Čtyřstovka bolí, dneska bych si možná vybrala jinak, říká legenda Netoličková

​Až do konce února běží nominace do ankety Sportovec roku 2021. Běžkyně Táňa Netoličková, známá spíše pod dívčím jménem Kocembová, v anketě v roce 2019 zvítězila v kategorii sportovní legenda. Přečtěte si její životní příběh a nechte se inspirovat.

Proč jste si vybrala zrovna atletiku?
Začínala jsem asi v deseti letech, každoročně jsem jezdila na tábory, kde byly různé sportovní olympiády a vesměs všechny disciplíny jsem vyhrávala. Shodou okolností byl na jedné z těchto akcí pán, co dělal atletického rozhodčího ve Vítkovicích. Říkal, že jsem talentovaná a že bych se měla přihlásit do klubu. Já jsem ho tehdy poslechla a jsem ráda, že jsem ho poslechla. Kdybych měla dnes volit znovu, zvolila bych opět atletiku. Nejspíš bych teda nevybrala čtyřstovku, ta hodně bolela, ale u atletiky bych zůstala. Aspoň jsem se tak stala pro život odolnější, měla jsem disciplínu i řád. Ne nadarmo se atletice říká královna sportů.

Vaší královskou disciplínou je běh na 400 metrů. Proč právě ten? A rozhodla byste se pro něj i dnes?
Kdybych mohla, tak nejspíš skáču trojskok a byla bych konkurence nebo předvoj Šárky Kašpárkové. Za nás se v tomto nesoutěžilo. V dorosteneckém věku jsem se začala soustředit na sprinty, tedy 100, 200 a 400 metrů. V roce 1979 se konalo Mistrovství Evropy juniorů v atletice. Tam jsem měla běžet štafetu 4 krát 400 metrů, ale tam mě pan trenér Hubáček, nevím, jestli záměrně nebo omylem, přihlásil i na čtyřstovku. Tehdy se mi podařil československý dorostenecký rekord, ve finále jsem sice skončila osmá, ale byl to obrovský úspěch. Ve štafetě jsme byli taky na osmém místě. To byl zlom, kdy jsem se čtyřstovce upsala (smích).

Foto: Archiv Táni Netoličkové

Z koníčku se stala životní cesta. Pamatujete si na zlom, kdy jste věděla, že právě běhu se chcete věnovat profesionálně?
Já jsem měla velké štěstí na trenéry. Na trénink jsem chodila strašně ráda, měli jsme úžasnou partu. Potkali jsme se nedávno po iks letech a bylo to, jako bychom se zrovna rozešli po tréninku a šli jsme na sodovku. Chtěla jsem ty lidi vidět, prožívat s nimi jak vítězství, tak prohry, situace a všechny srandy, které k tomu patří. Začínala jsem v Porubě, ale v roce 1979 jsem přešla do Vítkovic do Střediska vrcholového sportu a to byl zásadní zlom. Z průměru jsem se začala škrábat výš a čím dál více mě to bavilo. Ve vítkovické atletice i v reprezentaci jsem pak narazila na skvělé lidi a to mi mou volbu jen potvrdilo.

Měla jste plán B? Kdyby sport nevyšel, co byste dělala?
Já jsem vždycky milovala vesmír, takže jsem jednu dobu chtěla být kosmonautka, potom jsem často jezdila k přátelům, kteří měli zvířátka, tak jsem chtěla být veterinářkou no a pak jsem hodně chtěla být Helenka Vondráčková (smích).

Dokázala byste ze své bohaté kariery vybrat něco, co byl pro vás osobně největší úspěch?
Pro každého sportovce je asi nejsilnější moment účast na olympiádě. To se mi bohužel nepovedlo, i když to uteklo jen o kousek. V roce 1980 jsem se připravovala na štafetu a byla jsem osm měsíců mimo provoz. Pak jsem se k tomu vrátila a v roce 1984 jsem byla nominovaná na olympiádu do Los Angeles. Ta se ale z politických důvodů bojkotovala. V roce 1987 se mi narodila dcera Lucinka, která měla podle plánu v přípravě na OH 1988 přijít na svět mnohem dříve, jenže se nedařilo a tři měsíce v přípravě mi pak chyběly. Na olympiádu jsem se bohužel nikdy nepodívala. Z toho, co proběhlo, pro mě byly největším překvapením medaile na Mistrovství Evropy v atletice z roku 1982. To byl bronz za 400 metrů a stříbro ve štafetě. No a potom, i když jsem měla zlatou medaili z Halového mistrovství Evropy v atletice, tak to zlato pro mě nemělo takovou váhu jako stříbro z Mistrovství světa v Helsinkách (1983). To jsme považovali za takovou svoji olympiádu. Tehdy totiž mistrovství světa nebylo obvyklé, co 4 roky byly olympijské hry a co 4 roky bylo mistrovství Evropy. Svět byla novinka, kde jsme se setkali i se závodníky ze západu a to pro nás byl fascinující zážitek.

V roce 2019 jste v rámci ankety Sportovec roku vyhrála kategorii sportovní legenda. Co to pro vás znamená?
Bylo to pro mě šokující. Vím, že mě nominovali za Vítkovice a je to pro mě velká čest. Na druhou stranu jsem si uvědomila, že už jsem teda ve věku té sportovní legendy a že už se asi na ovál nedostanu (smích). Ne, bylo to potěšující. Na jedné straně jsem cítila spokojenost a zadostiučinění z toho, že jsem tady po sobě něco zanechala a na druhé straně pro mě bylo ctí, že jsem se zařadila do kategorie sportovních legend se sportovci, které jsem třeba celý život obdivovala.

Táňa Netoličková s dcerou Janou Slaninovou. Foto: Archiv Táni Netoličkové

Máte nějaký vzkaz pro současnou nebo budoucí generaci sportovců?
Pokud bych mohla, vzkázala bych, že určitě stojí za to sportovat. Mezi sportovci jsou féroví lidé, na vlastní kůži jsem poznala, že když jsem měla nějakou tíživou životní situaci, tak ti kolegové, kamarádi stáli při mně. Nemusím si s nimi každý den telefonovat a přesto vím, že když jim o půlnoci zavolám s problémem, tak jsou vždy k dispozici a udělají cokoliv, aby mi pomohli, aby mi bylo dobře. Nesmí vás odradit první zranění, první neúspěchy. To ke sportu patří, ale tím se stáváte odolnější. Moc bych si přála, abychom měli zase spoustu sportovců a aby se i současné generace vzchopily a ukázaly, že Češi jsou skvělými sportovci. Teď je bohužel tíživá doba, která spoustu talentů odvála pryč – zavřené posilovny, bazény, vlastně všechna sportoviště, ztráta motivace a chuti sportovat. U některých sportů fungovaly domácí podmínky, šlo se přizpůsobit, ale ne u všech, bohužel. Doufám, že doba bude lepší, že sportu budeme přát a že nám tady vykvetou další talenty a snad i medailisté.

Poslední otázka – jedno slovo, které se vám jako první vybaví, když se řekne atletika?
Láska!

Taťána Netoličková je bývalá československá atletka, běžkyně, jejíž hlavní disciplínou byl běh na 400 metrů. Na prvním mistrovství světa v atletice v Helsinkách v roce 1983 zaběhla společně s Milenou Matějkovičovou, Zuzanou Moravčíkovou a Jarmilou Kratochvílovou štafetu 4 x 400 metrů v čase 3:20,32.

Tento čas je dodnes českým rekordem. V současné době je ředitelkou Centra individuálních sportů Ostrava. To podporuje reprezentanty Moravskoslezkého kraje ve 24 individuálních sportech. Centrum funguje i díky významné podpory ze strany města a kraje.

Znáte sportovce, který dosáhl mimořádných úspěchů? Nominujte ho do ankety Sportovec roku 2021, kterou pořádá Statutární město Ostrava. Více ze dozvíte v jednom z předchozích článků - Nominujte sportovce roku 2021

Autorka: Eva Molnárová