Ostravské devadesátky. V březnu 1990 Ostravu sevřel strach z nelítostných vrahů

Pamatujete? V roce 1989 skončila jedna éra a začala devadesátá léta – období plné velkých změn, často až překotných událostí a touhy mnoha lidí po dlouho odpírané svobodě. Jak šel čas divokých devadesátek v Ostravě a v kraji?

Rozsáhlá amnestie v lednu 1990 pustila na svobodu i vězně, kteří se zjevně domnívali, že v demokratické společnosti už mohou úplně všechno…

Ostravské devadesátky. Havel v Ostravě a amnestie, která se zvrtla 08/08/2024

A jak to v ulicích Ostravy vypadalo konkrétně v březnu roku 1990? To se snažili redaktoři vylíčit v článku na hlavní straně Ostravského večerníku, který nesl titulek: Harlem v centru Ostravy.

„Držte se prostředku cesty, vyhýbejte se tmavým zákoutím a neosvětleným vchodům domů, a pokud zahlédnete někoho vycházet z postranních uliček, pokuste se včas zmizet do bezpečí,“ líčil redaktor situaci na tehdejší Dimitrovově třídě, dnes Nádražní ulici. V samotném centru Ostravy se totiž v noci děly věci, které by mohly inspirovat autory kriminálních románů.

„Magická zář okénka bufetu s celonočním provozem přitahuje ke kavárně Elektra nejen slušné zákazníky, ale také vagabundy nejhrubšího zrna. Často zde můžeme být svědky hlasitých sporů, hádek a šarvátek. Na zemi bývá kluzko po zvratcích, válí se zde spousta odpadků a občas v nánosech špíny i znavený opilec,“ popisuje večerník březnovou Ostravu v roce 1990.

Pod titulkem Panoptikum hrůzy pod Novou radnicí psal Ostravský večerník, že o legraci je v našem městě zatím dost nouze, ale zato panoptikum hrůzy nám nechybí.

Dvě ženy v bytech zabili, do dvou dalších bytů se snažili dostat

A tak netrvalo dlouho a Ostravou otřásla v druhé půlce března roku 1990 série několika vražd, kterých se dopustili v té době neznámí bezohlední pachatelé. Vždy ve středu a v pátek vtrhávali do obydlí starých, nemocných důchodkyň, aby za sebou zanechávali spoušť, zkázu a – mrtvá těla.

První oběť byla nalezena v neděli 18. března v Domě s pečovatelskou službou na Heřmanické ulici ve Slezské Ostravě. Nemocnou starší ženu vrahové svázali a nasadili jí roubík tak brutálně, že se udusila zubní protézou. Kriminalisté pak v domě objevili další, obdobným způsobem zavražděnou ženu, kterou škrtič rovněž udusil. Osudným se jí stal opět roubík, který se po nasáknutí slinami stal neprodyšným. Z obou bytů si brutální pachatelé odnesli jen něco málo přes dva tisíce.

Vyšetřováním se ukázalo, že ve stejný čas, tedy 16. března 1990 a ve stejném domě se oba lupiči pokoušeli vniknout ještě do dalších dvou bytů. Jeden z nich naštěstí jistil bezpečnostní řetízek na dveřích a v přístupu do druhého, jehož majitelka ze strachu neodemkla, zabránilo bezohledným lupičům úzké okénko světlíku.

Výšku jednoho z vrahů odhadli podle otisku ucha na dveřích

Soudní lékař určil dobu smrti obou nešťastných důchodkyň na pátek 16. března, sedmnáctou hodinu. Ve stejný den stačili pachatelé ještě vtrhnout do jednoho z bytů v Čujkovově ulici v Ostravě-Zábřehu. Starší paní, která jim přišla otevřít, zatlačili dovnitř, povalili ji a zranili na ruce. Z bytu stačili uloupit osm tisíc, tedy důchod, který v den přepadení obdržela. Přepadenou důchodkyni poté zachránil od krutého konce nečekaný příchod sousedky, která zazvonila u bytu. Lupiči zpanikařili, vyskočili balkónem ven a zmizeli v temnotě.

Policisté, tehdy ještě příslušníci Veřejné bezpečnosti, pomalu skládali popis pachatelů. Když například pachatelé naslouchali, zda je jejich oběť doma sama, zanechali na dveřích otisk ucha. Ten prozradil, že jeho majitel je vysoký 180 centimetrů. Při zoufalé obraně se také napadené ženě podařilo na okamžik strhnout jednomu s násilníků škrabošku, za níž se skrývala snědá tvář.

Ostravští kriminalisté ihned po odhalení prvních případů vytvořili dvacetičlenný tým nejschopnějších lidí a spolu s kolegy z krajské správy SNB a později i armády zahájili rozsáhlé pátrání.

Loupežná série však pokračovala už ve středu 21. března 1990 v Mariánských Horách a později v Přívoze a v centru města. Ve všech případech, až na jednu výjimku, se jednalo opět o staré, nemocné ženy. Brutalita a bezohlednost obou zabijáků navíc postupem času rostla. Své oběti bili do tváře a roubíky jim cpali do úst pomocí hlavně vzduchové pistole.

Nepracovali, bydleli v hotelu a do Ostravy vyráželi na bleskové akce

Trpělivá a důsledná snaha ostravských a krajských kriminalistů vyústila 10. dubna časně ráno dopadením obou vrahů. Vyklubali se z nich mladí muži romského původu ve věku 22 a 26 let z Novojičínska. Nikde nepracovali, bydleli v hotelích a téměř pravidelně vyjížděli na bleskové přepadové akce do Ostravy.

Po zatčení vrahů a lupičů opadla na Slezské Ostravě atmosféra strachu a nejistoty. Do domovů starých lidí se navrátil klid. Série loupežných vražd navíc otřásla i zástupci Romů. Po zveřejnění informace, že vrahy a lupiči byli muži romského původu, zveřejnili stanovisko poslance NVO a předsedy Romské iniciativy a zástupce Občanského fóra Romů Jana Leška. V něm Romská občanská iniciativa v Ostravě brutální činy dvojice vrahů kategoricky a jednoznačně odsoudila.

V polovině srpna 1990 uvedl tisk, že jeden z vražedného dua při vyšetřování na psychiatrické léčebně v Praze uprchl. Policisté ho naštěstí dopadli dříve, než stačil rozšířit počet svých zločinů. Pokoj si však tento výtečník nedal ani po návratu do ostravské věznice, kde se pokoušel na svobodu prokopat zdí. Tento další pokus o útěk mu už ale nevyšel. Pak už mu vězeňská služba věnovala zvláštní pozornost, aby se svým společníkem mohl na podzim stanout před soudem.

Nová královna krásy je Renáta Gorecká!

Měsíc březen byl v Ostravě také ve znamení soutěže o královnu krásy Miss Československa 1990. Nejprve se začátkem března odehrálo severomoravské krajské kolo, ve kterém zvítězila sedmnáctiletá Renáta Gorecká. Ta byla v té době studentkou střední ekonomické školy a při váze šedesáti kilogramů měřila 175 centimetrů a její míry byly 96-66-92.

No a v sobotu 31. března se ve vítkovickém Paláci kultury a sportu uskutečnilo semifinále a finále celostátní soutěže Miss Československa 1990. A vyhrála „ta naše“!

Tehdejší redaktor Ostravského večerníku Jiří Seidl mohl napsat, že nejkrásnější dívku najdeme v Českém Těšíně a jmenuje se Renáta Gorecká. „Snaž se,“ povzbuzovali ji, když šla na pódium, kamarádi. „Budu,“ slíbila jim. „Ale nezáleží to jenom na mně.“

Po volbě královny krásy začal v hotelovém zařízení Atom korunovační ples, na kterém tehdejší ministr financí ČSFR Václav Klaus dával příležitost k tanci nejpůvabnějším dívkám roku. A na tiskovce pětasedmdesát minut po půlnoci se novináři dozvěděli, ze které ceny a proč měla Renáta největší radost. „Samozřejmě z Favorita, ale i ze zájezdů. Protože jsem nikdy neměla možnost někam daleko cestovat a ráda se do světa podívám,“ svěřila se Renáta Gorecká z Českého Těšína.

Vítězství v soutěži Miss jí hodně změnilo život. Po Miss začala hodně cestovat, navštívila mnoho zemí. Deset let žila ve Švýcarsku a nyní v Polsku. Manžela poznala na vysoké škole. „Říkala jsem si, že musím dokázat, že nejsem blbá a jenom hezká, proto jsem šla studovat. Na škole jsem taky poznala svého manžela,“ prozradila Gorecká deníku Blesk.

Modeling ji živil jen rok po jejím vítězství, pak začala podnikat. Má firmu, několik nemovitostí, a s manželem v roce 2019 otevřeli v Polsku čtyřhvězdičkový hotel se stovkou pokojů, což prý byl její dávný sen.

Vězni a láska

O problémech ve věznicích se dříve moc nepsalo ani nemluvilo. S jedním, po lidské stránce problémem závažným, se pokoušeli v březnu roku 1990 vypořádat v Útvaru sboru nápravné výchovy v Ostravě na Kratochvílově ulici. Byla jím homosexualita mezi vězni. Není se čemu divit u člověka několik let vězněného, soudil tehdy redaktor. Někdo sice může jít třikrát ročně na propustku domů v doprovodu rodinného příslušníka, ale někomu to trest nedovoluje.

Ostravská věznice proto ohlásila, že vyčlení pár místnosti se sociálním zařízením a malou kuchyňkou. Rodinný příslušník zde bude moci jednou za tři měsíce strávit víkend s odsouzeným. Přednost dostanou samozřejmě vězni s dobrým chováním a pracovní morálkou. Jestli si vedeni věznice pospíší a jejich záměr vyjde, budou asi první v Československu, soudil tehdy redaktor.

Neděste se Kouře

V březnových dnech roku 1990 finišoval Tomáš Vorel s natáčením svého „rytmikálu“, který točil ve Vítkovicích. Tehdy měl film ještě pracovní název Ing. ‚89. „Jedná se o parafrázi s patřičnou nadsázkou v komediálním ladění na totalitní režim,“ psal tehdy tisk. Přestože ve své době Kouř prošel kiny trochu nenápadně, dnes je doslova kultem a nedávno se dočkal restaurování.

Ostravský večerník tehdy napsal, že ve filmu hrají jen herci z amatérských divadel a náhodně vybraní lidé. Proto také filmové studio vyhlásilo pro Ostravany v salónku dnes už zaniklé kavárny Praha v centru Ostravy konkurs do epizodních rolí, a to pro ženy a muže od dvaceti pěti do padesáti pěti let. Samotné natáčení se pak uskutečnilo ve dnech 20. a 21. března na vítkovické koksovně.

„Jestli v uvedených dnech uvidíte z komína stoupat tmavý dým, nelekejte se! Pro potřeby natáčení je totiž nutné z komína vypustit kouř, který však prostředí i našemu zdraví neuškodí,“ ujišťoval v březnu Ostravský večerník.