Kultura
30/01/2021 Petr Broulík

Neobyčejné životy lidí z Beskyd a Jeseníků. Petr Anderle desítky let sbírá jejich příběhy

​O jesenických čarodějnicích, upírech a magii, dětství Joy Adamsonové, ztrátě panictví Franze Kafky ve Zlatých Horách, podnikatelích a továrnících v Sudetech, fotografu Jindřichu Štreitovi, historii židovské komunity v kraji, o zapomenutých památkách, které pláčou.

To je jen zlomek témat, o nichž napsal a vydal knihy ve svém vydavatelství Moravská expedice sedmasedmdesátiletý historik, písmák a nadšenec Petr Anderle. Za jednatřicet let vydal už úctyhodných, v drtivé většině beznadějně vyprodaných, 91 titulů.

Když se před dvanácti lety přestěhoval z Bruntálu na beskydskou Čeladnou, začal vydávat publikace také o Beskydech – například Cestami lesními od Lysé až po Radhošť, Osady a samoty Zadních hor v historii a v obrazech, O lidech v Beskydech I, II, III.

S Petrem Anderlem jsme si povídali o zákoutích a historii Beskyd i Jeseníků, o něm, o odsunu původního německého obyvatelstva z pohraničí. A vyslechli jsme některé ze spousty někdy až neuvěřitelných příběhů lidí, které při svém pábení v našem kraji vyslechl a poznal.

Máte za sebou vydání a napsání řady publikací o někdy hodně zapomenuté či neznámé historii Jeseníků, Beskyd a dalších koutů kraje. Nyní jste však připravil do tisku velkou knihu o znamenitých lékařích v českých zemích. Jak jste se k tématu dostal?
Už od roku 2009 publikuji fejetony a úvahy na různá literární či politická témata na webu Neviditelný pes. Už jich tam mám na devět stovek. Někdy před třemi lety jsem se dostal k životopisu irského lékaře Williama Mac-Nevena O´Kelly ab Agrim, který působil v osmnáctém století v Praze a byl mimo jiné i soudním lékařem Marie Terezie. A zjistil jsem, že česká veřejnost toho moc neví o lékařích, kteří v našich zemích vynikli a zasloužili se o rozvoj medicíny, ať už byli jakéhokoliv původu. Mnoho lékařů u nás bylo totiž původu německého či jiného, ale v minulých staletích se to u nás tak nebralo. Člověk byl buď schopný, nebo neschopný. Začal jsem zpracovávat jejich osudy, až vzniklo v období dvou let sto dvacet jedna příběhů. A když teď přišla koronavirová krize, která tak velmi zatížila sestry a lékaře, tak jsem si říkal, že by mohla vyjít kniha příběhů, která by popisovala osudy znamenitých lékařů, proslulých, často však pozapomenutých, kteří působili v českých zemích.

Petr Anderle

Celý náklad prý chcete lékařům a sestrám rozdat zdarma ve všelijakých zdravotních zařízeních či lékařských fakultách.
Ano. Však také jsme uspořádali sbírku na tisk knih, díky které to lze takto uskutečnit. Přispěli hodně naši čtenáři, přátelé, obce Čeladná a Úsilné. Kniha bude poděkováním nejen těm slavným lékařům v naší historii, ale také těm současným, kteří bojují s pandemií Covid-19. A často mnohem více, než je nutné a než jejich práce vyžaduje.

Lidé už si přitom v minulých letech trochu zvykli, že doktorům se často za jejich někdy neuvěřitelnou práci moc neděkuje. Lidé to vyřeší většinou nějakou bonboniérou…
Bohužel. Přitom většina lékařů, o kterých jsem psal, byla příznivci mecenášství a filantropie. Buď léčili zadarmo, odtud i terminus technicus „lékař lidumil“, anebo při různých příležitostech věnovali vysoké částky na vzdělávání a výuku mediků, či na podporu sociálně slabších a potřebných. Bylo to pro ně v minulých dobách jaksi samozřejmé.

Můžete říci nějaký příklad?
Knihu začínám například příběhem českého lékaře Oldřicha Hlaváče, který ve svém posledním dopise před popravou z berlínské věznice nabádá svou ženu Ludmilu, ať vychovává jejich děti k altruismu, tedy k finanční a jiné pomoci potřebným. Představte si, že ten člověk, který byl znám v lékařských kruzích jako Alarich, má pár hodin před smrtí a klade důraz hlavně na to, aby jeho žena děti vychovávala k mecenášství. To svědčí o velké ušlechtilosti toho člověka.

Proč ho nacisté popravili?
Byl členem odbojové organizace Obrana národa, spoustu členů této odbojové organizace nacisté popravili v podstatě pro výstrahu a na delší čas tím prakticky ochromili domácí odboj. Oldřicha Hlaváče popravili 18. prosince roku 1942 v berlínské věznici. Své ženě napsal: „Byl-li můj život torzem, nesmí být tvůj ani dětí. Nepropadej materialismu, ale dbej, aby naše děti věřily, že život je vývoj dobra. Služba lidem je pravým smyslem života.“ V těch slovech je úžasná morální síla. Nechce se zbláznit z toho, že bude za pár hodin popraven a pořád věří v lidskost.

Který příběh vás hodně „chytil“?
Všechny jsou úžasné. Ale například tento: Na německé lékařské fakultě Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze působil na začátku 20. století lékař Oskar Fischer, který se narodil ve Slaném, a ten si všiml, že starší lidé v určitém věku mají jisté potíže, které tehdy ještě neuměl pojmenovat. Tyto lidi sledoval a dělal si o jejich tehdy neznámé nemoci záznamy. Popsal snad sto případů, které dnes spadají do diagnózy Alzheimerovy nemoci, a věděl, že jde o nemoc, která do jisté míry souvisí se stářím. V té době v německém Mnichově na klinice pracoval lékař, který popsal pouze jeden případ osoby s těmito příznaky. Jmenoval se doktor Alois Alzheimer. A jeho velmi ambiciózní šéf kliniky Emil Kraepelin, který přednášel i na mnichovské univerzitě, začal nabádat své studenty, aby se v budoucnu věnovali výzkumu nemoci, kterou zjistil tento lékař. A začal ji podle něho nazývat Alzheimerovou nemocí. Tak se tento název dostal později do lékařské povědomosti.

Přitom se vlastně mohla jmenovat Fischerova choroba….
Ano. Doktor Alois Alzheimer měl při veškeré úctě k němu jeden případ, zatímco náš pražský lékař a vynikající psychiatr Oskar Fischer popsal symptomy této nemoci asi u stovky případů a poněkud precizněji. Jenomže to byl příliš skromný člověk a pražská lékařská fakulta, na které také přednášel, tehdy nebyla v Rakousku-Uhersku v situaci, kdy by se mohla v Evropě honosit. Navíc tento lékař, protože byl židovského původu, skončil za okupace v koncentráku. A zapomnělo se na něj.

Vaše příběhy popisují jen doktory, kteří posunuli medicínu dopředu?
Vybíral jsem ze stovek osudů a dával jsem přednost těm, kteří se výrazně zasloužili o rozvoj lékařské vědy. Ale také těm, kteří by nám mohli být příkladem, ač nic neobjevili. Proto jsem nevynechal ani příběh místního beskydského obvodního lékaře Vladimíra Vašíčka, který jako klasický praktik působil v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století na horách a na území od Starých Hamer až po Frýdek-Místek. Je to dodnes legenda, měl velmi rád hory a dělal vlastně všechno. Rodil děti, předepisoval brýle a léky, ale hlavně chodil po beskydských vesnicích. Jeho syn mi vyprávěl, že tatínek ho vždy v sobotu a v neděli bral do hor a přitom měl vždy nabitý ruksak. Tipoval, že je to jídlo. Jenže doktor Vašíček dával do ruksaku léky, které roznášel o víkendu horalům, protože věděl, že špatně chodí.

Beskydský lékař lidumil?
Tak nějak. U doktora Vladimíra Vašíčka se traduje, že když v Makově, který už dnes leží na slovenské straně hranic, nastoupil nový obvodní lékař z bratislavské fakulty, tak si nejprve nechal od místních lidí vysvětlit, která cesta vede do hor a která do údolí a které do sousedních obcí. A když s místními horaly chodil po Makově, uviděl lesní cestičku a zeptal se, kam tato cestička vede. A horalé mu prý řekli: „No, to když je nejhůře, tak tudy jdeme k doktoru Vašíčkovi na druhé straně hranice.“ Takovou měl doktor Vladimír Vašíček pověst.

Vy sám dnes nyní žijete v Beskydech, ač jste dlouho žil v Bruntále a vaše publikace často doslova objevovaly neznámou historii Jeseníků a Bruntálska. Jak jsou ty dvě oblasti Moravskoslezského kraje odlišné?
Je to rozdíl. Beskydy jsou plné lidí, kteří tady žili odjakživa. Hřbitovy jsou plné lidí, kteří se tady narodili a umřeli a nikdy neztratili domov, nikdy nebyli „vyměněni“. Kdežto Bruntálsko je oblast, kde se uskutečnila obrovská výměna obyvatelstva.

Byla to opravdu výměna?
Nebyla. Bylo to vyhnání původního německého obyvatelstva. Naprosto sprosté vyhnání. Za tím si stojím a vždy budu stát.

Čím jsou pro Vás Bruntálsko a vůbec Jeseníky?
Bruntálsko je pohraniční okres, který má hodně společného se Sudetami, jejichž historii jsem se hodně věnoval. A Jeseníky jsou hodně zvláštní. Můžete tam jít i několik kilometrů a nepotkáte živáčka, natož chaloupku. Kdežto v Beskydech, ať jdete kamkoliv, vždy toho živáčka nebo chaloupku potkáte. Navíc potkáte často nápis „soukromá cesta“, „soukromý majetek“ nebo „soukromý pozemek“. I když ti majitelé nemají špatné úmysly, jen si chrání to svoje. Beskydy jsou předimenzované. Kdežto v Jeseníkách díky tomu, že jsme původní majitele vyhnali a některé obce v pohraničí se tak velmi zmenšily či dokonce zanikly, je možná až velký klid. Svého času mi dokonce jeden lesník z Jeseníků říkal: „Víš, my jsme měli těch Němců vyhnat ještě více.“

Proč?
To jsem se ho také zeptal, protože mne to od něho překvapilo. On to ale neřekl z nějaké nenávisti k Němcům. Odpověděl mi: „Víš, jak je tady ta krajina krásná, když tu není rušena žádnými obcemi?" Bral to z toho pohledu, že lidé v lesích dělají nepořádek, porušují pořád nějaké lesnické a přírodní zákony. A kdyby v horské krajině nebyli lidé, tak lesníci žijí pokojně v symbióze se svými lesy a neměli by žádné zbytečné problémy. Ale i ty Jeseníky a pohraničí měly v době, kdy tam žilo ještě mnohem více lidí, svou krásnou historii, a podobní lidé žili nejen v Jeseníkách, ale i na Šumavě nebo v Krušných horách v souladu s přírodou. Byli to ale lidé, kterým nikdo nic zadarmo nedal, a museli se uživit sami. To nám už dnes na řadě míst na Jesenicku bohužel schází. V Beskydech, kde lidé žijí po generace, to mnozí lidé ještě umí, protože je to v nich jaksi geneticky dané. Jejich předkové to uměli a dnešní obyvatelé Beskyd by to uměli také. V Praze už by to asi tak nefungovalo.

Ono to trochu platí i o pohraničí. Někteří lidé třeba právě na Bruntálsku, kteří osídlili příhraniční obce po německém obyvatelstvu, mají dodnes problém se vztahem k těm místům, ač už tam žijí vlastně třičtvrtě století. Necítí se tam doma, ještě před pár lety tam docela panoval alkoholismus, dodnes je tam i spousta nezaměstnaných…
Jsou to totiž stále trochu přistěhovalci. Nejsou to lidé, jejichž předkové by tam prožili s místní přírodou a oním místem po staletí dobré i zlé. Původní obyvatele z tohoto území jsme vyhnali. Už léta jezdím jako čestný host do Německa na sudetoněmecké dny, se spoustou lidí se tam znám, a znám i dobře problematiku pohraničí. Vím dobře, že někteří Němci se před okupací a při ní vůči Čechům vymezovali, ale nejsem také v zajetí těch komunistických blábolů, že všichni Němci museli být na nacismus potrestáni a že Němci po roce 1989 chtějí nazpět jen svá obydlí u nás.

Toho se alespoň zpočátku lidé v pohraničí hodně báli…
Jednou jsem se potkal v Augsburgu s jedním bývalým obyvatelem Nového Jičína, který musel jako osmnáctiletý s rodiči do odsunu. Ptal jsem se ho, jak žije. A on pokrčil rameny: „No jak žiju. Mám dům, mám auto, moje paní má auto, dcera učí ve Stockholmu, syn pracuje na klinice v New Yorku a druhý syn zůstal doma a převzal po mně hospodářství. Takže se máme jakž takž dobře.“ A já jsem mu na to s jistou nadsázkou řekl: „Kdybychom vás v pětačtyřicátém roce nevyhnali, tak tohle nemáte.“ Protože kdyby ten muž zůstal po válce tady, tak jeho dcera by se nikdy nestala učitelkou ve Stockholmu a jeho syn by nebyl zavedeným lékařem ve Spojených státech. A dřeli by bídu s nouzí. Pro řadu odsunutých Němců bylo vyhnání po válce vlastně osvobození. Alespoň ekonomické. Navíc tito lidé, kteří přišli z českého pohraničí, byli velkou pomocí pro Bavorsko, kde dnes žije početný kmen sudetských Němců. V podstatě jsme tam odsunem dodali tisíce rolníků, sklářů, tkalců a škálu kvalitních lidí a odborníků. Dnes je Bavorsko nejbohatší zemí Německa a to především díky lidem, které jsme tam vyhnali.

Němci tu žili v pohraničí opravdu staletí a některé enklávy a města byla doslova německá. Odtud pramení už od období Rakouska ty dlouhodobé obavy Čechů?
Někdy to nebyly obavy jen běžných českých obyvatel. V roce 1918, kdy vzniklo Československo, se ptali Tomáše Garrigue Masaryka, co bude dělat s početnou etnickou skupinou sudetských Němců. A Masaryk se tehdy zeptal: „S Němci? S těmi kolonisty?“ Jeho historické vzdělání nebylo v té době tak široké a rozsáhlé a navíc - i prezident se může, jak známo, mýlit.

Co tedy „naši“ Němci byli?
Tito „kolonisté“ už žili na našem území možná osm devět staletí. Osídlovali hojně Krkonoše, Jesenicko, ale v podstatě všechna pohraniční pohoří, už od vlády posledních Přemyslovců ve 13. století, konkrétně za panování Přemysla Otakara. Jejich rodokmeny byly často daleko podrobnější, než měly leckteré šlechtické rody v Čechách, a na našem území žily některé germánské kmeny dříve, než přišly slovanské. Němci se prostě stali už dávno součástí našich zemí. Masaryk na to nakonec přišel, a deset let poté, když v roce 1928 vystoupil k desátému výročí vzniku Československa v Českém rozhlase, se k té debatě vrátil. A řekl, že jeho označení Němců za kolonisty nebylo přesné. „Jsou zrovna tak rovnocennými občany našeho státu jako ostatní.“ To už ale bylo pozdě. Sudetští Němci už začali hlasitě volat po samostatnosti a v Německu se dral k moci Hitler. Své tehdy udělala i světová hospodářská krize a nezaměstnanost, která je vždy v pohraničí vyšší než ve vnitrozemí.

Jací jsou dnes potomci sudetských Němců?
Devětadevadesát procent jsou dneska naši přátelé, nepřejí nám nic zlého, necítí k nám nenávist, dokázali překonat to, co cítili jejich předkové, kteří tu museli po roce 1945 zanechat spoustu mrtvých, přátel či příbuzných. Ale čas pomáhá zapomenout a hojit rány.

Jak u nich dnes rezonuje revize Benešových dekretů?
Kdyby dnes byly zrušeny Benešovy dekrety, tak by se vůbec nic nestalo. Staly se strašákem v rukou naprosto nevzdělaných politických piškuntálků. Jsou přitom vyhaslé a dějiny nelze vrátit zpátky. Sudetští Němci už před několika lety ze svých stanov vyjmuli pasáž o požadavku navrácení majetků. Navíc jsme podstatnou část jejich fabrik a domů zbourali, takže by je vracet ani nešlo. Právnicky by to byl nonsens. Chtějí jenom, abychom uznali, že jsou součástí naší kultury.

Jak se to projevuje?
Na sudetoněmeckých dnech vidíte stovky stánků, kde například prodávají tu karlovarské lázeňské oplatky, tu becherovku. Účastníci jsou oblečeni v krojích, které původem patří k nám a tančí tance z Karlovarska a jiných našich oblastí, nebo rozdávají fotografie a staré pohlednice obcí a míst z naší země, které my ani nemáme. To si pak uvědomíte, že oni tou součástí velké československé historie prostě jsou. Dnes už naštěstí na sudetoněmecké dny jezdí mnoho našich podnikatelů, lidi od nás tam vozí cestovní kanceláře. Protože je to spíše byznys než politika. Ale stále u nás existují lidé, kteří se mohou zbláznit, když na tyto sudetoněmecké dny přijede ministr kultury Daniel Herman a osloví účastníky slovy: „Milí krajané.“ Přitom oni jsou krajané.

Proč jste změnil působiště?
Nebyl k tomu žádný jiný důvod, než osobní a citový. Moje žena, která pracovala v lázních Karlova Studánka, dostala v roce 2008 nabídku, která se takzvaně neodmítá. A to v Beskydském rehabilitačním centru v Čeladné. A tak jsem tady.

Byl to těžký krok?
Docela dost. Vytrhl jsem se z míst, která jsem dobře znal. Ale na druhou stranu jsem začal poznávat jiný kraj a řadu věcí, třeba publikační činnost Moravské expedice, jsem organizoval na Bruntálsku a Opavsku dál a některé aktivity jsem časem přestěhoval sem. A začalo to vlastně tím, že už v roce 2009 mi ředitel Beskydského rehabilitačního centra nabídl, ať pro klienty tohoto zařízení udělám vlastivědnou přednášku o historii. Mým oblíbeným tématem totiž je, že česká historie je zaplevelená různými mýty a nepravdami. A už je to desátý rok, co jednou měsíčně tyto přednášky dělám. A někteří lidé tam už i deset let pravidelně chodí. V posledních dvou letech dělám přednášky právě o lékařích. Ostatně rehabilitační centrum je pokračovatelem lázní Skalka, které založil na počátku minulého století tehdejší starosta dnes ostravských Mariánských Hor, tehdy ještě samostatné Čertovy Lhotky, a vynikající lékař Jan May.

Jan May (zcela vpravo) se ženou, dětmi a přáteli v lázních Skalka.

Další lékař lidumil?
Doslova. Ostatně se tak i jmenuje první kniha, kterou jsem po příchodu do Čeladné napsal a v roce 2009 vydal. Byl to úžasný člověk. Pocházel z Turnova, z rodiny, která se zabývala výrobou a prodejem drahokamů. V době boomu Ostravy pracoval jako lékař v Přívoze a poté v revírní bratrské pojišťovně v dolu Ignác, který stál na území pozdějších Mariánských Hor. Podporoval školy, jeho zásluhou vznikl v Mariánských Horách kostel Panny Marie Královny, který je třetí největší v republice. A když byl ve Vídni na aukci obrazů, uviděl tam obraz Archanděla Michaela od Luďka Marolda, okamžitě ho za deset tisíc zlatých koupil a věnoval ho kostelu. Visí tam dodnes na jednom z bočních oltářů.

Jak doktor May přišel na nápad vybudovat lázně v Beskydech?
Věděl, že jednou z metod léčení potíží lidí je přírodní léčba a hlavně čistý vzduch. Jako lékař viděl, jak horníci v šachtách trpí zanesením plic a dalšími chorobami a jaký vzduch z továren lidé na Ostravsku dýchají. A tak se rozhlížel, kde by čistý vzduch našel a našel ho tady. Místo pro léčebný ústav našel v jednom statku na konci Čeladné a v nedalekých Podolánkách nalezl velké rašeliniště. A tak tu založil v roce 1902 Lázně Skalka ve Velkých Kunčicích.

Snad v Čeladné, ne?
No, tehdy se ty lázně nazývaly Lázně Skalka ve Velkých Kunčicích. Do roku 1924 se totiž sousední obec, nynější Kunčice pod Ondřejníkem, jmenovala Velké Kunčice pod Radhoštěm. A když se v roce 1888 stavěla železniční dráha z Ostravy do Valašského Meziříčí, tak radní Čeladné, přes kterou trať vedla a kde řadu let vlak běžně zastavuje, neměli moc chuti postavit k naplánované železniční zastávce v obci potřebnou cestu. A tak vlak v Čeladné nestavěl, ale až ve Velkých Kunčicích. A protože lázeňští hosté, kteří sem mířili, potřebovali informaci, kde mají vystoupit, měly tehdy lázně Skalka v názvu i jméno obce, kde bylo nádraží. Ale lidé si to vysvětlovali všelijak, dokonce se říkalo, že starosta Čeladné ten pozemky pro lázně Skalka se starostou Velkých Kunčic propil či prohrál v kartách. Což je nesmysl, protože žádný starosta nikdy neměl v majetku obecní pozemky.

Plavení dříví v polesí Salajka, rok 1931

Stal se doktor May v důchodu ředitelem lázní?
Nestal. V roce 1909 mu totiž zemřel nejmladší syn Ondrášek na spálu. Zajímavé je, že si ten chlapec smrt i rok předtím předpověděl, když prý doktoru Mayovi řekl: „Tatínku, až mi bude deset, tak umřu.“ Oba rodiče to těžce nesli, manželka Božena Mayová, která byla doktoru Mayovi velkou oporou, se vrátila do Prahy, kde byl její tatínek známý pražský továrník. A doktor Jan May ji ještě v roce 1909 následoval. V Praze koupil dům, který zůstal vždy v majetku rodiny i přes vládu komunistického režimu a kde si otevřel ordinaci. A ve které léčil lidi zdarma.

Kdy a jak „doktor lidumil“ zemřel?
Bylo to v roce 1931 a jeho smrt byla tragicky předčasná. Doktor May měl v Praze na Vinohradech jednoho klienta, který měl těžkou tuberkulózu. A osudného dne za ním přišla zoufalá maminka tohoto muže, že se synovi udělalo hůře, jestli by pan doktor k němu nemohl. Doktor May sebral svou kabelu a od své ordinace, kterou měl v Mikulandské ulici kousek od Národní třídy, šel nahoru na Vinohrady. Tam pacienta doma uklidnil, dal mu nějaké utišující léky, a vracel se domů popět pěšky. Což je docela kus. A když už byl asi pět kroků před svou ordinací v prvním patře domu, pocítil tehdy jednašedesátiletý muž slabost u srdce. Měl totiž anginu pectoris a záchvaty této nemoci se řeší tím, že se dává tabletka nitroglycerinu pod jazyk. Ty tabletky byly v ordinaci. Jenomže pan doktor May už do té ordinace těch pár kroků nedošel. Umřel na chodbě svého domu. Doktor May ještě viděl v roce 1931 svého vnuka, který se v tom roce narodil, ten už ale také zemřel. Ale manželka toho vnuka, paní Jiřina Mayová, sem do lázní, které založil její dědeček jejího muže, každý rok jezdí.

Začal jste psát knihy o historii Beskyd, také o takzvaných Zadních horách, mezi ně patří třeba Gruň či Bílý Kříž až ke slovenským hranicím. Popsal jste beskydské osady, obydlí a samoty, horaly, lesní cesty. Jak vypadaly kdysi Beskydy a jací lidé v Beskydech žili a žijí?
Takzvané Zadní hory od Lysé hory na východ, to byl kdysi neprostupný prales. Na tato místa přicházeli lidé a probíhala tam v třináctém, čtrnáctém a patnáctém století takzvaná valašská či pasekářská kolonizace. Nepřicházeli sem ale praví Valaši, ovšem lidé, kteří měli znalosti valašského chovu ovcí a způsobu života vůbec. Posléze sem pak putovali po generace a několik století po hřebenech Karpat. Vždycky se někde zastavili, smísili se s místním obyvatelstvem a třeba jejich potomci pak šli zase o kus dál. Až došli do Beskyd. A přinesli sem chov ovcí, jejich tradiční zvyky jako tance, způsob výroby ovčích sýrů a brynzy. A hlavně systém salašnictví. Už to ale dávno nebyli ti skuteční Valaši, jen sem přinesli valašskou kulturu. Jen jim tak říkáme. Ti ten prales beskydských hor klučili, postavili chaty a chalupy.

Pohled ze Smrku

Co si pamatují dnešní starousedlíci v Beskydech?
Vyslechli jsme od nich stovky až neuvěřitelných příběhů. A diametrálně se jejich povídání liší od vyprávění lidí, kteří žili kdysi v Jeseníkách, s kterými jsem se setkal. Pro ně život v horách skončil v roce 1945, protože museli odejít. Kdežto obyvatelé Beskyd tady žili odjakživa. Po staletí. A někdy velice bídně. Často neměli ani chlév a měli v místnosti v chalupě krávu nebo prase a to je živilo. Jejich příběhy vyšly nakonec na celou výpravnou a obsáhlou trilogii o lidech v Beskydech.

Který příběh vás osobně hodně vzal za srdce?
Je jich spousta, ale alespoň jeden za všechny. Je neuvěřitelný. V roce 1915 v dnešní obci Bílá povolali na bojiště první světové války mladého muže, který do té doby živil svou rodinu s pěti dětmi. Manželka s nimi zůstala sama, doma měli krávu, takže nějak je uživila. Už po třech měsících dostala ta žena z c. k. polní pošty zprávu, že její muž padl za rakouské mocnářství při nějaké šarvátce někde u Sarajeva, které se zúčastnilo asi pět rakouských vojáků, a žádný z nich nepřežil. A že jejího muže tam někde pochovali. Ta žena byla věřící katolička a nedovedla si představit, že by její manžel měl navždy odpočívat někde daleko v pohanské zemi.

Co udělala?
Představte si, že ta žena si půjčila žebřiňák a koně a vydala se přes celou Evropu do Sarajeva. Přitom tam v životě nebyla a neuměla žádnou cizí řeč. Jak se po cestě živila a jak se dorozumívala, to ví jen Bůh. Později o tom ostatně nikomu ani nevyprávěla. A ta žena dorazila do Sarajeva, našla lidi, kteří si tu šarvátku pamatovali, a ona je přinutila, aby na místě hrobů kopali. Mrtvolu jejího muže už našli samozřejmě v částečném rozkladu, ale žena svého muže identifikovala podle zubů. A tak jeho ostatky zabalila do nějakých plachet, naložila ho na ten žebřiňák a odvezla ho zase přes hory a doly domů a na hřbitůvku v Bílé ho slavnostně pochovali v rodinném hrobě. Je to příběh úžasné síly a přesvědčení, že otec těch dětí musí být pochován tady. Je neuvěřitelné, že člověk něco takového dokáže.

Tak ještě nějaký…
Vyprávěl mi jeden přítel z Gruně, jehož rodina tam měla obchod, že jejich babička nikdy v životě, opravdu nikdy v životě nesestoupila do města. Nikam. Byla prý strašně maličká, měřila tak sto padesát centimetrů a pracovala také v tom obchodě. A když už byla hodně stará, tak se v roce 1946 dozvěděla, že do Frýdku-Místku přijede prezident Edvard Beneš. Měl se zastavit jen tak na hodinu, pozdravit se s místními lidmi, a pak zase jet dál. Ta babička ani nevěděla, kde je Frýdek-Místek nebo nějaká Ostrava. Ale v ten den o půl čtvrté ráno vstala, sebrala se a pěšky vyrazila do Frýdku-Místku. A doma se objevila až večer. A když se jí ptali, babičko, kde jste celý den byla, odpověděla, že do Frýdku přijel prezident Beneš. Nikdy jsem žádného prezidenta neviděla, tak jsem si ho šla prohlédnout, opověděla jim babička z Gruně.

A tak ta dobrá žena konečně viděla na stará kolena „svého“ prezidenta…
Právě, že ne. Když se jí po návratu domů zeptali, jaký prezident byl, tak babička řekla, že právě kvůli své malé výšce přes tu spoustu lidí, kteří se kolem ní nahrnuli, Edvarda Beneše vůbec neviděla. Jediné, co si z tehdejší velké cesty prezidenta Beneše po řadě města míst na Moravě odnesla, byla knížka o Edvardu Benešovi, kterou při jeho cestě prodávali. Tu knížku potomci dodnes opatrují. Úžasný příběh.

Lidé Beskyd

Co kromě knihy o lékařích chystáte ještě?
Vydal jsem hezkou drobnou knížečku o Čeladné.

O beskydském „Beverly Hills“? Obci vyznavačů golfu a boháčů, pro které se postavilo celé nové náměstí?
Ono to není tak, jak si myslíte. Čeladná byla odjakživa letoviskem příznivců krásné přírody. Kdysi se říkalo, že je to klasická farní ves. Dnes je to obec, v níž jsou domy a různá zařízení, v nichž pobývají nebo žijí také bohatší lidé. Mnohé mladé rodiny si pořídily byty s hypotékou nebo na půjčku. To je pravda. Ale většina zde bydlících a žijících lidí pracuje, občansky, žije a tvoří neuvěřitelně srdečnou komunitu. To se snažím popsat. Navíc skutečné Beverly Hills v Kalifornii byla obec, která zakazovala přistěhování Židů a stala se zvláštní tím, že se tam stěhovalo hodně herců. Tady není žádný. Takže to srovnání trochu pokulhává. Vymysleli ho málo vzdělaní a reálií neznalí lidé. Ale k pomluvám a k zakrytí vlastní neschopnosti to stačí. Je pravda, že si tu pořizují bydlení movitější občané, ale to tady platilo už za první republiky. Dnes mají sousední Kunčice pod Ondřejníkem asi osmnáct set chatařů, Čeladná jich má na dvanáct set. Jsou to lidé, kteří se kvůli špatnému ovzduší v Ostravě rozhodli, že alespoň o víkendech budou na čistém vzduchu a tak si tu koupili pozemky a postavili si chaty. Dnes už jsou tu čtvrté i páté generace těch lidí. A někteří si tu koupili i byty. Ale proto, že v Čeladné se prostě bydlí dobře. V posledních dvaceti letech se tu staví a rekonstruuje. Byty a také školní, kulturní a sportovní zařízení. Je tu velmi slušné sociální a kulturní zázemí a obec se neuvěřitelně stará.

Je to dobře? V Jeseníkách tolik chatařů jako v Beskydech není…
Není. Protože tam ale ani není taková infrastruktura jako v Beskydech. Chataři v Jeseníkách by měli všude daleko, kdežto tady jste za půlhodiny autem v Ostravě. Navíc Ostrava byla hodně bohatá, takže se z ní do Beskyd v podstatě přelíval i kapitál. Začalo to na rozhraní devatenáctého a dvacátého století, kdy si tu bohatí ostravští podnikatelé začali stavět vily, které tu dodnes jsou. Ti lidé do Beskyd ale přinesli i rozvoj, protože to byli lidé slušní, byli to filantropové a mecenáši. Jejich bohatství vznikalo prací, nikoli korupcí a podvody. Ale takoví lidé tu i žili. Podporoval je a ctil například legendární starosta sousedních Kunčic pod Ondřejníkem Antonín Pustka. To byl taky úžasný člověk.

V jakém smyslu?
Starostoval až někdy do roku 1938 a celý život si mimo jiné k sobě zval starší lidi, kteří měli okolo osmdesáti devadesáti let, a ptal se jich, jak v horách žili. A vše si zapisoval. A poté, když podle vývoje v Evropě cítil, že se blíží doba druhé světové války, tak vydal vlastním nákladem knížku Paměti obce Kunčice pod Ondřejníkem a v ní popisuje příhody těch dávných předků, jak dokázali v podstatně horších dobách přežít. On sám říkal, že k přežití je zapotřebí, aby měl člověk doma ve sklepě sud zelí a v chlívku alespoň kozu. Tou knížkou chtěl dát lidem na horách naději před blížící se těžkou dobou, která ostatně za okupace přišla. Já jsem tu knížku vydal znovu a připsal jsem do ní kapitoly o nedávné historii a současnosti této obce. A knihu jsem nazval Dopis pantátovi Pustkovi. Jestli si ji tam nahoře přečetl, myslím, že musí mít ze své rodné obce radost.

Vy jste se jako šéf vydavatelství Moravská expedice dostal k řadě témat, které byly v době minulého režimu zapomenuté nebo tajené. Jedna z vašich prvních knih byla publikace o opavské rodačce Joy Adamsonové, díky příběhu lvice Elsy světově proslulé ženě.
Dozvěděl jsem se o ní, že je rodačka z Opavy a tak mne především zajímala historie jejího dětství a mládí, než Joy Adamsonová odešla do Vídně. Patřila do rodiny významného opavského průmyslníka Carla Weisshuhna. To byl její dědeček a velmi se zasloužil o rozvoj místního průmyslu, nakonec jsou známé jeho papírny v Žimrovicích. A mne tehdy mrzelo, že se k Joy Adamsonové současní obyvatelé Opavy moc nehlásili. Pro ně to byla Němka a to je stále pro řadu dnešních obyvatel Opavy, ale také dnešních „nových“ obyvatel pohraničí problém. Až díky české konzulce a také rodačce z Opavy Zuzaně Beranové, která o ní také napsala knihu a řadu článků, se to mění.

Proč jsou slavní rodáci z předválečného pohraničí stále problém?
Asi devadesát osm procent obyvatel Opavy byli před válkou Němci. Přitom mnozí z nich byli úžasní lidé. V Opavě třeba vzniklo vůbec první nejstarší muzeum na území Čech a Moravy. Vědecká a kulturní historie Opavy je úžasná. A je jedno, jestli tam tehdy byli Češi nebo Němci. Byli to naši lidé, narodili se tady, žili tady a patřili sem. A stále patří do naší historie a mnoho takzvaných „Němců“ patří mezi významné české vlastence.

Kteří?
Vezměte si například zakladatele Sokola. Fügner neuměl dlouho česky, ale byl to on, kdo vymyslel oslovení bratře a sestro. Tyrš se dlouho psal Tyrsch a pocházel z typicky německé jazykové rodiny a oblasti. Koneckonců Masaryk měl za maminku Němku a tatínka Slováka. Do svých patnácti let neuměl vůbec česky. Krásný je také příklad lékaře Leopolda Fritze, který žil v devatenáctém století. Pocházel z německé rodiny v Jihlavě. Po návratu z pražských medicínských studií ordinoval v Jihlavě a založil tam několik českých spolků. Svým pacientům nosil české knihy, organizoval výstavbu Besedního domu pro českou menšinu a svůj majetek odkázal místním českým školám a menšinám. Stále se hlásil ke svému mateřskému jazyku německému, ke své rodině, což mu však nebránilo být upřímným českým vlastencem. A takových lidí byly tisíce. Také on figuruje v mé knize o znamenitých lékařích v českých zemích.

Zpracoval jste také téma návštěv Franze Kafky ve Zlatých Horách. Jak se tady pražský, dnes světově uznávaný spisovatel, ocitl. A co v něm to „zlatokopecké“ město zanechalo?
No, Franz Kafka tam především poprvé poznal ženu. Franz Kafka byl jak známo židovského původu a doba, kdy dokončil v Praze svá studia, moc Židům nepřála. A majitelem lázní ve Zlatých Horách byl židovský podnikatel a v jeho zařízení se o židovství hodně debatovalo. Kafka se to dozvěděl, a proto sem přijel, dokonce dvakrát. Tehdy to byl mladý, devatenáctiletý kluk a tak se stalo, že tam poznal i poprvé ženu. To je známo, ale ta dáma je zahalena tajemstvím, protože ji nikdy ve svých pracích a zápiscích neidentifikoval. Jen svému příteli Maxu Brodovi, který se po jeho předčasné smrti postaral o jeho pozůstalost, píše, že ve Zlatých Horách poznal ženu. A tak jsem vytipoval z tehdejší společnosti v tomto městě celkem pět jmen, která by mohla mezi lázeňskými hosty - ženami připadat v úvahu. Všechny byly mimochodem v té době už vdané. Ale se kterou z nich Kafka přišel o panictví, to ví jen Bůh.

Vy jste jeden čas popisoval a nacházel v pohraničí i „památky, které pláčou“. Které to jsou?
Jsou to ty, které lze přehlédnout, ale dotváří působivost krajiny. Když se například sedlákovi v pohraničí narodilo dítě nebo se v jeho životě stala nějaká jiná radostná událost, tak postavil na kraji svého pole křížek nebo boží muka. Prostě to takto vyjádřil. Jenomže když jsme je po válce vyhnali a do jejich usedlostí přišli noví osadníci, tak ti k těmhle památkám neměli vztah. Nevěděli, proč tam stojí muka, kříž nebo kaplička. A tak je většinou rozmlátili nebo se o ně nestarali. A já jsem chtěl na tyto objekty, které se ještě dají zachránit, ukázat, aby se o nich vědělo a připomenout jejich historii. Svého času se mi chlubil jeden předseda místního národního výboru, jak jako kluci vtrhli do „kostela po Němcích“, rozmlátili varhany a na píšťaly hráli při svých toulkách. A když píšťaly nepískaly, došli si pro nové. Po roce 1945 jsme v pohraničí přišli různým barbarstvím o mnoho památek neuvěřitelných hodnot. A stále ještě přicházíme, protože se za to zanedbané pohraničí stále ještě nestydíme. A nepečujeme o ně, nerozvíjíme je, což jsme naší minulosti a našim dávným předkům bohužel dlužni. A konec konců i Evropě, kterou se občas rádi zaklínáme…

Vaše některé současné knihy o Beskydech jsou velmi výpravné a mají velký rozměr A4. Ale v knihkupectvích nejsou vidět…
To nejsou. Často mají k pěti stům stranám, jsou tištěné na křídovém papíře a doprovází je vesměs barevné fotografie. Jsou k mání jen v informačních centrech, na obcích nebo je mají některá ubytovací zařízení. Je také pravda, že každá z těch knih by na normálním knižním trhu stála hodně, stejně jako stojí srovnatelné knihy. My je však prodáváme za cenu tisku a chceme, aby si je mohla, jak říkáme, pořídit ze svého důchodu i ta babička ve Starých Hamrech. A mimochodem - většina publikací, které v Moravské expedici vyšla, je beznadějně vyprodaná. Velice nízkou cenu našich knih si můžeme dovolit i proto, že všichni včetně desítek našich spolupracovníků děláme vesměs všechno bez nároku na honorář…

Kdybyste měl vyjmenovat tři místa v Beskydech a Jeseníkách, které máte rád, kteráby to byla? A proč?
Mám rád místo, kde jsme vybudovali Cestu česko-německého porozumění. Je na Červené hoře v Guntramovicích v Budišově nad Budišovkou. V roce 1758 tam generál Laudon porazil vojska pruského krále Fridricha II. Roste zde i Zlatá lípa, která snad ještě tu bitvu pamatuje. To místo je úžasné a postavili jsme tam i kapli zasvěcenou svatému Janu Nepomuckému. Mám krásné vzpomínky na spoustu míst a obcí v Jeseníkách a hodně jsem tam jezdil na kole. O kráse města Jeseníku a léčiteli Priessnitzovi jsem si mnohé hodiny právě v Jeseníku vyprávěl se spisovatelem Milošem Kočkou. Mám velice rád města Šumperk, Krnov či Zlaté hory, mám tam dodnes řadu přátel. Krásné je i Osoblažsko, ale nedokázali jsme bohužel po roce 1989 znovu objevit jeho úžasný potenciál. Tak jako koneckonců v celém pohraničí.

A tady v Beskydech?
Tady se snažím také jezdit na kole, ale na řadě míst ujedu pár set metrů a je přede mnou velký kopec. Proto už jezdím dvanáct let raději na kolo do jižních Čech, na „rovnější“ Třeboňsko. V Beskydech se mi však často stává, že kam přijdu, zjišťuji, že o každém místě nebo obci něco vím. Avšak vzápětí zjistím, že mnohem víc věcí o nich nevím. A tak si říkám, že tu musím ještě dlouho být a pracovat, abych se o nich všechno dozvěděl. I když zase moc dobře vím, že všechno poznat o Beskydech stejně asi nestihnu. A v tom je jejich krása, jako ostatně celé české a moravské krajiny. Obce, které leží na březích řek Ostravice, Čeladnice, Ondřejnice, či ve stínu hor Smrku, Kněhyně, Stolové, Ondřejníku či Radhoště, jsou krásné a stále dokonale nepoznatelné. Člověk jen musí umět naslouchat tomu, co mu vyprávějí stromy, říčky a potoky. A popřát i sluchu pamětníkům, kteří nám svými vzpomínkami sdělují hotové poklady. O tom, doufám, napíši ještě dalších pár knih…

Sdílejte článek