Trigonometr a ty další. Fanoušci historie zvelebují bunkry válečného opevnění

​Betonové pevnosti a bunkry československého opevnění, které vznikly v posledních čtyřech letech první republiky, jsou už přes osmdesát let součástí krajiny na Opavsku a dalších příhraničních území naší země.

Zrada tehdejších evropských mocností a přijetí podmínek takzvané Mnichovské dohody však způsobily, že se českoslovenští vojáci nemohli v těchto pevnostech bránit a museli je odevzdat bez boje nepříteli. Jak byly tyto pevnosti připraveny na případný boj s nepřítelem a obranu mladé republiky a jakými disponovaly zbraněmi, je možné dnes v řadě pevností vidět díky členům klubů vojenské historie.

Před 75 lety začala ostravsko-opavská operace, největší vojenská operace na území našeho státu, na jejímž konci bylo osvobození města Ostravy. Ačkoliv veřejné oslavy musely být kvůli koronaviru zrušeny, Magazín PATRIOT si společně s městem Ostravou připomíná dubnové události rok 1945 speciálním seriálem, kterým chceme vzdát hold tehdejším hrdinům.

Jednou z pevností „těžkého typu“ pro osádku čítající sedmatřicet mužů stojí nad obcí Milostovice u Opavy. Už přes dvacet let ji postupně upravují a rekonstruují do původní podoby členové klubu vojenské historie Opava.

Jako tenkrát za mobilizace

Klub se stará o bunkry OP-S 25 Trigonometr, OP-S 26 Milostovice a OP-S 27 Paletovo pole. Tyto pevnosti spolu s dvojicí dalších lehkých objektů spolu tvoří Památník Čs. opevnění Opava-Milostovice. S některými členy se v době nouzového stavu a s rouškami na obličejích noříme do útrob pěchotního srubu OP-S 25, jehož interiér je dnes už z větší části uveden do stavu z roku 1938.

„Z pevnosti byl perfektní výhled do okolí. Proto v ní byli kromě osádky a velitele i dělostřelečtí pozorovatelé, kteří měli navádět například polní dělostřelce k palbě na nepřítele,“ říká Jiří Kaštil a vede do temného betonového bunkru s řadou místností a podzemním patrem.

„Když jsme sem přišli, nebylo tu nic. Jen holý železobeton. Tohle je výsledek našeho dvacetiletého snažení,“ ukazuje Jiří Kaštil místnosti plné zbraní, vybavené vzduchotechnikou a elektřinou přivedenou z obce. „Tohle je místnost velitele,“ otevírá jednu z hlavních kanceláří.

Kompas a opasek velitele v sejfu

Na stolku v malé místnosti lehký samopal, na stolku stojí telefon a na replice dobového vojenského lůžka leží důstojnická šavle. V rámečku tu je i fotografie skutečného velitele srubu.

„Poručík pěchoty, při mobilizaci teprve čtyřiadvacetiletý Vavřinec Vejmola, který tady opravdu sloužil, je symbolicky také náš velitel. Dokonce se k nám přijela podívat i jeho dosud žijící dcera. Přivezla nám z jeho pozůstalosti pár drobností, třeba kompas nebo jeho opasek. Jsou to pro nás cenné relikvie, takže jsou u našeho předsedy bezpečně v sejfu,“ říká Jiří Kaštil.

Upozorňuje právě na samopal na velitelově stole. „Je to replika první československé, takzvané kulometné pistole vzor 38. Tento samopal však vyráběla zbrojovka Strakonice od sklonku roku 1938, takže se už do výzbroje armády nedostal. Měl však sloužit právě na obranu vstupů do objektů těžkého opevnění, ale hlavně pro osádky opevnění lehkého.“

Účinný český kanon se Němcům líbil

Zbraní si v tomto pěchotním srubu, zvaném Trigonometr, užijí návštěvníci opravdu dost. Zvláště v takzvané pravé střelecké místnosti, která je chloubou klubu. Je jím protitankový kanon vzor 36. Originální exemplář, který má pohnutý osud. Patří mezi pevnostní zbraně vyráběné od roku 1936 plzeňskou Škodovkou a podnik si ve své době účtoval za jeden kus kanonu k němu příslušnou munici 730 tisíc tehdejších československých korun.

„Když nás poté Němci okupovali, zjistili, že tento kanon je velice kvalitní a nařídili pokračovat v jeho výrobě. Instalovali poté tyto kanony na svých opevněních – na Siegfriedově linii, takzvaném Západním valu a na legendárním Atlantickém valu. Dokonce se tento kanon objevil na Krétě i v Polsku,“ vyjmenovává Jiří Kaštil.

Kanon se vrátil po letech domů. Z Norska

Atlantický val se táhne od Biskajského zálivu až po nejsevernější oblasti Norska. A právě z jedné z tamních pevností si členové klubu kanon přivezli. „Sloužil ještě do osmdesátých let a jako výcvikový kanon v kadetní škole norského dělostřelectva. My jsme ho přivezli v roce 2014 v poměrně kompletním stavu díky spolupráci s muzeem pobřežního dělostřelectva Oscarsborg,“ popisuje Jiří Kaštil cestu „domů“ vzácného, dnes už pečlivě a nákladně rekonstruovaného kanonu.

Dnes vypadá, jako by vyjel z fabriky. „Nechali jsme vyrobit i rezervní hlaveň, kterou secvičená obsluha s pomocí těchto dřevěných sochorů měnila, když se ta první silnou rychlopalbou palbou rozpálila,“ říká Jiří Kaštil a dodává, že kanon byl schopen za minutu vypálit na nepřítele až šestatřicet nábojů ráže 47 milimetrů. Jakýkoliv tank v té době tento kanon účinně zasáhl až na dostřel šesti kilometrů.

Chybějící kanony našli Němci na Slovensku

Druhý kanon stejného typu členové klubu KVH Opava koupili od francouzského sběratele. „Jsme tak v České republice jediné takové muzeum, které má ve své expozici kompletní dobovou dělostřeleckou výzbroj,“ říká a vysvětluje, že řadu kanonů, které měly vyzbrojit před válkou na českém území ještě nedokončené pevnosti, našli Němci až ke konci války na Slovensku a vybavili jimi některé pevnosti, které předtím vyrabovali.

„Kanony tam zůstaly ve skladech pobočky plzeňské zbrojovky v Dubnici nad Váhom a vyhlášením fašistického Slovenského štátu si je ponechalo Slovensko. Po Slovenském národním povstání však Němci tyto zbraně zabavili a převezli je právě sem na Opavsko do ještě zachovaných pevností, kde zůstaly i původní střílny,“ říká Jiří Kaštil.

A ukazuje přitom na dvojče těžkých kulometů vzor 37, které byly druhou hlavní zbraní osádek těžkého opevnění budovaného v posledních třech letech před válkou. Vyráběla je Zbrojovka Brno a součástí této zbraně je záměrný dalekohled a přesná panoramatická mapka okolí, která umožňuje obsluze dvou kulometných hlavní pálit na nepřítele i v noci a mlze nebo při zadýmení okolí bunkru. Ve střeleckých místnostech jsou celkem čtyři stovky plechových schránek na kulometné pásy a desítky dřevěných truhlíků s náboji do kanonů.

Statisíce nábojů by bránily pevnost tři týdny

„V každé místnosti je čtyřicet tisíc ran ke kulometům. Další statisíce nábojů jsou ještě v truhlicích v muničním skladu. Celkem je v objektu nějakých 360 tisíc nábojů pro kulomety a 3600 nábojů do protitankových kanónů,“ říká Jiří Kaštil a dodává, že s takovou výzbrojí by se mohla pevnost bránit či zdržet nepřítele dva až tři týdny.

„Nešlo ani o nějakou nedobytelnost pevností. Měly hlavně zabránit nenadálému vpádu nepřítele. Každý bunkr měl svou vlastní studnu, umývárnu, agregát vyrábějící elektřinu a také zásoby proviantu v podobě trvanlivých potravin na dva týdny. Byly to zásoby konzerv, sucharů, čokolády, kompoty, ale i krabice doutníků, cigarety nebo rum. Ale zásoby byly až pro případ, že by už nebylo možno při bojích zásobovat osádky pevnosti z týlu, “ upozorňuje a dodává, že železobetonové stěny pevnosti mají tloušťku téměř tři metry a stropní deska pevnosti je tlustá dva a půl metru.

A ukazuje další kulomet, doslova lahůdku. Kulomet vzor 35 z roku 1935, vývojový přímý předchůdce pevnostních kulometů. „Tento typ nakonec stát nahradil sedmatřicítkami a původní typ 35 prodával na export do Rumunska nebo do Číny. Tady na Ostravsku však byl ještě tento vzor kulomeu do prvních dokončených opevnění zaveden, až v roce 1938 tyto zbraně vyměnili za ty modernější. Tento exemplář kulometu vzor 35 sloužil v Rumunsku. Je to opravdu krásný kousek. Jak z fabriky,“ říká spokojeně Jiří Kaštil u zbraně, na které lze vidět i původní logo Zbrojovky Brno a český lvíček s datací výroby.

Dva dny protitankové ježky rozšroubovávali

Celý bunkr Trigonometr nad Milostovicemi „chrání“ několik řad protitankových překážky, takzvaných „českých ježků“, které členové opavského klubu vojenské historie přivezli před pár lety z vojenského prostoru na Doupově. Armáda je odvezla z železné opony, kde „sloužily“ až do roku 1989, a někdy v roce 2010 nabídla zdarma tyto rozsocháče právě nadšencům z četných klubů vojenské historie.

Proto i kolem bunkru Trigonometr u Milostovic stojí na sto třicet pět těchto „rozsocháčů“, které jsou československým patentem. „Na Doupově jich stála spousta na prostoru větším než několik fotbalových hřišť a už prorůstaly břízkami. Odvezli jsme jich z Doupova sto deset celkem dvěma kamiony, na které jsme kvůli skladnosti rozsocháče rozšroubovali a pak zase tady skládali. Bylo to docela peklo, tam jsme je rozšroubovávali dva dny, ale tady sešroubovávali asi pět let,“ říká Jiří Kaštil na střeše pevnosti.

Před zloději kovu dnes hlídá rozsocháče kamerový systém

A ukazuje ale i na betonové protitankové zátarasy. „Je to trochu unikát, takové překážky se vyráběly jen na začátku budování prvních opevnění na Ostravsku a v Bratislavě. Poté se už přešlo na železo. Jeden z našich členů objevil tento typ zátarasů, když studoval na policejní škole v Holešově, kde byly na cvičišti. Tam už je ale nepotřebovali, tak je sem dovezl,“ vysvětluje jeden z průvodců a členů klubu a upozorňuje na kamerový systém, který hlídá právě kovové „ježky“ před lidmi, kteří se je před časem pokusili krást jako železo do šrotu. „Bunkr je jako trezor. Jsou tady všude otřesová a poplašná čidla, můžeme bunkr sledovat doma z obýváku,“ dodává.

Ostatně pevnost Trigonometr „ušetřili“ i Němci, když jej spolu s celým opevněním po roce 1938 a 1939 po okupaci Československa získali. Zatímco z řady tehdejších pevností vytrhali kovové zvony a buď je odvezli na svá opevnění, nebo roztavili jako materiál na zbraně, Trigonometr a další dvě sousední pevnosti přeměnili na ženijní cvičiště, kde nacvičovali dobývání opevnění. „A chtěli, aby pevnosti vypadaly tak, jak měly vypadat. Takže Němci se zdrželi nějakých demontáží a demolic. A na konci války je využili při obraně před postupující Rudou armádou. Byli tady sice připraveni k obraně, ale nakonec moc nebojovali a utekli odsud,“ vysvětluje Jiří Kaštil.

Dvacet let pevnost zvelebují, jejich je jen krátce

Klub KVH Opava získal pevnost Trigonometr do svého majetku až loni na podzim, přestože už je zvelebuje asi dvacet let. Rekonstrukce pevnosti ale není stále zdaleka u konce, členové klubu nyní například rekonstruují vodoinstalaci v pevnosti.

Mezi deseti členy klubu lze nalézt i zástupkyni křehkého pohlaví, kolegové o ní říkají, že je ozdobou jejich klubu a růží mezi trním. Nepřivedl ji sem ani žádný z nich jako třeba svou partnerku. Tato žena si cestu k fanouškům opevnění našla opravdu sama.

Co dělá ženská v bunkru?

„Vojenská historie mne zajímá už od malička, obzvlášť bunkry. Jako dítě jsem dokonce snila o tom, že budu jednou bydlet v takovém bunkru. Poté jsem si pořádně prošla pevnosti v Darkovičkách a od té už jsem myslela jen na bunkry,“ směje se Kateřina Klimovičová. „Kdysi bývaly bunkry a pevnosti opuštěné, teď jsou z řady z nich muzea. A pak jsem jednou přišla sem na Trigonometr a už jsem tu zůstala,“ říká mladá žena, která pevností Trigonometr dnes často provází návštěvníky, kterých sem přijde o nedělích za rok až patnáct set. „Konkrétně mne se návštěvníci nejvíce ptají, co dělá ženská na bunkru. A pak, jak dlouho by byli schopni v takovém bunkru lidé vydržet,“ usmívá se Katka Klimovičová, která už bunkrem na Opavsku provázela i Indy či Američany.

Kdo by si chtěl pevnost Trigonometr prohlédnout, má tuto možnost celoročně každou neděli od 14 do 18 hodin. A v důležité svátky, například v den oslavy osvobození či 28. října, Telefonicky lze domluvit návštěvu i v jiném termínu.