Nejnovější zprávy: Autotest: Toyota Hilux. Pracovník roku. Ostrava bude mít rekordní rozpočet. Přesáhne 12 miliard

Byznys

Samaras: O planetu se nebojím. Přežije. S námi, nebo bez nás

Šéf Skupiny Kofola Jannis Samaras přibližuje svůj pohled nejen na byznys po pandemii, ale především na to, jak podnikat udržitelně.

Jannis Samaras ve Strážnici u výkupny bylin Leros. Foto: Zuzana Samara

Jannis Samaras řídí jednu z nejúspěšnějších českých rodinných firem, které se podařilo mimo jiné oživit téměř zapomenutou původní českou značku Kofola. Kromě dalších tradičních značek patří do portfolia Skupiny Kofola i čerstvé šťávy UGO nebo bylinné směsi a čaje LEROS. Podnikání postavené na silných lokálních značkách rozvíjí i na Slovensku, ve Slovinsku a v Chorvatsku. Spolu se svými lidmi se Jannis Samaras snaží hledat nové cesty, jak vytvářet zdravé nápoje a podnikat v symbióze s přírodou. Od roku 2010 se intenzivně zabývá ochranou vody, minimalizací odpadů či uhlíkovou neutralitou, které by s Kofolou chtěl dosáhnout do konce dekády.

V jaké kondici je skupina Kofola po pandemii?

Jednoduše bych řekl, že v dobré. Zasáhlo nás to sice poměrně dost, protože výpadky v gastronomii se nedařilo nahradit někde jinde. Nejsme pivo, které se přesunulo z hospody do obchodů. U nealko nápojů to tak nefunguje, takže to byly stovky milionů tržeb, které zmizely. Alespoň nás to ale donutilo přehodnotit spoustu věcí, podívat se na to, co je pro chod firmy důležité a co vlastně nějakou chvíli dělat nemusíme. Jeli jsme tedy v šetřícím programu a dnes je dobrý hospodářský výsledek mixem šetření, ať už investiční nebo v běžném provozu, a toho, že se nám daří o něco líp, než jsme předpokládali. Vždy, když se gastronomie na chvíli otevře, lidé přijdou a tržby jsou dobré. Loňské a letošní léto tak byly fajn. Pevně věříme, že se situace stabilizuje.

Co zásadního jste se díky pandemii dozvěděl o světě, ve kterém žijeme?

To je dobrá otázka. Byznysově se dá říct, že z našeho pohledu to zrychlilo některé trendy a některé to naopak přibrzdilo. Na těch, které to zrychlilo, můžeme vidět především virtualizaci všeho možného. Za rok se stalo to, co by se normálně tvořilo deset let.

Co konkrétně?

Celý přesun do virtuálního prostoru, ať už v retailu nebo v gastronomii, kde to bylo ještě o něco silnější. Z pohledu gramotnosti to byla obrovská změna, kdy se všichni naučili pracovat s internetem a s e-shopem a celkově tvořit nabídku ve virtuálním prostoru. Díváme se na to z pohledu našeho IT, které před pandemií fungovalo hlavně jako podpora a najednou hraje prim a velká část aktivit firmy se přesunula jejich směrem. U gastronomie jde vidět, že firmy naskočily na obrovskou vlnu a například některé fastfoody se najednou z okraje dostaly do popředí.

A je to dobře?

Kolikrát se teď stane, že přijdete do naší UGO Salaterie, která není plná, ale děvčata za pultem nestíhají, protože chystají objednávky na rozvoz. Asi nejvíc ale pandemie ovlivnila masové cestování lidí, ať už za turistikou nebo za byznysem. To se zastavilo a bude se to pravděpodobně vracet ještě dlouho. Nám to moc nevadí. Musím říct, že pro nás je výhodné, že lidé zůstávají více v Česku a užívají si dovolené u nás, protože máme přece jenom hlavně lokální konzumenty a ze zahraničí nežijeme.

Jak moc vám to pomáhá?

Dopad toho, že se řada věcí lokalizovala a mnoho lidí se vrátilo domů, je velký. Snad se díky tomu i více lokalizuje svět. Nemám nic proti mezinárodnímu obchodu, myslím si, že je to na jednu stranu motor rozvoje, ale na tu druhou to někdy bylo až ad absurdum. Když Číňané přestali vykupovat odpad, tak tady najednou byla krize odpadního průmyslu. Věřím tomu, že se spousta zemí, vlád, podnikatelů, ale i jednotlivců zamyslí a začnou se dívat na to, odkud který výrobek pochází. Samozřejmě iPhone bohužel z Moravského Berouna, od kterého jsme teď nedaleko, být nemůže, ale spousta dalších věcí ano.

Když odhlédneme od byznysu, co jste se díky pandemii dozvěděl o světě?

To, že je současný systém křehký, bylo zřejmé. Až jsem si říkal, že do toho ťukneme a musí se to rozsypat. Často to bývá tak, že čím je systém komplexnější, tím je náchylnější na chybu. Stačí jedno vykolejení a je to jako domino. Nikdo se v tom nevyzná a vzniká řetězová reakce. Čekal jsem to, ale co mě překvapilo, i když nejsem příznivcem konspiračních teorií, bylo, jak je stádní chování bezbřehé. Když zvítězí hloupost, tak stádnost s ní jde ruku v ruce. Až moc snadno se svět a celá společnost štěpí. Rozdělujeme se na skupiny, které se nenávidí kvůli tomu, tomu a tomu. Příkopy jsou poměrně hluboké a iracionální a to se podle mě po pandemii opravdu hodně zvýraznilo.

Je něco, co jste se díky pandemii dozvěděl sám o sobě?

Musím říct, že ze začátku jsem to vnímal jako většina. Nevěděl jsem, jak se to celé bude vyvíjet. Dlouho mi trvalo, než jsem nabral takový ten nadhled nad situací. Moje žena v tom měla jasno asi za tři dny, ale mě to trvalo déle, než jsem se zorientoval a zjistil, že všichni neumřeme a je to jen těžší infekce, která společnost postihuje a nejedná se o žádný mor ani nic podobného. Většinou jsem střelec a do všeho jdu po hlavě, ale v tomto případě jsem byl vždycky na straně horšího průběhu, co se ekonomiky týče. Kolega mi tvrdil, že to bude dobré a opět se vše nastartuje, ale já to vnímal tak, že je potřeba šetřit. Raději přibrzdíme dříve, než abychom se později dostali do potíží.

Jste rád za to, jak opatrně jste se k tomu stavěl?

Tím, že nejsme firma jednoho muže, tak se naše názory doplňovaly a v něčem mě kolegové poslechli, ale v něčem si naopak udělali vše po svém. Výstup našich názorů byl ve výsledku rozumný. Šetřilo se tam, kde to dávalo smysl.

Některé osobnosti, například velký propagátor ochrany života na planetě David Attenborough, říkají, že už před sebou nemáme více než sto let, možná nižší desítky, někdo mluví i o deseti letech, než se dostaneme do bodu, kdy už nebude cesty zpět a už nebudeme schopni planetu zachránit… Jaký je váš pohled?

O planetu bych se nebál. Myslím si, že planeta si s námi poradí. Příroda je silná a myslím si, že se to potvrzuje všude, kam se podíváme. Když se podíváme do Černobylu, tak vidíme, že si to tam příroda vzala všechno zpátky. Ve chvíli, kdy se stane to, že se náš křehký vybudovaný systém zhroutí, tak si vše příroda vezme zpět. Ať už to bude bez nás, nebo s námi, ale třeba zpátky na koních.

Vy se tedy nebojíte o přírodu. Jak na tom ale bude lidstvo? V budoucnu podle vás nutně nemusí být, je to tak?

Nemusí. Případně budeme v jinak uspořádané společnosti, která se hodně zjednoduší. Vrátíme se zpátky, možná i s redukovaným počtem lidí a začne se jinak. To je podle mě černý scénář. Řekl bych, že lidstvo nehraje o záchranu přírody, ale musí hlavně zachránit svou vlastní společnost a to, co jsme si vydobyli – pokrok, průměrný věk dožití, více času pro osobní rozvoj a v podstatě menší fyzické starosti. Máme se dnes nejlépe, jak se kdy lidstvo mělo.

Vzpomenete si, kdy jste začal uvažovat o udržitelnosti vašeho konání i byznysu a začal jste přemýšlet o tom, že je třeba dělat něco jinak, než dělá většinová společnost? Co vás k tomu přimělo?

Asi to nebyl jeden moment. U mě to šlo s věkem a vývojem toho, kde jsme jako firma byli a kde jsem byl i já jako člověk. Najednou jsem zjistil, že na materiální úrovni mám uspokojené veškeré potřeby. Postavil jsem dům, měl jsem děti, trávil jsem s nimi více času a zjistil jsem, že mě firma už tolik nenaplňuje a spíše jsem se přikláněl právě k času s rodinou. Firma pro mě byla určitou rutinou. Najednou jsme se začali i ve firmě točit v určitých cyklech.

V jednom rozhovoru jste nedávno dokonce řekl, že jste vážně uvažoval o odchodu z firmy…

Ano, byl jsem nalomený. Říkal jsem si, že si pořídíme farmu, budeme někde v Beskydech a podíváme se na svět z jednoduššího pohledu. Člověk nemusí neustále někam létat, protože to je svým způsobem také jednotvárný život. Opravdu jsem uvažoval, že odejdu. Postupně mě v novém pohledu na podnikání ovlivnila i má žena, která fotí, je amatérským ornitologem a celý svět vidí úplně jinýma očima. Když jdeme někam na túru, tak já prostě jdu. Ona se zastavuje, dívá se na stromy, na ptáky a celá túra s ní trvá dvakrát tak dlouho. Už jsem si zvykl, že si sednu a zastavím. S ní tak získávám úplně jiný pohled na svět. Najednou se radujete, že vidíte pěknou lípu. Tak nějak se můj pohled tedy měnil a začal jsem mít jiné priority. Začal jsem třeba včelařit…

Jak vám to jde? Kolik máte úlů?

Pět. Je to jenom tak na zábavu. Najednou tam člověk sedí, pozoruje včely, které létají tam a zpět a zasekne se tam třeba na čtvrt hodiny. Nikdy předtím by mě to ani nenapadlo. Zajímal mě možná tak med a jak ho co nejlépe technicky vytočit. Když jsme se pak dívali na náš byznys, tak jsme si například řekli, že zkusíme naše byliny pro Rajec, které jsme původně kupovali od Švýcarů, vyrábět sami. Nejprve jsme zkusili najít firmu, která by byla schopna to podle našeho zadání dělat v Česku. Žádnou jsme ale bohužel nenašli, takže jsme se do toho vrhli sami. Tím jsme začali náš byznys měnit směrem k udržitelnosti.

Nepřicházejí v těchto chvílích skeptici, kteří člověka spíše odrazují, že to všechno bude dražší a složitější?

Jasně, bylo to dražší, cesta byla dlouhá. Nemělo to být ani levnější ani jednodušší. Kofola je z bylin, které jsme objednávali od dodavatele. Přišly nám, naředili jsme je a byla Kofola. Když jsme se bavili s panem Knapem z Opavy, který byl s profesorem Blažkem u vzniku Kofoly, tak nám říkal, že když začínali, tak opravdu sbírali byliny a z nich to vařili. Dlouhou dobu se to tak dělalo, ale později měli problém, že každý rok Kofola chutnala trošku jinak.

Jak to?

Jednou se urodilo malinové listí takové, pak nebylo, pak jim chyběla nějaká surovina, která se v našem socialistickém prostředí nenašla, takže se něco nahradilo něčím jiným. Nicméně jejich fabrika tehdy voněla bylinkami. Zkusili jsme to tedy také tak. Vlastně náš hlavní záměr byl, aby naše továrna zase voněla. Chtěli jsme se více přiblížit k základním surovinám. Krok po kroku jsme šli zpět. Třeba jeden můj kamarád se takto dívá na pole, které ořou. Vidí, jak nám tam pomyslně rostou rohlíky. Lidé si v dnešní době vůbec neuvědomují, kolik práce za některými produkty je a jak je těžké je vyrobit. A přesně to jsme si uvědomili.

Co tím myslíte?

Když držíte nějakou bylinku v ruce, tak si všimnete, že ne každá je stejná. Přestože vypadá stejně a jmenuje se stejně, tak z ní nemusíte dostat stejné látky. Postupně jsme se tak vraceli k základům a zjistili jsme taky, kolik v nich může být pesticidů a došli jsme až k tomu, jak moc pesticidy ohrožují vodu. Do toho se nám dostává i faktor rodiny, kdy člověk nechce vyrábět nic, co by nedal svým dětem. Vždycky jsme naše výrobky konzumovali. Najednou se nám začal celý obraz spojovat. Od toho, že nám voní fabrika, jsme přešli k extrakci látek a začali jsme si vše vyrábět sami a jsme více méně soběstační. Náš kolega Martin Mateáš, který byl ředitelem marketingu a poté byl šéfem v Polsku, nám dneska pěstuje vlastní byliny v Rajecké Lesné. Byl chvíli na vlastní noze a často za mnou chodil, že bychom mohli vymyslet nějaké bylinné lázně. Pak jsme získali výrobce bylinných směsí LEROS, a jeho řízení jsem mu nabídl. Při koupi jsme náhodou zjistili, že jako bývalý monopolní dodavatel bylin v Československu svého času dodával byliny právě i pro Kofolu. Kruh se nám uzavřel, kolega tam dnes šéfuje a vše se nám pospojovalo dohromady. LEROS měl určité vztahy se zemědělci, takže jsme se začali starat o zemědělce a jejich půdu. Mnohem více s nimi spolupracujeme, zjistili jsme, že u farmaceutické kvality je mnohem důležitější obsah kvalitních látek, než to, zda je produkt bio. Kolikrát v bio produktu není takový obsah fytonutrientů a esenciální látky, které jsou potřeba.

Proč tomu tak je?

Není to garantováno. Bio vám garantuje pouze to, že v takovém produktu nenajdete pesticidy nebo herbicidy, a že byl produkt vypěstován šetrně k přírodě. Často se tam ale může při sklizni dostat plevel a kvůli tomu se tam najdou látky, které tam třeba vůbec nepatří. Dále jsme se dostali k tomu, že jsme našli synergii. Vysvětlili jsme zemědělcům, že pokud chceme chránit vodu, tak nesmíme při pěstování používat chemii. Většina zemědělců souhlasila. Společnými silami se nám podařilo certifikovat část krajiny na BIO lokalitu. Zároveň díky tomu dostali i vyšší dotace a jejich produkty se staly ekologickými. Někteří začali pěstovat byliny a my jsme u nich proto zřídili výkupnu. Takto obhospodařovaných ploch neustále přibývá. A naši partneři se začali dívat na svět jinak. Pořádali jsme pro ně i workshop, kam jsme přivedli zemědělce z dalších částí republiky a ti jim vysvětlovali, co a jak pěstují, kdo to od nich vykupuje a podobně.

Může tato produkce do budoucna fungovat i bez dotací? Je to udržitelné?

Dnes ne. Dotuje se konvenční zemědělství, mnohem více se ale dotuje eko-zemědělství a bohužel to bývá často tak, že hlavním příjmem v tomto typu zemědělství je právě dotace. Výnos z produkce je už často jen tak na přilepšenou.

Nejde to proti smyslu udržitelnosti? Neměl by se ten produkt zaplatit, bez toho, aniž by člověk dostal dotace zvenčí?

To určitě ano. Samotné zemědělství by mělo být schopno se zaplatit, přeci jenom má největší vliv na naši krajinu a na obsah chemických látek všude. Museli bychom ale jídlu opět přiřadit správnou hodnotu, aby mohli být tito zemědělci naprosto nezávislí. Zvykli jsme si, že jídlo je levné, ale ono je levné jen díky tomu, že se masivně přerozdělují peníze. Pokud bychom chtěli, aby to fungovalo bez dotací, tak by se musela hodnota jídla navýšit, což by znamenalo, že spousta lidí by musela věnovat daleko větší obnos svých peněz na potraviny a pro chudší vrstvy by to byl problém. To je jeden krok.

A ten druhý?

Druhým krokem je, že by bylo potřeba přiřadit také hodnotu toho, že se v ekologickém zemědělství neznečišťuje životní prostředí. Ti, kteří jej znečišťují, by za to museli platit. Ekologové tomu říkají externality. Stát by měl přísněji definovat zodpovědnost firem za tyto externality. Momentálně je tam určitá částka, která by ale podle pohledu ekologů a vědců měla být o mnoho vyšší. Dnes se to dá řešit výší dotace. Sadaři, kteří pěstují bio, například projezdí daleko více nafty než ti běžní, protože musejí opakovaně postřikovat. Bio postřiky bohužel nejsou tak účinné jako ty chemické, takže jich musí být více a sadař tedy více projezdí, což má samozřejmě taky vliv na životní prostředí. Osobně si ale stále myslím, že je lepší projezdit více pohonné hmoty, než využívat chemii.

Velkým tématem je recyklace a všeobecně obaly. Vy jste přišli s novinkou v podobě vratných skleněných lahví, zároveň se s podobným tématem ozvala i Mattoni. Jak moc důležité je, aby se k vám, velkým hráčům, přidaly i ostatní firmy? Jak moc důležité je pro společnost, aby to byl úzus pro všechny? A myslíte si, že se k vám opravdu přidají?

Vše rozhodne spotřebitel. Nejmocnější hlas má člověk u regálu. Velmi tím rozhoduje, jak bude vypadat svět okolo něj. Ať už se jedná o eko výrobky, lokální výrobky a tak dále. Je to sice jednotlivec, ale naše společnost se z jednotlivců skládá. Jestli náš návrat ke skleněnému vratnému obalu bude úspěšný, rozhodnou lidé. Přechod na PET láhve také rozhodli lidé. Pohodlí, které za plastovým obalem je, je obrovské. Člověk toho unese více, po konzumaci může lahev sešlápnout a odhodit do koše. Pamatuji si dobu, kdy se na PET láhve přecházelo. Bylo to mezi lety 1995 a 2000 a vratné láhve najednou skončily. Ležely v regálech a nikdo je nechtěl. Nakonec od toho obchodníci upustili a výrobci to přestali vyrábět.

Jste připraveni i na variantu, že to lidé odmítnou nebo to nebude fungovat ekonomicky?

Zainvestovali jsme do toho peníze, uděláme vše pro to, aby nějaká část společnosti, o které si myslíme, že je připravena obětovat kousek pohodlí, dostala produkt, který je podle nás ekologičtější než nerecyklovaná PET láhev. Zároveň skleněná láhev chrání produkt trochu lépe a řadě lidem ze skla i více chutná. Máme zkušenost z adriatického regionu, kde se minerálky ve skle nikdy nepřestaly prodávat a teď rostou. Každý rok je to citelné. Je vidět, že se k tomu lidé mentálně vracejí a je dobré, že zde ten návyk úplně nevymizel. V Česku také neustále taháme lahve s pivem…

Jaká je budoucnost plastových obalů? Nezanikne plast jako takový?

To si nemyslím. Podle mě se spotřeba rozdělí mezi vratné obaly a plastové obaly. Když spočítáme uhlíkovou stopu, tak rozdíl mezi vratným sklem a recyklovaným PETem je zanedbatelný. Hodně záleží na počtu oběhů obalu. Nevratné sklo je absolutně nejhorší a stále vychází nejhůře v porovnání s ostatními obaly. Poté je tam nerecyklovaná plechovka a nakonec přichází na řadu nezrecyklovaný PET. Vratné sklo vychází dobře, když se udělá osmdesát oběhů, pokud se někde neztratí. To se ale stává málo, lidé mají odpor vyhazovat sklo.

Tím se dostáváme také k vratnému plastovému obalu. Myslíte si, že to u nás bude fungovat?

Chceme zavést zálohu na dnes nevratný PET, abychom lidi motivovali veškeré lahve vracet a mohli jsme je pak recyklovat. Obal se tak sešrotuje a opět se z něj dělá regranulát. Takto u nás už tři roky funguje Kláštorná Kalcia, kterou vyrábíme ze 100 % regranulátu a tím ročně šetříme několik set tun plastu. Ten je z pohledu uhlíkové stopy zase o kousek lepší, protože se vrací původní materiál do oběhu. Řekl bych, že to v Česku fungovat může. Záloha je vlastně pouze forma sběru. Dnes je to dobrovolné a systém, o kterém se bavíme je pro lidi jednoduše více motivační. Přes žlutou popelnici se v dnešní době vrátí necelých 80 % a podle Evropské unie bychom měli dosáhnout 90 % do roku 2029. Podle všech analýz vidíme, že stávající způsob sběru se zase tolik nezlepší a každé procento navíc začíná být opravdu drahé. Znamená to nové separační linky na komunální odpad, více popelnic a začíná se z toho vytvářet tak nákladný systém, že jsme po všech našich analýzách došli k závěru, že se opravdu vyplatí zavést systém záloh, který bude lidi přirozeně motivovat. Je to ve žluté popelnici nejlepší plast a vlastně jediná věc, která v ní má hodnotu. Tuna šrotu z PET lahví stojí dnes 18 tisíc korun a cena roste. Plast, který je problémem, a který dnes není dobře recyklovatelný, jsou obaly od šamponů, pracích prášků, jogurtů a podobně. Naopak PET lahve se dájí zpět recyklovat na láhve, je po nich poptávka a zálohovým systémem chceme vyřešit efektivní a důsledný sběr těchto obalů. Díky tomu jsme schopni dosáhnout nastavených kvantitativních cílů a především zajistit to, aby na smetišti, ve spalovně nebo dokonce v přírodě těchto obalů zůstávalo minimum.

Co dalšího v tomto ohledu plánujete? Jak by mohla pokračovat vaše snaha o větší ekologii a větší společenskou udržitelnost?

Zkusím to shrnout. Jdeme několika směry. Nejviditelnější a zároveň naší největší povinností je postarat se o obaly, v čemž jsme, myslím, úspěšní. Ať už v rámci vratných lahví nebo kegů, které jsou nejekologičtější a přezdíváme jim bezobal, jelikož mají nekonečný počet oběhů. Celkově budou mít nápojáři i díky zálohám, které se třeba na Slovensku zavádí už od ledna, do roku 2030 z pohledu toho, co se děje s našimi obaly, čisté svědomí. A budeme jedním z mála oborů. Dalším krokem je uhlíková stopa, což je hlavně energie. My dnes nakupujeme zelené energie pro naše závody jak v Čechách, tak na Slovensku a časem chceme mít na střechách fotovoltaiky, tudíž bychom měli být v rámci této energie částečně soběstační. Třetí oblastí je péče o krajinu, ve které se nacházíme. Pro nás to je jak péče o vodu, tak také o suroviny. Dnes jsme v Ondrášově a tuto oblast jsme letos v červenci stejně jako Moravský Beroun a Domašov certifikovali jako BIO lokality. Zároveň jsme v těchto oblastech začali řešit výsadbu lesů způsobem blízkým přírodě a projekty na zadržování vody v krajině. Nakonec je tady odpad, který z naší produkce vzniká, ale to jsou už poměrně drobnosti. I tak se ho snažíme recyklovat a máme například projekt s Biopekárnou Zemankou, která od nás odebírá dřeň z mrkví a dalšího ovoce a zeleniny, která nám zbyde z výroby čerstvých šťáv UGO a pečou z toho krekry.

Využíváte nějak také ovocnou hmotu?

Tu malinovou a šípek sušíme a používáme do výroby čajů. Ukázalo se, že je to dokonce kvalitnější než to, co jsme doteď kupovali. Jsou to desítky až stovky tun organického odpadu, ze kterého se najednou stává kvalitní surovina. Momentálně řešíme s Lenkou Mynářovou z Nafigate, že ji budeme dávat puky z kávy, které vám zůstávají v kávovaru. Obsahují spoustu látek, které se dají dále využít. Najednou člověk zjistí, že projektů v oblasti udržitelnosti je spousta a mnoho lidí přichází se skvělými nápady.