Kultura

​Miluju rytmus Ostravy, říká výtvarník a grafik Jan Kulich

Jan Kulich (42) je grafický designér, ilustrátor a výtvarník. Několik let pracoval v reklamních agenturách v Praze. V současné době žije a působí v Ostravě.

Mezi jeho výrazné práce patří například grafické zpracování série kuchařek Zdeňka Pohlreicha, nová životopisná kniha Milana Baroše nebo vizuální identita Divadla Petra Bezruče. Jak se pracuje na knize se slavnou osobností? Jak vnímá život v Moravskoslezském kraji a proč je nutné kultivovat veřejný prostor i firemní identitu?

Tvá nejnovější a asi nejvíc viditelná práce je vizuální zpracování knihy o Milanu Barošovi – Opravdová legenda. Jak se ti na knize pracovalo?
Práce na knihách je pro mě asi ta nejmilejší. A tahle konkrétní kniha byla velká radost. S Milanem jsem se znal už dřív, což spolupráci určitě pomohlo. Jednoho z autorů – Jirku Holiše – jsem také znal. Spolupráce na knize začala tak, že mě kluci oslovili, zda bych jim s tím nepomohl. Potkali jsme se společně a já jim představil svoji vizi, že by nemělo jít vyloženě o sportovní knihu prezentovanou titulkou se sportovní fotkou, ale spíše knihu o samotné osobnosti Milana. Tak jsme místo momentky ze stadionu na obálku vytvořili fotku, která reprezentuje Baryho jako osobnost a dobře vystihuje i jeho charisma. Myslím, že se to moc povedlo.

Nakolik Milan do vzniku knihy zasahoval?
Překvapilo mě, jak ho celý ten proces vtáhnul, o všechno se zajímal. Což neznamená, že by nám mluvil přímo do naší práce – naopak. Měl k nám velkou důvěru. Spíš ho bavilo být u toho. Zajímalo ho průběžně, co a proč zrovna děláme, jezdil s námi třeba do tiskárny. To bylo moc milé. I zaměstnanci tiskárny z toho měli pak malý svátek – o jejich práci se zajímá samotný Milan Baroš! Jinak celá spolupráce probíhala hladce, bylo málo momentů, kdy jsme se s kluky o něco přeli nebo se vyloženě neshodli. Rád jsem u toho byl.

Jak ses dostal k práci grafického designéra?
Směřoval jsem k této profesi v podstatě od dětství, aniž bych to uměl jako kluk pojmenovat. V druhé polovině osmdesátých let, když jsem ještě chodil na základní školu, všichni kolem mě poslouchali metal. Zpočátku jsem spíše než hudbu vnímal její vizuální stránku – styly a písma názvů jednotlivých kapel. Překresloval jsem si je do sešitů. Taky mě krátce po revoluci začal fascinovat svět grafitti – díky němu se rozvinul můj vztah k výtvarné práci ve veřejném prostoru a k typografii. Civilní službu jsem strávil v divadle jako kulisák a po ni nastoupil do reklamní agentury, kde jsem začal pracovat s počítačovou grafikou. Taky jsem si dál dělal svou volnou tvorbu do šuplíku. Ve třiceti letech jsem začal mít pocit, že je potřeba se i dovzdělat. Do té doby jsem žádnou školu výtvarného či reklamního směru nestudoval. Dostal jsem se na UTB ve Zlíně, což mi naprosto změnilo vztah a pohled na práci grafického designéra. Naučil jsem se pracovat s klientem, rozlišovat komerční a nekomerční tvorbu – tedy pochopil jsem, že jde o dvě rozdílné věci s rozdílným přístupem. Po studiu jsem se do reklamní agentury už nevrátil a dal se na volnou nohu. A tím všechno teprve začalo. Na volné noze je to docela rychlá a divoká jízda, mnohdy opravdu velký kolotoč. Ale plním si tím svůj sen.

Zaujal mě termín „volná tvorba do šuplíku“. Jak to probíhá? Děláš na tom pravidelně po večerech, je to takový ten umělecký „mus“ nebo je to spíš jen jednou za čas? Dá se tahle práce využít v komerčních zakázkách?
Určitě i v komerčních zakázkách je možné se projevit umělecky a výtvarně, narážím sem tam na skvělé klienty, kteří mi nechávají víc volnosti a mám pak v rámci zakázky velkou výtvarnou svobodu a můžu prosadit odvážnější postup. Ale rozhodně to není pravidlo. Ty moje věci do šuplíku jsou pro mě obrovský relax a taková naléhavá potřeba, ale nejde to dělat na denní bázi. Bývají to taková období.

Znám grafiky, kteří si v rámci své volné tvorby dávají vlastní „zadání“ a pracuji na něm jako na standardní zakázce. Výsledky pak využijí jako investici do své vlastni propagace, vyvěsí někam na Behance, Instagram atp. a to v ideálním případě generuje skutečné zakázky – pracuješ s volnou tvorbou také tak?
Ne. Já svou volnou tvorbu mám vyloženě jako svůj relax a radost. Když už něco dělám a povede se mi to, maximálně udělám to, že to potom zarámuju kamarádům jako dárek. Jednou už jsem měl výstavu své volné tvorby, což je určitá forma sebepropagace, ale není to můj cíl. Nechci z toho komerčně těžit.

Vím, že ses po dlouhých letech ve své kanceláři v centru města přestěhoval nedávno do objektu, v němž působí i studio Georgi Stojkova (známý výtvarník, grafik a majitel grafického Studia Stojkov, pozn. red.) a najednou jsi součástí komunity, kde pracujete na zakázkách hodně společně, vzájemně si „posouváte“ klienty. Přijde mi to v téhle branži jako ojedinělý úkaz, který znám jen v Ostravě – např. pražské agentury, studia a grafici si spíš (obrazně řečeno) jdou po krku, hlídají si know how, klienty, vzájemně se osočují z kopírování a nemají se moc v lásce. Jak tohle vzniklo?
Tahle spolupráce je pro mě naprosto zásadní. Přišel s tím Georgi a připadalo mi to jako geniální nápad. Chceme si udržet určitým způsobem svou nezávislost, ale u velkých rozsáhlejších projektů se to v jednom člověku zvládat nedá. Takhle jsme sice každý sám za sebe a děláme nezávisle, ale když přijde velká zakázka, spojíme se a dokážeme kvalitně konkurovat i opravdu velkým agenturám. Funguje to i v případě, že někdo z nás kapacitně nestíhá a posune tak zakázku, jak říkáš – konkurentovi. Za ty roky, co v Ostravě působím, se zde vytvořila rozsáhlá síť kvalitních a talentovaných lidí a pochopili jsme, že tohle je cesta k udržení velkých zakázek v kraji.

Jak se vypořádáváte s různými pohledy na řešení zakázek, když děláte společně? Jak zvládáte každý sám svá ega a různé přístupy? Přece jen jste výrazné osobnosti a umělci. Musí to být náročné.
To samozřejmě je. Nápady i ega se nám někdy perou. Ovšem z toho vyrůstají ty nejlepší výsledky naši práce. Neshazujeme si nápady vyloženě ze stolu, spíše je dlouho vzájemně argumentujeme, a kritika je konstruktivní. Z mého pohledu, když se spojí víc hlav a víc unikátních pohledů na věc, výsledek je zajímavější, kvalitnější.

Trochu mi to připomíná horníky – v dole kope každý sám za sebe, ale ve finále kdyby netáhli za jeden provaz a nespolupracovali, tak šachta nemá výsledky. Myslíš, že tahle unikátní spolupráce místo konkurenčního boje může vycházet z nějakého místního koloritu?
To je krásné přirovnání, naprosto sedí. Ale asi bych se mu spíš vyhnul. Snažím se spíš zbavovat těch zažitých spojení „kraj razovity“, Ostrava a horníci, Ostrava je černá. Nevím, jestli tohle funguje díky ostravskému podhoubí, nebo je to dílem náhody. Taky se může stát, že se to po čase rozpadne a půjdeme každý dál svou cestou. Momentálně je to ale velká symbióza. A pravdou je, že si neuvědomuju, zda to funguje takhle i někde jinde.

Poslední dobou se začíná řešit „vizuální smog“, regulace reklamy ve veřejném prostoru. Jak vnímáš posun v této oblasti za poslední roky v Ostravě, potažmo celém kraji?
Tady bych se vrátil v čase. Po revoluci vlastně v rámci podnikání a drobných živnostníků nebylo ve smyslu reklamy na co pořádně navazovat. Najednou chtěli všichni podnikat a rychle vydělat peníze a nikdo neřešil, jak bude provozovna, logo a cela vizuální identita vypadat. Něco jako budování značek v podstatě neexistovalo, šlo hlavně o to barvami a množstvím obrázků překřičet souseda. V devadesátkách zkrátka neexistovala žádná pravidla ani regulace. Naštěstí uplynulo třicet let a my zjišťujeme, že když město řeší jednotný vizuální styl, jako vzhled výkladních skříní a reguluje množství reklam v ulicích, tak krom toho, že to vypadá lépe se nám také lépe v rámci informací a značení ve městě orientuje. Omezení v tomto se možná zdá z kraje jako zásah do svobodného podnikáni, ale dlouhodobě je to výhra pro všechny.

Máš pocit, že práce s veřejnými zakázkami a určitá míra regulace začíná fungovat v Ostravě dobře?
Ano. Zmínil bych nově vzniklou platformu MAPPA (Městský ateliér prostorového plánování a architektury), který konečně začíná veřejné soutěže dostávat na vysokou úroveň tím, že vybírá kvalitní odborné porotce a hlídá jejich korektní zadání. To nebývalo bohužel dosud zvykem. Do MAPPY vkládám velké naděje a zatím mě jejich práce jen těší. Také mám velkou radost za projekt Ostrava 360 – jde o zpracovaný manuál toho, jak by ulice, prodejny a provozovny měly vypadat, jakým způsobem a kde pracovat s reklamou. Zmizela řada nevzhledných reklamních nosičů. Je taky důležité zmínit, že Ostrava se k tomu postavila kladně. Podnikatelům nabízí určitou dotaci – finanční spoluúčast na nutných úpravách fasád a podobně. To mi přijde skvělé.

Jak bys vysvětlil někomu úplně nezainteresovanému, proč vizuální identita a logo stojí hodně peněz? Nemusíme chodit daleko – tři vykřičníky v ostravském logu svého času vzbudily obrovskou vlnu nesouhlasné kritiky a komentářů typu „miliony za tři vykřičníky, to jsem mohl udělat taky“.
Ostravské vykřičníky – to je geniální logo, ze kterého se velmi rychle stala značka, funguje napříč republikou a neznám v Česku druhé, které by bylo okamžitě tak jasně identifikovatelné s konkrétním městem. Taky aplikace v nejrůznějších formách je tady vyřešena skvěle. Asi je potřeba říct, že když se dělá logo, pro takto velký subjekt, kterým město Ostrava je, nejde jen o ně samotné. Tím celá práce teprve začíná. Příprava takhle rozsáhlého projektu vyžaduje zapojení celého týmu. Od zadání, prvního setkání s klientem a rešerší až po odevzdání kompletního manuálu ta práce probíhá měsíce. A samozřejmě odevzdává se kompletní návod, jak s vizuálem pracovat – tzv. „grafický manuál“, který obsahuje obrovské množství aplikací a variant využití – laicky řečeno od propisky až po hasičský vůz. Ostravské logo oslavilo loni deset let od svého vzniku a řekl bych, že už jsme se s ním všichni sžili. Samozřejmě, že to, co lidé řeší jako první, je cena. Někdy mě to mrzí. Například v rámci veřejné soutěže na návrh památníku obětem střelby ve Fakultní nemocnici Ostrava. Vybraný návrh je dle mého velmi kvalitní a odpovídá zadání. Lidé ale místo piety a porozumění autorově záměru, že památník má za cíl přesáhnout generace, řeší pouze cenu a ne jeho hodnotu. Když se manuál ostravského loga odevzdával, v GVUO byla velká výstava, kde byl celý grafický manuál kompletně představen a lidé po návštěvě výstavy mnohdy změnili názor – najednou viděli, jak obrovský kus práce se za „třemi vykřičníky“ skrývá.

Má logo pro město i jiný význam, než jen být dobře a rychle rozpoznatelný?
Samozřejmě ano. Má význam i v rámci investičních záměrů a určité prestiže – pro investory ze zahraničí zvyklé na západní svět je důležitá i takhle stránka – když je město i v tomhle ohledu „sexy“, přitáhne další investice a rozvíjí se. Za mě v tomto směru Ostrava ve světové konkurenci určitě obstála. Máme našlápnuto.

Zvažoval jsi někdy, že odejdeš z Moravskoslezského kraje? Jsi tady spokojený? Vím, že jsi nějaký čas v Praze pracoval a vrátil ses – což je taky docela unikum. Nechybí ti tady něco?
Myslím si, že už tady zůstanu. A vlastně po tom toužím. Možná to nebude navždy přímo Ostrava – uvažuju, že se posunu časem do Beskyd. Hory miluju, ale to město chci mít na dosah. Zkušenost života a práce v Praze mě jen utvrdila v tom, že chci zůstat ve svém rodném kraji. Mám rád životní rytmus Ostravy. Mám rád lidi, kteří tady žijí. Mám rád Beskydy. A odejít kvůli penězům? To určitě ne. Větší hodnotu, než mít více práce za lepší peníze je žít v místě, kde jsem šťastný. A přiložit třeba ruku k dílu během jeho proměny v lepší místo k žití.

Sdílejte článek