Melodie k písni Toaletář mě napadla u pásu v Hyundai, vzpomíná saxofonista Žáček

Michal Žáček je saxofonista a ostravský patriot, kterého znají muzikanti a přátelé muziky po celém světě.

Během covidu spojil kreativní síly s výtvarníkem, fotografem a textařem Radovanem Šťastným a vzniklo album Štastný Žáček.

Michale, co tě vlastně přivedlo k hudbě?

Já měl od malička nervy z toho, že se budu v práci nudit. A když jsem viděl tátu, jak chodí ve tři domů s koženkovou aktovkou a pak sedí s pivem u černobílé televize, tak mi bylo hrozně smutno. Takže já, ať hraju cokoli kdekoli, tak to vždycky udělám tak, abych se bavil. I když se mnou třeba hrají borci, které to nebaví… S tím nic neudělám, nemůžu je poslat do háje a říct jim, pokud vás to nebaví, běžte domů nebo prodávat do supermarketu. Tam by si začali vážit práce, kdyby se museli celý den usmívat na lidi, kteří se k nim chovají jako hovádka. Já už delší dobu necítím potřebu do světa přinášet další negativní vibrace. Něco ti nechutná – tak to nejez! Nelíbí se ti, co dávají v televizi – tak se na to nedívej! Venku je hrozná zima – tak tam nechoď! Moje dcery jsou zdravé, pevné, ale nejsou takové ty rachitické postavičky, a nedávno jim nějaký učitel řekl, že jsou tlusté. Tak jim vysvětluju, že takový výrok není o nich, ale o tom, kdo ho říká. Přece normální člověk, který je v pohodě, nebude o někom jiném říkat, že je tlustý…

Kultura Call on Me! Na festivalu Beats for Love zahraje i Eric Prydz 19/03/2024

To je mimochodem úplně první věc, kterou jsi mi před časem řekl, že kdybych zhubnul dvacet kilo, tak že budu vypadat mnohem líp!

(Směje se) Teď jsem třeba potkal kamaráda, kterého jsem dlouho neviděl, a první věc, kterou mi řekl, byla, že jsem zešedivěl. A já na to, taky tě rád vidím!

Takže zpátky k muzice: pro koho je na světě hudba, pro vás, talentované muzikanty a pro nás posluchače? Nebo má smysl zpívat si ve sprše, i když třeba nemám hudební sluch?

Mám jednoho žáka, věkově už se blíží šedesátce, a ten s kámoši hraje v hospodě Kabáty. Teď se na saxofon učíme Bryana Adamse, kterého chce zahrát synovi na svatbě. Je to vynikající stolař, mistr svého oboru, a přesto si najde čas na saxofon, protože strašně chce! Ale nemá v sobě takovou tu ambici: „teď vám ukážu“. A mimochodem, právě to má společné se všemi těmi nejlepšími muzikanty, se kterými jsem kdy hrál, s Dominicem Millerem, Maceo Parker, Richardem Bonou, prostě není tam ten sportovní rozměr, být za každou cenu nejlepší.

Co bys tedy vzkázal muzikantům amatérům, kteří se hudbou neživí?

Nedávno jsem se dozvěděl, že ve Švédsku, když chceš jít na vysokou školu, musíš hrát na nějaký hudební nástroj. Protože hudba v mozku otevírá jiné kanálky. Hudba funguje jako očista, jako když si jdeš zaplavat do bazénu. Žijeme ve společnosti, která je hodně frustrovaná. Lidé usilují o uznání, místo toho, aby usilovali o poznání.

Jak se z tebe stal profesionální muzikant?

Jako dítě jsem hrál nejprve na zobcovou, potom na příčnou flétnu, ale nijak extra mě to nebavilo. Chtěl jsem být hercem! Můj strýc Michal Przebinda měl kamaráda, kterému jsme říkali strejda Láry – Vladimír Hauser z brněnského Divadla Husa na provázku. A vždycky když k nám přijel, tak jsme dělali blbiny, a já chtěl být jako on a stát se hercem. Přihlásil jsem se na konzervatoř s flétnou a po roce jsem měl v plánu přejít na herectví. Když jsem ale pak viděl herce, kteří byli úplně jiní, než ten můj úžasný strejda Láry, tak jsem se rozhodl u hudby zůstat.

A kdy jsi objevil, že máš talent?

Já jsem si vlastně od mala s hudbou hrál, šel jsem třeba za mámou a řekl ji, ať mi zazpívá kousek písničky, a zkoušel ji zopakovat. Nebo když venku zpíval ptáček, tak jsem se snažil zreprodukovat, co zpívá. U nás se tomu říká cikánské ucho, a Jiří Stivín tomu říkal „pudovkin“, pudová hra. Teď už jsem schopný zahrát od první noty všechno, co slyším, na všechny nástroje, na které hraju, přestože jsou v různém ladění.

Foto: Petr Hrubeš

To je důvod, proč děláš hudbu? Že ti to prostě jde?

To je rutina, řemeslo, ale když hraju, tak jsem strašný požitkář. Když hraju hudbu, a pěkně to šlape a tepe, tak se do ní ponořím a dostanu se do stavu, kdy vlastně nemůžeš udělat chybu, protože se tam všechno spojí, melodie, tempo…

Tolik k interpretaci, ale co inspirace? Jak tomu bylo třeba v případě desky Šťastný/Žáček?

Tak třeba melodie k písni Toaletář, kterou nazpíval Jarek Nohavica, mě napadla u pásu v Hyundai.

Ty jsi pracoval u pásu v Hyundai?

Během covidu jsme my muzikanti neměli práci, tak jsem tři měsíce kontroloval auta při výstupu. Zjistil jsem, že ta bublinka, ve které žijeme, je neskutečně malá, že lidí je neuvěřitelná škála, různých zajímavých osobností i ufonů. A to byla prča, protože když jsem měl nějaký hudební nápad, tak jsem si ty melodie na tajňačku nazpívával do telefonu zabaleného v plastu, protože v Hyundai se nesmí fotit. Písničku Světlo jsem taky složil přímo u pásu a měl jsem z toho hroznou radost.

Takže v Hyundai u pásu bude jednou tvoje pamětní deska! Ale zpátky k desce, kterou jste vydali s Radovanem Šťastným.

Radovana znám velmi dlouho, pětadvacet let. Poznal jsem ho v době, kdy měl zdravotní problémy, a když se z nich dostal, tak se rozhodl, že si bude žít život po svém, rozvíjet svůj výtvarný talent, fotografovat. Pak se k tomu přidalo psaní, vydal několik knížek. Práce se slovem, to je jeho. Taky je nadšený muzikant, hraje na harmoniku, ale to jsem mu zatím veřejně nedovolil. Radovan je úžasný, máme společný humor, hrajeme spolu šachy, a je vlastně můj nejlepší přítel.

Radovan napsal texty, ale první nástřel hudby byl od Michala Sedláčka.

To vzniklo tak, že já jsem na to psaní původně neměl odvahu, na komponování hudby, protože jsem si říkal, že hudbu by měli skládat skladatelé. A v tom mi vlastně covid hodně pomohl, když jsem zjistil, že ten sádrokarton nemusí dělat pouze sádrokartonář, ale že to zvládnu taky. A tehdy jsem získal to sebevědomí, že bych vlastně taky mohl začít tvořit. Radovan tedy začal s Michalem Sedláčkem, Michal je super! Pak se mě zeptali, jestli bych jim s tím nepomohl, tak jsem se tomu začal věnovat a postupně to převzal celé, a začal okolo toho lítat. Hudebně na tom spolupracoval vedle Michala Sedláčka také Honza Uvira nebo Pavel Sotoniak.

Kterou písničku bys z celé desky vytáhl jako singl na stranu A?

Já je mám samozřejmě všechny rád, ale je fakt, že třeba písnička Už nespěchám s Anetou Langerovou je pro mě hodně silná, stejně jako Strom s Richardem Müllerem, kde hraje Michal Pavlíček a Kuba Urbánek, který používá umělecké jméno Jay Delver. Ale samozřejmě, když slyším Frantu Segrada na konci sípat, což bylo půl roku před tím, než nás opustil, tak u toho vždycky bulím. Možná ještě Duby s Frantou Černým z Čechomoru.

A co by se mělo hrát v rádiu?

Já budu rád, když se ty naše věci dostanou ke správným lidem, a kaž­dý si v tom najde to svoje. Rádio je z větší části byznys, takže pro mě není směrodatné. Být v nějakém médiu je samozřejmě super. Kdysi jsem se s někým bavil, a on říkal, že je to hrozné, když má někdo hit, protože pak je zpěvák jediným člověkem, který nezná text. To je blbost. Já hraju s Richardem na každém koncertě Po schodoch, písničku, kterou Richard ani nenapsal, napsal ji Vašo Patejdl s Danielem Mikletičem, ale je to jeho hit, lidi to mají rádi.

Takže zpátky otázce, co by z vaší desky mohl být hit nebo co bys chtěl, aby byl hit?

Líbil by se mi Strom s Richardem Müllerem.

Aneta Langerová je jedinou interpretkou, která na desce zpívá vícekrát, konkrétně třikrát. Jak probíhalo oslovování zpěváků, a asi mi nemůžeš říct, kdo vás odmítnul…

Můžu! Když děláš muziku, tak ji většinou děláš tak, aby se líbila tobě. Mně sice lidi říkají, že bych měl zpívat, ale já svůj hlas nemám příliš v lásce. Tak si představuješ, kdo by kterou písničku mohl nejlépe zazpívat. U Anetky to bylo tak, že jsem to dělal přímo pro ni. Když něco připravuješ pro zpěváky, kteří už mají renomé, tak jim nemůžeš poslat nahrávku, kterou bych nazpíval a nahrál na kytaru. Už to musí mít nějakou úroveň, takže když jsme někoho oslovili, nahrávka se přibližovala té finální verzi, ve které je dnes, pouze zpěv byl můj.

To jsou docela raritní nahrávky, dá se k nim nějak dostat?

Dá, ale nedám!

A kdo tedy odmítnul? Paul McCartney?

Jasně, on má velké problémy s češtinou, české „ř“ mu moc nejde, však ho znáš! Ale u jedné písničky jsem chtěl, aby ji zpíval David Koller, poslal jsem mu to, taky se známe, dříve jsme mu s Janou Kirschner dělali předkapelu na celém turné, a máme se rádi, byl jsem i na jeho svatbě v Mikulově…

Neodbíhej, prosím!

Neodbíhám. Jenom, že si ho fakt vážím. Tak jsem mu poslal nahrávku a on mi do čtrnácti dnů odepsal, Michale, dobrý, ale na mě je to moc patetický, ale až něco budeš mít, tak se zase ozvi, třeba to uhodí, jako motyka… A to je super, protože to není odmítnutí typu běž s tím do háje. Tohle je hezké, protože člověk umí korektně vyjádřit svůj názor, pocit, postoj.

A ty tedy nakonec vůbec nikde nezpíváš.

Zpívám, v písničce Duby s Frantou Černým, který mě prostě donutil, abych to s ním nazpíval, přes moje protesty.

Jak jsi vlastně vybíral, kdo na desce bude zpívat?

U každé písničky jsem si vždy snažil představit, pro koho by se hodila, co bude uvěřitelné, nevybíral jsem podle známosti interpretů. Proto se na desce objevuje třeba Kristína Mihalová, kterou znají lidé spíše na Slovensku než u nás, a která má úžasný hlas a objevil jsem ji úplně po haluzi v Praze. Nebo Kuba Urbánek, skromný kluk, který zpívá naprosto famózně.

Foto: Petr Hrubeš

Ještě nějaké odmítnuté jméno?

Měl jsem písničku pro Bolka Polívku, který souhlasil, ale nakonec to časově nedal. Písnička se původně jmenovala Modlitba, a mě napadlo, že by ji místo něj mohl nazpívat Marek Eben. Tak jsme se spojili a on mi hezky vysvětlil, nezlobte se, Michale, ale já jsem věřící člověk, a tam je „modlím se k Tobě, člověče,“ a na to bych si netroufl, ani autorsky. Já jsem taky věřící, a díky tomu jeho odmítnutí se nám tu písničku podařilo ještě trochu vylepšit. Stačilo prostě změnit jen pár slov, a teď už ta písnička nepůsobí tak mravokárně. Na desce vyšla pod názvem Světlo, a nazpíval ji slovenský zpěvák a herec Daniel Heriban, který nás taky krátce poté nečekaně a v mladém věku opustil.

Druhá písnička alba se jmenuje Toaletář a zpívá ji Jaromír Nohavica…

Jarek přišel na nahrávání do studia o deset minut dříve a přinesl si papír, na kterém nebyl jen text písně, ale i noty, které si sám přepsal z demo nahrávky. A hned nám řekl, že má na natáčení jen dvacet minut. Takže jsme to nahráli čtyřikrát za sebou a bylo hotovo. Navíc se mi náhodou podařilo strefit se do jeho hlasového rozsahu, protože při psaní písně mě vůbec nenapadlo přemýšlet, jak by to jednotliví interpreti potřebovali.

Jaké bylo natáčení s Richardem Müllerem?

Před tím, než dorazil, mi jeho zvukový režisér říká: vsaďme se, že až dorazí, řekne, že je strašně unavený, že na nás má dvacet minut, a že nebude zpívat o oktávu výš. A přesně tak se stalo, Richard začal, že je unavený, a nemá čas a my dostali záchvat smíchu, což ho vyhodilo z konceptu. Když jsme mu řekli, čemu se smějeme, a že teď nám určitě řekne, že odmítá zpívat o oktávu výš, tak zase pro změnu dostal záchvat smíchu on.

Michal Žáček

Český saxofonista a multiinstrumentalista. Jeho hudební rozpětí je pestré, sahající od jazzu až po rock a funk. Michal je známý svou technickou zručností a schopností improvizace, což z něj dělá vyhledávaného umělce pro spolupráci. Jeho vystoupení jsou nabita energií a emocemi, které do své hudby vkládá. Michal Žáček je také respektovaným pedagogem, věnujícím se výuce a sdílení svých zkušeností a dovedností.