Ostravské devadesátky. Havel v Ostravě a amnestie, která se zvrtla

Pamatujete? V roce 1989 skončila jedna éra a začala devadesátá léta – období plné velkých změn, často až překotných událostí a touhy mnoha lidí po dlouho odpírané svobodě. Jak šel čas divokých devadesátek v Ostravě a v kraji?

Václav Havel vyhlásil po svém zvolení 1. ledna 1990 rozsáhlou amnestii, ne každý ale tuto šanci využil k návratu k poctivému životu. Jen 235 odsouzených z původních 1 055 například zůstalo po amnestii ve věznici v Heřmanicích.

Návrat amnestovaných odnesla v prvních lednových dnech ostravská nádraží. Ve Svinově se propuštění vězni odpoledne opíjeli v restauraci a večer se v kulturní místnosti mezi sebou prali, rozbili přitom stůl, skleněnou výplň dveří, rozházeli vývěsky i ohrádku kolem kamen a poškodili televizor, když z něj vytrhli ovládací zařízení.

Jen pár dní po vyhlášení největší amnestie, počátkem ledna 1990, přijel do Ostravy prezident Václav Havel. Ostravané byli na nového prezidenta zvědaví, a tak ho vítaly davy lidí. Ostravský večerník přinesl mimořádné vydání s titulkem Václav Havel v ocelovém srdci, ve kterém nechyběly ani hlasy jeho bývalých spoluvězňů. Havel totiž nějaký čas strávil v heřmanické věznici.

Havel zažil v Heřmanicích těžkou dřinu

„S Vaškem Havlem jsem tam byl na oddíle A/1. Nynější prezident mi napsal žádost o podmínečné propuštění, které soud neakceptoval. Václav Havel a Jiří Dienstbier zažili těžkou dřinu při broušení antikorozních desek, pak na pálicích strojích. Ač nebyli zvyklí na manuální práci, snažili se ji odvádět poctivě. Havla jsem poznal jako skutečně slušného člověka,“ řekl večerníku bývalý spoluvězeň Karel.

Jen pár hodin před příjezdem novopečeného prezidenta zastupitelé Ostravy přejmenovali bývalé náměstí Lidových milicí na Masarykovo. Chyběl už na něm také kamenný milicionář, který k velké radosti obyvatel města zmizel. A to tak důkladně, že dnes nikdo není schopen vypátrat, kam socha zmizela.

Na hřbitově uctil ostravského kamaráda

Václav Havel přistál na mošnovském letišti třetího ledna roku 1990. Přiletěl v malém letadle JAK 40, které jinak létalo na pravidelné lince mezi Ostravou a Prahou. Doprovázel ho prognostik Valtr Komárek a ministr práce Petr Miller.

Vlály československé vlajky, byly vidět úsměvy i dojetí ve tvářích lidí, sbíhali se lovci autogramů. Představitelé kraje mu děkovali, že přiletěl do Ostravy. „Zatím jsem toho ještě moc neudělal, nemáte mi za co děkovat,“ zněla odpověď ochraptělého Václava Havla.

Po cestě z letiště do centra města zastavil Václav Havel na malém hrabovském hřbitůvku, kde položil kytici květin k hrobu ostravského signatáře Charty 77 Jaromíra Šavrdy.

Zlatý slavík a ostravská Miss Monokiny

A jak se znovu svobodná Ostrava bavila? Třeba hudbou, ale i erotikou. Ostrava a vítkovický Palác kultury a sportu se staly 8. února 1990 prvním z míst galakoncertu vítězů 28. ročníku ankety Zlatý slavík. Hudební skupina Team, Petra Janů a samozřejmě Karel Gott na něm nemohli chybět. Zazpívala si tu i Iveta Bartošová a sympatická reprezentantka Ostravy Tanja, které tehdy poprvé vzlétla na nejvyšší příčky slavičího žebříčku.

Kulturním šokem se stalo také uveřejnění první nahé dívky v Ostravském večerníku. „Dívky nahoře bez už nebudou něco tajemného. Doslechli jsme se, že i v Ostravě se připravuje volba Miss, která bude vybavena jen spodním dílem plavek,“ hlásil populární list.

Ano, v polovině února 1990 vyhlásil ostravský štáb soutěže Miss Monokiny její první ročník. Soutěžní kola se konala od poloviny dubna, finále se uskutečnilo v první polovině června 1990. Cena pro vítězku? 100 000 Kčs.

„Neskrývám své pohoršení nad tím, že se list všech občanů Moravskoslezských prezentuje před akcí tak nevhodným způsobem... Mě to jako člena Československé strany lidové a tedy člověka věřícího i hluboce uráží,“ napsal novinám místopředseda ObNV Ostrava 1.

No a před domem kultury ROH pracujících Vítkovic odstranili sochu Klementa Gottwalda. A to fofrem, už ráno 17. ledna. Na krk mu dali smyčku a přihlíželi prý i ti, co k nohám sochy dlouhé roky kladli věnce. Socha prvního dělnického prezidenta zmizela také od hlavní brány Nové hutě.

Amnestie, která trvala pár hodin

Někteří propuštění vězni pobyli na svobodě jen pár hodin. Třeba Evžen, který dostal tři a půl roku za loupež. Když se vracel 4. ledna s mnohými dalšími amnestovanými vlakem k domovu, po několika vypitých pivech rychle zapomněl, co ho přivedlo do vězení. Na svinovském nádraží vystoupil a čekal na vlak do Havířova. Kolem něj propukaly mezi amnestovanými šarvátky a Evžen nechtěl zůstat pozadu. Zamířil do kulturní místnosti.

„Já tady udělám pořádek,“ vykřikl, svlékl se do půl pasu a pak zbil jednoho z přítomných tak, že mu to vyneslo další čtyři roky vězení.

Vzpomněl si na Sandokana

Jen o něco déle pobyl na svobodě po amnestii Karel z Kravař. Druhý den po propuštění přišel opilý Karel za náčelníkem obvodního oddělení VB. Řekl mu, že přišel jako zástupce vězeňského fóra a mimo jiné prohlásil: „Už je konec vlády pitomých policajtů, tebe a tvoje podřízené převlíknu do vězeňských tepláků.“ Další den přišel zase, opět opilý a dožadoval se, aby se jako zástupce vězeňského fóra mohl zúčastnit objasňování krádeže bundy a peněz, které se dopustil jeho amnestovaný kolega.

Před třetí a poslední návštěvou oddělení VB se celé odpoledne „posilňoval“. Doma vypil litr vína a v restauraci asi pět dvanáctek a čtyři velké vodky. Před vchodem do budovy oddělení VB si, jak sám vypověděl, vzpomněl na Sandokana. Rozběhl se, zasklené a zamřížované dveře jednoduše proskočil...

Po šesti letech se vrátil do země Ivan Lendl

Ostravané ale měli i důvod k radosti, do Československa se 25. února 1990 vrátil rodák z Ostravy Ivan Lendl. Osminásobného vítěze tenisových grandslamů pozvalo Koordinační centrum Občanského fóra. Na otázku, jak se cítí, jestli jako doma nebo jako Američan, odpověděl: „Bavíme se o šesti letech nepřítomnosti, ale vlastně žiji venku už deset let. Za tu dobu jsem byl v Československu snad dohromady čtrnáct dní. Mám radost, že se tu mohu setkat s přáteli, ale na druhé straně už deset let bydlím v Americe, má žena je Američanka, můj domov je tam.“

Odsun sovětských vojsk začal ve Frenštátu

Nejen vítáním, ale také loučením, žil tehdy kraj. Vůbec prvními sovětskými vojáky, kteří začali opouštět Československo, byli vojáci ze severní Moravy, konkrétně z kasáren ve Frenštátu pod Radhoštěm a Krnova. Dne 26. února 1990 kolem 14.40 hodin vyjel z Frenštátu pod Radhoštěm první vlak s tanky a další technikou okupačních sovětských vojsk. Po pádu komunismu to byl první odsun Sovětů z tehdejšího Československa i celé východní Evropy, kde jich bylo na půl milionu.

V tehdejší Mladé frontě vyšel titulek Nikdo neplakal, nikdo nelitoval. Frenštát pod Radhoštěm opustilo zhruba 2000 vojáků a jejich rodinných příslušníků, přičemž část civilních osob již odcestovala dříve.