Osvobození den po dni: 29. dubna. Žena v německé uniformě likviduje nacisty, omylem ji zastřelí Rus

Rudá armáda spolu s československými tankisty a letci sváděla od 15. dubna rozhodující a kruté boje o obce a města na Opavsku a Ostravsku.

Ostravská operace byla jednou z největších a nejurputnějších bitev na území československého státu. Sledujme postup rudoarmějců den po dni a nechme hovořit historiky i kroniky obcí.

Před 75 lety začala ostravsko-opavská operace, největší vojenská operace na území našeho státu, na jejímž konci bylo osvobození města Ostravy. Ačkoliv veřejné oslavy musely být kvůli koronaviru zrušeny, Magazín PATRIOT si společně s městem Ostravou připomíná dubnové události rok 1945 speciálním seriálem, kterým chceme vzdát hold tehdejším hrdinům.

Dne 29. dubna dosáhla sovětská vojska čáry Tísek–Zbyslavice–Svinov. Během tří předchozích dnů, kdy byl po krátkém odpočinku zahájen poslední útok na ocelářskou metropoli, postoupili rudoarmějci podporováni československými tankisty přes Velkou Polom, Čavisov, Dolní Lhotu a Vřesinu až do Svinova.

V neděli 29. dubna se sovětské válečné úsilí zaměřilo také konkrétně na nádraží ve Svinově a jeho okolí, zejména silným bombardováním.

Krátce po půlnoci 29. dubna vyklidilo německé velitelství pěšího praporu osadu Svoboda u Martinova a Němci ustoupili směrem na Třebovice. Jejich ústup krylo několik kulometů, umístěných na poli.

V domě, kde se Němci opevnili, zůstali dva němečtí vojáci. Jeden z nich spáchal před příchodem sovětských oddílů sebevraždou, druhý – Rakušan – si strhl distinkce a prosil o milost. Německý starosta a správce dvora Heinz Sonnek spáchal před příchodem fronty sebevraždu.

Kam oko pohlédlo, čněly zříceniny, trosky a spáleniště

Vraťme se ještě do už před dvěma dny osvobozené Hrabyně. Avšak až dnes, v neděli 29. dubna 1945, tam vyšli lidé pořádně do zahrad a polí. Z Budišovic stále hřměla fronta. Teprve nyní lidé uviděli, jak je obec zničená. Kam oko pohlédlo, všude byly zříceniny, trosky a spáleniště.

Místo kostelní věže čněl k nebi jen pahýl, zámek byl spálený, škola poškozená, na hřbitově nezůstal jediný pomník nepoškozený, i ze hřbitovní kaple zůstaly jen trosky. Toho dne se vrátili do obce všichni občané, kteří byli doposud ukrytí v okolních obcích.

Celou hrůzu popsala hrabyňská kronikářka takto: „Celý kraj zdál se nám nějak cizí, jakoby také prožil velkou hrůzu. Lesy byly prořídlé, stromy vyvráceny a polámány. Též zahrady všechny byly zničeny frontou, stromy ležely v nich na zemi, vyvráceny od tanků nebo byly přestříleny. Jejich pahýly, sem tam ještě kvetoucí, smutně čněly k nebi, jakoby žalovaly na lidskou zlobu. Ploty také ležely všechny v troskách, takže lidé volně chodili přes všechny zahrady. Pole, proměněna v zákopy, byla plná drátěných překážek a trychtýřů od bomb, a co kousek ležel nějaký vrak nákladního auta, děla nebo tanku, z něhož čněly spálené nohy vojáka. Též mnoho mrtvých vojáků a koní leželo všude, které naši muži pohřbívali.

Ožebračeni. Co nestrávil oheň, to pobrali vojáci

Lidé byli válkou úplně ožebračeni, co jim nestrávil za fronty oheň, to pobrali vojáci. Takže mnohým tu zbylo jen to, co měli na sobě a ku stravě pouze brambory. Po domech potulovaly se tlupy válečných zběhů, kteří lidem brali ještě to poslední, co jim zbylo.

Fotografie z publikace Smrt dvou bratrů v Hrabyni

Jeden z pamětníků bojů o Hrabyň napsal o osvobozovacích bojích toto: "Hrabyň byla z osmdesáti procent naprosto zničená, pobořená, protože aby se vůbec ruská vojska do obce probojovala, musela zahájit intenzivní dělostřeleckou a leteckou přípravu, která si vyžádala obrovské materiální škody. Na války padlo v Hrabyni na straně 4. ukrajinského frontu 280 vojáků osvoboditelů.

Civilních obětí paradoxně nebylo tolik. Přímo v těch dnech padlo pouze osm lidí, kteří v té bitevní vřavě museli provádět naprosto běžné činnosti, jako zajít si pro vodu, napojit dobytek nebo se museli někde pohybovat při přesunu z jedné části obce do druhé. Museli přebíhat ze sklepů do sklepů, jelikož se situace velice různě vyvíjela, některé domy byly zapalovány. Při těch přesunech docházelo ke zraněním či úmrtím, ne s úmyslem ze strany vojáků, ale při dopadu granátů a podobně“.

Stříleli z bezprostřední blízkosti do zámeckých oken

Dejme také dnes slovo už téměř osvobozené obci Poruba, kde se však už dva dny na zámku, tedy až do 29. dubna, bránilo pětadvacet Němců zuby nehty rudoarmějcům:

"Rusové se nemohli do zámku dostat silnicí ani zahradou. Proto nastoupili za rybníkem s děly a stříleli z bezprostřední blízkosti do zámeckých oken. Až po této šarvátce Rusové dobyli zámek 29. dubna odpoledne. V zámecké zahradě byli pak pohřbeni dva ruští a čtrnáct německých vojáků,“ popisuje kronika obce, která ale slaví osvobození už 28. dubna.

Boje v tomto dni končí nebo se stupňují o další obce, konkrétně Hošťálkovice, Lhotka, Petřkovice, Koblov, Antošovice. Do Hošťálkovic pronikla Rudá armáda už 29. dubna, ovšem brigády 126. lehkého horského střeleckého sboru společně se svazky 1. gardové armády sváděly boj o tuto obec ještě téměř celý následující den. Padli v ní tři občané a asi 38 rudoarmějců.

Poruba po osvobozovacích bojích. Foto: městský obvod Poruba

Průzkumník z Ostravy se u Odry chtěl podívat za maminkou

Historik Milan Kopecký sledující československé tankisty popisuje, že průzkumná rota zjistila, že se ve směru předpokládaného postupu - v Klimkovicích - nachází nepřátelská samohybná děla a zřejmě i tanky. Přesto Šrámkův prapor na Klimkovice 29. dubna v 8 hodin ráno zaútočil a za dvě hodiny se mu podařilo beze ztrát zachytit na severním okraji obce.

V 11 hodin však dorazil rozkaz velitele brigády ke stažení zpět k Hýlovu. Tanky se soustředily u několika domků severně Hýlova a pak následoval jejich přesun po ose Vřesina - Poruba - Svinov - okraje lesa u Janové - oblast asi 2 km západně od Zábřehu, kde se nalézal brod přes Odru.

Válečné grafitti v Martinově. Foto: Vojtěch Pála

Jako místo vhodné pro tanky ho Rudé armádě doporučil poručík Emanuel Gramiš, přednosta 3. spojovacího oddělení štábu brigády, který před válkou bydlel s rodiči v domku na okraji Zábřehu nedaleko Vítkovického stadionu.

Poručík Gramiš s průzkumným družstvem desátníka Strička a tehdejším náčelníkem průzkumu brigády, nadporučíkem Rudolfem Peškou, pak v noci na 29. dubna v lokalitě „U korýtka“ vše prověřili a zjistili, že i když měla Odra vyšší stav vody, hladina dosahovala maximálně do výše pasu dospělého muže. Brodivost tanku T-34 je dokonce 130 centimetrů. Od místa brodu vedl hluboký zářez po bývalé železniční trati, takzvané Polanecké spojce, Němci naštěstí nezajištěný.

V noci na 29. dubna tak překročili první českoslovenští vojáci řeku Odru, zatím jen v rámci průzkumu. V československé samostatné tankové brigádě a praporu samopalníků byla řada obyvatel Ostravy, kteří do něj narukovali.

„Na tu noc nikdy nezapomenu. Eman Gramiš byl v blízkosti domova nervozní, známá místa ho vzrušovala. Tma nám pomáhala, přebrodili jsme řeku, kde voda nedosahovala výš než po pás. Na druhém břehu se zatím nepřítel neukázal. A tu Emana popadla touha podívat se za maminkou, že už to není daleko. Nevěděl, že matka zahynula v koncentračním táboře. Ale při dalším postupu jsme narazili na fašistickou obranu. K Emanovu domku jsme se tehdy neprobilli,“ popisuje Rudolf Peška, tehdejší náčelník průzkumu.

Komunistům se moc hroby kopat nechtělo, chtěli uchvátit moc

Jak vypadala poválečná situace v některých už osvobozených obcích, zapsal 29. dubna děhylovský kronikář Arnošt Holuša. „Vojska plná vesnice, sám kůň a vůz. Z rozkazu Rudé armády starosta nařídil rolníkům svážet z lesa dřevo pro nouzový most přes Opavici k Hlučínu, který Němci vyhodili do povětří. Ostatní dospělí muži měli jít pro ten účel kácet stromy. Někteří občané však o takovou práci neměli zájem a vyhýbali se jí, zvlášť když byli vyzváni kopat hroby pro padlé sovětské vojáky. Zarážející bylo, že nezájem se projevil u bývalých i nově se rodících komunistů. Jejich zájmem bylo, jak se později ukázalo, uchvátit politickou moc v obci a od té doby pracovat každý co nejvíce ve svůj prospěch,“ zapsal děhylovský kronikář.

V celém seriálu jsme používali k dokreslení krutých bojů Ostravské operace i fotografie, které v prvních poválečných dnech udělal na bojištích a vřavou zničených obcích zejména na Opavsku amatérský fotograf Vojtěch Pála.

Vojtěch Pála

Žil v letech 1903 až 1981 a fotografie z jeho pozůstalosti lze nalézt v leckteré publikaci o této největší a nejtěžší bitvě v období druhé světové války na území někdejšího Československa. Při fotografování měl často i blízko k dramatickým příběhům operace.

Amatérský fotograf nasnímal čerstvě vychladlá bojiště operace

Vojtěch Pála rodák z Dolní Lhoty, otec sedmi dětí, vyučený obuvník, slezský patriot, sběratel lidového umění, fotoamatér, muzikant a výrobce houslí prožil většinu života v Krásném Poli. Jako nadšený fotoamatér zachytil kromě lidových slavností nebo zanikající venkovské architektury slezského kraje i jedinečnou atmosféru čerstvě „vychladlého“ bojiště Ostravské operace.

Jak neohrožená sovětská lékařka vystřílela kulometné hnízdo

Pavel Bezecný upozorňuje na webu Klubu plastikových modelářů Opava také na dopis, který se v pozůstalosti fotografa našel. Jeho pisatel se Vojtěcha Pály ptá na případ ruské lékařky, která padla při bojích v oblasti Háje ve Slezsku – Chabičova: „Před dvěma lety jsem pátral ve Slezském zemském po padlé ruské kapitánce – lékařce, která v Chabičově v kostelní věži zlikvidovala esesáky, když z těžkého kulometu začali pálit do týla sovětských vojínů. Ty palba z věže tehdy doslova přibila k zemi a nemohli jít kupředu.

V jednom domku byla ruská kapitánka – lékařka, poskytovala pomoc zraněné české ženě, kterou zranila střepina granátu. Lékařka jí ránu ošetřila a obvázala. Když esesáci začali střílet, doktorka vyšla ven z domku. Opodál ležel zabitý esesák, lékařka z něho stáhla kabát, oblékla si ho a uchopila německý samopal a granáty.

Žena převlečená do německé uniformy se připlížila k vratům kostela, dávkou ze samopalu zastřelila na místě stojící hlídku a šla na Němce do kostelní věže. Tam hodila na kulomet ve věži granáty a potom samopalem pobila esesáky, kteří se po výbuchu ještě hýbali. A šla z věže kostela dolů. Když si však ve vratech svlékala německý kabát, ruský voják, který stál opodál, si myslel, že před ním je esesák. A vypálil na statečnou ženu dávku. Těžce ji zranil a lékařka po krátké chvíli zemřela.

Když poznal, co udělal, chtěl obrátit zbraň proti sobě. Ale jeho kamarádi mu z rukou vytrhli zbraň. Ta žena byla v útvaru velmi oblíbená. Po osvobození Chabičova ji pohřbili vedle kostela, kde zlikvidovala obsluhu těžkého kulometu. Na její počest vypálili z děl salvu a to naostro a rovnou na pozice fašistů. „Ti zažili takový cirkus, že jim nebyl žádný dekunk platný,“ napsal v březnu roku 1980 Vojtěchu Pálovi Zdeněk Pavlík, který pátral po jméně lékařky, který fotograf v prvních poválečných dnech vyfotil.

Dnes jsou snímky Vojtěcha Pály k vidění v Památníku druhé světové války v Hrabyni nebo na webu KVH Slezsko.

V seriálu jsme využili texty ostravských, opavských a hlučínských historiků, archivářů, serverů Moderní dějiny, VHÚ, publikací o Ostravě a řady kronik obcí a měst v kraji.