Dopisy z Afriky. Luskouni: rytířství, které už se nenosí

Arthur F. Sniegon je rodákem z Třince. V roce 2010 založil společnost Save-Elephants. Bojuje nejen za přežití slonů, ale i dalších ohrožených zvířat ve střední Africe. Pro Magazín PATRIOT píše každý měsíc seriál Dopisy z Afriky.

Rytíří v brnění a v plné zbroji. To jsou luskouni, zvláštní řád hmyzožravých savců, kteří obývají tropy a subtropy Afriky (4 druhy) a Asie (4 druhy… nebo možná 5!). Jejich těla jsou jako u jediných savců kompletně pokryta brněním šupin a přední končetiny opatřeny dlouhými drápy. Navzdory tvrďáckému vzhledu jsou to však mírumilovná a bezbranná stvoření, která v dnešním světě lidí nenacházejí dost místa. Podívejme se na ně blíž.

Společnost Dopisy z Afriky. Tisíc statečných aneb pravá tvář pytláctví 12/12/2023

Už si ani přesně nepamatuji, kdy a kde jsem viděl svého prvního luskouna. Dozajista ale vím, že už nebyl živý. Snad kdesi v Gabonu coby kořist tamních pytláků leželo na podlaze minibusu bezvládné tělíčko luskouna bělobřichého, stromového druhu a dosud nejhojnějšího z afrických luskounů. Několik málo kilo masa pod skořápkou šupin mohl lovec dobře zpeněžit. Luskouni jsou napříč světem považování za delikatesu. Jejich křehké a libové maso je oblíbené u strávníků a lovci zase luskouny vítají proto, že při jejich lovu zpravidla nemusí vystřelit, čímž redukují cenové náklady za munici i riziko, že budou odhaleni strážci divočiny, pokud nějací v okolí vůbec jsou. Luskouni jsou totiž evolučně vyvinuti k pasivní ochraně, což jim dovoluje právě jejich šupinaté brnění. Při ohrožení se jednoduše zastaví, stočí do klubíčka a čekají, až nebezpečí pomine. V přírodě to miliony let fungovalo, dnes šoupne člověk luskouna do pytle nebo mávne mačetou.

Udělá to o to ochotněji, že kromě masa samotného skýtá úlovek luskouna též možnost využít jeho šupiny. Ty jsou – stejně jako veškeré další kožní deriváty u savců včetně lidských nehtů či vlasů – z keratinu, tedy rohoviny. V přírodě tedy zcela běžný materiál, který má však bohužel v případě luskouních šupin (a běda, i nosorožčího rohu) domnělé zázračné účinky v rámci tradiční medicíny. Národy Afriky i Asie leckde věří, že konzumace či jiná aplikace prášku z šupin má potenciál léčit mnohé neduhy nebo jim předcházet. Mnohdy se navíc jedná o prevenci neexistujících neduhů – na severu Kongu například některá etnika věří, že těhotná žena si musí potřít břicho práškem z luskouních šupin, neboť v opačném případě se jí narodí malý luskoun. A to přece nikdo nemůže chtít riskovat. Předsudky v magické účinky šupin jsou pevně zakořeněny i ve stamilionových národech jako jsou Vietnamci a to má za následek, že luskouni jako skupina jsou v čele nejvíce pašovaných divoce žijících savců na celém světě – přestože proporčně jsou v přírodě daleko vzácnější, než jiné druhy. Honba za masem i šupinami učinila z asijských již kriticky ohrožené a z afrických zatím „jen“ ohrožené druhy. Asijské druhy jsou na vymření a proto se dnes většina luskounů pro světový trh loví právě v Africe. Jen mezi lety 2014–2018 bylo celosvětově zabaveno neuvěřitelných 185 tun šupin – to odpovídá odhadem asi 370 000 zabitých luskounů. Mnohatunové zabavené zásilky nebyly výjimkou, a to je samozřejmě jen malá proporce skutečného objemu ilegálního obchodu.

Se zrychleným pronikáním asijského kapitálu, projektů a osob na území Afriky zvoní všem tamním luskounům hrana. Je na ochranářích a represivních složkách, aby krizi učinili přítrž. Bohužel část viny dnes padá i na jejich bedra. Přestože jsou v zemích Střední Afriky luskouni bez výjimky přísně chráněni (spadají do stejné kategorie jako gorila nebo slon), je jejich lov a prodej často tolerován jako něco, co se prostě může. Flagrantní prodej živých nebo mrtvých luskounů u hlavní silnice nebo na bushmeat trzích metropolí není vzácným jevem. Mám dokonce i sérii fotografií, které dokumentují státního úředníka ochrany přírody v uniformě, kterak si v pouliční restauraci pochutnává na bujónu z luskouna bělobřichého.

V průběhu našeho protipytláckého působení zejména v Kongu jsme se s luskouny setkávali pravidelně. A právě proto, že u jiných nemají luskouni zastání, jsme každý jednotlivý případ řešili s exemplární přísností. Fotogalerie ukazuje jen některé z nich. Živá zvířata jsme bez prodlení vždy vrátili na bezpečnější místa v divoké přírodě, kde se mohla vrátit zpět ke svému kryptickému způsobu života, který je založený na trpělivém vyhledávání jejich kořisti pomocí čichu, následném rozhrabání nalezeného termitiště nebo mraveniště dlouhými drápy a hodování na myriádách hmyzu s využitím jejich dlouhatánského lepivého jazyka. K životu, kde je jejich jedinou obranou před nepřáteli jejich pevné brnění a – věřme – že v očích nastupující generace lidí i jejich nezpochybnitelná roztomilost.

Foto: Arthur F. Sniegon