, že se postupem sovětských jednotek na jiných úsecích dostanou do obklíčení.

Přesto to byly i v závěru krvavé boje…
Ano. Přestože boje o Moravskou Ostravu a přilehlé obce nebyly už tak vyčerpávající a dlouhotrvající jak boje o Opavu, také při nich padlo mnoho sovětských vojáků a umírali při nich také příslušníci 1. čs. samostatné tankové brigády v SSSR.