Jak jsme žili. Horníci na Ostravsku získali s levným bytem i kus zahrady

Musíme zajet na chatu, musím se podívat na tatu. Dneska ho stáhnem na pivo, jenom se rýpe do hlíny, má tam ty svoje okurky…

Tak opěvují ostravské Buty tatu, zahrádkáře. Také pan Stašek, dnes sedmaosmdesátiletý důchodce z Ostravy-Poruby, už téměř třicet let zahrádkaří. Na pronajatém pozemku v kolonii Družba v nedalekém Pustkovci pěstuje vše – od zeleniny přes květiny až po ovocné keře a stromy.

Jak jsme žili. MDŽ na Ostravsku? Nejdřív kytičku, pak do hospody 13/08/2024

Také letos začal jako každý rok už v lednu, když si za oknem svého porubského bytu vysel první semínka paprik. V únoru přibyla rajčata, v březnu už rostlinky rozsadil do kelímků. Každá dostala svůj. V nich budou růst a sílit až do druhé poloviny května, kdy je pan Stašek vysadí na záhony.

Když mu chutnají nějaké papriky, usuší semena a zasadí je

„Rád zkouším, a tak když nám s manželkou chutnají nějaké papriky nebo rajčata, které koupíme v obchodě, tak si jejich semena usušíme a příští rok je za oknem vysejeme, až vyrostou malé sazeničky. A ty pak po „zmrzlých“ vysadíme na zahradu," říká pan Stašek. Tři zmrzlíci či ledoví muži, Pankrác, Servác a Bonifác, slaví svátek 12., 13. a 14. května. Tou dobou totiž doznívají poslední mrazíky, po nichž se zem i vzduch začínají oteplovat.

Zahrádku má pan Stašek od roku 1996, a když ještě pracoval, nejdříve ve Vítkovicích a pak v novinách Moravskoslezský den, o takové zahrádce snil. „Že budeme mít malý baráček, u toho zahrádku a všechno budeme pěstovat,“ říká muž, kterému však dnes Poruba, vystavěná v padesátých letech minulého století, vyhovuje.

Zahrádka je nekonečná práce. A nekonečný je boj se slimáky

Hned druhým rokem zahradničení mu příroda na zahradě u Porubky v Krásném Poli ukázala, co umí. Památná povodeň v červenci roku 1997 mu vše, co vypěstoval, odplavila a zatopila. „Přežily jen cibule. Dodnes s manželkou vzpomínáme, jak jsme je v holínkách vytahovali ze zabahněných záhonů. Sušili jsme je pak na půdě zahradního domku,“ vzpomíná na drsné začátky svého zahradničení.

Na zahrádce si manželé Stašek a Bohuška pěstují kromě paprik a rajčat i kedlubny, saláty, červenou řepu, mrkev a hrášek. Mají i stromky a keře - meruňku, jabloň, broskev, švestku, rybíz a angrešt. Jahodám se však na jejich zahrádce moc nedaří a před pár lety vzdali také pěstování česneku.

„Co z toho mám? Máme vlastní čerstvou zeleninu a víc ji tím pádem také jíme. Ale zahradničíme hlavně proto, že člověk má radost, jak to ze země pak leze a roste od toho malého semínka,“ říká pan Stašek, i když připouští, že zahrádka je nekonečná práce. „Kromě třeskutých mrazů na ní mám pořád co dělat. Největší boje svádíme se slimáky, hryzci a plevelem. Krtci bývají taky trochu problém, ale ti se dají zaplašit. K sousedovi, ale od nich se stejně vracejí k nám. Asi to tak příroda chce,“ říká s úsměvem zahrádkář.

Objevil „nekonečný“ salát, který nakonec vypadal jako zakrslá palma

Někdy je jejich zahrádka i překvapí. „Jednou se nám urodilo tolik salátu, že jsme ho rozdávali sousedům. V Lidlu jsem tenkrát objevil semena australského salátu. Nevěděl jsem, co to je, a řekl jsem si, že to zkusím. A ten salát pořád rostl do vrchu. Otrhávali jsme z něho listy, dělali z nich salát k obědu, a nahoře další lístky dál vyrůstaly. Nakonec ten kmínek dorostl téměř do půl metru výšky, pořád dával salát a vypadal nakonec jako malá zakrslá palma,“ usmívá se pan Stašek.

Chemickému hnojení se co nejvíce vyhýbá, vyrábí si svůj kompost. Doma skladuje třeba zbytky z cibule, slupky od brambor, pomerančů i banánů a jednou za týden je odveze na zahrádku. Když měli Stašek a Bohuška větší zahrádku v Krásném Poli, brali od jednoho ze sousedů, který měl ve stáji koně, dvoukolák koňského hnoje, který zahrádkářům nabízel. „Teď už tam je stáj s několika koňmi,“ podotýká porubský zahrádkář.

Slejšky pro vykrmení hus chutnaly i dětem

Zahrádkáři v Ostravě podle pana Staška byli vždycky. „Velkou tradicí jsou ale v Německu, tam je zahrádkářství ještě více rozšířeno. Na kraji každého většího města tam jsou celé kolonie zahrádek s chatkami. A Němci asi přenesli zahrádkaření v minulých stoletích i do našich zemí,“ říká pan Stašek.

On sám si pamatuje zahrádky, když jako dítě vyrůstal za protektorátu ve východočeské Chocni. „U domu jsme měli takový dřevník, a v něm dvě husy a králíky. Husy se krmily takovými šiškami, neboli slejškami z kukuřičného nebo ječného šrotu. Pekly se na plotně a někdy jsme je my děti, kradly. Chutnaly totiž i nám. A tyhle slejšky se husám třeba celý měsíc cpaly do krku, aby tloustly, a hlavně, aby se dostaly co nejdřív na pekáč,“ vysvětluje pan Stašek.

A dodává, že sousedi z domu za války pěstovali i tabák. „Na kuřivo, tedy cigarety nebo tabák, byly totiž tabačenky, kuřáci tak měli jen určitý příděl kuřiva na měsíc. No a tak si pěstovali na zahrádce u domu tabák a ty velké listy tabáku sušili na plaňkách plotu," popisuje pan Stašek.

Horníci získali s levným bytem i kus zahrady

Nadšenými zahrádkáři byli také už od konce 19. století obyvatelé dělnických kolonií, které vyrůstaly jako houby po dešti poblíž dolů a hutí. Lidé, kteří přišli do Ostravy a dalších oblastí kolem ní za prací, totiž pocházeli často ze zemědělských oblastí, velké vlny přistěhovalců přicházely zejména z takzvané Haliče. Tito lidé byli rození zemědělci a tak už stavitelé kolonií počítali se zahrádkami u dělnických domků či několikapatrových domů.

Jednou z takových kolonií se zahrádkami byla i kolonie dolu Šalomouna. „Možnost získat s relativně levným závodním bytem i kus užitkové plochy zahrady byla jedním z nejpřitažlivějších důvodů pro hledání práce v kamenouhelném průmyslu,“ uvádí velký odborník na dělnické kolonie Martin Jemelka. „Hospodaření na pronajaté zahradě, a případně i na poli, usnadňovalo aklimatizaci nových obyvatel Ostravska a Karvinska a ulehčovalo domácímu rozpočtu. V obdobích válečných konfliktů a hospodářských krizí byly zahrádky hlavním zdrojem potravin a hornickým koloniím propůjčovaly nezaměnitelný charakter sídlišť agrárně-industriálního rázu.

Květiny se trhaly jen výjimečně, jinak byly na prodej

Dělníci věnovali obvykle úpravě zahrádek před domy velkou péči a některé závody dokonce udělovaly zvláštní ceny nebo prémie pro horníky s nejkrásnějšími zahrádkami. Například při jámě Šalomoun poskytoval ve třicátých letech semena a rady celé kolonii závodní zahradník Suchánek, vyhlášený šlechtěním květin a roubením stromů.

Martin Jemelka uvádí, že na dělnickou rodinu připadalo v moravskoostravských hornických koloniích obvykle 40 až sto metrů čtverečních, na Šalomouně se výměra pohybovala ve staré části osady až 30 metrů čtverečních, v nové zástavbě až kolem šedesáti.

Horníci na svých zahrádkách pěstovali nejvíce zeleninu, tedy zelí, salát, kapustu, fazole, mrkev, petržel, cibuli, řepu. A z květin tulipány, hyacinty, jiřiny, narcisy, macešky. Ty často prodávali.

„Květiny se trhaly jen výjimečně, k svátku nebo k narozeninám, jinak byly na prodej. Otec obhospodařoval i sousedovu zahradu, všude byly záhony květin a na Den matek si k nám chodila celá kolonie pro květiny. Otec byl dobrý zahradník, psal i do Milotického rádce," vzpomínal na svého otce rodák z kolonie Šalomouna Milík Gaj.

U zahrad stávaly kůlny, chlívky a suché záchody

V zahrádkách rostlo i mnoho ovocných stromů. Mimo jabloní, často trpících rakovinou, dělníci vysazovali především třešně, hrušně a švestky. Neudržované zahrady zarůstaly často šeříkem, černým bezem nebo růžemi, nebo se proměňovaly v dějiště dětských her.

Ve staré části Šalomounské kolonie byly uvnitř prostoru, ohraničeného kolem stavebního pozemku dřevěným tyčkovým plotem mezi betonovými sloupky, zahrádky patřící k jednotlivým bytům odděleny ještě menšími plůtky. U domů v kolonii byly v zadní části pozemků postaveny původně dřevěné, poté i zděné budovy z režného zdiva, v nichž byly vedle kůlny a chlívků pro drůbež a domácí zvířectvo jako kozy, vepři, od třicátých let hojněji králíci, ale i suché záchody.