Fajront! Horníci do války, do dolů ženy a děti. Když nastaly časy hrůzy a hladu

Unikátní seriál Magazínu PATRIOT přináší hned několik pohledů na hrdou hornickou minulost Ostravska.

Uhelný a hutní průmysl hrál významnou roli ve válečném hospodářství Rakouska-Uherska. Vypuknutí první světové války jej v první chvíli zbavilo obtížné konkurence hornoslezských revírů, takže ostravské dolování prožívalo v prvních letech takzvané Velké války konjunkturu.

Ostravské doly se však na druhé straně musely potýkat s odlivem přibližně pětiny pracovních sil, které rakouský stát povolal na bojiště první světové války. Dolům tím citelně poklesla produkce uhlí.

Foto: Archiv

Například důl Jiří v Moravské Ostravě, patřící společnosti Severní dráhy Ferdinandovy, potřeboval v roce 1916 k plnému provozu 538 dělníků, měl jich však k dispozici jen 480. Tyto výpadky se vedení mnohých dolů snažila řešit tím, že více zaměstnávaly ženy a mladistvé. Jen velmi omezeně se tehdy využívala nucená práce válečných zajatců.

Pojďme se s týmem historiků a archivářů, kteří zpracovali knihu Dějiny Ostravy, podívat na to, jak si Moravská Ostrava za Velké války vedla.

Do dolů nastoupily ženy a děti, horníky hlídali vojáci

Mnozí horníci se z válečných front vrátili zpět do ostravských dolů, zůstali však ve vojenském stavu a podléhali vojenskému velení a jurisdikci. Na jednotlivých šachtách se tak objevili vojenští velitelé, kteří měli u těchto navrátilců zajišťovat ostrahu a pořádek a dohlížet na jejich dodržování pracovní morálky. K dispozici měli v průměru desetičlenné vojenské jednotky, takzvané uhelné kádry.

V letech 1915 až 1916 se proto pomocí vojenské represe a finančním motivováním důlních dozorců, tedy štajgrů, dařilo udržovat pracovní morálku na přijatelné úrovni a eliminovat fluktuaci a absentérství. Prodloužením pracovní doby a povolením noční práce žen a dětí doly dosáhly už v roce 1915 zvýšení těžby uhlí, v následujícím roce pak zvrátily klesající trend i v produkci koksu, kterou poznamenalo vyhasnutí pecí na začátku války.

Během válečných let vzrostly mzdy na dolech přibližně dvakrát, vzhledem k vysoké inflaci a špatnému zásobování však horníkům stejně nebyly tyto výdělky k ničemu, takže ztrácely motivační efekt. Stejně jako nejrůznější přídavky a příplatky, třeba za nedělní práci.

V dolech bylo více úrazů a nemocí

Snížení kvalifikovanosti dělníků, ale i špatná výživa se odrazily na zvýšení nemocnosti a úrazovosti, která například na dolech Severních drah Ferdinandových vzrostla mezi léty 1914 a 1915 o čtvrtinu.

Foto: Archiv

V letech 1917 až 1918 nastalo nejkrizovější období ostravského hornictví. Přestože se počet zaměstnanců zvyšoval, produkce dolů naopak kvůli celkové demoralizaci a demotivaci havířů klesala.

Na druhou stranu konjunktura v prvních letech války generovala zisky, které majitelé Severních drah Ferdinandových a Vítkovického horního a hutního těžířstva přetavily v mohutné investice do rekonstrukce a modernizace, čili především elektrifikace dolů. Podobně tomu bylo u dolů hraběte Wilczka v Polské Ostravě.

Některé doly však kvůli vypuknutí první světové války přestaly těžit. Například na nejmladším ostravském dole Odra v Přívoze, který patřil Rakouské báňské a hutní společnosti, byl po vypuknutí války zastaven provoz a těžbu obnovil teprve koncem roku 1916. Stejně tak byla v době války přerušena výstavba dolu Oskar v Heřmanicích, zahájená v roce 1912.

Vítkovice vyráběly pro armádu součásti děl a torpéd

Mohutné investice Rothschildů do Vítkovických železáren způsoboval vysoký profit z jejich armádních zakázek, které byly největším zdrojem zisků od konce 19. století.

Výroba pancéřových plátů pro stavbu válečných křižníků rakousko-uherského loďstva, na jejichž dodávky získaly Vítkovice monopol, procházela v důsledku hospodářské krize na počátku 20. století stagnací. Ta si vynutila i rozsáhlé propouštění.

S nástupem horečnatého zbrojení v posledních letech před válkou ovšem znovu generovala čisté výnosy v řádech milionů korun. Kromě toho železárny produkovaly další zbrojní materiál jako dělové lafety, torpédové roury, lodní hřídele, které rovněž vyvážely do Velké Británie či Německa.

Když se ukázalo, že válka potrvá dlouho, hutníci se vrátili do provozů

Po vypuknutí světové války musela být dočasně zcela zastavena výroba, neboť více než sedmdesát procent zaměstnanců bylo odveleno na frontu. Hlavně ale bylo nutné přestavět stroje a zařízení pro potřeby válečné výroby. Když se na podzim 1914 ukázalo, že válka bude trvat mnohem déle, než se očekávalo, vrátili se kvalifikovaní hutníci zpět do svých provozů.

Foto: Archiv

Vítkovické železárny získaly statut válečně důležitého podniku, byly militarizovány a přímo podřízeny armádnímu velení. Od výroby pancířů se sice již nyní upouštělo, nicméně hutě bohatly z výroby dělostřelecké munice, dělových hlavní a štítů i dalšího vojenského materiálu, jako byly třeba zátarasy, železniční soukolí, koleje, nosníky pro opevnění nebo mostní konstrukce.

Za tři roky železárny vyrobily šest milionů dělostřeleckých granátů

V letech 1914 až 1917 se ve Vítkovických železárnách vyrobilo přes šest milionů kusů dělostřeleckých granátů. Tonáž zbrojního materiálu se v těch letech zvýšila více než dvanáctkrát a počet zaměstnanců vzrostl z šestnácti na šestadvacet tisíc.

Nedostatek pracovních sil, prohlubující se s odchodem dalších braneckých ročníků na frontu, se nahrazoval zvýšeným využíváním ženské a dětské práce i pracovním nasazením válečných zajatců. Zpočátku bylo železárnám přiděleno téměř třináct stovek Rusů a Srbů. V roce 1916 je nahradili italští zajatci, jichž prošlo železárnami téměř pět tisíc, přičemž 282 z nich zde zemřelo.

Transporty do války se vracely plné raněných vojáků

Hlavním protivníkem rakousko-uherské monarchie se stalo Rusko, a tak přes Moravskou Ostravu začaly odjíždět na východní frontu vojenské transporty, které se zanedlouho vracely zpět s vagony plnými raněných vojáků.

V hotelu Brioni ve Stodolní ulici se usídlil vojenský a divizní soud, některé školní a další veřejné budovy, mimo jiné i Německý dům či sokolovna v Moravské Ostravě, které disponovaly dostatkem místa zejména v tělocvičnách, ale i divadelních sálech, se změnily na lazarety. Jejich kapacita však záhy nedostačovala, a tak byl na počátku roku 1915 vybudován provizorní vojenský barákový lazaret naproti městskému hřbitovu při dnešní ulici 28. října.

Komanda v dolech vynucovala práci i tělesnými tresty

Kromě toho byla v Moravské Ostravě v září 1914 zřízena poprvé v historii města stálá vojenská posádka, jejímž úkolem bylo zajišťovat nerušený provoz zdejších průmyslových závodů a bezpečnost dopravních komunikací. Vojenská komanda, takzvané uhelné kádry, přezdívané „kohlenkádry“, se usídlily i na dolech a v průmyslových závodech, kde měla dohlížet a případně i vynucovat řádné plnění pracovních povinností.

Foto: Archiv

Horníci a dělníci, z důvodu nepostradatelnosti vyreklamovaní z fronty, se museli podrobit vojenské disciplíně a za sebemenší přestupek je čekaly tresty podle vojenských řádů, tedy i tělesné. Vrchní dohled nad zmilitarizovanými průmyslovými závody Ostravska mělo vojenské velitelství, sídlící v budově na rohu dnešních ulic Sokolská a 28. října. V jeho čele stál generálmajor Heinrich von Naumann, od roku 1917 představitel vrchního velení armády pro celý ostravsko-karvinský revír.

Dělníci dostávali drahotní přídavky, ceny však rostly rychleji než mzdy

Masivní nátlak a atmosféra strachu udělaly své. Přes pokles počtu havířů v ostravsko-karvinském revíru narostl objem vytěženého uhlí v prvních válečných letech až o patnáct procent. To vše ovšem i na úkor prudkého zhoršení pracovních podmínek. Pracovní doba vzrostla od roku 1915 až na jedenáct hodin denně, do noční práce musely i ženy a dívky.

Určitou formou motivace byly drahotní a rodinné přídavky dělnictvu, avšak ceny potravin rostly během války podstatně rychleji než mzdy. Deficit pracovních sil museli nahrazovat rovněž váleční zajatci dohodových armád, ruští, srbští a italští, kteří pracovali jak na dolech, tak v mnoha průmyslových závodech Ostravska. Řada z nich se následkem chorob, podvýživy a těžké práce konce války nedočkala, jen italských vojáků bylo na hřbitovech v Moravské Ostravě, Vítkovicích, Přívoze, Zábřehu a Hrabůvce v letech Velké války pochováno více než tři stovky.

Moravskou Ostravu zaplavili vojáci a prchající Židé z Haliče

Produkce Vítkovických železáren rychle přeorientovala na zbrojní program. Vyráběly se v nich granátová ocel, dělostřelecká munice, miny a šrapnely, ale také různé překážky a zátarasy, nezbytné při vedení zákopové války. Například takzvaní „španělští jezdci“, což byly horizontálně spojené kovové kříže, nasazované jako ochrana proti útočící jízdě a pěchotě.

Pro obnovu válkou poničených komunikací se ve Vítkovických železárnách vyráběly železniční kolejnice a mostní díly. Těžba uhlí i průmyslová výroba zaznamenala v Ostravě svůj vrchol v roce 1916 a částečně ještě v roce 1917, ovšem to už kvůli nedostatku surovin začalo docházet ve výrobě k všeobecné stagnaci, po níž následoval v roce 1918 její strmý propad.

Foto: Archiv

V první fázi válečného konfliktu, která se pro Rakousko-Uhersko nevyvíjela příznivě, byla Moravská Ostrava zaplavena nejen vojskem, nýbrž i tisíci především židovských uprchlíků z Haliče a Bukoviny, když je obsadilo Rusko. Pro tyto lidi, zbavené válkou domova, bylo třeba narychlo zajistit alespoň provizorní přístřeší, opět především ve školních a jiných veřejných budovách, ale také v hostincích a dělnických kasárnách.

Chronický nedostatek ubytovacích kapacit se tak stal jevem, který sužoval Moravskou Ostravu po celou válku a ještě i počátkem 20. let 20. století. Stejně dlouho se ovšem vlekl i problém repatriace uprchlíků, kteří se stali pro město nevítanou přítěží.

Civilisté se přede mnou musí třásti, hrozil „krvavý“ velitel Ostravy

V Moravské Ostravě začalo platit stanné právo a město se tak ocitlo přímo ve válečné zóně. Jakýmikoli projevy státní „nespolehlivosti“ a protiválečné propagandy v Ostravě se nyní zabýval polní soud krakovského vojenského velitelství, podřízený přímo veliteli 1. armádního sboru generálu Ludwigu Matuschkovi. „Civilisté musí se přede mnou třásti,“ prohlásil, když byl dočasně z Krakova přemístěn do Moravské Ostravy.

Není tedy divu, že si kvůli svému bezohlednému počínání vůči zdejšímu civilnímu obyvatelstvu vysloužil přízvisko „krvavý“. Za jeho krátkého ročního působení v Moravské Ostravě bylo k smrti odsouzeno devět osob, z toho bylo pět Čechů, dva Poláci, jeden Němec a jeden Žid. Desítky dalších pak bylo odsouzeno k mnohaletému vězení.

Úředník, kterého oběsili, se stal prvním popravným na českém území

Jako první padl stannému soudu za oběť Slavomír Kratochvíl, technický úředník z Přerova, který byl 23. listopadu 1914 uznán vinným z pobuřování a šíření protistátních letáků a ještě téhož dne byl na dvoře Okresního soudu v Moravské Ostravě popraven oběšením.

Foto: Archiv

O měsíc později ho následoval Josef Kotek, novinář a redaktor časopisu Pokrok v Prostějově. Ten byl obviněn kvůli protirakousky laděnému projevu z rušení veřejného pořádku a stanul před popravčí četou 23. prosince 1914. Všichni občané, popraveni na základě rozsudku krakovského vojenského soudu, byli tajně pochováni na městském a židovském hřbitově v hrobech bez označení a hrobníci se museli zavázat mlčenlivostí pod přísahou.

Ostatky obětí mohly být vyzvednuty až po vzniku Československa. Obyvatelstvo bylo pronásledováno ovšem nejen za šíření letáků a protiválečnou propagandu, těžké tresty hrozily například i jen za používání slovanské trikolóry. Kvůli tomuto zákazu četníci například zabavovali i tužky či zápalkové krabičky v „slovanských“ barvách. Jen v Mariánských Horách jich zabavili několik tisíc.

Starosta Nové Vsi vyvěsil na svém domě prapor, málem ho odsoudili

V Zábřehu četníci zjistili dokonce „podezřelé“ tabulky s názvy ulic a čísly domů. Měly podobu červených čísel na bílém podkladu s modrým orámováním. Nakonec se ukázalo, že byly pořízeny již před válkou, a tak nebylo možno o jejich demonstrativním záměru hovořit.

Naopak o skutečném štěstí mohl v této souvislosti hovořit starosta Nové Vsi u Moravské Ostravy František Darda, který vyvěsil na svém domě bílo modročervený prapor při příležitosti císařových narozenin dne 18. srpna 1915. Čekalo ho kvůli tomu vyšetřování vojenským soudem, protistátní úmysl se však starostovi nepodařilo prokázat a šťastně tak vyvázl životem.

Mimo jiné patrně i proto, že ve stejné chvíli, kdy četníci snímali z jeho domu prapor v zakázaných barvách, byl starosta František Darda spolu se starostou Zábřehu a zároveň předsedou okresního starostenského sboru pro moravskoostravský okres MUDr. Vladimírem Hradečným na okresním hejtmanství, aby tam spolu jako zástupci českých obcí okresu vyjádřili loajalitu a věrnost císaři. Byl tedy ztrestán pouze pokutou 50 korun za nedbalost při provádění pokynů nadřízených orgánů ve prospěch fondu na podporu válečných vdov a sirotků.

Na frontu poslal jednotku nemocných a neschopných vojáků

„Krvavý generál“ Matuschka setrval naštěstí v čele krakovského vojenského velitelství jen do října 1915. Poté byl poslán do penze, možná i proto, že z horlivosti vyslal na frontu jednotku složenou téměř zcela z nemocných a služby v poli neschopných vojáků.

Foto: Archiv

Přestože neblaze proslul jako velitel v Moravské Ostravě, je pozoruhodné, že se Ludwig Matuschka po roce 1918 ucházel o službu v československé armádě. Jeho žádost byla ministerstvem národní obrany zamítnuta až po třech letech šetření, během kterých mu československý stát vyplácel penzi.

Moravská Ostrava byla tedy za Velké války téměř nepřetržitě plná vojska a v pozdější fázi války to byly právě oddíly lvovského velitelství a vojenské posádky, které v řadě případů zasahovaly při nepokojích proti civilnímu obyvatelstvu.

Oslavné štíty a památníky velebily císaře a armádu

V letech 1914 až 1916 však byla morálka obyvatel i přes narůstající obtíže v zásobování stále ještě na vysoké úrovni. V letech 1915 až 1916 vznikaly takzvané válečné památníky, v Moravské Ostravě vznikl takzvaný válečný „branný štít“. Monument odhalený na náměstí v Přívoze měl podobu pylonu s říšským orlem. Památník, který zřídilo město Vítkovice, měl zase podobu dělostřeleckého granátu.

Vůbec největší válečný památník na území dnešní Ostravy nechal vybudovat obecní výbor města Mariánských Hor. Na dnešním Mariánském náměstí vyrostl pomník podle návrhu pražského akademického sochaře Karla Nováka v podobě třináct metrů vysokého sloupu, na jehož vrcholu trůnil orel s císařskou korunou.

Na stupních železobetonového pomníku stála socha rytíře, který drtil pod nohama nepřítele, symbolizovaného drakem, na podstavci byl umístěn portrétní reliéf rakouského císaře.

Četníci zabavovali okenní kliky, kuchyňské náčiní, kotle, koupací vany

Stále nekončící válka a rostoucí hlad válečného průmyslu po barevných kovech však měly za následek i jejich nucené rekvizice četnictvem při domovních prohlídkách. Četníci zabavovali dveřní a okenní kliky, kuchyňské náčiní, kotle, zinkové koupací vany. Měděnou střešní krytinu musely obětovat i radnice Moravské a Polské Ostravy.

Zvlášť citelně se tato opatření dotkla kostelních zvonů, kde napáchala nenahraditelné škody. Na území politického okresu Moravská Ostrava byly rekvizice zvonů zahájeny na podzim roku 1916, postihly všechny zdejší kostely a za oběť jim padly i zvony z 16. a 17. století, například zvon z roku 1558 ve Staré Bělé a takzvaný mariánský zvon z kostela sv. Václava v Moravské Ostravě.

Zrekvírovaný ohromný zvon rozbili přímo ve věži

Smutného osudu nebyl uchráněn ani více než tunu vážící zvon Marie v Hrabůvce, opatřený obrazem císaře Františka Josefa I. s korunou a vavřínovým věncem, odlitý na památku 60. výročí jeho panování, pražským zvonařem Arnoštem Diepoldem v roce 1910.

Foto: Archiv

Pro svou velikost a váhu ho museli rozbít přímo ve věži. Řada dalších historicky cenných zvonů byla zničena i v dalších ostravských obcích, náležejících k jiným politickým okresům, například v Porubě, Třebovicích, Polance, Plesné a Michálkovicích. V některých případech byly zničené bronzové zvony nahrazovány ocelolitinovými, zhotovenými ještě během války ve Vítkovických železárnách.

Obchodníci ihned zdražili, z pultů zmizela mouka

V srpnu 1914 byl na základě vyhlášky moravského místodržitelství nařízen i v Moravské Ostravě periodický soupis nepostradatelných potřeb, mezi něž byly počítány především paliva, maso, obiloviny, mléko, zvěřina, drůbež, tuky, oleje, sůl, cukr, brambory a zelenina. Zatajování zásob, jejich hromadění a prodej za přemrštěné ceny mohly být trestány peněžitou pokutou až 20 tisíc korun, případně půlročním žalářem.

Městské zastupitelstvo přikročilo po vzoru jiných obcí v září 1914 k stanovení maximálních prodejních tarifů. Řada obchodníků tak okamžitě zdražila své zboží na nejvyšší povolenou cenu, což bylo sice zdrojem stížností, nikoli však ještě projevů masové nespokojenosti obyvatelstva. Vážné problémy se ovšem dostavily již v lednu 1915, kdy z pultů ostravských obchodů prakticky zmizela pšeničná mouka.

Chlebenky? To máme chleba zadarmo?

Dodávky z venkovských obcí Moravy a Slezska do města nedorazily, sklady zely prázdnotou v celé zemi. Na základě císařského nařízení byly uzavřeny veškeré zásoby obilí, kukuřice a všech mletých produktů a záhy došlo i k zavedení přídělového systému, zprvu jen na chléb a mouku.

Ostravané se mohli s takzvanými chlebenkami, čili s potravinovými lístky, setkat poprvé v březnu 1915. Příděl byl stanoven zprvu na 240 gramů mouky denně na osobu.

Zavedení lístkového systému provázely značné zmatky, někteří lidé se totiž domnívali, že lístky je opravňují k bezplatnému odběru potravin, obchodníky naopak zatížila dosud nepoznaná administrativa. Byli totiž povinni vést zvlášť knihy na odběr chlebových a moučných lístků a každý lístek přitom musel zapisovat zvlášť.

Pokud tedy zákazník přišel s padesátigramovými poukázkami a nakupoval dva kilogramy mouky, musel obchodník provést do knihy čtyřicet zápisů.

V pečivu bývala dřevěná drť, vařilo se málo piva

Pšeničná a také žitná mouka se stala v Ostravě trvale deficitním artiklem, do pečiva začala být přimíchávána mouka ječná, kukuřičná, bramborová, ale mnohdy též i mletá dřevěná drť.

Kvalita potravin se prudce zhoršovala. „Válečný chléb, jak jej peče většina pekařů v Moravské Ostravě, jest potravinou naprosto nestravitelnou. Nepodobá se chlebu vůní ani vzhledem, nejméně pak chutí. Výrobku moravskoostravských pekařů lze pozříti jen s krajním odporem a sebezapřením. Mohli by jej dávati jíst za trest!“ konstatoval list Ostravský deník v dubnu 1915.

Foto: Archiv

Lístkový systém byl posléze rozšířen o poukázky na mléko, brambory, kávu, cukr, marmeládu a další komodity. Zásoby pravé kávy byly stejně záhy vyčerpány a vařilo se z náhražek, například z ječného sladu. Vyšší spotřeba ječmene tak měla za následek několikanásobný pokles produkce piva, jeho zdražování a omezení výčepu, totéž platilo díky nedostatkovým bramborům i u lihovin.

Zvedly se bezmasé dny. V úterý, ve středu a v pátek

Došlo i na omezování spotřeby masa, byly zavedeny takzvané bezmasé dny, které připadly většinou a úterý, středu a pátek. Pro plynulé zásobování masem větší části ostravsko-karvinského revíru se staly nepostradatelným a strategickým podnikem Ostravské jatky, ona nedávno rekonstruovaná historická stavba, v níž dnes sídlí galerie PLATO.

Za velké války v tu byla zavedena povinná, takzvaná centrální porážka povinná už nejen pro všechny řezníky z Moravské Ostravy, ale z celého okresu.

Ostravský dobytčí trh patřil stále ještě k největším v monarchii, proto ho navštěvovali i zásobovači nejen z místních, ale i značně vzdálených vojenských jednotek z Haliče nebo dokonce až z Balkánu. To však ostravskému obyvatelstvu ztenčovalo i tak už dosti hubené příděly jatečního dobytka.

Velkou mrazírnu masa vybudovaly obce ve sklepích pivovaru

Vedení města se snažilo nepříznivou situaci vyrovnat nákupem stále většího množství mraženého a skopového masa ze zahraničí, především z neutrálního Dánska, ale také ze zámoří, především z Argentiny. Velkým problémem bylo ale jeho dlouhodobé uskladnění, neboť jatky disponovaly pouze chladírnou, nikoli skutečnou mrazírnou.

Obce Moravská Ostrava, Přívoz, Mariánské Hory a Zábřeh založily proto spolu s Vítkovickým horním a hutním těžířstvem a Báňskou kamenouhelnou společností v roce 1917 neziskovou společnost pod názvem Všeužitečná společnost pro zásobování zmrzlým masem pro politický okres Moravská Ostrava. Ta vybudovala velkou čtyřkomorovou mrazírnu ve sklepích, které jim pronajal moravskoostravský městský pivovar.

Seriál Magazínu PATRIOT vzniká v rámci akce FAJRONT - jde o plánovaný vrchol 27. setkání hornických měst a obcí. Bude se jednat o celý víkend, který organizátor, statutární město Ostrava, zahájí v pátek 8. září 2023 v areálu Dolní oblasti Vítkovice.