Jak to bylo s Krylem v Ostravě? Vznikla píseň "bratříček" v Porubě, když kolem burácely tanky?

Vůbec první rozhlasové nahrávky písní Karla Kryla vznikly v ostravském studiu tehdejšího Československého rozhlasu.

Už tři roky na to upomíná socha Karla Kryla u tohoto rozhlasu a v úterý 19. října k ní přibyla u této budovy i pamětní deska „Nároží Karla Kryla“.

Právě v ostravském rozhlasu zřejmě náš nejslavnější autor a zpěvák protestsongů nahrával své písničky už od roku 1965 a vznikly tu nahrávky pro jeho nejproslulejší desku Bratříčku zavírej vrátka.

Spousta bývalých i současných pracovníků ostravského rozhlasu si to připomíná. Ale zřejmě tím prvním rozhlasovým redaktorem, který nějakou písničku Karla Kryla vypustil poprvé do éteru, je dnes pětaosmdesátiletý bývalý redaktor redakce pro děti a mládež ostravského Československého rozhlasu Milan Ševčík. Ten v letech 1966 a 1967 vymyslel a připravoval pořad pro mladé zvaný Radiopasáž, jakýsi pelmel písniček a rozhovorů.

Prostovlasý kluk v montgomeráku

„Když jsem připravoval další z dílů Radiopasáže, přišel za mnou jeden z bývalých redaktorů Bohumil Jírek s nějakým klukem. Akorát jsem měl jít za hodinku dvě natáčet ve studiu. A říká, že tu má takového šikovného mládence, co zpívá fajn písničky,“ vzpomíná Milan Ševčík.

V jeho redakci stál vedle Bohumila Jírka prostovlasý kluk v montgomeráku, v takovém vyšisovaném haveloku, s docela obyčejnou kytarou přes rameno.

„A Bohouš říkal, že by v mém pořadu něco zahrál. Věděl jsem, že to nebude nic špatného, protože Bohumil Jírek studoval historii hudby a dovedl vycítit, co v člověku je. Říkal, že ten chlapec hraje sice takové obyčejné písničky, ale že jsou moc pěkné. Vem ho do vysílání, zkus to nějak udělat, poprosil mě,“ vypráví Milan Ševčík.

Beru to na sebe, když tak do kriminálu půjdu já

Ale co teď? Šéf redakce už byl pryč, program je byl schválený i s razítkem Hlavní správy tiskového dozoru. Ale když Milan Ševčík zjistil, že „ten synek“ přišel pěšky a stopem z Nového Jičína a když mu ještě zabrnkal a zazpíval v redakci pár svých písniček, řekl si: riskneme to.

Milan Ševčík. Foto: Petr Broulík

Ve studiu seděla režisérka vysílání a mistrová zvuku, s nimiž vždy vysílal. „Oznámil jsem jim, že budou změny, že tu mám zajímavého synka, kterého potřebuju do vysílání dostat. Tak jsme udělali změny a něco jsme z předtočených věcí vyhodili. Aby to vyšlo na těch nějakých osm minut. Holky se ptaly, jestli to mám schváleno. Tehdy jsem jim řekl: ne, beru to všechno za na sebe, a když co, do kriminálu půjdu já,“ směje se Milan Ševčík.

V té době se psala už volnější šedesátá léta, avšak Karel Kryl svými prvními písničkami ještě tolik neburcoval národ jako později. „To, co mi hrál, nebyl žádný pozdější Bratříček. Byly to normální, ale moc pěkné a výrazné písničky,“ podotýká bývalý rozhlasák.

Nahráli písničky a šli na pivo ke Džbánu na „Kuřím rynku“

Milan Ševčík s Karlem Krylem nejprve natočil běžný kratší rozhovor, v němž ho představil. „A pak jsme přímo tam, ne v žádném hudebním studiu, nahráli jednu nebo dvě písničky. Holky pak vybraly jednu a tu připravily k vysílání pro nový díl mládežnického pořadu Radiopasáž.

Tehdy třicetiletý redaktor si po natáčení s Karlem Krylem „potykal“ a šli spolu na pivo. Kryl se prý nejprve trošku ošíval a Milan Ševčík vycítil, že asi nemá moc peněz. „Já tě zvu,“ uklidnil ho. Pak už Karel Kryl neodporoval, a sedli si do nejbližší hospody, proslulé pivnice U Džbánu, která bývala na ostravském Jiráskově náměstí, známém jako Kuří rynek.

Oba vypili svá „povinná“ tři piva a domluvili se, že Karel Kryl za vystoupení v pořadu dostane honorář v nejbližším možném termínu, tak do čtrnácti dnů. Než dopili, půjčil Milan Ševčík mladému písničkáři i stovku. „Poprosil mě a na důkaz vytáhl z kapsy pár drobných, možná pět korun. Říkal jsem mu, že mu půjčím klidně dvě tři stovky. Ale prý mu stačí jen jedna,“ vzpomíná Milan Ševčík.

A pár hodin nato zazněla první písnička Karla Kryla v ostravském rozhlasovém vysílání.

Krylova první cesta s honorářem vedla k Ševčíkovi

Jakmile dostal Karel Kryl slíbený honorář z ostravského rozhlasu, jeho první cesta prý vedla opět k Milanu Ševčíkovi. Vrátil mu tu vypůjčenou stovku.

„A pak už začal v Ostravě natáčet s řadou dalších redaktorů spoustu písniček, koncertovat v Ostravě a už jsme se jen tak někde na ulici nebo v budově rozhlasu náhodně potkávali nebo míjeli. Řekli jsme si vždy jen: Ahoj, jak žiješ a podobně,“ vzpomíná Milan Ševčík.

Ostatně on sám v roce 1967 odešel studovat do Prahy, kde pobýval tři roky. Jen vždy o prázdninách v ostravském studiu brigádně ve vysílání pomáhal, v srpnu 1968 například pomáhal připravovat vysílání při vpádu a invazi armád Varšavské smlouvy do Československa.

Přišla normalizace, Kryl poslal rozhlasu pohlednici ze západu

Přišla normalizace a Milana Ševčíka si vedení rozhlasu nechalo v rozhlase proto, aby zaučil své následovníky. A pak ho nadřízení přiměli, aby sám podal výpověď, podobně jako další redaktoři rozhlasu. Karel Kryl odešel do emigrace. Ale na rozhlas, kde natočil své vůbec první a dnes hodně neznámé písničky, nezapomněl. Někdy v roce 1971 poslal už proslulý písničkář v exilu do ostravského rozhlasu pohlednici.

„Ležela v rozhlase normálně na stole, každý zaměstnanec si ji mohl přečíst. A my jsme byli rádi, že je v pořádku a zdálo se, že se mu vede dobře,“ říká Milan Ševčík.

Rok a půl Milan Ševčík fáral dokonce v Dole Jan Šverma, pak se ze zdravotních důvodů vrátil ke své učitelské profesi, kterou jako mladý vystudoval, a dálkově vystudoval ostravskou pedagogickou fakultu. A pak se jako učitel dočkal listopadu 1989.

V prosinci 1989 měl chřipku, na koncert Kryla v hale šel syn

Karel Kryl zazpíval s Karlem Gottem na zaplněném Václaváku a v revoluční náladě se blížil jeho koncert, který se odehrál 7. prosince 1989 ve vítkovické hale.

Milan Ševčík se rozhodl v této euforické době opět po letech s Karlem Krylem setkat. „Ale prakticky celé období revoluce jsem promarodil se silnou chřipkou,“ popisuje Milan Ševčík.

A tak si zavolal syna Davida, který na vyprodaný koncert mířil. A řekl mu: „Musíš se tam dostat. A po koncertu se dostaň ke Karlovi Krylovi a řekni mu, že jsem nemocný, ale že ho moc zdravím a že bych se s ním, až se z toho dostanu, moc rád potkal. A tak se i stalo. Když skončil koncert, můj syn David se ke Karlovi skutečně dostal a vyřídil mu můj pozdrav.“

Na Kryla. Pořádně vychlazenou slivovicí

Po těchto slovech Milanu Ševčíkovi selhal hlas. Dlouhé vteřiny se snažil zadržet slzy a pokračovat, ale nešlo to. „Krucifix, já to nedopovím,“ vyhrkl, náhle, vstal, odešel k lednici, sebral z poličky dvě štamprle, sedl si zpátky ke stolu a nalil do skleniček vychlazenou slivovici.

„Nazdar. Na Kryla,“ přiťukneme si a Milan Ševčík vypráví dál. „Syn mu řekl, že ho pozdravuje Milan Ševčík z ostravského rozhlasu a že by se s ním rád uviděl, až bude zdravý. Kryl si prý hned na mě vzpomněl a ptal se mého syna, odkud mě zná. To je můj táta, řekl David. A Karel ho prý objal a prý ho dlouho objímal,“ líčí bývalý rozhlasák.

To nebyl obyčejný synek. Byl to moudrý mladík

Oba se však už nikdy nesetkali. Karel Kryl se dostal do víru koncertování, trochu nadával na divoký překotný vývoj nástupu kapitalismu v Československu, nelíbilo se mu rozdělení státu a 3. března roku 1994 zemřel těsně před svými padesátinami v Mnichově na infarkt.

Milan Ševčík si vždy rád poslechne Krylovy písničky. A vždy si při nich vzpomene, jak se v jeho dveřích ten kluk s kytarou poprvé objevil.

„To nebyl obyčejný synek. Až později jsem si uvědomoval, jaký ten kluk zřejmě musel mít přehled třeba v historii, v klasice a v umění. V jeho skladbách je často velká filozofie, jeho protestsongy nebyly žádnou prvoplánovou politikou. Byl to moudrý mladík,“ říká bývalý rozhlasák, který Karla Kryla poslal poprvé do rozhlasového éteru.

Zatímco parta na Žermankách slavila s Krylem narozeniny, do země vtrhla vojska

Na Karla Kryla vzpomínají i někteří bývalí i současní pracovníci ostravského rozhlasu. Dobrou kamarádkou slavného zpěváka a básníka bývala například bývalá redaktorka ostravského rozhlasu, dnes dvaaosmdesátiletá Zdeňka Baronová.

Ta byla s Karlem Krylem i osudného 21. srpna 1968, když do Československa a tedy i do Ostravy vtrhla okupační vojska Varšavské smlouvy.

„Ještě mi tehdy nebylo třicet a byli jsme v ty dny s naší partou v druhé dekádě srpna na rekreační chatě Československého rozhlasu na Žermanické přehradě. Do naší party patřili například Karel Kryl, Luděk Nekuda, pozdější ministr kultury Pavel Dostál či herec Lubor Tokoš. Já jsem tam byla jediná ženská, s Karlem Krylem jsme kamarádili, ale já už byla tehdy vdaná a nikdy mezi námi nic jiného nebylo,“ vzpomíná s úsměvem Zdeňka Baronová, která s Karlem Krylem odvysílala několik pořadů.

Příjezd tanků zažila s Krylem ve svém porubském bytě

Na Žermanické přehradě tahle parta slavila její narozeniny, které má 24. srpna. „Ale tehdy to vycházelo na prostředek týdne, tak jsme je na Žermankách slavili předtím o víkendu. Byli jsme tam Kryl, Tokoš, Dostál, jen Miloš Zapletal ne, měl dovolenou a byl ve Vlašimi. Lubor Tokoš nám uvařil guláš, a protože už byla neděle a druhý den se muselo do práce, tak jsme vpodvečer odjeli ke mně domů. Byla jsem tehdy doma sama, manžel byl někde pryč, a tak celá ta parta šla k nám do porubského bytu v Bulharské ulici,“ popisuje osudový den.

Tam seděli až do pozdních hodin a dál bezstarostně slavili dál. „A pak jsme už v noci z toho devátého patra viděli a také pořádně slyšeli, jak po silnici od Opavy do Ostravy po půlnoci jedou ruské tanky. Nastalo úplné šílenství, tanky pod oknem, co se to děje? Pustili jsme rádio a z něho jsme zjistili, co se stalo,“ vzpomíná Zdeňka Baronová.

Nechala Kryla v bytě, napsal tam slavného „bratříčka“?

Čekali až do rána. Ta noc se Zdeňce Baronové vryla hluboko do paměti. „Ty tanky, to byl rachot, že se domy v ulici chvěly. My taky,“ říká a vzpomíná, že Lubor Tokoš hlavou „mlátil“ do vypínače, světlo blikalo a on zoufal: „To snad není pravda.“ Pavel Dostál hned ráno odjel do Olomouce, musel domů, Lubor Tokoš taky hned ráno „vypadnul“, jen Karel Kryl v porubském bytě Zdeňky Baronové zůstal.

„Kam budeš chodit, ty jsi rebel, tady zůstaň, jsou to Rusové a půjdou po tobě. Tak jsem ho v tom devátém patře zavřela a jela jsem do rádia. Tam už stáli ve vrátnici ruští vojáci se samopaly, oficiální vysílání bylo zrušeno. Odpoledne jsem se vrátila domů s nějakým nákupem. A myslím, že Karel Kryl tam za tu dobu u nás, jestli nenapsal, tak alespoň chytil slinu na slavnou písničku Bratříčku, zavírej vrátka,“ říká Zdeňka Baronová.

Krylovy písničky slýchávala jako jedna z prvních

Večer se domů vrátil i její manžel a spolu s Karlem Krylem koukali na televizi, probírali tu tragickou situaci, a teprve druhý den ráno Kryl odjel domů do Nového Jičína a pak do Prahy.

Zdeňka Baronová moc ráda na Karla Kryla vzpomíná. Jak chodili s kamarády do tehdejšího proslulého ostravského divadélka Waterloo, na kafe. „Taky jsme s Karlem rádi chodili do baru U Waldemara, který se poblíž rozhlasu v tom osmašedesátém otevřel. Tam dělali grilovaná kuřata, což tenkrát v centru Ostravy nikde jinde nebylo. Ostravský rozhlas totiž tenkrát ještě neměl jídelnu,“ vzpomíná.

Dodává, že Karel Kryl byl výjimečný talent i trochu podivín. „Nebyl to běžný typ mladého člověka, byl velmi svůj. Vždycky přišel za Milošem Zapletalem, s kterým jsem měla společnou pracovnu, přezpíval nám písničky a chtěl slyšet, co si o nich myslíme. A pak je šel do jedničky studia natočit. Takže jsem ty písničky slyšela dříve, než se dostaly do vysílání. Nebyly to vždy politické písně, ale Kryl vždy přišel s takovou písničkou, která se lišila od všeho, co bylo napsáno. Často jsme před jeho písničkami doslova padli na zadek. Kde se to v tom klukovi vzalo? Byl to opravdový básník,“ vypráví Zdeňka Baronová.

Po revoluci byl smutný, představoval si to jinak

Po revoluci v roce 1989 se Zdeňka Baronová se svým starým kamarádem na počátku devadesátých let potkala. To měl Karel Kryl vystoupení v dnešním Domě kultury města Ostravy.

„Velmi se ke mně měl, ale byl smutný. Říkal, že ho mrzí, jak jsou lidé zapšklí, opatrní, což té generaci nějak zůstalo myslím dodnes. Byl s vývojem na počátku devadesátých let hodně nespokojený. Tehdy mi říkal, že šel Václavu Havlovi na Hrad nabídnout své služby, že mu bude dělat poradce. Ale Havel mu prý řekl, hele, jdi a zpívej. Karla se to dotklo, čekal něco jiného. Havel to myslel dobře, věděl, že cena Kryla je v tom, že bude moci znovu u nás zpívat,“ říká Zdeňka Baronová.

Možná právě zklamání z porevoluční reality uspíšilo Krylův odchod v nedožitých padesáti letech. „Měl tady být ještě pár desítek let, ale asi se s tou porevoluční dobou neuměl srovnat,“ míní Zdeňka Baronová.

Kryl je pro řadu lidí, co ho zažili, ikonou. Mají ho stále rádi

Je ráda, že se na Karla Kryla vzpomíná, třeba právě pamětní deskou či sochou u ostravského rozhlasu. A to často i neoficiálně.

„Třeba na letenském náměstí v Praze je pod poštou papírnictví a tam je deska a na ní portrét Karla Kryla. Nedalo mi to a zeptala jsem té paní v papírnictví, jestli je to místo nějak s Karlem spojené. A ona řekla, že ne. Že ho prostě mají rádi a tak ho tam mají. Karel Kryl je pro řadu lidí, kteří ho ve své době zažili, prostě ikona,“ říká Zdeňka Baronová, která bydlí v pražských Dejvicích.

Dodává, že občas chodí kolem Krylova hrobu, protože je pochovaný kousek od ní, na klášterním hřbitově v Břevnově. „Proč není třeba na Slavíně, nevím. Je to teď prostě Břevnovák. Jako je Havel pochovaný na vinohradském hřbitově a Gott na Malvazinkách,“ usmívá se.

Záznam z návratu Kryla do Ostravy raději ještě ukrývala

Autor článku vyzpovídal v minulosti ze zážitků s Karlem Krylem i další redaktory ostravského rozhlasu. Už v roce 2007 například Dagmar Misařová vzpomínala, že záznam z „comebacku“ Karla Kryla v tehdejším ostravském Paláci kultury a sportu v Ostravě-Vítkovicích, který se odehrál 7. prosince 1989, musela ještě tajně skrývat, neboť nikdo v té bouřlivé revoluční době ještě nevěděl, jak to všechno nakonec dopadne.

„Tehdy byl ale Karel Kryl nadšený, že jeho písně s ním zpívají tisíce lidí, především mladých. Tak dlouho tu nebyl, tak dlouho se tu nesměl hrát, ale ty děti jeho písně znaly nazpaměť,“ vzpomínala Dagmar Misařová.

Karla Kryla našel v klubech pro ostravský rozhlas Miloš Zapletal

Největší zásluhu na „objevení“ Karla Kryla má však někdejší redaktor ostravského Československého rozhlasu Miloš Zapletal, pozdější šéf Miss České republiky či manažer řady kapel nebo producent Manéží Bolka Polívky. To on našel v klubech menšího mladého muže s kytarou, Karla Kryla, a proslulý zpěvák protestsongů se s ním také z ostravských rozhlasáků prý nejvíce kamarádil.

Právě Miloš Zapletal přivedl Karla Kryla do nahrávacího studia a zaznamenal v letech 1967 a 1968 na magnetofonové pásky řadu jeho písní. Ty se pak staly základem prvního, nejslavnějšího alba Karla Kryla, na jehož obalu vyšla fotografie chlapce s terčem na zádech.

Redaktoři ostravského rozhlasu pouštěli písně Karla Kryla třeba ve víkendovém vysílání pořadu Krajánek a jeho skladby přihlašovali do legendární celostátní rozhlasové hitparády Houpačka. Miloš Zapletal propagoval Karla Kryla v ostravských novinách, časopisech a kulturních magazínech a Karel Kryl se stával populární osobností.

Oslavili spolu narozeniny, Kryl hrál své songy na vaně

Na první setkání s Krylem vzpomíná i bývalý redaktor ostravského studia České televize Milan Švihálek, který v roce 1968 točil s Karlem Krylem dodnes dochovaný díl televizní obdoby rozhlasového Krajánka. To už byl populární, ale Milan Švihálek slyšel poprvé jeho skladby o rok dříve, a to v Olomouci, kde učil v tamním domě kultury metodiku pro filmové amatéry.

Karel Kryl přišel v dubnu sedmašedesátého roku pracovat do olomouckého domu kultury na několik týdnů jako výtvarník, a hned ten měsíc dvanáctého měl narozeniny.

"Byla tam taková velká místnost, v jednom koutě stála vana a v druhém stůl se spoustou papírů. Když všichni odešli, vzal Karel Kryl kytaru, sedl si na vanu a otevřeli jsme flašku. Že oslavíme ty jeho a taky moje narozeniny. Jsem totiž stejný ročník 1944 jako on, jen jsem se narodil už v lednu,“ vypravuje Milan Švihálek.

„Zapálili jsme si svíčku a já seděl s tou lahví levného vína na zemi a on hrál na té vaně do noci svoje písničky. Já je tehdy ještě neznal, ale ty písně mě strašně oslovily. Bylo mi jasné, že nezůstanou bez povšimnutí. Na ten trochu bizarní zážitek v životě nezapomenu,“ vzpomíná Milan Švihálek na malý koncert nejslavnějšího českého zpěváka protestsongů, který patřil jenom jemu.

Kryl pro vojáky hrát nechtěl

„Zíral jsem tehdy, co všechno v těch písních toho malého kluka je. Jen jsem poslouchal. Stejně jako je později poslouchaly moje děti a pouštěly je při svých mejdanech na konci sedmdesátých let. Tu desku jsem měl pořád doma,“ říká Milan Švihálek a vzpomíná také, jak se marně v Olomouci snažil uspořádat koncert Karla Kryla pro místní vojáky.

„Narukoval jsem tam poté, co jsem odešel ze studií, a chtěl jsem mu v místní posádce uspořádat koncert. Ale Karel Kryl to nakonec odmítl, protože neměl armádu a vojáky rád,“ říká Milan Švihálek.