Byznys
11/02/2024 Jaroslav Baďura

Jsem patriot, říká Gevorg Avetisjan. S Marlenkou má velké plány

Foto: Petr Hrubeš

Marlenka oslavila dvacet let, tím ale její příběh zdaleka nekončí. Úspěšná společnost mimo jiné koupila zchátralou Lembergerovu továrnu ve Frýdku-Místku, se kterou má velké plány.

„Před dvaceti lety jsme měli jednoho zaměstnance, to byla moje sestra, a já rozvážel a organizoval. Dnes máme tři sta padesát zaměstnanců a další budeme přijímat, protože nám chybí. A zdaleka nekončíme,“ říká zakladatel úspěšné společnosti Marlenka Gevorg Avetisjan.

Co to znamená, že zdaleka nekončíte?

Chceme otevřít práci na další směnu, abychom mohli pracovat i o sobotách a nedělích a čas využili na maximum. V začátcích jsme vyráběli jeden dort, dnes jich ročně vyrobíme dvanáct milionů výrobků. V roce 2022 jsme vyrobili jedenáct milionů výrobků z celého našeho sortimentu, loni jsme měli nárůst o dvacet procent. Oslavili jsme dvacet let Marlenky a jako dárek jsme si koupili zchátralou Lembergerovu továrnu ve Frýdku-Místku, na kterou jsem se už dávno díval a přemýšlel o její koupi. Je to historická budova, která na mě hodně dobře působí, ale viděl jsem, jak chátrá. Zevnitř je její stav ještě horší než zvenku. Budeme dělat kompletně novou střechu, nové mezipatro, kde jsou úplně shnilé trámy. Provedeme rekonstrukci a bude z toho krásný industriální zámeček, jak říká i vedení města. A budovu pak budeme využívat pro veřejnost. Kromě kanceláří v horním patře bude v budově krásné, originální muzeum Marlenky. Část bude věnována také historii Lembergerovy textilní továrny.

Povídáme si v Návštěvnickém centru Marlenky na Valcířské ulici ve Frýdku-Místku. Co se v budoucnu stane s touto budovou?

Toto Návštěvnické centrum zůstane tak, jak je. Tyto prostory už nám ale nestačí, proto potřebujeme i nové místo pro další výrobu.

Výrobní hala tedy zůstane taky tam, kde je.

Ano. Ale výrobu rozšíříme, budeme mít další výrobní haly. Na začátek budeme vyrábět dorty a kuličky, což jsou naše nejvíc dominantní produkty. Poptávka totiž převyšuje naši výrobní kapacitu, nestíháme vyrábět. Proto chceme výrobu dortů a kuliček rozšířit do nových výrobních hal a tady zůstane výroba ostatních produktů.


Areál společnosti MARLENKA international s.r.o. Foto: se souhlasem Marlenky

Byla Marlenka v uplynulých dvaceti letech vždy v zisku, stoupaly tržby každý rok?

Od prvního dne pořád jedeme nahoru. Mění se procenta. Nepamatuju si rok, kdy bychom šli s tržbami dolů. Za ty roky se tržby zvyšovaly o pět, deset, patnáct procent, ale posledních osm let se zvyšují průměrně o dvacet procent.

A jak je to se ziskem?

Zisky taky nebyly špatné, zvyšovaly se plus mínus o patnáct procent. Ale pak začala válka, kvůli které neskutečně zdražily suroviny. Situace mi nedovolí, abych o tolik zvýšil cenu výrobků, abych to srovnal do stavu před válečným obdobím. Cukr zdražil o sto procent, máslo, vajíčka o sedmdesát procent… Celkovou cenu výrobků jsme ale zdražili jen o osm procent. Obraty byly zase krásně velké, rostlo i množství prodaných výrobků. Ale pak zisk klesl.

Vaše podnikání není jednoduché. Problémy řešíte v nedostatku lidí, ve vysokých cenách energií a surovin. Nemáte obavu, že plány na nové haly a další rozvoj tyto problémy překazí nebo odsunou?

Nějaký strach mám. Normální člověk musí mít strach, jen magoři strach nemají. Věřím, že naše výrobky lidem chutnají a budou chutnat. Dobyli jsme už i velmi exotické země, kde mají lidé úplně jiné chuťové buňky, jako například Jižní Korea nebo Čína. Dnes je Jižní Korea jedním z největších odběratelů.

Do které země jste expandovali jako první?

Začínali jsme ve Frýdku-Místku a první zahraniční produkty jsme prodali na Slovensko malému distributorovi. Už ani nevím, jak to přesně bylo, ale asi měl párkrát cestu do Ostravy a přišel za námi do tehdejší výrobny, velmi staré budovy, kde jsme denně vyráběli jen padesát dortů. Nyní denně vyrábíme okolo dvaceti pěti tisíc dortů. Ten pán tedy za námi přišel, dort mu chutnal a chtěl zkusit distribuovat Marlenku na Slovensko. Měl jsem z toho tehdy velmi dobrý pocit, že i na Slovensku o naše dorty mají zájem. V dnešní době v Česku zůstává jen dvacet pět procent všech výrobků, zbytek vyvážíme do zahraničí.

Kteří jsou nejsilnější zahraniční odběratelé?

Jižní Korea je jedním z nejsilnějších, dalšími pak Slovensko, Maďarsko a Rakousko. Německo bylo taky silným odběratelem, ale měli jsme tam výrobnu, kde byl zmatek. Tak musíme co nejdříve, za dva, tři roky, otevřít novou výrobní halu, aby mohly německé zakázky stíhat.

Kolik vyvážíte do Arménie, tedy do země, ze které jste do Česka v roce 1995 přišel?

Před válkou, před rokem 2020, kdy Turecko a Ázerbájdžán napadli Arménii, jsme do Arménie vyváželi co dva měsíce jeden kontejner. Takhle to bylo dva roky v kuse. Bylo to super. Arménie je malinká země a medovník tam umí dělat každý – tak jako v Česku umí každý dělat frgál nebo knedlík. Ale cesta, clo, veškeré práce jsou v Česku daleko dražší. Být v Arménii je dvakrát dražší než být v Česku, přitom ale na výplatu dostávají dvakrát méně než Češi. Ale veškeré supermarkety a kavárny začaly Marlenku prodávat a fungovalo to. Pak ale začala válka… Arménci pak produkty moc nekupovali, stalo se to luxusním výrobkem. V současné době ale vývoz do Arménie obnovíme. Je nový zájemce, který spojil Dubaj i Arménii. Tak snad se to zase rozjede.


Zakladatel společnosti Gevorg Avetisjan (vpravo). Foto: se souhlasem Marlenky

Kam ještě máte v plánu vyvážet?

Tam, kde ještě nejsme. Dovážíme například i do Číny. Ale pro Čínu máme zatím jednoho distributora, což je málo. Je to obrovská zem s dvěma miliardami obyvatel. V Číně máme ale nového distributora, který objednal celý kontejner. Hodně na něj spoléháme.

Říkal jste, že nejoblíbenější a nejprodávanější výrobek jsou dorty a kuličky. Je to tak v každé zemi?

Ve všech zemích je to podobné. Jen někdy jede více kakao, někde více klasika. Všude jsou dominantní dorty a kuličky. Dalším produktem v pořadí jsou Napoleonky, pak malé dortíky, rolády, snacky.

Jaké jsou plány ohledně výrobků? Máte chuť vyrábět i něco jiného? Nebo třeba bez lepku?

My už vyrábíme i bezlepkové výrobky, které jsou moc úspěšné. Jedná se o dorty, kuličky, dortíky a mandlový dort – to vše i bez lepku. Tyto bezlepkové výrobky chutnají lidem tak moc, že možná plánuju všechny výrobky dělat bezlepkově. Takový kvalitní bezlepkový produkt nedělá nikdo. Většina bezlepkových produktů je suchá, sypká. Náš bezlepkový dort je dokonce lepší než klasický.

Jíte vy sám ještě Marlenku?

To víte, že ano. Vyrostl jsem na tom. I dnes denně při ranní kávě a po obědě si dávám. Marlenku jím proto, že mi chutná, ale taky kontroluju nové várky, jestli se něco nepokazilo. Bez Marlenky mám frustraci.

Ve vaší kanceláři visí fotky vás a vašich hostů, návštěv. Jste na snímcích ve společnosti prezidentů Zemana, Klause, Pavla. Říkal jste, že si objednávají vaše dorty na různé státní návštěvy. Spolupracujete s britskou ambasádou. Nepřipadá vám zvláštní, že se vám podařilo dostat se s arménskou specialitou na stůl českých prezidentů, kteří by možná měli nabízet frgály nebo české buchty?

Je to samozřejmě velká čest, jsem na to hrdý.

Do České republiky jste přišel v roce 1995. Jak vás tehdy Češi přijali? Co o nich soudíte dnes? Jak vás vnímají a jak vy vnímáte Čechy a Česko?

Poprvé, když jsem přišel do Česka, tak to pro mě byla cizí země. Byl jsem zde tehdy jako turista, byli jsme týden v Praze, Plzni a Karlových Varech. Od té doby jsem se do Česka zamiloval, konkrétně do Prahy. Říkal jsem si, že netuším, co přijde. Když třeba přijde nějaká špatná situace a budu se muset vystěhovat ze své vlastní země, tak přijedu do Prahy. Taková situace přišla a já přijel do Ostravy.


Lembergova továrna na pohledu z roku 1893. Foto: se souhlasem Marlenky

Proč ne do Prahy?

Mělo to svůj důvod, protože z Arménie jsem letěl do Moskvy a z Moskvy pak vlakem. Ale když jsem si chtěl koupit jízdenku do Prahy, tak Arménci a Rusové, kteří jezdili do Čech, tak mi říkali, že nemám takový kapitál, že mi Prahu nedoporučují, protože je to tam drahé. Tak jsem se ptal, kde jinde mám zastavit, nikoho jsem tam neznal. Poradili mi zastavit v Ostravě, že je to vlastně jedno, když jinde nikoho nemám. Řekli mi, že po Varšavě přijde Ostrava, což je trochu špinavé město, ale levnější. A tak jsem vystoupil s kufrem na hlavním nádraží a už jsem v Česku zůstal.

Neměl jste žádné domluvené ubytování ani kontakty?

Ne, neměl jsem nikoho, s kým bych byl domluvený na ubytování, ani na čaj nebo kafe. Prostě jsem byl turista. Ale protože v Arménii byla dlouho hodně špatná situace, Turecko a Ázerbájdžán nám dělali blokádu, tři roky jsme neměli elektřinu – jen jednu hodinu za den. To si nedovedete představit. Ani v zimě, kdy je v Arménii surová zima.

Takže jste z Arménie utíkal?

Neutíkal, ale viděl jsem, že situace se nezlepšuje. V létě roku 1994 jsem přišel do Česka a začal jsem vyřizovat firmu – společnost s ručením omezeným. Nechtěl jsem přijít jako uprchlík a žít v uprchlickém táboře. Jsem hrdý člověk. Vždycky jsem miloval byznys. Jsem vyučený designér, psaly o mně i největší noviny v Jerevanu. Dělal jsem interiéry kaváren, kanceláří, speciálních luxusních obchodů, ve kterých se prodávaly většinou zahraniční věci. Takové jsem měl zakázky.

Proč jste teda šel do Česka?

Protože začala válka. Jinak bych nechtěl odejít, měl jsem super známosti, kontakty, cítil jsem se tam jako ryba ve vodě. Ale když začala válka, tak nebyla elektřina. Po třetím roce války jsem viděl, že to nebere konce. Lidi neměli moc náladu otevírat nové kavárny, obchody. Byla tma, zima. Situace se čím dál tím víc zhoršovala. Budoucnost jsem tam neviděl, děti mi rostly a chtěl jsem, aby žily v normální zemi. Vzpomněl jsem si na Česko. Koupil jsem letenky, jízdenky a přijel jsem tu založit firmu. Pomáhal mi právník z Ostravy, který uměl trochu rusky. Když jsem o rok později přišel zpátky do Česka, tak jsem přijel jako český podnikatel, ne uprchlík.


Gevorg Avetisjan. Foto: Petr Hrubeš

Jak jste začínal v Česku?

Ve dvě hodiny ráno vlak zastavil na hlavním nádraží v Ostravě, byla zima, vítr, sněhové jazyky. Stáli jsme spolu s maminkou, manželkou a dvěma malými dětmi, ten mladší ještě ani nechodil. Měli jsme hodně kufrů – příbory, keramiku, povlečení, polštáře. Přemýšleli jsme, kam půjdeme. Vzaly nás dva taxíky, do jednoho jsme nacpali kufry, ve druhém jsme byli my. Řekl jsem taxikáři, jestli by nás zavezl do nějakého normálního hotelu. Vzal nás do hotelu Chemik, dnes Harmony Club Hotel Ostrava. Hotel vypadal dobře, ale musel jsem platit za dva pokoje čtyři a půl tisíce korun. Ale říkal jsem si, že na pár dní to zvládneme a pak najdeme levnější ubytování.

Uměl jste česky?

Ne. Mluvil jsem rusky, takže jsem se s některými domluvil – spíš se staršími lidmi. Nějak jsme se vždycky domluvili.

Jak vás Češi přijali? Předpokládám, že začátky nebyly růžové.

Ne, začátky určitě růžové nebyly. Lidi viděli cizince, který ještě k tomu mluvil ruským přízvukem. Nevěděli, že jsem Arménec. Vypadal jsem pro ně jako Rus, což pro některé nebylo moc sympatické. Ale vyloženě škaredě se k nám Češi nechovali. Snažili se. Když mohli, tak poradili.

Za jak dlouho jste začal vydělávat peníze?

Dlouho to trvalo. Začal jsem hledat levnější ubytování. V hotelu Chemik jsme žili týden a už jsme neměli žádné peníze. Prodal jsem sice své staré auto, byt, do Čech jsem přišel s osmi tisíci dolary. Ale rychle jsme to utratili. V té době jsem si říkal, jak tady můžeš žít, vždyť tady nikoho nemáš, co budeš dělat. Žena ani matka mě nechtěly nechat odejít samotného, tak jsem je musel vzít s sebou už hned od začátku - já jim navrhoval, aby přijely až později, až budu mít vydělané nějaké peníze, ale nechtěly. Zoufale jsme hledali jiné ubytování. V Zábřehu jsem našel ubytovnu, na recepci seděla paní, začal jsem s ní mluvit rusky, vysvětlila mi, že dům slouží jako ubytování pro ukrajinské dělníky, já se ale zeptal, jestli i přesto by pro nás neměli místnost. Bylo nás tehdy pět. Byl tam dva plus jedna byt se šesti lůžky za devět tisíc korun měsíčně, což byl nájem za dva dny v hotelu, kde jsme zatím bydleli. Ale bohužel ani tolik peněz jsem neměl. Paní se vyptávala, kolik nás je a jestli jsou to chlapi. Vysvětlil jsem, že jsem tu s rodinou. Paní se ptala, kde budeme bydlet. A já že nevím, asi na ulici. Paní mi ale nakonec řekla, že tady týden můžeme být, než nebo pokud si najdeme něco lepšího, že po nás nic nechce. Svatá paní. Pořád jsme v kontaktu.

Co bylo dál?

Za týden jsem nic lepšího nenašel. Paní mi řekla, ať aspoň symbolicky zaplatím za jednu postel, tedy tisíc pět set korun. My jsme tam měli všechno – teplou vodu, plyn, topení. Ale platili jsme jen za jednoho. Recepční pak říkala, že to potáhneme tak dlouho, dokud na naši dohodu nepřijde vedení ubytovny a nevyhodí nás všechny i s tou recepční.

Jak dlouho jste tam vydrželi?

Nakonec jsme tam bydleli rok, naštěstí žádné kontroly nebyly a ani paní nebyla vyhozena. Pak jsem náhodou objevil Frýdek-Místek, který se mi moc zalíbil – zámek na náměstí, v dohledu hory… Hned naproti jednomu kostelu byla hospoda Admirál. Majitel zrovna končil a já se rozmýšlel, jestli ji dál provozovat. Byl to klasický, černý, špinavý, smradlavý pajzl s lepkavými koberci. Říkal jsem si, jestli jsem v Česku a ne spíše v Afghánistánu. Bylo to neuvěřitelné. Ale nahoře byl krásný park, kostelíček. Říkal jsem si, že nějak začít musím, tak jsem souhlasil. Poslední peníze, které jsem měl, jsem dal jako odstupné bývalému majiteli. Chtěl deset tisíc, ale tolik jsem neměl, nakonec jsem mu dal sedm tisíc korun. Hodně se mu křivil obličej, nebyl moc spokojený, ale nikdo jiný o hospodu neměl zájem.


Budoucnost Marlenky. Foto: se souhlasem Marlenky

Takže jste měl hospodu a nula korun.

Ano. Začal jsem sám prostory čistit a upravovat. Pomohl mi jeden kamarád, Armén, jemuž jsem kdysi pomohl zase já. Zainvestoval, koupil zboží, sklo, záclony, pomohl mi to upravit. Jenže já neměl žádné zkušenosti s hospodou, podnik začal krachovat. I když jsme ten pajzl upravili, vyčistili, pořád měl špatné jméno, takže tam nikdo nechtěl chodit. Někteří lidi nakoukli, viděli, že je tam čisto, ale podezřívali mě, že je ta špína jen zakrytá a že to provozuje nějaký Rusák. Postupem času jsem ale hospodu vylepšoval, vyměnil jsem hrací automaty za novější mincové a to pomohlo. Admirál byla pak nejlepší herna ve Frýdku-Místku.

Proč jste nakonec z toho byznysu odešel, když se tak dařilo?

Protože mě to moc nebavilo, nebylo to pro mě prestižní a nebyla to moje srdeční záležitost.

Jenže to přece nebyly ani dorty…

Dorty taky nebyly mojí vášní, u nich nakonec rozhodl jiný příběh.

Jaký?

Jednou jsem do Arménie zavolal své sestře, ať se sem přestěhuje. Přijela a přemluvila mě, že musíme udělat ten náš medový dort. Upekla jej, já ho zabalil do jakéhosi kartonu a šel ho nabídnout do první kavárny, kde jsem měl známého. On se mě ptal, proč to nemám v krabici, že to musí být zabalené podle hygienických pravidel. Ale v té době jsem neměl dalších dvacet korun na krabici. Známý si dort nakonec ale přece jen vzal a říkal, že ho zkusí prodat, jestli to vůbec lidi budou chtít. Ještě večer mi volal, jestli máme ještě.

Chutnal první dort jinak, než chutná dnešní Marlenka?

Ano, je v tom rozdíl. První dorty jsme dělali celé ručně, jednoduše, museli jsme přidávat sodu, aby se těsto trochu zvýšilo. Museli jsme přijít na správný poměr: když jsme dali hodně sody, tak byl dort sice vysoký, ale soda škrábala v krku; když jsme dali méně sody, tak dort byl placatý. Dneska výšku dortu zvedáme vzduchem, máme linky na světové úrovni – takovou linku máme jako jediní na světě.

Příběh Marlenky se píše dvacet roků. Máte velké plány na rozšiřování výroby. Kolik plánujete postavit nových výrobních hal?

Tři velké haly, každá sto metrů na délku, čtyřicet metrů na šířku, dvě patra. Do každé haly se vlezou tři až čtyři výrobní linky.

Máte propočítány investice?

První etapa bude stát kolem jedné miliardy sto milionů včetně historické budovy. Celkový projekt, tedy tři etapy, vyjde minimálně na tři miliardy korun. První etapa musí být ukončena v roce 2027 – to už musíme zahájit provoz. My už tady totiž nemáme rezervu.

Jak dlouho může Marlenka ještě růst?

Furt! Náš cíl je vyvážet do ještě padesáti, šedesáti zemí. Však na světě je dvě stě zemí, že? Samozřejmě ne všude bude vývoz na stejné úrovni jako v Jižní Koreji nebo na Slovensku. Marlenka je jedna z nejznámějších značek České republiky. I na Slovensku a v Maďarsku je uznávanou značkou. Ještě ale máme možnosti rozvoje. Ale jsem taky patriot a řeknu to tak – chci, aby všechno bylo ve Frýdku-Místku.


Marlenka. Foto: se souhlasem Marlenky

Potkáváme se poněkolikáté a já vás ještě nikdy neviděl ve špatné náladě. Kde berete energii na neustálý rozvoj a plány?

Mě ta práce velmi baví.

Vím, že spolu s vámi pracuje v Marlence i váš syn. Plánujete už předání firmy, nebo je na to ještě čas?

Určitě plánuju předání, ale ještě ne teď, ještě je čas. Zatím mě samotného práce baví, necítím se unavený.

Nemáte potřebu vzít si rok volna a cestovat po světě?

Ne. Když jsem na dovolené, tak si pátý den už říkám, proč to letadlo neletí zpátky dříve.

Jak dlouho býváte na dovolené?

Na dovolené jezdím častěji, ale na kratší dobu – na čtyři dny. Co dva měsíce si někam vyjedu. Ale na víc než čtyři dny nechci.

Vypínáte na dovolené telefon?

Ne, telefon nevypínám, jsem pořád dostupný. Jinak se rozčiluju, že se mi z práce neozvali.

Vy svým podřízeným taky voláte o víkendu nebo na dovolenou?

Sem tam mě něco napadne, tak volám. Ale myslím, že si nikdo nestěžuje.


Jubilejní dorty. Foto: se souhlasem Marlenky

Sdílejte článek