Dopisy z Afriky. Tisíc statečných aneb pravá tvář pytláctví

Arthur F. Sniegon je rodákem z Třince. V roce 2010 založil společnost Save-Elephants. Bojuje nejen za přežití slonů, ale i dalších ohrožených zvířat ve střední Africe. Pro Magazín PATRIOT píše každý měsíc seriál Dopisy z Afriky.

V ohromném Čadu přežívá poslední tisícovka savanových slonů. V rozlehlé zemi, kde dříve žily asi až stovky tisíc slonů, se po staletích pytláctví udrželo několik posledních populací, z nichž osud některých visí nadále na vlásku.

Společnost Dopisy z Afriky. Místo, kde se děly sloní masakry, se proměnilo na ostrůvek bezpečí 22/11/2023

Nedozírné prostory středoafrické země, jejíž severní polovinu dnes zabírá poušť Sahara, jsou pro slony jako stvořené. Plochá krajina savany s četnými řekami a jezery, historicky i dnes poměrně řídce osídlená lidmi. V minulosti navíc ve vlhčích obdobích nebyla Sahara zdaleka tak rozsáhlá a nehostinná, jako dnes. Dnes nepatrné a vysychající Čadské jezero patřilo kdysi k největším jezerům světa a tvořilo vodní a mokřadní ekosystém v bezodtoké pánvi a zvířata jako sloni, nosorožci a žirafy se pásla až daleko na severu na území dnešních písečných dun. Pamatují si to i naši předci, kteří takovou divočinu před tisíci lety ztvárnili na skalním umění v pohoří Ennedi v severovýchodním Čadu. Dnes se tam prohání suchý vítr, nomádi šetří s vodou pro svá stáda velbloudů a v posledních gueltách – pouštních oázách s trvalou vodou ve sníženinách mezi skalami – přežívá reliktní skupina menších krokodýlů, kteří připomínají dřívější hojnost života v této části Afriky.

Dnes však kvůli lidem nenachází příroda prostor ani v jižní a obyvatelné polovině Čadu. Slonům hrozí smrtelné nebezpečí kvůli zájmu o jejich kly a leckde i přicházejí do konfliktu s rolníky kvůli škodám na zemědělské produkci. Toto je jeden z pilířů našeho působení v Čadu, kde od roku 2015 pomáháme nalézt řešení tohoto konfliktu pomocí biobariér ze včelích úlů, které mají potenciál slony z polí odradit.

Cílené pytláctví pro slonovinu je však něco jiného a nezřídka při něm dochází i ke ztrátám na životech lidí, kteří se v terénu snaží slony bránit. To byl příklad i národního parku Zakouma, dnes domova celé poloviny sloní populace v celé zemi. V nedávných letech zde strážci parku umírali při střetech s pytláky i při incidentech úkladných odplat za předchozí zabavování zbraní a ukořistěné slonoviny.

Mimo národní parky byla a je situace neméně dramatická. Savanoví sloni jsou nesmírně mobilní tvorové a jejich akční rádius se zejména v podmínkách vyprahlé savanové nebo sahelské krajiny počítá na stovky kilometrů. Na tak rozlehlých územích se je daří jen ztěžka chránit proti po zuby ozbrojeným pytlákům. Ti se navíc v Čadu rekrutovali z řad vojenských milic, aktivních v občanské válce v sousedním súdánském Dárfúru a byli též značně mobilní, využívajíce k dlouhým přesunům koně i velbloudy, a hlavně dobře zásobeni vojenskými zbraněmi a municí a zoceleni v dlouhotrvajících bojích. Takovým lidem nebylo samozřejmě později zatěžko nelítostně kosit slony po stovkách, když měli na svých rukou krev civilního obyvatelstva. Slonovina se jim hodila jako vítaný artikl k obohacení a dlouhodobému financování jejich kočovného válečnictví v šedé zóně mimo zákon i mimo původní oblast konfliktu. Ze vzdáleného Súdánu se tito zločinci kromě Čadu účastnili sloních masakrů též v jižnější Středoafrické republice a západnějším Kamerunu. Všude tam jim v průběhu let v prvních dvou dekádách našeho století padly za oběť tisíce slonů. I díky jejich přispění se tak právě region Střední Afriky stal z celého kontinentu místem, kde slonů ubývalo nejrychleji.

V poslední době se toto řádění zpomalilo až zastavilo. Důvodů na čadské straně bylo více. Zvýšení ochrany hrálo svou roli a zejména organizaci African Parks, která spravuje národní park Zakouma a rezervaci Siniaka Minia a angažuje se v zemi i šířeji, je dlužno přičíst stěžejní zásluhu na zlepšení. Též dřívější čadský prezident Idriss Déby Itno byl v posledních letech velkým podporovatelem ochrany přírody a umožňoval zasahovat operativně a rázně. Dáno to bylo jistě i jeho armádním původem, přičemž si dobře uvědomoval, nakolik je právě pytláctví slonů v jeho zemi spojeno s celkovou bezpečností obyvatel a de facto stabilitou státu. Poté, co byl však maršál Déby ze svého úřadu před dvěma lety vypoklonkován dávkou ze samopalu zblízka, ocitl se Čad již opět na hraně velkého chaosu s četnými otázkami, co bude dál – pro lidi i pro přírodu. V neposlední řadě je smutným důvodem útlumu pytláctví i prostý fakt, že slonů v celém Čadu už moc nezbylo a byznys se přestal v tak velké míře vyplácet.

Ať žije poslední tisícovka statečných!

Foto: Arthur F. Sniegon