Osvobození den po dni: 27. dubna se v Porubě rozpoutalo peklo

​Rudá armáda spolu s československými tankisty a letci sváděla od 15. dubna rozhodující a kruté boje o obce a města na Opavsku a Ostravsku.

Ostravská operace byla jednou z největších a nejurputnějších bitev na území československého státu. Sledujme postup rudoarmějců den po dni a nechme hovořit historiky i kroniky obcí.

Před 75 lety začala ostravsko-opavská operace, největší vojenská operace na území našeho státu, na jejímž konci bylo osvobození města Ostravy. Ačkoliv veřejné oslavy musely být kvůli koronaviru zrušeny, Magazín PATRIOT si společně s městem Ostravou připomíná dubnové události rok 1945 speciálním seriálem, kterým chceme vzdát hold tehdejším hrdinům.

V pátek 27. dubna byla konečně osvobozena po dlouhých dnech bojů Hrabyně. Kronika popisuje ten den takto: Hned za svítání rozpoutala se divoká kanonáda, po níž následoval mohutný sovětský útok na oba konce Hrabyně. Tento útok již Němci nevydrželi.

Od sedmi hodin ráno se začali objevovat v hrabyňských sklepích Sověti a sdělovali lidem, že obec je osvobozena. Do obce přišlo rovněž několik vojáků z 1. čs. tankové brigády. Všichni byli radostně vítáni. Bohužel ještě i v tento den přišel o život občan Hrabyně. Jaroslav Laufek se ráno chtěl podívat, jak to venku vypadá. Když vystrčil hlavu ze sklepa, byl zastřelen sovětským vojákem, který jej považoval za Němce.

Německý kulomet střílel na všechny strany. Umlčel ho ruský tank

Nejdéle se drželi Němci v posledním domu na konci Hrabyně zvaném u Tománka, kde byl umístěn kulomet, který střílel na všechny strany. Nakonec přijel ruský tank, který celé dvě hodiny střílel proti domu, než kulomet umlčel a poslední Němce v obci zneškodnil. Tománkova chalupa ovšem byla zcela zdemolována.

V poledne toho dne přišel k Františku Novákovi ruský důstojník a předal mu správu obce. Co dvě hodiny střídali se v obci sovětští vojáci, když si přišli na chvíli odpočinout od bojů, aby pak zase pokračovali, byly mezi nimi i ženy, které bojovaly společně s muži. Všichni se chovali slušně a přátelsky.

Obec se stala bojištěm, na němž se ničilo vše

Dnes 27. dubna 1945 se odehrály také urputné boje o Pustkovec, Martinov a Krásné Pole. Slezské obce v západní části dnešní Ostravy odvedly největší daň za osvobození ze všech ostravských předměstí. Rudoarmějci osvobodili v ten den Pustkovec a Martinov.

„Obec naše stala se bojištěm, na němž se ničilo vše, co jen stálo v cestě,“ hovoří kronika obce Pustkovec. Charakterizuje dobývání Pustkovce z německých rukou. Už 21. dubna dopadly do obce první dělostřelecké granáty a 27. dubna na ni zaútočily sovětské jednotky 101. střeleckého sboru 38. armády ve směru od Plesné a Dobroslavic.

Tam obdobně jako v sousedním Krásném poli narazily na silnou německou obranu, takže boje o Pustkovec se protáhly a „plné dva dny čekalo se na rozhodnutí nebo smrt.“ Až 28. dubna odpoledne ustoupily německé síly na východ ke Třebovicím. Při bojích byla obec téměř z poloviny zničena, zahynulo 6 místních občanů a 95 příslušníků Rudé armády.

Litice války, hrůza a zděšení. Rozpoutané peklo

Dejme slovo pustkoveckému kronikáři: Litice války, plné dva dny v obci zuřící, ničila vše napořád. Byli mrtví i ranění, a to na obou bojujících stranách, i mezi našimi domácími lidmi, ničeny byly střelbou a ohněm domy, stodoly, chlévy a šopy i stromy v zahradách, pole byla rozryta vybuchujícími bombami, minami a granáty. Hrůza a zděšení zmocnilo se všeho obyvatelstva, které již po řadu dní žilo ve sklepích.

Rozpoutané peklo hrůz skličovalo mysl a bránilo spánku, jídlu a všem tělesným potřebám. Děti se třásly strachy, plakaly, omdlévaly, blízky šílenství. Matky pozbývaly rozumu a rozvahy, muži očekávali v smrtelných úzkostech plný zásah, tudíž i smrt. Nebylo vody, nebylo jídla. Nad hlavami vyděšených hoří, zdi a stropy praskají a boří se. Žár ohně proniká sklepem a nutí ubožáky vyskákat okny ven do vražedné palby. Hoří na mnoha místech a nelze hasit. Oheň stravuje veškerý majetek a běží o holé životy, popisuje emotivně kronika.

Naši ubozí vylézají ze sklepů. Bledí, rozrušení, špinaví

Konečně jsou Rusové pány situace. Vnikají do obce a ručními zbraněmi si klestí cestu. Němci prchají v šíleném zmatku. A i na poslední chvíli se mstí. Zapalují a vrhají „pancerfausty“ do domů a stodol, jen aby zkáza obce byla úplná. To už nejsou vojáci, to jsou sprostí žháři, zločinci, propadlí své ničivé vášni.

Naši ubozí vylézají ze sklepů. Bledí, rozrušení, špinaví, neznajíce rozsah vší zkázy, šťastní však u vědomí, že přečkali všechnu tu hrůzu a zběsilost, že jsou živí.

V ten den kolem páté hodiny odpolední zapalují Němci stodolu v Martinově a ustupují dále do obce. Nastává boj o Martinov. Z lesa Hůrky směrem od Plesné zaútočí sovětští vojáci, kteří téhož dne osvobodí větší část Martinova. V noci se Němci pokusí zachytit v martinovské osadě Svoboda. Vydrží tam v jednom z domů až do půlnoci.

Domy s Němci se musely vybombardovat nebo vypálit. Jiné cesty nebylo

Na Krásné Pole zahájili Rusové útok už 26. dubna směrem od Plesné. První rudoarmějci, zřejmě příslušníci 101. střeleckého sboru 38. armády, dosáhli středu obce až kolem šesté hodiny večer, neobsadili však ten den celou obec a z jižního okraje své předsunuté hlídky stáhli. Němci tak dokázali do 27. dubna opět polovinu Krásného Pole dobýt zpět. O tu se v ten den rozpoutal tuhý boj.

Protože se německé obránce se nedařilo vytlačit silami samotné sovětské pěchoty, jak napsal místní kronikář, „domy s Němci se musely vybombardovat nebo vypálit. Jiné cesty nebylo“.

Pokud domy nebyly náhodou zničeny letectvem nebo dělostřelectvem, zapálily je samy ustupující německé jednotky, aby si kryly ústup. Němci se stáhli ven z obce na kraj blízkého lesa Hlubočice a teprve až 28. dubna ustoupili pod tlakem směrem do Vřesiny a k Porubě. Při osvobozování Krásného Pole padlo 79 rudoarmějců a 26 místních občanů, zcela zničeno bylo 77 obytných domů a 72 hospodářských budov.

Centrum Hrabyně osvobodili, ale ještě dva dny „čistili“ okolí

V Hrabyni už několik dnů probíhaly zdlouhavé a náročné boje od domu k domu, mnoho obyvatel se celé dny skrývalo ve sklepích. Konečně bylo její centrum 27. dubna osvobozeno, avšak ještě dva dny trvalo čištění okolí od německých oddílů. Na katastru obce padlo zhruba 280 sovětských vojáků, zahynulo také 14 občanů obce. Podle poválečných statistik byla obec z 90 procent zničena.

Opuštěné německé dělo v Pustkovci. Foto: Soukromá sbírka Václava Pály

Hrabyně se tak stala jedním z velkých symbolů ostravsko-opavské operace. Na strategickém návrší německé jednotky kladly houževnatý odpor, trvající více než týden. Ze svých pozic mohly ostřelovat cestu od Opavy a brzdit tím postup sovětských tanků.

Pěší oddíly Rudé armády se k Hrabyni probojovaly od Háje a Smolkova, přičemž musely čelit palbě Němců, využívajících předválečné československé pevnostní objekty. Německá postavení v obci Sověti ostřelovali kaťušemi ze směru od Dolního Benešova.

Kvůli odklízení škod po bojích zavedli pracovní povinnost

Od 27. dubna také sovětská vojska ostřelovala Hlučín, palba poškodila i budovu gymnázia či kostel Svaté Markéty. Vojáci 4. ukrajinského frontu na město postupovali ve směrech od Darkovic a Děhylova. Jednotky útočící z děhylovského směru během 28. dubna zaujaly pozice na Vinné hoře, odkud následně ostřelovaly Němce ustupující z Hlučína k Ludgeřovicím.

Dne 27. dubna v noci Sověti zahájili útok od Darkoviček a Kozmic za podpory děl a tanků. Jednotky SS kolem půlnoci vyhodily do povětří železniční most a začaly se stahovat. Kolem čtvrté hodiny ranní 29. dubna vstoupili vojáci Rudé armády do Hlučína. Mnozí obyvatelé, kteří před příchodem fronty uprchli, se v následujících dnech začali pozvolna vracet. Kvůli nutnosti odklidit škody po bojích musela být zavedena pracovní povinnost.

Děhylov: měli jsme všichni v okolí plné baráky Němců

Dejme slovo pamětníkům z Děhylova, který byl osvobozen 27. dubna. O tom, jak těžce byla dobývána vesnice za vesnicí na hlučínské frontě, svědčí hroby posetá pole. Padlo tam asi dva tisíce sovětských vojáků a přes dvacet Čechů a Slováků z první tankové brigády.

„Když se blížila fronta, měli jsme všichni v okolí plné baráky Němců, jeden Němec se u nás v domě zastřelil,“ vzpomínal obyvatel Děhylova Vladimír Kaše. „Ve škole nás překvapila přítomnost pěti německých vojáků. Museli jsme zvednout ruce nad hlavu. Dva z nich utekli směrem k Močidlům, všichni se ale sháněli po civilním oblečení.“

Sovětský voják chtěl „časoky“. Táta mu nabídl hřeben

Pamětnice Zdeňka Vylochová bydlela na konci války s rodiči v jejich starém domě. „Jednou utíkali přes naši zahradu Němci a táta na ně křičel, ať mu neničí laťkový plot. Netušil, že utíkají pryč. Pak jsme se schovávali ve sklepě u strýce. Někdo náhle otevřel dveře, byl to ruský voják. Chtěl po otci časoky. Táta mu nabídl hřeben, protože si myslel, že chce počesat. Skončilo to smíchem, chtěl totiž hodinky. Pak nám sdělil, že je konec války a můžeme vylézt ze sklepa,“ vzpomíná žena.

Rusové vařili jídlo v Děhylově. Báli se však, že je voda otrávená. „Jednou mne požádal ruský voják, abych s ním šla pro vodu na vaření do studně. Musela jsem se ale nejdříve napít já. Když jsme se vraceli s kýbly domů, začaly nad námi náhle svištět kulky. Rus mne okamžitě strhl k zemi, voda se samozřejmě vylila. Když palba skončila, byly angrešty u našeho plotu bez korunek,“ vzpomínala Zdeňka Vylochová z Děhylova.

Pamatuje obraz, na němž anděl chránil děti přecházející po lávce

Marie Fryčáková vzpomíná, že jejich dům na konci války obsadili bránící se němečtí vojáci. „Byli jsme ve sklepě. Náš dům utrpěl těžký zásah granátem a výbuch značně poškodil stěnu jednoho pokoje. Uprostřed velké díry visel jako zázrakem obraz, na němž anděl chránil děti přecházející po lávce. Na mého staršího bratra Lojzíka se při tom zhroutily dveře. Bylo to jeho štěstí. Trochu ho ochránily, přestože bylo jeho tělo pokryto spoustou střepin,“ vzpomíná.

Libuše Růžičková z Děhylova měla v roce 2015, tedy po sedmdesáti letech, před očima stále tento výjev. „Vzpomínám si, jak na kapli zrovna zvonil zvon na počest osvobození. Byli jsme velice šťastni. A na břežku u kaple jsme spatřili umírajícího sovětského vojáka, který volal na prahu smrti svou mamušu“.

Němec jim „za odměnu“ plamenometem podpálil dům

Štěpánka a Josef Hrdinovi vyprávěli svému synovi, že v posledních dnech války Němci obsadili přízemí jejich domu. Rodina se i se synem, kterému byly tehdy tři roky, ukryla ve sklepě.

„Blížila se fronta, Němci opustili své stanoviště a za „odměnu“ nám jeden plamenometem podpálil dům. Požár byl znamením pro vojska Rud armády a na hořící dům přilétla střela. Němec, který zapálil dům, byl pak prý u kaple zasažen zbloudilou kulkou. Až po třiceti letech jsem při přestavbě domu zjistil, že jsme měli ohromné štěstí. Střela se tenkrát zabrzdila o železný nosník stropu, proto nedopadla až do sklepa domu. Zřejmě zachránila život celé naší rodině,“ vzpomínal Śtěpán Hrdina.

SS: všichni ze sklepů ven do nejprudší palby!

A jak vypadal boj o Děhylov? Začal v osm hodin. Zem se třásla od výbuchů a lidé odešli do sklepů. Ruská letadla spouštěla bomby, ale budovy nezasáhly. Německé dělostřelectvo odjelo v 11 hodin, ale strojní pušky umístěné v zahradách od Lazara Jana až po Hrdinu bez přestání střílely ku Plesné a zdržovaly postup. V poledne přišlo dvanáct vojáků SS od Dobroslavic a vyháněli z domu č. 126 všechny ze sklepů ven do nejprudší palby. Na sobě měli pověšeno plno granátů. I já jsem dostal strach. Bůhví, co by se dělo, kdyby nedostali rozkaz jít dál. Když odcházeli, zdálo se, že hodí do sklepu granát, popisuje děhylovský kronikář Arnošt Holuša.

Horní část dědiny byla osvobozená v 19 hodin. Ve vesnici byla ještě malá přestřelka. Sovětští vojáci se nekryli a ani helmy na hlavách neměli. Na otázku, proč se nekryjí říkali: nas mnogo. Do rána byla osvobozena celá vesnice, zapsal si druhý den děhylovský kronikář.

Německý velitel vyčítal vojákům zbabělost a hrozil jim zastřelením

Dne 27. dubna začaly také největší boje o Třebovice. A začaly už ve čtvrtek 26. dubna tím, že sovětská armáda z plesenských Kopanin ostřelovala jižní okraje obce. V pátek 27. dubna odpoledne ustupující německá armáda dostala rozkaz držet obrannou linii právě v Třebovicích. Zesílily útoky sovětského letectva na Němce a v Třebovicích vzplálo několik požárů.

V 10 hodin večer se sovětské tanky přiblížily až k obci. Odpoledne nastal útěk z fronty. Na rozkaz velitelství, že vojsko musí držet obrannou čáru, ustoupili němečtí vojáci po obou stranách martinovské cesty do Třebovic. Jedno dělo umístili na náměstí. V deset hodin večer se přiblížila sovětská pancéřová četa až k Třebovicím. Německá fronta byla před postupující Rudou armádou v úplném rozkladu.

„O půlnoci jsme byli svědky této scény: Hlídka přivedla skupinu vojáků a feldvébla, kteří místo na frontě byli přistiženi ve vesnici ve snaze uchovat si život. Německý velitel jim vyčítal zbabělost před nepřítelem a vyhrožoval jim okamžitým zastřelením. Všem v pozoru předčítal přísahu führerovi, kterou museli opakovat. Toto všechno o půlnoci přímo na frontě, v dotyku s Rudou armádou. Nato byli všichni hlídkou odvedeni přímo na frontu, která byla odtud jen několik metrů,“ vzpomínal na boje v Třebovicích v kronice obce Teofil Kaša.

Poruba: den božího dopuštění, den pekla, hrůzy a zkázy

Den 27. dubna 1945 označil porubský kronikář za „osudný den Poruby, den božího dopuštění, den pekla, hrůzy a zkázy“. K obci se přiblížily útvary 38. armády velitele Kirilla Semjonoviče Moskalenka a zaútočily na ustupující německé jednotky, které se v ní soustředily.

Nastalo celodenní letecké bombardování. Od 6 do 19 hodin v tento den zažila Poruba 45 náletů po 12 letadlech. Bombardováním bylo zapáleno, zničeno nebo citelně poškozeno 88 domů.

Osvobozování obce Poruba bylo zahájeno v 5 hodin ráno bombardováním, které znemožnilo německým jednotkám zničit mosty a vybudovat protitankové zátarasy. Dejme slovo porubské kronice, líčící sugestivně bitvu o tuto obec:

Nemilosrdný déšť těžkých a lehkých bomb

Od šesti hodin ranních do 19 hodin, tedy nepřetržitě 13 hodin je spuštěn na Porubu nemilosrdný déšť těžkých a lehkých bomb. Na Porubu bylo vykonáno celkem 45 náletů ve skupinách po dvanácti leteadlech, vzlétajících z letiště v Benešově na Hlučínsku. Sovětská letadla dopravila nad Porubu velké množství tříštivých a zápalných bomb a rozsévala je po obci. Za hrozného rachotu, skučení a vytí motorů chrlily palubní zbraně smrt a oheň na porubské střechy, dvorky, silnice, cesty, louky a pole.

Nebylo ani pomyšlení na nějaké hašení četných požárů, na zachraňování zdivočelého dobytka. Každý se krčil ve své skrýši a odevzdán do vůle boží čekal na osudný okamžik, kdy smrtící rána zasáhne jeho hlavu. Jern ti nejodvážnější si troufali v době krátkých tří až pětiminutových pauz mezi dalšími nálety vystrčit hlavu, nehoří-li jim nad ní střecha nebo sousední domek. Nejhůře bylo těm, jimž plameny šlehaly nad hlavou. V panice hledali úkryt u šťastnějších sousedů, zanechavše celý majetek na pospas zhoubnému požáru.

Tvrdé dobývání a vykuřování německých pozic

Bombardováním bylo toho dne usmrceno šestnáct osob. U Antonína Klementa, jehož domek dostal přímý zásah, bylo usmrceno najednou deset osob. Ranění byli ošetřováni za nejsvízelnějších okolností po celý den. Bylo to tvrdé dobývání a vykuřování německých pozic, neboť stejně polekaní jako čeští obyvatelé byli i němečtí vojáci. Jejich jednotky byly úplně desorganizovány, neměly mezi sebou žádné spojení a každý voják se zachraňoval na svou pěst před hroznou vzdušnou zbraní. Mosty v Porubě byly sice podminovány, ale smrtelný strach Němců před palubními zbraněmi letců jim zabránil vyhodit je do povětří.

Po sedmé hodině večerní nálety přestaly, a když se setmělo, svítilo 88 požárů v Porubě Rudé armádě při dalším nočním dobývání. Nejvyšší plameny šlehaly z Blažejovy továrny, úchvatný to ohňostroj v předvečer našeho osvobození. Kromě toho osvětlovaly noční oblohu světelné rakety. Řehtaly ruské kulomety, samopaly a mezi ně se mísily výstřely ustupujících německých zbraní.

O půlnoci z 27. na 28. dubna byla Poruba z větší části v rukou vítězných Rusů. Až na zámek a panský dvůr, kde se ještě pětadvacet Němců po dva dny houževnatě bránilo.

Nestihli do povětří vyhodit podminované mosty

Historici shrnuli, že německá obrana v Porubě byla masivním leteckým úderem značně oslabena, ženisté dokonce nestihli ani vyhodit do povětří podminované mosty. Vojáci 101. střeleckého sboru do 28. dubna většinu Poruby včetně přilehlého lesa Záhumenice osvobodili. Avšak na zámku a v panském dvoře německé jednotky kladly houževnatý odpor až do večerních hodin 29. dubna. V důsledku úporných bojů v Porubě vyhořelo 30 obytných budov a také továrna na nábytek firmy Blažej, těžce byl postižen i objekt zámku. Své životy zde položilo 192 sovětských vojáků, při bombardování a během osvobozovacích bojů zahynulo také 26 místních občanů.

Němci v Polance nad Odrou podpálili školu, ta vyhořela

Osvobozovací boje o Polanku nad Odrou zahájila dělostřelecká příprava v časných ranních hodinách v pátek 27. dubna. Následující den byla osvobozena osada Janová, lesík Olší a přednádraží Polanka-výhybna. O Dolní Polanku probíhaly boje celou neděli 29. dubna, neboť Němci podnikli protiútok.

Do Polanky vjely sovětské tankové jednotky až v pondělí 30. dubna Bajgerovou cestou a pěchota směrem ze Svinova. Němci před ústupem směrem na Klimkovice podpálili školu, která vyhořela. Dobytím německých pozic v Horní Polance v úterý 1. května ráno byla celá obec osvobozena. Při osvobozovacích bojích padlo asi 30 rudoarmějců a 4 občané.

V seriálu jsme využili texty ostravských, opavských a hlučínských historiků, archivářů, serverů Moderní dějiny, VHÚ, publikací o Ostravě a řady kronik obcí a měst v kraji.