Jak se to mohlo stát? V ostravském táboře Hanke po válce masakrovali nevinné…

Peklem na zemi se stal v květnu 1945 areál bývalé speditérské firmy Hanke na Nádražní ulici v Ostravě. Sadističtí dozorci tam brutálně zavraždili více než dvě stě lidí. Mezi údajnými kolaboranty byli z velké části civilisté, kteří se nijak nepodíleli na nacistických represích. Nejen o tom, proč k takové hrůze došlo, jsme si povídali s Jiřím Padevětem, autorem knih o vlně poválečného násilí, která se přehnala celým Československem.

Posledním dílem jeho tvorby je publikace s názvem Krvavé léto, v níž se mimo jiné zabývá také událostmi z ostravského internačního tábora „Hanke“. Ještě než se dáme do vyprávění o zřejmě nejhorších zločinech novodobých dějin Ostravy, je zde ukázka přibližující téma a dobovou realitu:

„Němečtí civilisté byli v ostravském internačním táboře Hanke umísťováni od 10. května 1945. Od 18. května, kdy byla zavražděna první oběť, do 13. června byli internovaní brutálně mučeni a popravováni, v několika případech se zřejmě museli vraždit navzájem. Popravčím byl velmi často Heinrich Gloss, někdy uváděn i jako Jindřich Glos nebo Klos, který se narodil v Opavě a před okupací pracoval jako masér ve vítkovických železárnách. Jeho rodiče byli Češi, ale sám se ještě před okupací přihlásil k německé národnosti.“

„Podle výpovědí řady svědků se jednalo o evidentního sadistu, který většinu svých obětí znal osobně. Příslušníkem SS nebyl, ač to některé prameny uvádějí. Byl to bývalý člen SA, který řadu vězňů i mučil. Ženy a děti byly internovány ve stěhovacích vozech firmy Hanke na nádvoří objektu. Podle dokumentů vyšetřovací komise uložených v archivu bezpečnostních složek zde zemřelo násilnou smrtí 231 osob.“

Máme před sebou téma, u kterého je docela těžké jakkoli začít. Řekněte nám prosím, kdo byli lidé, kteří byli v táboře Hanke zavražděni?
Byli to lidé, kteří zřejmě měli jako hlavní jazyk němčinu, ale nemuseli mít ani německou národnost. Byli z Ostravy i širokého okolí. Jejich činností za války se zabýval, pokud vím, profesor Borák, a většina z nich se za války jinak nacisticky neprojevovala. Celkově jsou samozřejmě zaznamenány případy, kdy byli popraveni skuteční příslušníci SS nebo SA, nicméně i tito lidé měli mít řádný soud a ne, aby je někdo tahal po náměstí nebo je utloukl kladivem. Ale v případě tábora Hanke se většinou jednalo o civilní osoby, které se na nacistických represích nijak nepodílely. Není to však stoprocentní.

Takže není na místě mluvit o tom, že to byl tábor určený pro německé kolaboranty?
Mluvíme o místních Němcích, ale ani to není tak jednoznačné, protože řada jmen na seznamu zavražděných byla českých. Proto říkám, že násilí není záležitost nějakého národa nebo ideologie, která to samozřejmě dokáže v lidech probudit, ale je to problém konkrétních jednotlivců. Jak praví můj oblíbený profesor Zimbardo, málokdo odolá, když jsou k tomu vhodné podmínky. Když po převzetí tábora Sborem národní bezpečnosti zatýkali dozorce, byly u nich nalezeny šperky, peníze i vytrhané zlaté zuby obětí. To znamená, že to byla v menším měřítku úplně stejná praxe jako v německých koncentračních táborech.

Jak se člověk, který skutečně nebyl kolaborantem, vůbec mohl do toho pekla dostat?
Roli hrálo i to, jak moc byli ti lidé movití, protože dozorci byli nejen sadistické svině, ale taky toužili po majetku. Jedním z kritérií tedy byl právě majetek, bohužel. Jinak, co se týče samotného umístění v táboře, prostě si pro vás přišli ozbrojenci, odvedli vás tam a nebylo žádné moci, která by vás dostala ven. Poměry se samozřejmě výrazně zlepšily poté, co tábor převzal Sbor národní bezpečnosti. Takže tábor Hanke se od druhé poloviny června 1945, kdy už situace byla donebevolající, začal podobat jiným internačním zařízením.

A co říct k tomu, že se dozorci s některými lidmi, které následně zavraždili, znali?
V tomto případě měli všichni z pachatelů podivnou protektorátní minulost. Možná to tedy bylo i tak, že po sobě zahlazovali stopy. Využívali toho, že nacistická státní moc byla už pryč a ta československá se na řadě míst teprve formovala.

Naznačil jste i faktor kruté náhody, kvůli které lidé zbytečně umírali. To bylo pro poválečnou atmosféru běžné?
Ono to spíše bylo tak, že pokud vás celou okupaci štval soused, který měl hezčí ženu, stačilo vzít v květnu 1945 tři kamarády a ukázat na něj, že vás za války udal. Nikdo v tu chvíli nebude vyšetřovat, zda je to pravda. Ten člověk prostě skončil někde v žumpě nebo v lochu. Čili kolaboranti se sice později trestali tzv. retribučními soudy, ale to prvotní násilí neznalo bratra. Stačilo ukázat prstem. Soudní procesy, byť trošku zpolitizované, byly obnoveny ještě po únoru 1948, ale odvedly kus práce a odhalily spoustu skutečných kolaborantů.

Jejich odhalování ale přece muselo už po válce probíhat podle nějakého klíče, nebo ne?
Byl sice vydán seznam nacistických organizací, kde ale byla i řada občanských spolků. Z dobových dokumentů se dočtete, že někde v lese zabili tři esesáky nebo gestapáky, což ale často byl pouhý výmysl pro pozdější obhajobu toho dotyčného. Ono to totiž vypadá líp, než když řeknete, že jste zabil tři německé civilisty.

Za jakých podmínek vlastně vznikl tábor Hanke v Ostravě?
V případě tábora Hanke stála za jeho vznikem Národní bezpečnost a v době největších hrůz fungoval na bázi dobrovolnické polovojenské formace, což byl poměrně častý případ (největším postrachem na Ostravsku bylo působení tzv. civilních gard, organizovaných bývalým partyzánem a komunistou Vladimírem Sedlářem, jejich členové zákroky včetně odvlečení do internačních táborů dělali na vlastní pěst a obyčejně v alkoholickém opojení, pozn. red). Jinak Národní bezpečnost byla první institucí, která po válce přicházela s nějakými zákony. Tábory byly většinou na místech škol, klášterů nebo jakýchkoli nepoužívaných prostor, v nichž se dali shromažďovat lidé. Třeba v Praze bylo takových míst přes tisíc. Množství to bylo obrovské, avšak většina z nich zanikla do září 1945. Němci už byli pryč nebo byli shromažďováni ve větších a už nějakým způsobem spravovaných střediscích.

Kolik takových táborů bylo v Ostravě?
Na území dnešní Ostravy bylo minimálně třicet táborů a lidé v nich umírali většinou na podvýživu nebo na nemoci. To, co se stalo v Hanke, se nedělo nikde. Překračuje to rámec hrůzy, která se v létě 1945 děla. Je to zcela jistě jeden z vrcholů celé vlny poválečného násilí, které se projevilo velkými masakry v Postoloprtech a hlavně na tzv. Švédských šancích u Přerova, kde bylo za jednu noc popraveno 265 žen, dětí a starců. Šlo o karpatské Němce, kteří se vraceli domů na Slovensko. K tomu došlo ke spoustě „drobných masakrů“, ale tohle není až tak zarážející počtem obětí, který je i tak poměrně vysoký, ale mírou sadismu. Vymyká se to i době samotné. Bohužel se tady spojily dvě osudové věci.

Které to jsou?
Jednak fakt, že stát nevykonával svoji funkci, nechránil svoje občany a dopouštěl se na nich násilí, protože vznik tábora inicioval místní politický šéf Národní bezpečnosti. Nikoli lůza, přestože ti dozorci sami lůzou byli. Druhou věcí je evidentní sadismus a deviace hlavních aktérů. Jakmile se tyto dva faktory někde sejdou, může se stát cokoli. Bohužel, v případě Hanke se nedá mluvit o nějakém táborovém řádu. Dá se mluvit pouze o násilí. Pokud ho chcete páchat, můžete to v prvních dnech po velkém dějinném zlomu dělat i na ulici, kde se pořád ještě střílí. Potom už se ale společnost začíná uklidňovat, takže je třeba schovat násilí za plot. Proto vznikly ty tábory, kde fungovala ostraha, která často držela flintu poprvé v životě.

Jak je možné, že tomu nikdo nedokázal zabránit, respektive viníky potrestat?
Při přípravě poslední knížky jsem prošel především archiv bezpečnostních složek, kde jsou dokumenty z vyšetřování těch událostí. Přestože tehdejší Československá republika na jaře 1945 jako stát, který má zajistit bezpečnost všech svých občanů, podstatně selhávala, tak většina těch zločinů se už v roce 1945 a 1946 vyšetřovala. To se však málo ví. Potom se vyšetřovala také většina z těch větších masakrů ještě v roce 1947. Smutné je, že po roce 1948 a převzetí moci komunisty byla vyšetřování většinou zastavena, což se týká viníků z tábora Hanke, ale i ze Švédských šancí. Ironií osudu bylo, že hlavní strůjce tamního masakru, poručík československé armády Karol Pazúr, byl sice nejprve odsouzen ke dvaceti letům vězení, ale vzhledem ke svému přátelství s komunistickými pohlaváry nakonec na svobodu vyšel už v roce 1951 a později se stal funkcionářem Svazu protifašistických bojovníků.

Vy říkáte, že knihy o temném protektorátním i poválečném období záměrně píšete strohým faktografickým způsobem, tzv. bez komentářů. Co si o brutalitě v táboře Hanke vlastně myslíte?
Myslím si, že k násilí máme až na pár výjimek sklony všichni. Člověk je v zásadě tvor agresivní, ale sociální vazby ho drží v tom, aby agresivní nebyl. Přitom za zdmi domácností se nejspíše děje více násilí, než si umíme představit. Pak jsou ale chvíle, kdy zákon neplatí a lidé zjistí, že stačí zvednout ze země flintu, kterých se po válce všude válejí mraky, a jít na Němce. Vždyť oni najednou nejsou občané a stát je nebude chránit. A když to nebudou Němci, najdeme si někoho dalšího.

Mladá generace možná ani neví, že v Ostravě nějaký tábor Hanke existoval. Ta starší se s tím asi už nějak naučila žít. Jak jsme na tom s postojem k hříchům minulosti jako společnost?
Obecně je strašně nepříjemné říct sám o sobě, že jsem něco spáchal. Nicméně si myslím, že naše společnost už je natolik dospělá, že doba, kdy si řekneme, ano, udělali jsme to z takových či onakých důvodů, se blíží a není daleko. Je to otázka dospělosti společnosti, která si to prostě jednoho dne přizná, stejně jako se Němci postavili k holocaustu a k tomu, co spáchala třetí říše.

To o čem se bavíme, zapadá do velkého příběhu vyrovnání se s krutostmi česko-německé minulosti. Je to podle vás stále ještě bouřlivé téma?
Myslím si, že by to tak být nemělo. Samozřejmě, že budí emoce, ale úplně zbytečně. Je to součást naší historie, stalo se to. Snažil jsem se to střízlivě popsat a doufám, že to povede ke střízlivé debatě. Ne k hysterickým výlevům o tom, co dělali předtím Němci. Ano, dělali, ale pro ně to je uzavřená kapitola. Německo je dneska jeden z nejdemokratičtějších států Evropy. My jsme taky demokratický stát, takže vyčítat si, co jsme si udělali, je naprosto kontraproduktivní. Máme jiné starosti.

Na závěr ještě přidáváme několik faktů:

Události kolem ostravského tábora Hanke, který se nacházel v místech poblíž dnešního obchodního centra u Dolu Jindřich na Nádražní ulici, vyšly veřejně najevo až po roce 1989. Celkem táborem prošlo 600 mužů a 100 žen. Zadržení byli umístěni v konírnách, stájích a ve volně stojících stěhovacích vozech, hygienické i vyživovací poměry v táboře byly velmi špatné.

Lidé zde byli vystavováni násilnostem, brutálnímu mučení a 231 jich bylo bez soudu popraveno. Exekuce zde vykonávali naprosto nelidským způsobem vedoucí politického oddělení ostravského ředitelství Národního bezpečnostního sboru Vladislav Kusz a horník z Hrušova Emil Martínek, velitel tábora. Mezi dozorci byli obávanými surovci především Josef Jurášek a Leopold Pieczka, všichni byli členy KSČ.

Sadistické činy na pokyn nadřízených páchal rovněž Jindřich Glos, bývalý příslušník SA. Zavraždění byli většinou ukládáni do hromadného hrobu na tehdejším městském hřbitově, který býval na místě dnešního sadu Milady Horákové (některá těla byla zřejmě převezena do ostravského krematoria, pozn. red.). Hromadný hrob obětí není dodnes označen.

Jedinou veřejnou připomínkou temných událostí je naučná cedulka umístěná „Okrašlovacím spolkem za Krásnou Ostravu“ v loňském roce do jedné z vitrín nákupního střediska na Nádražní ulici.

Pětice hlavních aktérů masakrů v Hanke byla propuštěna z vazby záhy po únoru 1948…