Od počítače do slévárny. Mladý pár vyrábí unikátní litinové nádobí

Oba jsou ajťáci, do Ostravy je z Brna přivedla práce u počítače, kterou však v poslední době kombinují s návštěvami frýdlantské slévárny. Vzniká tam totiž jejich unikátní litinové nádobí.

Jan a Tereza Hrubešovi si na Ostravu zvykají rádi – líbí se jim především blízká dostupnost hor, kam rádi po práci u počítače unikají dobít svoji energii. Jan pracuje jako konstruktér pro jednu automobilku.

„Zákazník si například přeje vyrobit určitý díl, ať už se jedná o jakoukoliv světovou značku, pošle nám základní design a váhu a naším úkolem je zpracovat výrobek v počítačovém programu tak, aby byl vyrobitelný a splňoval mechanické a funkční vlastnosti.“

Společnost Mistr kovář! S profesorem Habermannem jsme měli vzácný vztah, říká Zbyněk Pechál 10/05/2022

Tereza je téměř výhradně na home office, kde pro velkou počítačovou firmu programuje takzvané automatické testy.

A jak se oba dostali od počítačů k bytelnému a poctivému litinovému nádobí? „Byl jsem na stáži v Americe, kde jsem se učil kreslit v 3D programu, který je speciálně navržen pro tvorbu odlitků. Terka mi v té době poslala instagramový profil jednoho českého šéfkuchaře, který vaří hodně na ohni a má také vlastní kurz vaření. On sám vařil ve velmi pěkných litinových smaltovaných hrncích a protože se mi líbily, tak jsem si o nich zkusil najít více informací,“ vypráví Jan.

Zjistil, že se jedná o francouzskou výrobu, designově se mu nádobí moc líbilo. „Funguje také na indukčních sporácích a jeden kus stojí okolo osmi tisíc. Jelikož jsem byl z oboru, tak jsem věděl, že takové nádobí nejspíš dokážu vyrobit levněji se stejnou kvalitou. Přišlo mi, že bych to mohl dělat také a tak vznikla úplně prvotní myšlenka.“

Jan už dříve pro jednu slévárnu navrhoval výrobu dílů, takže pro něj toto prostředí nebylo úplně nové. „Bez této tříleté praxe bych pravděpodobně naše pánvičky nedokázal technologicky zvládnout. Dalo mi to opravdu mnoho zkušeností. Bez toho by to nešlo. Úplný skok to tedy nebyl,“ přiznává.

A díky tomu, že doma vaří především Jan, mohl kromě vyrobitelnosti nádobí uvažovat také o tom, jak by mělo pro kuchaře být funkční.

„Začátky byly těžké. Vůbec jsem netušil kde a jak to budu vyrábět. Neměl jsem ani představu, kolik mě to bude stát. Jediné, co jsem uměl, bylo udělat návrh. Nakreslil jsem si první prototyp ve 3D programu a vytiskl jsem ho na 3D tiskárně, abych si ho osahal,“ vzpomíná Jan.

Prvním prototypem byla pánev, která ale vypadala jinak než ty aktuální. „Zjistil jsem, že hodně věcí, když na ně sáhnu rukou, bych chtěl cítit jinak, případně mi to nesedělo proporčně. Přes všechny 3D modely, které jsem si postupně nechal tisknout, jsem se dopracoval až k finálnímu výtisku, který byl už opravdovým prototypem pánvičky.“

Jan poté kontaktoval desítky sléváren, které neodpověděly, jelikož neměl dostatečně zajímavou nabídku, aby kvůli němu zahajovaly výrobu. „Nakonec jsem jel do jedné smaltovny za Prahou a tam mi řekli, že znají jednu slévárnu tady v Moravskoslezských Beskydech – firmu Beskyd ve Frýdlantu nad Ostravicí. Jel jsem v podstatě přes celou republiku, abych se dozvěděl, že tady u nás máme vyhovující slévárnu. Nedalo mi to a po cestě zpět do Ostravy jsem volal řediteli slévárny.“

Hned po prvním kontaktu se dozvěděl, že spolupráce je možná, takže se vydal do slévárny i s prototypem, který tam předvedl. Možná pomohlo i to, že po pár týdnech spolu s vedením slévárny zjistili, že otec majitele slévárny, který ji zakládal, byl profesorem na VŠB - Technické univerzitě Ostrava a Jan se učil z jeho skript.

„Viděl ve mně mladého kluka, který měl zájem o slévárenství, což už v dnešní době není úplně běžné. Vybudovali jsme si tedy poměrně dobrý vztah. Po odsouhlašení ceny jsme si museli nechat vyrobit formu, která odlije několik tisíc odlitků. Jedna taková forma však stojí okolo sto až dvou set tisíc,“ připomíná Jan, že hned na začátku musel opustit sny o tom, že nabídne na trhy co nejširší modelovou řadu.

„Najednou mi došlo, že do toho budu muset investovat více, než jsem plánoval. Myslel jsem si, že mi do začátku, na nějakou menší sériovou výrobu, bude stačit třeba 3D vytištěný model, který půjde použít na otisk do písku. V této slévárně mají ale speciální technologii Disamatic, která je speciálně vyvinutá na tenkostěnné odlitky, jakými je právě nádobí a je potřeba tato konkrétní forma. Výhodou ale je, že po vytvoření formy je následná výroba mnohem levnější a rychlejší.“

Firma Litináč, jak Jan s Terezou svůj projekt pojmenovali, tedy nyní prodává tři velikosti hrnců a jednu pánev. „Všechny tyto produkty máme ve dvou barevných provedeních – černý mat a černý lesk. Plánujeme ale také další barvy,“ říká Tereza, která se stará především o webové stránky, sociální sítě a komunikaci se zákazníky.

Protože je litinové nádobí nejen těžké, ale také mimořádně dobře drží teplo, je třeba se jej dotýkat speciální chňapkou. „Necháváme si ji šít přímo ve Frýdlantu, ve firmě, která se specializuje na výrobu hasičských oděvů. Je vyrobena z bavlny, ale uvnitř má speciální materiál, takže se nepopálíte,“ říká Tereza.

A proč by lidé v dnešní době lehkých a moderních materiálů měli vařit na těžkém litinovém nádobí? „Obecně jsem toho názoru, že tento typ nádobí není úplně pro nováčky ve vaření. Je to spíše pro fajnšmekry, kteří již mají určité zkušenosti a chtějí se posunout někam dále. Hmotnostně je toto nádobí o něco těžší než to klasické. Lidé, co jsou třeba zvyklí na teflonové nádobí, do kterého není potřeba dávat ani malou vrstvu oleje a jídlo se jim nepřipálí, s tím mohou ze začátku trošku bojovat. Chvilku trvá, než se na našem nádobí vytvoří vrstva nepřilnavé patiny, která se bude ve výsledku chovat stejně jako teflon. Naše nádobí se také nedoporučuje dávat do myčky, protože pak patinu ztrácí. Když už ale toto vše vychytáte, tak se vám například oproti hliníkovému nádobí nikdy nestane, že když ho rozžhavíte a vložíte kus steaku, tak vám pustí vodu a začne maso dusit. Naopak ho opraží do křupava a dojde k dokonalému propečení,“ říká Jan.

Litinové nádobí také umí dlouho držet teplo. „Jakmile v našem nádobí něco uvaříte, tak to můžete s klidem položit na stůl a nemusíte se bát, že to bude za patnáct minut studené.“

„Je tam výhoda i ohledně zdravotní nezávadnosti, což se v poslední době docela dost řeší. U teflonového nádobí se po čase stává, že se vrchní vrstva začne odlupovat a dostává se do jídla. To se u smaltované litiny nestane a vydrží po generace. To už ostatně víme od našich babiček,“ říká Tereza.

A kdo jsou nejčastějšími zákazníky firmy Litináč? „Asi nejvíce oslovujeme lidi okolo věku třicet let. Je to i z toho důvodu, že mnoho lidí se o nás dozvídá právě ze sociálních sítí, ale občas se ozve i někdo, kdo nostalgicky vzpomíná na starší časy a kvalitní litinové nádobí,“ říká Tereza.

Jan ji doplňuje: „Hodně našich zákazníků se o nás dozví tak, že si hledají informace o zmíněném drahém francouzském litinovém nádobí a najdou si, že je to opravdu drahý produkt a ne všechny typy se k nám dostanou. Když zjistí, že my děláme obdobu, která stojí dvakrát až třikrát méně, tak si to koupí.“

Tereza by ráda, aby v blízké budoucnosti mohla nabídnout zákazníkům více barevných variant. „Momentálně je pro nás prioritou rozšířit sortiment co se týče barev, protože přece jenom černá barva se nemusí líbit každému. Nedávno jsme uváděli na trh tři velikosti hrnců a už máme nápady na další produkty.“

A na koho vlastně Litináč cílí? Jsou to jednotlivci, rodiny nebo třeba i hotelové resorty a větší kuchyně? „Máme rozjednanou spolupráci s dodavatelem, který dodává do gastronomie – restaurace, hotely, ale zatím to není nic pevného. Zatím je našim cílovým zákazníkem klasický spotřebitel, který nás vidí třeba právě na internetu a chce si nás koupit domů,“ říká Jan.

Oba mladí podnikatelé se pořád ještě drží svého „počítačového kopyta“ a Litináč dělají po práci a ve volných chvílích. Do tří let by ale byli rádi, kdyby litinové nádobí alespoň jednoho z nich uživilo a v budoucnu i oba.

„Zatím je to takový náš koníček, kterému musíme věnovat mnoho času. Snažíme se veškeré vydělané peníze investovat zpátky, aby firma rostla. Našim snem ale samozřejmě je, aby to byla silná výdělečná firma, která bude živit jak nás dva, tak jednou snad i další zaměstnance,“ sní Tereza.