Osvobození Ostravy den po dni: 15. dubna. Útok začal sedmdesátiminutovou dělostřelbou

Adolf Hitler ještě v březnu 1945 na své generály hřímal: „Jestliže vydáte Moravskou Ostravu, vydáte Německo!"

Není tedy divu, že Němci vložili do obrany tohoto města, co mohli. Také sovětské velení armády si uvědomovalo, že pokud bude průmyslová Ostrava pracovat dál pro Německo, bude konec války obtížnější. Proto připravilo vojenskou operaci, která se zapsala do historie naší země mezi nejtěžší boje na tehdejším území Československa.

Před 75 lety začala ostravsko-opavská operace, největší vojenská operace na území našeho státu, na jejímž konci bylo osvobození města Ostravy. Ačkoliv veřejné oslavy musely být kvůli koronaviru zrušeny, Magazín PATRIOT si společně s městem Ostravou připomíná dubnové události rok 1945 speciálním seriálem, kterým chceme vzdát hold tehdejším hrdinům.

Že je třeba bránit stále vyrábějící podniky na Ostravsku pro Německo, věděli i zástupci protektorátní moci. Vždyť po obsazení Porúří podniky na Ostravsku produkovaly třicet procent veškerého uhlí a železa v tehdejší Říši.

Německý státní ministr pro protektorát Čechy a Morava K. H. Frank, který ostatně Ostravu jako bývalý úředník Vítkovických železáren dobře znal, proto v lednu roku 1945 apeluje před mohutným úderem bolševiků. A to patřičně výhružnou vyhláškou nazvanou Všem pracujícím na Ostravsku!

K. H. Frank: Ostravané, sabotáž je trestána smrtí!

„Není jiné záchrany před tímto nebezpečím než německé zbraně, jimiž německý voják v krátké době opět odrazí bolševický nápor. Svou prací chraňte svou vlast před největším nebezpečím, kterým kdy byla ohrožena. Kdo však napříště pokusí vyhnouti se zbaběle této výzvě ke správnému plnění pracovní povinnosti, dopustí se sabotáže jak na své vlasti, tak na zájmech Říše. Sabotáž je však trestána smrtí!,“ hrozil Ostravanům Karl Hermann Frank a několikrát Ostravu také do března 1945 navštívil.

Už v únoru 1945 však bylo podle historiků jasné, že Moravskou Ostravu nacisté ve své moci neudrží a větší část německého obyvatelstva se rozhodla město urychleně opustit. K ženám, dětem i starcům se později přidali představitele okupační správy, hospodářského, politického života.

Městem dnem i noci projížděly dělostřelecké a protiletadlové baterie, tanky, vojenské zásobovací oddíly a „lidmi a batohy napěchovaná vozidla všeho druhu“. V nádražních čekárnách a vestibulech tábořili běženci. Mnozí s sebou odváděli i hladem zesláblý dobytek.

Německým vojákům bránícím Ostravsko, Opavu a severní část oblasti začaly horké chvíle. Závěrečný útok na Ostravu byl sovětským velením koordinován s generálním útokem jednotek na Berlín. Průlomem u Sudic začala třetí, finální etapa ostravsko-opavské operace. Společně se sovětskými jednotkami se na území předválečného Československa probíjeli i příslušníci naší zahraniční armády.

Den před útokem na Berlín vyrazila Rudá armáda k Ostravě

Dne 15. dubna 1945 zaútočily 60. a 38. armáda 4. ukrajinského frontu z prostoru jižně od Ratiboře na jih, na Opavu a Ostravu a dále na Olomouc, vstříc 2. ukrajinskému frontu. Ten jim postupoval naproti od Brna na severovýchod, přes Vyškov.

Útok byl načasován na jeden den před zahájením berlínské operace a jeho hlavním cílem bylo zaměstnat německou skupinu armád „Mitte“ v českých zemích a zabránit jí odeslat posily k Berlínu.

Útok 4. ukrajinského frontu měl probíhat podle metodiky obvyklé v Rudé armádě na konci války, tedy klasického blitzkriegu. Sovětské velení počítalo s prolomením německé polní obrany ve Slezsku a svižným postupem svých rychlých skupin německým týlem k Ostravě, které měly dosáhnout třetí den operace.

Útok začal sedmdesátiminutovou dělovou palbou

Mohutný úder směr Ostrava započal ráno 15. dubna zhruba sedmdesátiminutovou dělostřeleckou přípravou. Zhruba kolem desáté hodiny dopolední se pak dala vojska do pohybu.

Bylo to o den dříve, než se tanky sovětské armády začaly valit k hlavnímu městu „tisícileté“ říše. Útokem na Ostravu totiž chtělo sovětské vedení nepříteli zmařit možnost přesunovat síly a vojenské prostředky z prostoru Berlína k Ostravě a naopak.

Vojska 4. ukrajinského frontu vedla útok ze dvou směrů. Jihozápadně útočila 60. armáda P. A. Kuročkina, která měla za cíl osvobodit Opavu. Obchvatný manévr jihovýchodním směrem na Ostravu pak vedla 38. armáda K. S. Moskalenka, kterou na jejím levém křídle podporovala 1. gardová armáda A. A. Grečka.

V sestavě 38. armády působila také 1. československá samostatná tanková brigáda, jednotky 1. československého armádního sboru a 1. Československé smíšené letecké divize. Čechoslováci však měli za sebou už velké boje v předchozí fázi operace a také značné ztráty. Tankisté však představovali stále obrněné čelo sovětského útoku.

Sudice: první kroky na předválečném československém území

Hlavním úkolem 38. armády bylo zaútočit na německou obranu 15. dubna přes Bolatice, Dolní Benešov a Zábřeh s cílem překročit řeku Opavu a postupovat dále na Ostravu.

V říjnu 1938 se Sudice i celé Hlučínsko staly součástí třetí Říše. Foto: Archiv

Českoslovenští tankisté v přední linii prolomili nepřátelskou obranu v prostoru Rohov–Krzyżanowice a pronikli až do hloubky sedmi kilometrů. Útočící vojska 38. armády však narážela na pevnou obranu německých vojsk a utrpěla velké ztráty.

Sovětské oddíly 60. armády pronikly u Sudic na Hlučínsku na předválečné československé území už 28. března. Fronta se na tomto úseku poté ustálila na linii Sudice – Rohov. Tyto boje si zapamatoval a pro organizaci Paměť národa po letech popsal tehdy čtrnáctiletý Erich Plachtzik. Sudice byly tvrdě bombardovány.

„Ve středu večer střílelo dělostřelectvo. Všichni místní už balili a tu noc odjeli. Sedláci s koňma. My jsme taky odjeli do Kobeřic k prarodičům. Ve čtvrtek odpoledne bombardovala letadla. Sypala fosfor a všechno chytlo. Všechno bylo vyorané. Hlavně vrchní cesta. V noci pak přišli Rusi, ale to už tu nikdo nebyl. Babička zůstala ve sklepě ještě s třema babkama. Jak padaly bomby, tak to prý bylo hrozné. Házelo to s nima nahoru a dolů. Přežily to. Jak přišli Rusi, civilní obyvatelstvo muselo pryč,“ vyprávěl nejrozsáhlejší veřejně přístupné pamětnické databázi v Evropě Erich Plachtzik, který se v době příchodu sovětských vojáků do Sudic spolu s rodiči a bratrem ukrýval u známých ve čtyřicet kilometrů vzdálených Nových Lublicích.

Do bojů už od počátku zasáhli i českoslovenští tankisté

Další postup Rud armády začal až 15. dubna v 10.30 hodin, kdy jednotky 38. a 60. armády zahájily rozsáhlou ofenzivu. U Sudic překročila předmnichovskou hranici i 1. československá samostatná tanková brigáda v SSSR pod vedením Vladimíra Janka, začleněná do sestavy 11. střeleckého sboru Rudé armády.

Příslušníci čs.tankové brigády během bojů na Opavsku. Foto: Archiv

Už krátce po zahájení útoku se Čechoslováci střetli se skupinou deseti německých tanků, z nichž tři zničili. Cílem bylo odříznout německé obránce Ostravy od západu. Českoslovenští tankisté měli po předchozích ztrátách jen 32 tanků.

Ostatky seržanta byly nalezeny až po třinácti letech

Samotné Sudice utrpěly během bojů značné škody, podle poválečných statistik bylo zničeno 68 procent zástavby. Více či méně poškozeny byly všechny domy. V bojích o obec zahynulo 69 sovětských vojáků, později vesměs pohřbených v Hlučíně.

Ostatky jednoho z padlých, gardového seržanta Vasilije Nikolajeviče Pugačeva, byly nalezeny až roku 1958. Pamětní desku padlému odhalil roku 1960 Vladimír Janko, v té době již v hodnosti generálporučíka.

Už 15. dubna dopadl první granát do obce Hrabyně, která se stala jedním ze symbolů ostravské operace především kvůli krutým bojům, které se tu za pár dnů rozpoutaly. Dnes je v Hrabyni velký památník této operace. Výbuch prvního granátu zabil na náměstí dva německé vojáky

Také do obce Mokré Lazce dopadl první dělostřelecký granát v neděli 15. dubna 1945 v 11 hodin. Lidé se začali stěhovat do sklepů, neboť už byly vidět ruské tanky na svazích nad Kravařemi.

Dobová rekonstrukce. Foto: Archiv

Mnoho lidí vybíhalo na pole za vesnicí a z nedočkavosti pozorovalo tyto menší operace ruských tanků, které v domnění, že jsou to německé jednotky, začaly je zhusta ostřelovat. V noci hemžila se obec německými vojáky, kteří ustupovali z Hlučínska.

Rudá armáda neosvobozovala Ostravu „v rukavičkách“

Historik Muzea Hlučínska Jiří Neminář zastává názor, že v období komunistického režimu opředli někteří historici či autoři memoárů ostravskou operaci několika mýty.

Tím nejrozšířenějším podle něho je, že při plánování operace byl sovětským velením brán zřetel na to, aby nedošlo k poškození ostravské průmyslové oblasti, jejíž výrobní kapacita byla nezbytná pro poválečnou ekonomickou obnovu Československa.

„Takové tvrzení ale nemá absolutně žádnou podporu v reálných faktech. Dokonce ani hlubší studium dobových pramenů nepotvrdilo, že by sovětské velení plánovalo osvobozovat Ostravu „v rukavičkách“. Nesmyslnost celého mýtu dokládají nejen dopady bojové činnosti na město Opavu a hlučínský region, ale zejména průběh prvních fází operace, které by, kdyby dopadly dle očekávání, znamenaly náročné boje právě v lokalitách s vyšší koncentrací průmyslu, zejména v karvinské důlní oblasti. Mýtus o šetrném osvobození Ostravska v současné době rozhodně nemůže obstát,“ říká historik.