Na kole do Mexika. Havárie v Alpách a hrůza v letadle

Možná si pamatujete toho vitálního pána jako hospodského beskydské hospůdky Na Staškově. Fungovala v jedné z chalup u dnešní hospody U Zbuja, kousek nad známou hospodou U Veličků v půli cesty na vrchol Lysé hory.

A možná jste tohoto vždy dobře naladěného muže z Havířova potkali někde na horách jako člena Klubu českých turistů.

Slavomír Kácal však ukrývá i velký příběh, který když někde vypráví, tak jeho přátelé pobaveně a někdy i nevěřícně kroutí hlavou. „To je story na knížku,“ říkají mu občas.

Ten velký příběh má podobu anabáze, kdy se s třemi kolegy jako dvacetiletý mladík vydal v srpnu 1968 na bicyklu značky Favorit na letní olympiádu v Mexiku, která se do dějin českého olympijského sportu především úspěchy Věry Čáslavské, její slavnou svatbou s běžcem Josefem Odložilem a odvážným vzdorem proti okupaci Československa armádami Varšavské smlouvy.

O olympionicích však tento příběh není. Je to o mladíkovi z Havířova, který se jednou při čtení novin v roce 1967 rozhodl, že vyrazí s trojicí dalších nadšenců z Československa na dobrodružnou cestu na kole do Mexika.

Za vydělané peníze si koupil džíny, košile a pořádné boty

Pepík a Slavomír nakonec ve švýcarské stavební firmě odpracovali plné tři týdny a vydělali si docela pěkné peníze. „Tak jsme si to vypočítali, abychom do Paříže dojeli včas na letadlo. Olympiáda začínala 12. října a nechali jsme si dostatečnou rezervu na cestu Francií,“ říká Slavomír.

Z vydělaných peněz si Slavomír Kácal koupil nové boty, aby nemusel chodit jen v cyklistických tretrách. Koupil si také kvalitní „západní“ džíny a módní košile z tehdy letících umělých vláken. Navíc měli účastníci mexické olympijské „expedice“ domluveno, že Vítkovice pošlou na každou českou ambasádu balíky s konzervami.

„Ve Vídni jsme na ambasádu nešli, to jsme sotva vyjeli. Ale v Bernu ve Švýcarsku už jsme toho chtěli využít. Když jsme však na českou ambasádu přišli, úředníci nám řekli, že už si ten balík vyzvedli nějací dva lidi. To byli naši kolegové a alespoň jsme věděli, že pokračují do Mexika. Neměli jsme totiž s nimi vůbec žádné spojení a nevěděli jsme, jak reagovali na invazi do Československa,“ říká Slavomír Kácal.

Při cestě do Ženevy zažili peklo, z kola udělal osmičku

Dva dobrodruzi pokračovali v cestě se slušným obnosem, který si vydělali v Curychu. Po Bernu projeli švýcarskými městy Lausanne a Ženeva. Nejdelší trasu v jednom dni ujeli ze Ženevy do francouzského Dijonu. Měřila 170 kilometrů. Při ní zažili peklo.

„To se tak pokazilo počasí. Jeli jsme předhůřím Alp. To byly lijáky a my v nich museli jet. Měli jsme na sobě pláštěnky, ale byli jsme zmrzlí jak sviňa. A já jsem tam měl dokonce v jedněch serpentinách havárku. Bylo mokro, já nevybral zatáčku a napakoval jsem do takové skalky. Naštěstí se mi nic nestalo, ale z kola jsem měl osmičku, měl jsem zdeformovaný ráfek. A dál jsem jel tak, že se mnou kolo cukalo. Bylo to hodně nepříjemné,“ vzpomíná.

Druhá dvojice na letiště Orly nedorazila

Dne 26. září 1968 přijeli oba hutníci do francouzského Ansy la France, které leží asi tři sta kilometrů před Paříží. Na ten datum si na okraji města domluvili sraz se zbývajícími dvěma členy „olympijské“ výpravy, s nimiž se před více než měsícem rozloučili. „My jsme tam s Pepou v termínu byli, ale oni tam nepřijeli,“ říká Slavomír Kácal.

Pepa a Slavomír čekali na zbývající členy výpravy Frantu a Jirku celý jeden den a pak odjeli do Paříže. Tam se po návštěvě ambasády od Pepíka, kterému přišel na ambasádu dopis od manželky, Slavomír dozvěděl, že se mu 20. září narodil syn Radomír.

Z vydělaných peněz si v Paříži koupil parádní sportovní kabelu, do které přepakoval vybavení z postraních brašen kola. Kola jim ochotně uschovali v kempu, že si je při cestě zpátky z Mexika vyzvednou.

„Vzali jsme si s sebou ale stan a zásoby a nechali jsme se přivézt taxíkem na letiště Orly. Tam nás čekal Boeing 707. Nikdy jsem neletěl v letadle a ta zlevněná letenka byla na místa v ocasní části toho letounu. Zbývající členové výpravy však do startu nedorazili,“ vzpomíná dobrodruh z Havířova.

Setkání v New Yorku. Z olympijského výboru se stali kamarádi

Boeing s našimi hrdiny přeletěl po startu z Paříže Atlantik a měl mezipřistání v New Yorku. Tam si všimli, že z jejich letounu vycházejí na plochu letiště muži a ženy, oděni do stejných modrých obleků a že mají československé vlaječky. Hned šli za nimi a zjistili, že to je československý olympijský výbor, který rovněž letí na letní olympiádu do Mexika.

„Tehdy byl jeho předsedou nějaký docent Emanuel Bosák. Dali jsme se s nimi do řeči, že také míříme na olympiádu, a vylíčili jim, jak jsme projeli na kolech Rakousko, Švýcarsko a Francii a co nás na cestě potkalo. No a oni nám řekli, že se nám budou snažit nějak v Mexiku pomoct. Tak jsme spokojeni nasedli opět do boeingu a letadlo po technické prohlídce a dotankování odstartovalo směr Mexico City,“ popisuje cestu Slavomír.

Peklo nad Mexickým zálivem zmítalo boeingem

Letoun se na trase do Mexico City dostal nad Mexický záliv. Právě tam se tvoří pověstné hurikány, které často krutě pustoší severní Ameriku.

„A my jsme se tam dostali do něčeho takového. Byl jsem z toho zděšený. Letuška ohlásila, že další letadla mířící do Mexika byla na cestě z New Yorku odkloněna ke Kanadě a my jsme byli poslední letadlo, které do toho pekla vletělo,“ líčí Slavomír.

Cesta z New Yorku do Mexika trvá čtyři hodiny. Z toho tři hodiny musel Boeing 707 vzdorovat v bouřících mracích a divokých vichrech běsnícím živlům. „Co to s tím letadlem dělalo! Zmítaly s ním šílené turbulence, to letadlo praskalo. Křečovitě jsem se držel, jak to s tím letadlem mávalo. Byl jsem úplně strachy bez sebe, bylo to úplné peklo. Z okna jsem při tom zmítání letounu často viděl, jak se pod námi v té bouři čeří mořská hladina. V letadle byly i děti a ženy, takže se ozýval křik a pláč. No hrůza,“ popisuje Slavomír Kácal.

Když bylo úplně nejhůř, letuška spustila v letadle projekční plátno. „A začali nám promítat francouzskou Angeliku. Asi ať se cestující v tom pekle trochu rozptýlí,“ říká huťař z Žofínky. A dodává, že od této dramatické příhody má fóbii z cestování letadlem.

Hoši, tady v Mexico City se nedá stanovat

Po dramatickém letu nad Mexickým zálivem Boeing 707, na jehož palubě byli členové československého olympijského výboru a naši dva hrdinové z hutě Žofinka, dosedl na přistávací dráhu letiště Mexico City.

„Pro olympijský výbor přijeli na letiště zaměstnanci naší československé ambasády. Tak jsme od nich chtěli poradit, kde třeba najít místo ke stanování. Neměli jsme tam žádný nocleh zajištěný, ale měli jsme stan. Lidi z naší ambasády si ale málem ťukali na čelo: Hoši, tady v Mexico City prostě nejde nikde stanovat. Něco jako kempy tady nikde nejsou, navíc tady všude lozijou všelijací jedovatí hadi a podobné potvory,“ popisuje Slavomír Kácal.

Nakonec jim zaměstnanci československé ambasády řekli, ať zůstanou na letišti, že odvezou členy olympijského výboru a pro dva dobrodruhy se stanem se vrátí.

„A my jsme čekali a čekali. Ale nikdo nepřijel,“ vypráví Slavomír Kácal. „Tak jsme na ambasádu zavolali. Oni se moc omlouvali, že dnes už to nevyjde, že máme přijít na velvyslanectví hned druhý den ráno. A dali nám číslo na nějaký velice levný hotel, který stál na ulici Prezidenta Masaryka a dodnes si pamatuji, že se jmenoval hotel Landi,“ dodává muž, který si ve dvaceti plnil sen navštívit olympiádu v Mexiku.