Deník uprchlice. Proč jsme utekli z Ukrajiny?

Oksana Liashenko utekla se svým šestiletým synem Míšou z města Dnipro (bývalý Dněpropetrovsk). Portétní fotografka se stala spolupracovnicí Magazínu PATRIOT a píše i fotí svůj ostravský deník.

Proč jsme opustili rodnou Ukrajinu?

Jmenuji se Oksana, mému synovi Míšovi je 6 let. Narodili jsme se a žili ve městě Dnipro, máme velmi krásnou zemi a město, které milujeme z celého srdce.

Dne 24. února v 5 hodin ráno nás s manželem probudil telefonát našeho souseda - probuďte se, VÁLKA začala!

Moje srdce explodovalo STRACHEM o mého syna, sebe, manžela, o všechny příbuzné! Slyšela jsem výbuchy a rozhodně to nebylo daleko. Začala jsem sbírat doklady, peníze, jídlo, nějaké věci, manžel Vadim říkal: musíš to všechno dát do tří batohů, protože nebude čas a příležitost vzít s sebou velký kufr.

Brečela jsem a uvědomila jsem si, že bezmocně běhám po bytě, chci sednout do auta a jet, někam jet, na bezpečné místo. Ale kde, kde to je? Ten den jsme nejeli. Celý den jsme čekali, četli zprávy a prostě jsme nemohli uvěřit, že naši Ukrajinu napadlo Rusko!

Nevěděli jsme, co můžeme každý den očekávat. Věci jsme posbírali - stály na chodbě, nějaká část byla v kufru auta pro případ urgentního odjezdu. Třetí den války v našem městě Dnipro začaly nálety - můj manžel volal a řekl: schovejte se ve vestibulu se všemi sousedy!

Myslela jsem, že to moje srdce nevydrží, opět mě svazoval strach, syn nechápal, co se děje, nechtěl se schovat, a já se cítila jako ryba bez vody, ještě trochu a dusím se, takže záchvaty paniky začínají, tyhle pocity jsou mi známé.

Siréna se stala normou, každý den nás vyděsila třikrát, čtyřikrát, my jsme se synem navíc onemocněli koronavirem, bylo to už potřetí, neměla jsem už žádnou sílu.

Jakmile teplota klesla a bylo tnám trochu lépe, rozhodli jsme se jít. Byli jsme jako mátohy, skoro na sebe nemluvili, pohybovali se automaticky, jako roboti.

Nemohli jsem jen čekat, až se ruský nepřítel rozhodne bombardovat i moje město. Teď jsme v Ostravě, Vadim se doma chystá na obranu našeho města.