Kultura
26/03/2023 Petr Broulík

Na útěku s dítětem v mrazivém Rusku. Scarlett Wilková představila svou novou knihu

Během nacistické okupace Smolenska se setkají okouzlující ruská dívka Neonila a český mladík Emil, donucený bojovat za wehrmacht. Když se spolu po válce usadí v Československu, vznáší se nad nimi stigma kolaborace, a tak jim nezbývá než žít opatrný život ve strachu.

Utají svou minulost a dokážou se po tom, co ve válce zažili, dívat na svět i jinak než chladnýma očima? A může strach ospravedlnit krutost spáchanou na jiných?

Takto uvedlo renomované nakladatelství Albatros minulý týden na knižní trh druhou knihu známé ostravské novinářky Scarlett Wilkové nazvanou Ty chladné oči. Autorka loni vydala u stejného vydavatelství velmi úspěšný bestseller Až uvidíš moře, který se odehrával v řecké komunitě.

Novou knihu, v níž válka hraje s lidmi krutou šachovou partii, při níž se pěšáci promíchají a na barvě uniformy tolik nesejde, představila Scarlett Wilková poprvé čtenářům už v „předpremiéře“ na ostravském knižním festivalu. Nyní uspořádal úspěšné novinářce besedu se čtenáři také Dům knihy Knihcentrum v centru Ostravy.

Má hrdinka je hezká, blonďatá, modrooká. A zároveň potvora

„Pokusila jsem se napsat příběh obyčejné holky, která se dostane do různých složitých životních situací, které přinesou dějinné zvraty. To proto, že pracuji pro společnost Paměti národa, kde se setkávám se spoustou takových příběhů. Má hrdinka je hrozně hezká, blonďatá a má modré oči a zároveň je potvora a působí chladně. Proto ten název knihy,“ přiblížila své dílo Scarlett Wilková.

Na otázku, proč se román zpočátku odehrává ve Smolensku, autorka říká, že pro ni není až tak podstatné, kde začíná, jako to, že zemi hrdinky obsadí cizí vojska. „Jak si s tím poradí, jestli se zachová jako hrdina nebo ne. Poté se děj odehrává v Československu, kdy si hrdinové prožijí to samé v podobě sovětské okupace v roce 1968. Chtěla jsem popsat pocity člověka, když se zmítá v dějinných událostech a neumí si s nimi moc poradit,“ řekla Scarlett Wilková.

Hlavní hrdinka pracuje za druhé světové války jako „akušérka“, tedy jako porodní asistentka rodících žen. „O této práci mi vyprávěla jedna stará dáma, která ji dělala ve Smolensku. Když Sovětský svaz budoval zdravotní střediska, chtěl odnaučit ženy, aby rodily doma, ale chodily rodit do nemocnic. A bylo tam trendem vzdělávat mladé dívky v tomto oboru,“ vysvětluje autorka.

Hrdinka utíká s novorozenětem v mrazu před Němci

Hrdinka knihy Neonila prožije v příběhu knihy například těžkou pouť s několikadenním čerstvě narozeným nemluvnětem. Musí s ním v zimě a mrazu cestovat na koňském povozu. Právě pravdivý příběh takové ženy byl předobrazem i pro hlavní hrdinku knihy Ty chladné oči.

„Znám paní, která opravdu byla akušerkou, opravdu cestovala s čerstvě narozeným miminkem přes celé Rusko, protože si myslela, že uteče před Němci a nakonec zjistila, že Němci už jsou přesně tam, kam jede. Nakonec s těmi Němci prchala a skončila v pracovním táboře a pak skočila tady. Jen jsem dala své Neonile trochu jiný směr, vytvořila jsem z ní oproti té skutečné hodné paní trochu mrchu,“ svěřila se Scarlett Wilková.

A vzpomenula například také na pana Jana Gomolu, který donedávna žil v domě seniorů v Ostravě-Zábřehu a bojoval čtyři roky jako německý voják na straně wehrmachtu v Rusku.

Díky práci pro Paměť národa poznala autorka knihy Ty chladné oči spoustu žen, jež zažily věci, které si dnes nedokážeme představit. „Vzpomenu si na ně vždy, když slyším v televizi, jak se řeší, že nejsou třeba sirupy pro děti a že nemáme občas všechno, na co jsme zvyklí. Tím samozřejmě nechci říci, že by člověk měl snad cestovat na saních smrti s polomrtvým miminem, ale někdy je škoda, že se na staré lidi a jejich příběhy trochu zapomíná,“ řekla Scarlett Wilková svým čtenářům v Domě knihy.

Když děda nadával u zpráv, babička ho okřikovala

Román zavádí čtenáře přes sovětskou okupaci v roce 1968 až do dob normalizace. Autorka přiznává, že vyrůstala v rodině, která trochu vystihuje i hrdinku Neonilu. „Naši se do ničeho moc nepletli, mlčeli. Pamatuji si, když jsem byla malá, jak děda vždycky nadával u zpráv, a babička ho kárala, aby tak přede mnou nemluvil, nebo že to někde řeknu. To je totiž pro velkou část naší starší společnosti typický rys, že jsme žili v nějakých dvou světech,“ řekla spisovatelka.

Dodává, že si myslí, že všichni lidé, kteří zažili nesvobodu a válku, žili často ve strachu a rozhodovali se jinak, než se rozhodujeme dnes my. „Když žena přežila útěk s miminkem před vojáky, tak si celý život už zakládala na tom, že se má dobře. Její životní program byl, aby už nikdy neměla hlad, aby už nikdy nemusela utíkat,“ říká spisovatelka. „Sama jsem nikdy před ničím nemusela utíkat, a tak když mi takové příběhy lidé vyprávějí, je to pro mne opravdu fascinující.“

A vzpomněla i na dobu, kdy v osmnácti letech začínala jako mladá novinářka v podnikovém časopise v tehdejší Nové huti Klementa Gottwalda. „A přestože byl už rok 1988 a leckde se to lámalo, tak tam to jelo pořád. Svazáci a nositelé rudých knih tam byli pořád dost pevní v kramflecích,“ vzpomínala.

Třetí kniha bude „vztahovka“ ze současnosti

V knize hrají velkou roli známá místa Moravskoslezského kraje, například Beskydy, třeba vrch Radhošť. „Hrdiny jsem tam usadila, protože ta místa dobře znám a pobývám tam. Bydlím totiž v poslední době více v Beskydech než v Ostravě,“ řekla Scarlett Wilková.

Foto: Petr Broulík

Pro Paměť národa zpracovala už řadu příběhů lidí z Moravskoslezského kraje. „Tito lidé ale často nepřijdou sami, přijdou jejich děti nebo rodiny a řeknou, že mají třeba babičku nebo dědu, kteří zažili v historii nějaký pozoruhodný příběh. A oni sami pak často vysvětlí těm lidem, že už se nemusejí bát o tom mluvit a někdy jsou třeba i s nimi při tom natáčení. Je však spousta lidí, o kterých víme, že jsou zajímaví, ale nikdy je nepřemluvíme, aby nám svůj příběh řekli. Netočíme ale jen osudy lidí z války, zajímají nás lidé, kteří třeba prožili padesátá léta nebo rok 1968. Máme široký záběr,“ upozorňuje autorka.

Novinářka a spisovatelka Scarlett Wilková nakonec prozradila, že v současnosti pracuje na třetí knize, která by měla být vztahovým příběhem ze současnosti. „Zkouším, jestli to budu umět. Je to taková rádoby zábavná věc, takže doufám, že bude připadat zábavná i někomu jinému než mně,“ směje se Scarlett Wilková.

Je autorkou knihy Málokdo ví o Haně Zagorové

Scarlett Wilková je novinářka, která se psaní se věnuje od chvíle, kdy po maturitě nastoupila do redakce podnikového časopisu v Ostravě.

Poté pracovala pro různá média, téměř deset let se věnovala kauzám v justici a kriminalitě v severomoravském regionu, posledních dvacet let píše především pro Magazín DNES, kde se zaměřuje na rozhovory a témata týkající se společenských trendů. Je autorkou knihy Málokdo ví o zpěvačce Haně Zagorové a pracuje také na neziskových projektech týkajících se problematiky života lidí v seniorském věku.

Spolupracuje se společností Post Bellum provozující databázi Paměť národa. Pro ni zaznamenala vzpomínky řeckých pamětníků, které inspirovaly její románový debut Až uvidíš moře. Ve své knize Ty chladné oči se dotýká tématu kolaborace s nacistickým režimem během druhé světové války.

Sdílejte článek