Deník uprchlice. Čekáme v Ostravě na konec války, pak se vrátíme domů

Oksana Liashenko utekla se svým šestiletým synem Míšou z města Dnipro (bývalý Dněpropetrovsk). Portétní fotografka se stala spolupracovnicí Magazínu PATRIOT a píše i fotí svůj ostravský deník.

Vzpomínám na to, kdy jsem vlastně poprvé navštívila Českou republiku, ve které mám nyní se svým synem svůj přechodný domov.

Bylo to před deseti lety, v roce 2012, přijeli jsme si s manželem odpočinout na týden do Prahy a Českého Krumlova. Krajina se nám moc líbila, viděli jsme tolik krásného, Pražský hrad, výborné pivo a vepřové koleno. Český Krumlov byl jako z pohádky.

Nikdy bych si nepomyslela, že se sem vrátím za takových okolností, jako je válka na Ukrajině. Byla to náhoda - hledali jsme jakékoli bezpečné místo.

Jsme rádi, že jsme se dostali do Česka, protože tady cítíme podporu ze strany společnosti i lidí, dobrovolníků z Ostravy, kteří vždy v jakékoli věci pomohou. To je pro mě velmi důležité, protože jsem tady se svým dítětem, moje rodina je daleko a je těžké zůstat někde sama bez podpory rodiny a přátel.

Když se potkám s dalšími Ukrajinkami, povídáme si vždycky hlavně o tom: chodí děti do školky nebo do školy, jak jste se adaptovali?

Na začátku jsme měly všechny opravdu velký stres z toho, že jsme tady bez svých manželů, příbuzných, přátel. Dovedete si to představit?

Proto je tak těžké přizpůsobit se novému. Chtěla bych být svému synovi neustále nablízku, ale tak se nenaučí česky, nenajde si nové přátele, nebudu moci pracovat. Proto se bez školky nebo školy v žádném případě neobejdete. Za měsíc už je na školku konečně trochu zvyklý, nejraději přijde domů a řekne nové slovo, jen někdy ještě přesně neví, co znamená.

Míša se rychle naučil česky počítat do dvaceti, matematiku miluje, takže se o ni zajímá, ví, že zelenina, ta znamená naopak v češtině ovoce. Nechce se učit českou abecedu a psát písmenka, zatím na tom netrvám, do školy zbývají ještě čtyři měsíce.

Syn ochutnal ve školce nová jídla a dokonce si zamiloval rýži, kterou předtím nejedl, mám radost. I z maličkostí.

S manželem jsme v kontaktu každý den a když jsem četla zprávu, že v centru našeho města Dnipro přistála raketa, měla jsem velké obavy, protože jsme přes tento most často cestovali. Vše skončilo dobře, nikomu se nic nestalo. Poprosila jsem manžela, aby tou cestou nejezdil do práce. Je to totiž důležitý dopravní uzel a Rusko se snaží zničit všechna spojení se světem, letiště a železnice.

Moje kurzy češtiny začaly téměř o týden později než jsme sem přišli, je to velmi dobré, teď konečně rozumím více lidem kolem.

Horší je to zatím s prací, protože bez perfektní znalosti jazyka neseženete takové zaměstnání, jaké jste vykonával doma, to je jasné.

Pokud vím, tak všichni Ukrajinci, které tady znám, počítají s tím, že se vrátí domů, až válka skončí. Někdy se dny vlečou, jindy plynou rychleji, ale válka stále pokračuje.

Dne 15. května se v Ostravě bude konat Pochod matek, zúčastním se - Ukrajinky chtějí uctít památku zemřelých dětí a jejich matek, doufáme i v podporu českých žen.