Jak jsme žili. Svoboda! Život mezi sutinami

Možná si někteří obyvatelé Ostravy ještě z dětství pamatují konec druhé světové války nebo události v době nacistické okupace. Na osvobozování Ostravy, kdy rudoarmějci dojeli 30. dubna roku 1945 od zábřežského Korýtka přes Vítkovice až k Nové radnici a Říšskému mostu.

Ten se dnes jmenuje po mladém muži Miloši Sýkorovi, který boj o most v poslední dubnový den nepřežil. Stejně jako tank 051 s československými tankisty, který dostal z dnes už neexistujícího domu na Slezské Ostra­vě tři zásahy z panzerfaustů.

Jak jsme žili. Horníci na Ostravsku získali s levným bytem i kus zahrady 21/08/2024

Zatímco v Praze se o svobodu teprve mělo začít 5. května bojovat, v Ostra­vě už vyšly první svobodné noviny a v ulicích vládlo nadšení z osvobození. A to přesto, že Ostravané, stejně jako Opavané a obyvatelé mnoha okolních obcí na Opavsku, museli v posledních týdnech přivyknout obrazům zkázy. Chodili totiž denně kolem domů v sutinách.

Domy v troskách, proluky po nich na desítky let

Obchodní domy v Ostravě byly poničené nebo doslova zdemolované po náletech, například nejkrásnější ostravský obchodní dům Rix. Řadu domů, které tvořily centrum města, bomby změnily v trosky a některé musely dolů, protože se v nich už nedalo bydlet. A tak v Ostravě vznikla řada proluk, z nichž některé přežily dokonce až do dnešních dnů.

Hluboké jizvy a šrámy z náletů, z nichž vůbec nejhorší byl hned ten první provedený spojeneckými bombardéry 29. srpna 1944, nechalo v centru Ostravy jizvy tak hluboké, že například zničené domy na dnešním Masarykově náměstí, naproti bývalé kavárně Praha, zmizely až v šedesátých letech. Dnes je na tomto místě velká proluka, kterou by město rádo zastavělo.

Osvobození Ostravy znamenalo pro průmyslové město také nepřirozený klid. Zastavila se kola těžních věží, kola strojů, továrny nefungovaly, v ulicích byla spousta trosek, obchody byly zavřené. Obyvatelé se vesměs radovali, ale tušili, že obnovit ruch Ostravy do její předválečné podoby už nebude možné, anebo hodně těžké. A že obnova bude trvat spoustu let.

Bomby se Německému domu spíše vyhýbaly

Jedna z největších proluk však vznikla až v prvních dvou letech po válce a to na dnešním náměstí Dr. E. Beneše. Tam stával někdejší Německý dům, který využívali početní Ostravané německé národnosti. Byl centrem jejich kulturního a společenského života. Nutno podotknout, že dům byl z velké části i společenským a kulturním centrem židovské menšiny, která se k němectví a německé kultuře hlásila a dlouhá desetiletí se na německém spolkovém životě podílela.

Na konci války byl sice trochu poničený bombardováním, ale nebylo to nic vážného. „Při spojeneckých bombardováních, která citelně zasáhla i centrum města, však bomby velmi silně poškodily k Německému domu přilehlý obytný blok, některé domy výbuchy bomb zcela zničily a dodnes je místo nich proluka. Sám Německý dům však podle hlášení o válečných škodách utrpěl jen málo – zřítilo se v něm schodiště vedoucí ke slavnostnímu sálu v prvním podlaží a bomby těžce poškodily vrchní část střechy, která však byla záhy provizorně opravena,“ uvádí ostravský archivář Jozef Šerka.

V Německém domě za okupace dvakrát hořelo

Připomíná i dva požáry, které vypukly v Německém domě na počátku 40. let v době německé okupace průmyslové Ostravy. Že by sabotáž proti symbolu nenáviděného okupačního režimu?

V prosinci 1941 vypukl požár v podkrovní místnosti od kachlových kamen, která měla špatné zaústění do komína. Shořela přilehlá část střechy. Podruhé v únoru 1942 hořelo pro změnu ve sklepních prostorách. Ze špatně uzavřených dvířek od kamen vylétla jiskra, chytil papír a dřevo uložené u kamen. Poté vzplanula také dřevěná podpora střechy sklepa a elektrická lampa.

Žába ležící na prameni čisté vody

Přitom Německý dům na rozdíl od mnoha domů v centru Ostravy nálety a bombardování, které například silně poničily třeba obchodní dům Textilia, pozdější Ostravici, přežil celkem bez úhony. Přesto už 10. května 1945 ostravští radní rozhodli, že půjde jako symbol němectví k zemi. A v novinách začaly vycházet titulky: Bašta germánství v Ostravě mizí. Bourá se Německý dům.

V žádosti města Okresnímu úřadu ochrany práce o přidělení pracovních sil k demolici se uvádí, že Německý dům je poškozen tak, že případná adaptace by si vyžádala větší náklady než novostavba. Kdyby měl objekt jiné poslání, byl by s největší pravděpodobnosti velmi rychle zrekonstruován.

Foto: se souhlasem Archivu města Ostravy

Přívlastek „německý“ byl však po válce rozsudkem a mnozí lidé viděli po jeho vyřčení rudě. Archivář Jozef Šerka upozorňuje, že Německý dům neměl v té době šanci na přežití, ač se jednalo o budovu z hlediska architektonického přinejmenším velmi zajímavou. „Ostatně názor tehdejší české veřejnosti v tomto ohledu výstižně charakterizoval dlouholetý ostravský historicko-vlastivědný pracovník profesor Alois Červenka, který ve svém článku uvedl, že Německý dům svou nevkusnou germánskou architektonikou podobal se žábě ležící na prameni živé vody,“ uvádí Jozef Šerka.

Odstraňte symbol německé zpupnosti!

Ve zdůvodnění schválení demolice stálo: „…zároveň se tím vyhoví i volání široké veřejnosti po okamžitém odstranění tohoto symbolu německé zpupnosti“. List Československá demokracie zase napsal: „Vždy bylo naším přáním, aby buďto blesk boží anebo bomba vyřídila tuto hanbu českého dělnického města. Naše zbožné přání nebylo vyslyšeno. Proto si to vyřídíme sami!“

Zboření Německého domu zadalo město stavební firmě Jindra Kolář. Aby pokoření němečtí obyvatelé Ostravy museli dopít svůj kalich hořkosti z porážky až do dna, nařídil národní výbor zaměstnat při jeho demolici „výhradně Němce z důvodů prestižních, aby tento byl zbořen jimi samými“.

Dělníky na demolici dodávala věznice krajského soudu a internační tábory, v nichž byli po osvobození němečtí obyvatelé města shromážděni. Tím se ale demolice nežádoucího objektu protáhla až do poloviny roku 1946. „Pracovních sil bylo totiž dodáváno málo, řada z internovaných byla ve špatném zdravotním stavu a kromě toho se jejich zaměstnávání prý značně prodražilo. Takže nakonec bylo výhodnější přenechat bourání českým pracovníkům firmy Jindra Kolář,“ říká Jozef Šerka.

Měly „německé“ cihly posloužit i na stavbu veřejných WC?

Stavební materiál získaný demolicí Německého domu, především cihly, dřevěné trámy, prkna, železné nosníky, dveře a okna, posloužil vesničanům z okolí Ostravska, Opavska a Těšínska, kteří při osvobozeneckých bojích přišli o domy. Stavební materiál si také kupovali soukromníci a stavební firmy. Neméně velký zájem byl o vnitřní mobiliář domu.

Několik kusů nábytku a sanitárního zařízení obdržel dětský domov, tehdy Masarykův ústav pro matky a kojence v Zábřehu. Množství nádobí jako talíře, mísy, džbány, příbory, ale i toalety, pisoáry, lampy, židle, stoly a další nábytek si odvezli úředníci do budovy Nové radnice, kde posloužily k dovybavení radniční restaurace. Vybavení divadelní scény skončilo v ostravském městském divadle.

Krajanský list odsunutých Němců v SRN Ostrau-Karwiner Heimatpost z roku 1950 tvrdil dokonce, že městský stavební úřad měl údajně vydat pokyn, že při demolici získané cihly a kamení mají být použity ke zřízení nových veřejných záchodků na území města, aby tak „každý Čech měl možnost se na Německý dům…“.

Musel zmizet, než Ostravu navštívil prezident Beneš

V červenci 1946 byla demolice Německého domu hotova. Vzniklé prostranství nechala radnice urychleně upravit na travnatou plochu se záhony, „aby byla dokončena do příjezdu pana presidenta Dr. Ed. Beneše do Moravské Ostravy“. Prezident Beneš s chotí dorazil do Moravské Ostravy dne 17. července 1946. A v ten den už na náměstí, které nese jeho jméno, nepřipomínalo existenci Německého domu nic.

Je zajímavé, že Německý dům by se mohl svým způsobem na své místo „vrátit“. Architekti, kteří vyhráli soutěž na úpravu náměstí Dr. Edvarda Beneše, totiž navrhují v první fázi jeho proměny vyznačit půdorys někdejšího Německého domu ve formě obvodu dlažby.