Fajront! Jak uhlí přilákalo na Ostravsko první podnikatele a průmyslníky

Unikátní seriál Magazínu PATRIOT přináší hned několik pohledů na hrdou hornickou minulost Ostravska.

Potvrzení výskytu kamenného tedy černého uhlí v roce 1767 nechávalo obyvatele a podnikavce v Moravské Ostravě dlouhá léta „klidnými“. Topit s ním v kamnech se lidem moc nechtělo a první primitivní hutě o ně také v druhé polovině 18. století ještě moc neměly zájem. O nalezené uhlí neměl v té době podle archivářů zájem ani rakouský stát, ani místní moravskoostravská ostravská vrchnost.

Znovu se za uhelnými ložisky vydal až v roce 1782 těšínský městský úředník Martin Augustin von Kühlenz. Stoupající ceny dřeva totiž zvyšovaly náklady pekařů, lihovarníků, pivovarníků, kovářů. A alternativní zdroj paliva - nedávno objevené uhlí - vzbudilo jejich zájem.

Foto: Archiv

Už hrabě Franz Josef hrabě Wilczek si osobně prohlédl ono první naleziště uhlí v údolí Burňa na Slezské Ostravě. A právě on se rozhodl po pár letech váhání těžit uhlí na svých pozemcích. V polské Ostravě tak vznikly zprvu nevelké doly hraběte Wilczka, jejichž uhlí využívaly především kovárny a cihelny. Přesto polskoostravští Wilczkovi v těžbě pokračovali dále a jediní z šlechtických majitelů dolů si v 19. století udrželi krok s velkými podnikateli, jakými byli Rothschild či bratři Gutmanni.

A tak především těžba uhlí spolu s hutnictvím železa sehrála v novodobé historii Moravské Ostravy roli městotvorného činitele prvního řádu. S uhlím si ostatně Ostravu dodnes podvědomě stále spojuje spousta lidí. I když na území Ostravy už dnes nefunguje jediný důl.

Těžba uhlí v Ostravě a na Ostravsku totiž byla jedním z nejvýznamnějších zdrojů ekonomického růstu města, působila na vzhled ostravské městské krajiny a architektury, ovlivňovala stavební vývoj města a odrážela se na vývoji školství, ale i v kultuře.

První šachty vznikaly na území Slezské Ostravy

Úplné počátky dolování uhlí však se však odehrály hlavně na území okolních slezských obcí, které sice dnes tvoří už dlouho součást města Ostravy, ovšem po dlouhou dobu se vyvíjely samostatně a do značné míry i odlišně, byť byly součástí širší ostravské aglomerace.

Foto: Archiv

Byly to jednak právě obce těšínsko-slezské části Ostravska, z nichž největší a nejvýznamnější byla Polská, dnes Slezská Ostrava. A také obce za řekou Odrou v té části Slezska, která vratislavským mírem z roku 1742 připadla Pruskému království a které zůstaly až do roku 1920 součástí Německa.

Nálezce uhlí začal těžit, ale důl mu zabavili. Neměl povolení panstva

Těžba kamenného uhlí v ostravské části revíru začala v roce 1785 na polskoostravském panství v Polské, dnes Slezské Ostravě. Těžbu uhlí zahájil v srpnu 1785 těšínský městský administrátor Martin A. Johann Kühlenz. Ve stejném roce, a to 27. srpna 1785 Jan Augustin, klímkovický mlynář, založil těžební společnost, zvanou Klímkovické těžířstvo, a začal těžit na místech svých nálezů uhlí na polskoostravském panství. Augustin byl totiž významným amatérským nálezcem uhlí z roku 1763.

Už za pár měsíců však Klimkovickému těžířstvu v údolí Burňa, dnes Trojickém údolí, zabavil důlní dílo právě Martin A. Johann Kühlenz, protože Jan Augustin neměl povolení těžby od panské vrchnosti. A Kühlenz pokračoval v těžbě uhlí, ale valně se mu nedařilo. Když po těžké nemoci v roce 1787 zemřel, zaplatil Kühlenzovy dluhy z těžby majitel polskoostravského panství Franz Josef hrabě Wilczek a zahájil hned dolování ve vlastní režii.

Prvními horníky se stali místní zemědělci

Od tohoto roku 1785 začala v Ostravské části revíru soustavná, tedy pravidelná těžba uhlí na kamenouhelných dolech. Původní první doly na polskoostravském panství však byly jen malé a horníci v nich pracovali ve slojích, které vycházely na povrch, případně uhlí dolovali maximálně několik metrů pod povrchem.

Foto: Archiv

Vytěžili tak jen omezené množství uhlí a používali k tomu jednoduché techniky a nástroje. Nedalo se tedy ještě hovořit o nějaké průmyslové činnosti. Hornictví ostatně v této fázi prvního vývoje představovalo spíše sezónní doplňkový přivýdělek místních zemědělců.

Až o desítky let později, a to roku 1861, začali Wilczkovi na svém panství budovat hlubinné doly. Ty většinou vznikly rekonstrukcí dosavadních mělkých dolů, tak vznikl například v roce 1852 důl Jan Marie. Hlubinná těžba v bývalých wilczkovských dolech skončila až v roce 1967 zastavením těžby na posledním provozovaném Dole Trojice ve Slezské Ostravě.

Uhlí se začalo těžit na Slezské Ostravě, v Karviné a pruských Petřkovicích

První komerční těžba na území dnešní Slezské Ostravy byla se svolením hrabat Wilczků zahájena v roce 1785 na Jaklovci, kde v ní od 1787 pokračoval hrabě Franz Josef Wilczek. Koncem 18. století však probíhala nepřetržitá těžba už na třech místech, vedle Slezské Ostravy a Karviné, kde kutal hrabě Johann Josef Larisch-Mönnich, ještě na katastru tehdy pruských Petřkovic v režii majitele hlučínského panství svobodného pána Johanna Adama Gruttschreibera.

Jeho doly nesly název Hlučínské doly a vznikaly v Petřkovicích v roce 1780 ve výchozech na povrch ve střední části úbočí Landeku. Sloje ležely velmi blízko sebe a měly strmé uložení. Každá představovala samostatný důl a každý se jmenoval jinak. První byly Einsidel a Terezie.

Syn zakladatele baron Josef Adam Gruttschreiber, který převzal panství v roce 1802, rozšířil důlní pole o nové sloje Neue a Stolln, které získal v roce 1803.

Hlučínské doly koupil nejprve arcibiskup a poté Rothschild

Nakonec zde bylo celkem šest dolů s hlavními štolami a čtyřiadvacet důlních jam. Poté vznikly nové doly na západní části Landeku, k nim patřil Důl Thal, založený v roce 1812 a další doly Wilhelm a Ernst, založené v roce 1815. Skupina měla celkem čtyři doly, které v listopadu roku 1829 koupil olomoucký arcibiskup kardinál Rudolph Habsburský, majitel vítkovických železáren. Tento počin byl součástí jeho plánu na vybudování pudlovny a válcovny ve Vítkovicích.

Foto: Archiv

Po arcibiskupově smrti v roce 1831 přešly závětí v roce 1832 na Kapitulu olomouckého arcibiskupství, včetně celého Hlučínského panství. A kapitula prodala v roce 1843 obě skupiny dolů, staré i nové, i s pozemky a nemovitostmi proslulému Salomonu Mayeru Rothschildovi.

Z dolu Anselm je dnes populární hornické muzeum

S rodinou nejvýznamnějších světových bankéřů 19. století nastala největší změna v dolování uhlí na Ostravsku. Finančně silný investor byl zárukou rychlého rozvoje zdejších dolů a zajistil také dalšího z velkých odběratelů zdejšího uhlí – Severní dráhu Ferdinandovu.

Později se veškerá těžba z uhelné oblasti Landeku soustředila na hlubinný Důl Anselm, založený v roce 1835, původně zvaný Strojní jáma. Důl byl prvním provozovaným hlubinným dolem v ostravsko-karvinském revíru. V roce 1920 byla Hlučínská část sloučena s Ostravskou části OKR.

Těžbu bývalých Rothshildovských dolů definitivně ukončilo zastavení dolu Anselm v Petřkovicích v roce 1991. Už od roku 1987 v tomto věhlasném dole vznikalo dnes velmi populární hornické muzeum, které se veřejnosti otevřelo v roce 1994.

Z ostravského náměstí vyrážely skupiny hledačů uhlí do lesů

Teprve zahájením provozu železné hutě na katastru Vítkovic v roce 1829 a výstavbou železnic po roce 1836 stoupla na Ostravsku spotřeba uhlí. A to nakolik, že vyvolala nutnost intenzivnějšího vyhledávání bohatých ložisek a potřebu větších investic do těžby kamenného uhlí.

V okolí Moravské Ostravy začali četní prospektoři ve třicátých a čtyřicátých letech 19. století odkrývat nová naleziště. Z centrálního, dnes Masarykova náměstí, pravidelně vyrážely do blízkých lesů kutací skupiny. Právě v nich jejich členové pod vedením zkušeného horního technika hledali ložiska kamenného uhlí. A dařilo se.

Foto: Archiv

Nastala tak první velká konjunktura uhelného podnikání. Bohatí investoři začali pohlcovat a vytlačovat dosud malé a střední podnikatele. Jejich početné malé šachty, ve kterých se ještě těžilo hašplem či žentourem a které tvořily typickou siluetu krajiny na slezském břehu Ostravice, brzy přestávaly stačit zvýšené poptávce po uhlí v železářství a v dopravě.

Silní investoři začali stavět mohutné těžní věže

Finančně silní investoři zvyšovali objem těžby uhlí ve své době moderní mechanizací a tím rozšířili těžbu do stometrových hloubek pod povrchem. K tomu už potřebovali také mohutné těžní věže a sílu parních strojů. Ty však zpočátku využívali pouze pro odvětrávání dolů.

Nové doly znamenaly velké investice, ale také většinou vydělávaly. Zpočátku vznikaly díky jmění šlechtických podnikatelů, z nichž nejvýznamnějším byl majitel polskoostravského panství Franz Josef hrabě Wilczek, respektive jeho nástupce Stanislaus. Ten měl rozměrné pozemky, na kterých doly vznikaly, a zpočátku využíval k těžbě uhlí své poddané. A to až do září roku 1848, kdy císař Ferdinand I. zrušil v rakouském mocnářství robotu.

V menším měřítku se v dolování uplatňovali bohatí podnikatelé jako Josef Zwierzina či bratři Jan a František Oderští z Moravské Ostravy, majitelé štěpánovských železáren a stavitelé železnic bratři Kleinové nebo důlní expert Ignác Vondráček. Ostravsko přitahovalo rovněž pozornost rakouského státu, který uhelné zdroje potřeboval pro zajištění chodu překotně budovaných státních železnic.

Rothschild nechal hloubit jámu Šalomoun, Karolina a Hlubina

Nejsilněji se však v Moravské Ostravě a okolí prosazoval bankovní kapitál vídeňských Rothschildů. Salomon Mayer Rothschild koupil v roce 1840 v Moravské Ostravě kutací pole u křižovatky cest z Moravské Ostravy do Opavy a do Vítkovic a kde je dnes roh ulic 28. října a Vítkovické.

Foto: Archiv

Právě v těchto místech začali dělníci roku 1844 hloubit jámu Šalomoun, která dostala jméno po svém majiteli. Už o rok dříve Rothschild odkoupil od Moravskoostravské uhelné společnosti také jámu, nacházející se jen o několik stovek metrů dál, které dal vzápětí jméno své ženy Karoliny.

Vzápětí v roce 1846 začaly Vítkovické železárny, ovládané rovněž Salomonem Rothschildem, hloubit důl Antonín, který byl v místech před dnešním Divadlem Antonína Dvořáka. Ten se však brzy ukázal jako neperspektivní, a proto byl později využíván jako čerpací jáma pro Karolinu. V následujících letech značně chátral a roku 1879 byl na naléhání města zrušen.

Od roku 1852 pak Rothschild začal hloubit v bezprostřední blízkosti vítkovického vysokopecního závodu, tehdy ještě na samém okraji Moravské Ostravy, jámu Hlubina. Důl patřil kvůli častým výronům plynu a hrozbě výbuchů metanu k těm nejnebezpečnějším v celém revíru.

Navzdory tomu byly Rothschildovy doly největšími a nejlépe technicky vybavenými doly v českých zemích vůbec.

Severní dráhy Ferdinandovy založily doly Jindřich a Jiří

Druhým nejvýznamnějším investorem v uhelném průmyslu na Ostravsku se ve čtyřicátých letech 19. století stal rakouský stát. Ten začal v Moravské Ostravě hloubit jámu X, avšak v roce 1856 prodal své ostravské doly včetně Polské Ostravy a Michálkovic železniční společnosti Severní dráhy Ferdinandovy.

Foto: Archiv

Tato železniční společnost brzy nato odkoupila od bratrů Kleinových další jámy v Přívoze a v Hrušově a začala ve svých rukou koncentrovat podstatnou část produkce revíru. Původní jámu X přejmenovala na jámu Jindřich (německy Heinrichschacht), pojmenovala ji po generálním sekretáři dráhy Heinrichu Sichrowském.

V roce 1870 zahájila společnost Severní dráhy Ferdinandovy hloubení své druhé jámy v Moravské Ostravě, která dostala jméno Jiří (německy Georgschacht) po správním radovi SDF Georgu Plenkerovi. Ostravské doly od samého začátku průmyslové revoluce z převážné části vlastnili podnikatelé, kteří měli své hlavní sídlo v centru říše ve Vídni.

Firma Gutmannů na ostravském uhlí závratně zbohatla

Výjimkou nebyl ani další podnikatel, jenž za svůj vzestup vděčil právě ostravskému uhlí. Wilhelm Gutmann začal nejprve na Ostravsku v 50. letech 19. století obchodovat s vápencem a hornoslezským uhlím. V roce 1856 mu státní společnost Severní dráhy Ferdinandovy svěřila své obchody s komerčním uhlím. Ke smlouvě se později připojili i další ostravští těžaři a podnik Wilhelma a Davida Gutmannových, tedy firma Gebrüder Gutmann, závratně rychle bohatl.

A začal v uhelném průmyslu investovat. Gutmanni se spojili s Ignácem Vondráčkem, dřívějším ředitelem horních a hutních závodů Huga knížete Salm-Reifferscheidta, jenž vlastnil i doly v Polské Ostravě. V roce 1865 vytvořili konsorcium, které se velmi dravě začalo prosazovat v těžbě uhlí na Ostravsku, a podnik se stal brzy největším na Ostravsku.

Foto: Archiv

Gutmanni ovládali více než polovinu celkové výměry důlních polí v revíru a produkovali celkem čtyřicet procent uhlí a šedesát procent koksu na Ostravsku. Jejich těžba činila jedenáct z produkce uhlí v celé habsburské monarchii. V roce 1869 konsorcium Gutmann - Vondráček propachtovalo na pětadvacet let od Anselma Rothschilda jámy Karolina a Šalomoun, čímž vznikla Společnost kamenouhelných dolů a koksovny v Moravské Ostravě. V roce 1872 pak majetkově spojili zbývající rothschildovské doly, které si Rothschildvé a Gutmanni majetkově rozdělili v poměru 2:3.

Do konce 19. století se těžilo 7,6 milionu tun černého uhlí

Díky investicím Gutmannů bylo roku 1871 dokončeno hloubení jámy Šalomoun. S příchodem Gutmannových investic se z jámy Šalomoun společně se sousední Karolinou stal jeden z největších dolů v revíru. Spojené jámy vyprodukovaly v roce 1880 na 210 tisíc tun uhlí a pracovalo v nich přes sedm stovek dělníků. Jáma Hlubina zaměstnávala ve stejné době 760 horníků.

Moravská Ostrava se stala střediskem západní části revíru. Jestliže kolem roku 1850 se v Moravské Ostravě vytěžilo 7,1 tisíc tun uhlí a pracovalo zde 200 horníků, na počátku 80. let zdejší doly produkovaly již 611,5 tisíce tun uhlí a zaměstnávaly 2699 lidí. S rodinnými příslušníky tak mohlo hornictví živit až polovinu obyvatel města. Celkový počet však byl o něco menší, protože řada horníků byla přespolních a do Moravské Ostravy za prací jen dojížděla.

Do konce 19. století pak vzrostl objem vytěženého uhlí v Moravské Ostravě více než desetkrát na 7,6 milionu tun. Hornictví zde roku 1899 dávalo práci téměř pěti tisícům dělníků, z toho 368 ženám, a 160 důlním dozorcům. Spojené jámy Karolina a Šalomoun byly největším producentem uhlí a zaměstnávaly téměř dva tisíce lidí. Následovala Hlubina s 2,5 milionu tun a téměř 1400 dělníky, menší byly doly SDF Jindřich s 1,1 milionem tun a 776 dělníky a důl Jiří, kde se vytěžilo 356 tisíc tun a který zaměstnával 262 dělníků.

Koksovna zahájila provoz i přes protesty představitelů města

Na celém Ostravsku, tedy včetně dolů v Polské Ostravě, Hrušově, Kunčičkách, Michálkovicích, Vítkovicích, Mariánských Horách a Petřkovicích, bylo v provozu 55 těžních a větracích jam. Na území Moravské Ostravy fungovalo pět těžních a čtyři větrací jámy.

Foto: Archiv

Naprosto dominantní postavení zaujímala Moravská Ostrava v produkci koksu. S koksováním uhlí ve větším měřítku se začalo nejprve ve Vítkovických železárnách po roce 1836. Mohutný rozmach tohoto výrobní odvětví nastal na Ostravsku v 50. letech 19. století.

Tehdy, tedy v roce 1858, byla také zprovozněna první koksovna přímo v Moravské Ostravě při jámě Karolina, nejvýkonnější závod v revíru. Spustila provoz i přes protesty představitelů města jen několik stovek metrů od centrální obytné zástavby.

Jejím stavitelem byl Eustach Josef Gobiet, podnikatel belgického původu, který přišel do Moravské Ostravy v roce 1858 z Oberbilku v německém Porýní a prosadil se zde s vlastním patentem koksovací pece. Gobietovy koksovací pece zrychlily celý výrobní proces a současně byly konstruovány tak, aby využívaly plyn vznikající při výrobě koksu k vytápění samotné pece. Gobiet uvedl do provozu také řadu dalších koksoven, například při Rothschildových jámách na Jaklovci, v Hrušově, Petřkovicích či při jámě Hubert.

Další těžní věže na Ostravsku rostly jako houby po dešti

A vznikaly další doly. Do konce 70. let 19. století byla dokončena výstavba jámy Josef v Polské Ostravě, v 90. letech se začalo s hloubením nových jam v okolí Moravské Ostravy, jámy Louis ve Vítkovicích, Alexander v Kunčičkách, Ludvík v Radvanicích, jámy Friedrich v Zábřehu či Oskar v pruských Ludgeřovicích. Další velkou investicí byla až výstavba Dolu Odra v Přívoze roku 1907, kterou provádělo těžířstvo Marie Anne, a roku 1912 zahájení stavby jámy Oskar v Heřmanicích.

Růst zisků umožňoval těžebním společnostem navýšit investice do strojního dobývání. Zvyšování objemu produkce se promítalo do zvyšování počtu dělníků. Na druhé straně tyto investice zpomalovaly růst nominálních hornických mezd, které však i přesto byly na Ostravsku ve srovnání s jinými českými revíry stále nejvyšší.

Na vzestupu byla v letech 1881 až 1913 v souvislosti s prudkým rozvojem Vítkovických železáren také výroba koksu. Až do 80. let 19. století se ale veškerý koks spotřebovával v místních hutích, teprve potom se začal vyvážet i do jiných částí Předlitavska.

První uhlí využívali spíše kováři

V Ostravsko-karvinském revíru se uhlí těží už téměř 250 let, a to především díky prvním šlechtickým „uhlobaronům“. Prvnímu uhlí však dlouhá desetiletí moravskoostravští měšťané jako topivu moc uhlí nevěřili a spíše ho využívali řemeslníci jako kováři.

Badatel Jaroslav Klát z Klubu přátel hornického muzea na Landeku uvádí, že těžba kamenného, tedy černého uhlí, začala na Ostravsku v poslední čtvrtině 18. století na velkých panstvích v Těšínském a Hlučínském Slezsku. „Začátek těžby uhlí v roce 1776 představoval historický milník, od kterého se začaly psát dějiny uhelného dolování v Ostravsko-karvinském revíru. Zároveň to byl počátek přeměny původní zemědělské krajiny na Ostravsku na průmyslovou aglomeraci,“ uvádí badatel.

Seriál Magazínu PATRIOT vzniká v rámci akce FAJRONT - jde o plánovaný vrchol 27. setkání hornických měst a obcí. Bude se jednat o celý víkend, který organizátor, statutární město Ostrava, zahájí v pátek 8. září 2023 v areálu Dolní oblasti Vítkovice.