Ostravské devadesátky. Když do Ostravy vtrhl sex a erotika

Pád komunistického režimu v listopadu 1989 přinesl lidem v republice svobodu projevu, uvolnění v osobním životě a svobodu podnikání, ale i nebývalou svobodu v myšlení. To se záhy projevilo i ve výrazném uvolnění mravů.

V novinových stáncích se začaly prodávat první erotické časopisy, ve videopůjčovnách se objevily erotické filmy i „čistokrevné“ pornofilmy, mnohé lepší podniky začaly pořádat striptýzové show, otvíraly se noční kluby i novodobé nevěstince. Sex začal být prostě náš, jak zpívá v nestárnoucím hitu Černí andělé z roku 1991 kapela Lucie.

Ostravské devadesátky. V březnu 1990 Ostravu sevřel strach z nelítostných vrahů 16/08/2024

Vraťme se proto v našem seriálu o čtyřiatřicet let zpět v čase a podívejme se, jak do Ostravy a dalších měst dnešního Moravskoslezského kraje vtrhly v prvních měsících roku 1990 erotika a sex.

Nahotě ANO! Saunování bez plavek i ňadra na titulní straně

Nahotě ano! Napsal Ostravský večerník ke konci ledna, tedy dva měsíce po listopadu 1989. „Plavky v sauně? Co je to za nesmysl? Přesto ještě nedávno v některých saunách byla nutnost mít plavky a to i tehdy, když se chtěla saunovat rodina, tedy společně žena, muž a jejich děti. Přitom už před třemi lety například MUDr. Antonín Mikolášek, předseda saunologické komise České fyziatrické společnosti J. E. Purkyně, prohlásil, že pro celkový rozvoj dítěte je nejlepší příležitost saunování děti s dospělými – svými rodiči. To je nejpřirozenější a nenásilná citová výchova, vedoucí nakonec ke zdravému a nepokryteckému pohledu na nahotu člověka,“ vyzýval ostravský list.

A sám šel příkladem. Na titulní stránce dne 26. ledna 1990 mohli jeho čtenáři vidět fotografii mladé dívky obnažené do půl pasu. Autor, redakční fotograf Pavel Danel, ke snímku připsal: Dívky „nahoře bez“ už nebudou něco tajemného, co smějí vidět jen vybrané oči. V Ostravě se připravuje volba Miss, která bude „vybavena“ jen spodním dílem plavek. Také v našem městě je řada dívek, které se rozhodně nemusejí stydět za svou tvář a postavu, napsal fotoreportér.

Radní za lidovce se nad nahotou pohoršoval, jiní se těšili na monokiny

Ale vzápětí to od části čtenářů schytal. Nejprve byli redaktoři u několika novinových stánků svědky toho, jak své čtenáře rozdělili. Ženy tvrdily - fuj, ta je škaredá, muži prý neříkali nic, jen se usmívali. Autor snímku se tehdy musel bránit: „Fotografie není v žádném případě pornografií, kterou mnozí z nás pokoutně sledují. Měly by nám vadit podstatnější věci, než jsou ženská ňadra,“ oponoval.

A pak se ozval tehdejší místopředseda obvodního národního výboru Ostravy 1: „Neskrývám své pohoršení nad tím, že se list všech moravskoslezských občanů prezentuje před svou čtenářskou obcí tak nevhodným způsobem. Mne to jako člena Československé strany lidové a tedy člověka věřícího i hluboce uráží,“ hřímal tehdejší místostarosta za lidovce.

Další čtenář z Poruby se rozčiloval nad vzhledem modelky a poukazoval na to, že jde o dívku romské národnosti. Vyslovil však naději, že se volby Miss „nahoře bez“ zúčastní „hezčí“ děvčata.

V té době už totiž plánovali první ročník své soutěže organizátoři Miss monokiny. Finále této první soutěže krásy „nahoře bez“ ohlásili na červen, soutěžní kola už na duben. Hlavní cena? 100 000 Kčs.

„Soutěžit může kterákoliv žena, při výběru není důležitý její rodinný stav. Jedinou striktní podmínkou je plnoletost. Přihlášky dívek mladších osmnácti let organizátorský štáb nebude brát v úvahu,“ upozorňovali. Přestože se všichni muži určitě těšili hlavně na dívky nahoře bez, organizátoři zdůraznili, že i v této soutěži krásy bude základním kritériem oslava chytré, příjemné a krásné ženy.

Když mají pěknou postavu, ať ji klidně vystaví

Redakce pak provedla anketu, zda zveřejňovat, či nezveřejňovat obrázky svlečených slečen. Čtyřiatřicetiletá technička Alena odpověděla: „Je mi to jedno. Určitě mi to nevadí a nepohoršuje mne to.“ Šestadvacetiletý Kamil, technolog pro válcování, řekl, že právě takové obrázky mu šestadvacet let chyběly. „Kdyby to tak bylo v barvách,“ povzdychl si do tehdy černobílých novin.

Starší žena, která se nechtěla představit, však nadávala: „Jste prasáci. Jak se na to mají dívat děcka?“ Pětadvacetiletá Taťána, žena v domácnosti, zase řekla: „Toho já si nevšímám. To se spíš zeptejte mého chlapa.“ No a osmadvacetiletá Jana z Ostravy také nebyla proti: „Nahaté ženy se mi v novinách líbí. Když mají pěknou postavu, ať ji klidně vystaví.“

Věřící podepisovali petice proti nevěstincům

Ostrava tehdy jako jediná a první v republice viděla vystoupení souboru Kaoma s legendárním hitem Lambada, tedy „hříšným tancem“. Právě v těch dnech se ke konci února 1990 už potřetí sešli v Třanovského sále v tehdy ještě Revoluční, brzy ale opět Českobratrské ulici, v centru Ostravy zástupci církví. Farář ostravské Československé církve evangelické, bratr Ludvík Klobása, na tomto setkání přednesl text týkající se mravnostní otázky v Československu.

Tento text byl poté použit pro podpisovou akci věřících, v níž vyjádřili nesouhlas se zakládáním nevěstinců. Ta začala rozdělovat ostravskou veřejnost. V anketě Ostravského večerníku, zda veřejné domy ano či ne, například čtenářka Anna z Šenova napsala, že je zásadně proti. „Svobodu a demokracii si nepředstavuji tak, že by si každý mohl dovolit všechno. Každý člověk by měl dbát na to, aby dodržoval mravní zásady. Zřizování veřejných domů vede k nemravnosti, egoismu a sobectví.“

Naopak Jitka, sociální pracovnice z domova důchodců v Přívoze, měla tento názor: „Jsem rozhodně pro. Veřejné domy by snížily počty sexuálních deliktů a již tak vysokou hranici rozvodovosti.“

Ve Francii už frčí erotika po drátě!

Otevřené hranice a svoboda slova umožnila informovat 1. března roku 1990 čtenáře Ostravského večerníku o tehdy „nejnovějším hitu v sexuálním životě Francouzů“. Tím se podle redaktora staly erotické výboje prostřednictvím telefonního spojení.

„Noviny a časopisy již od podzimu pravidelně otiskují čísla ženských i mužských partnerů, s nimiž lze, alespoň po drátě, na chvíli uniknout z manželského stereotypu. A tak zatímco provozovatelky nejstaršího řemesla na světě se na Pigalle ukousávají nudou, Francouzi v obavě před AIDS, který je ve Francii, co se týká Evropy, nejvíce rozšířen, ukájejí své sexuální pudy telefonem k velké radosti telekomunikačních společností,“ psal tehdy redaktor večerníku.

A pokračoval, že k nejžádanějším milovnicím po drátě patřila majitelka jistého telefonního čísla ve Štrasburku. „Její svůdný hluboký témbr, připomínající hlas sexuálního démona zpěvačky Amandy Learové, prý dokázal přivést do varu i toho nejchladnějšího asketu. Když se však pracovníci francouzské televize za ní vypravili, jejich kamera místo dlouhonohé plavovlasé nymfy zastihla dobře živenou šedesátnici, jak do telefonního mikrofonu zrovna vyznává lásku jednomu z klientů a přitom volnou rukou zadělává těsto na koláče pro svých pět vnoučat,“ napsal redaktor listu.

Maruš Svlékačka se obnažovala na odborářských školeních

On sám v jednom z dalších vydání večerníku zavzpomínal na první striptýz, který ve svém životě viděl a to ve vinárně hotelu Beseda ve Vítkovicích. Pokud namítnete, že puritánská knúta normalizátorů v té době sexy programy neumožňovala, máte pravdu.

„Šlo o zcela výjimečnou náhodu. Jedna z podnapilých návštěvnic vinárny pojala neodolatelnou touhu podělit se o krásu svých půvabů s dalšími hosty a počala na parketu odhazovat jeden svršek za druhým. Její trochu nemotorná, nicméně vzrušivá produkce byla těsně před samým vrcholem zastavena přivolanými příslušníky Veřejné bezpečnosti a to ke zjevné nevoli samozvané striptérky i jejího vděčného publika,“ popisoval na stránkách listu redaktor.

Později se prý autor dozvěděl, že šlo o jistou jeřábnici z Vítkovic zvanou Maruš Svlékačka. „Stačilo, aby krapet přebrala a už ji začaly pálit šaty na těle. Pro tuto svou zálibu ji často zvali na výjezdní odborářská školení. A když se náhodou při svých nepovolených vystoupeních dostala do rozporu se zákony, poskytli jí organizátoři školení jako nositelce zlatého odznaku brigády socialistické práce společenskou záruku. Maruš se prý svlékala ochotně, ráda a zdarma,“ upozorňoval autor.

Už tehdy se objevovaly ženy, které alarmovaly proti striptýzům jako proti projevu mužské arogance, zvrhlosti, sadismu a „sprostého vykořisťování“. S tím redaktor tehdy po svém souhlasil. „Ano, je to vykořisťování. Ovšem ze strany striptérek vůči nám mužům. Jak mohou brát peníze za něco, co stamilióny žen na celém světě provozují večer co večer rády zdarma?“ napsal v březnu 1990.