Pamětník zachraňuje vzpomínky na starou Porubu. "Je to nejkrásnější obvod," říká

Vzpomínky, které se musejí zaznamenat, aby následující generace nezapomněly.

Osmdesátiletý Jiří Lexa je porubský amatérský badatel, kterého začala historie nejvíce bavit někdy před dvaceti lety, kdy se stal jako zastupitel porubského obvodu členem letopisecké komise. Několik desítek let sbírá staré pohlednice Ostravy.

Začal pátrat po starých, ale i novějších kronikách, z nichž některé se zdály i ztracené, ale především začal navštěvovat porubské seniory a sbírat jejich příběhy a zážitky, na které si pamatovali z dětství a mládí. Říká, že Poruba je nejlepší obvod Ostravy.

„Máme tady sorelu, zámek, vysokou školu, kdysi největší koupaliště ve střední Evropě, fakultní nemocnici, plno nákupních středisek. Obrovské stromy, rostoucí až do šestého patra. Co by člověk chtěl více?“ říká Jiří Lexa.

V paneláku nejezdily výtahy

Jiří Lexa se nastěhoval do Poruby na sedmý obvod už před více než padesáti lety, v roce 1968. Tehdy tam dostal se svou mladou paní nový byt a Poruba mu tenkrát nijak zvláštní nepřipadala.

Foto: facebooková skupina Poruba Hlavní třída, Poruba a okolí - Poruba chronicle

„Na domě ještě nebyly dokončené venkovní omítky, dostali jsme byt v jedenáctém poschodí a výtahy byly několik týdnů vypnuté. A tehdy to nebylo jako dnes, že dostanete obývák v bedýnkách a postavíte si ho sami,“ směje se. „Všechno jsme museli vytahat nahoru. Ale byli jsme mladí, tak nám to tak nepřišlo,“ ukazuje na nábytek kolem dokola.

Vzpomíná však, že vůbec poprvé navštívil Porubu už v roce 1959 jako člen vítkovického automotoklubu a ještě jako učeň skončil v terénním závodě motocyklů pořádaném při příležitosti májových dnů v porubském zámeckém parku druhý v kategorii do 100 kubických centimetrů.

Deset kočárků před sámoškou, všude běhaly děti

Poruba bylo v šedesátých letech mladé sídliště. Školní vyučování i na odpolední směny, plno dětí na hřištích ve dvorech, penzistů minimálně. „Pět, deset kočárků před každou sámoškou a mámy uvnitř nakupovaly, dnes je to venku místo dětí samý penzista,“ vzpomíná.

A pak vede na balkon svého „orlího“ hnízda a ukazuje výhled na Ostravu a Beskydy. „Támhle je Lysá hora, přes půl století na ni denně koukám, tam je věž Nové radnice. Mně se nejvíce líbí v Porubě tady na tom sedmém obvodě, jsou to sice takové krabice, ale je to na druhé straně pohodlný a účelný styl. Samozřejmě mnohem krásnější je první stavební obvod Poruby. Ať už to jsou sochy, domovní znamení, věžičky a celý ten styl sorely,“ říká Jiří Lexa.

Za čtvrt hodiny z domu do centra Ostravy

Míval rád dnes už bývalý autobus číslo 39, který jezdíval od zastávky u Zuzany, další zastávku měl na konci ulice Bedřicha Nikodéma, další ve Svinově a potom až na Smetanově náměstí za divadlem v centru Ostravy.

„A cesta trvala čtvrt hodiny. Ale to nebylo tolik aut a kolony od svinovských mostů po vodárnu. Ten doslova letěl,“ vzpomíná Jiří Lexa. „Kdysi tu stála tři auta na parkovišti. A mezi nimi červená simca, ta patřila ostravskému herci Janu Filipovi, co hrál v některých ostravských seriálech. Dnes, když přijedeme z chaty později, tak není kde zaparkovat.“

Poruba je také dnes skvělé místo na bydlení. „A to i svým životním prostředím. Po válce se vybralo toto místo i proto, že větry od průmyslového centra směřují na druhou stranu než na Porubu."

Všechny radosti i peripetie bydlení v Porubě popsal ve svých vzpomínkách Padesát let bydlení na „sedmáku“, které vyšly loni ve sborníku Knihovny města Ostravy.

Žádná kniha o Porubě nebyla, tak psal do těch nových

Proč začal před lety pátrat po příbězích obyvatel staré, ale i té novější Poruby? „Když jsem se sháněl po nějaké knize o staré Porubě, tak jsem zjistil, že žádná neexistuje. Tak jsem se od té doby na několika podílel,“ říká spoluautor třeba publikace Paměť Poruby, ve které soustředil desítky příběhů porubských obyvatel.

Spolu s bývalou kronikářskou Věrou Šmajstrlovou pátral třeba po vzpomínkách, které starousedlík Alois Král sepsal o mobilizaci, okupaci i poválečném dění ve „staré“ Porubě.

Foto: facebooková skupina Poruba Hlavní třída, Poruba a okolí - Poruba chronicle

„Ty vzpomínky se stejně jako některé místní kroniky ztratily, ale nakonec jsme je nalezli v památníku v Hrabyni. Přepsali jsme je do kroniky Poruby a doplnili fotografiemi. Alois Král byl z těch, kteří mobilizovali na hranice, pak jel na dovolenku domů, mezitím mobilizaci zrušili a už se neměl kam vrátit - přišli sem Němci,“ popisuje Jiří Lexa.

Záchrana porubských krav či poprava na dvoře

Líčí také příběh starousedlíka pana Františka Benše, který byl učitelem v porubské škole, a popisuje příběh, kdy sovětští vojáci zabavovali porubským a děhylovským sedlákům dobytek.

„Krávy už stály na nějakém shromaždišti v obci, mohlo jich být tak padesát, a Rusové už je chtěli odvážet, tak Porubští sehnali člověka s motorkou a jeli do Ostravy na sovětskou komandaturu, a tam nakonec umluvili velitele, aby odvoz porubského dobytka zrušil. Byl to takový příběh, jak pan učitel Benš zachránil v Děhylově a Porubě sedlákům krávy,“ vzpomíná muž, který sám ze selského rodu pochází.

Vytahuje tlusté knihy a nalistuje v nich místo, kde je přes celou stranu titulek Poprava na dvoře. Ten příběh mu vyprávěl dnes už nežijící pamětník, pan Jiří Malík. Když rudoarmějci osvobozovali Porubu, vykopali v zahradě rodiny Malíků na západním konci obce obrovskou díru a do ní umístili kanón. Ostřelovali jím německé objekty na Záhumenici. Rodina Malíků se schovávala ve sklepě, ale jednou paní Malíková zaslechla, jak někdo po pokojích a kuchyni nad nimi chodí.

Okradené ženě popraveného odbojáře se omluvili

Když už bylo bezpečno, vylezla ze sklepa paní Malíková s dvěma dětmi a zjistila, že hrníček, v kterém měla strčené zlaté náušnice a prstýnky, je prázdný. Dodala si odvahu a šla to říci tomu, co na dvoře velel sovětským vojákům.

„Ten je nechal všechny nastoupit, nechal jim obrátit kapsy a u jednoho ty šperky našli. S omluvou je ženě vrátili, utvořili malou popravčí četu a ještě na tom dvoře viníka zastřelili. Možná i proto, že manžel paní Malíkové byl odbojový pracovník, Němci ho za okupace zatkli a nakonec v Berlíně i popravili,“ říká sběratel příběhů obyvatel Poruby Jiří Lexa.

Má mezi nimi i řadu vyprávění o zakládání jednotného zemědělského družstva v Porubě, ale většinou už od synů bývalých sedláků. „Jejich otcové, které to nejvíce postihlo, už většinou nežijí. Ty vzpomínky se měly sepisovat o čtyřicet, padesát let dříve, jenomže to se tehdy za komunistického režimu moc nesmělo,“ říká Jiří Lexa.

Nezničte ten dům, je tam schovaná matka generála Svobody

Někteří lidé také panu Lexovi vyprávěli, že při osvobozování Poruby byly v jednom z domů ukryty ženy a děti několika rodin, zatímco nahoře v domě se urputně bránili Němci, byli to prý ti v černých SS uniformách. Rusové už prý měli všechny domy v Porubě dobyté, jen ten jediný se zuby nehty bránil. Němci v něm byli opevněni a velitel rudoarmějců už ztrácel trpělivost a rozkázal, aby na ten dům Sověti namířili kanóny a smetli ho z povrchu.

Avšak jeden sedlák prosil toho důstojníka, ať to nedělá, že tam poslal do sklepa i svou manželku a děti, a jiní lidé přišli se lstí.

„Řekli, že v tom sklepě je také paní Svobodová, matka od československého generála Ludvíka Svobody. Sověti dobře věděli, kdo generál Svoboda je, tak vzali dům šetrnějším útokem. Samozřejmě to prasklo, paní Svobodová, které se schovala ve sklepě, nebyla matkou generála, ale i taková milosrdná lest zachránila pár lidem život,“ říká Jiří Lexa.

Vedla mezi zámkem a kostelem podzemní chodba?

Němci se také opevnili v porubském zámku a dlouho odolávali. Jiřímu Lexovi vyprávěla třeba paní Iva Klosová, která bydlela ve mlýně v Porubě, že se po jeho dobytí nesmělo vůbec do zámku chodit. „Rusové stříleli do zámku přes rybník a ty německé mrtvoly, to byly vyloženě nalepené kusy masa na stěnách a na zdech, tak se tam do doby, než se to uklidí, nesmělo,“ popisuje Jiří Lexa.

Připomíná také záhadu, která se však nikdy stoprocentně nepotvrdila. Mnoho obyvatel staré Poruby vypráví o tom, že porubský zámek a kostel ve staré Porubě spojovala podzemní chodba.

Foto: facebooková skupina Poruba Hlavní třída, Poruba a okolí - Poruba chronicle

Pamětnice, paní Jiřina Juřinová, vyprávěla, že se prý touto chodbou Němci chtěli při dobývání zámku přemístit do kostela. A Rusové, aby už tolik neriskovali, vyhodili oba konce té chodby do vzduchu.

Když se u parku propadla země a objevily se klenby, zasypali je

„Ale jestli to je o té chodbě pravda, se nikdy nepotvrdilo, říká Jiří Lexa. „Paní Juřinová byla tehdy desetileté děcko a slyšela to od rodičů a známých. Ale protože těch svědectví o chodbě bylo několik, tak jsme po ní začali trochu pátrat. A pátrali jsme několik let, ale bezúspěšně.“

Ovšem třeba pan Mikulec, který bydlel na nábřeží, vyprávěl Jiřímu Lexovi, že se u zámku propadla někdy kolem roku 1964 země. A byly v ní prý vidět nějaké klenby.

„Nějaký chlap si prý tehdy i oblékl montérky a do té chodby slezl, pak vylezl a řekl, že dál je to zasypané. A za dva tři dny přijela nákladní auta a tu díru dělníci zasypali. Teď se má ten park u zámku revitalizovat, tak uvidíme, jestli se tam nějaký stavební stroj nepropadne nebo na něco nenarazí,“ říká Jiří Lexa a dodává, že někteří lidé vykládali o tom, že majitel zámku hrabě Wilczek prý tou chodbou chodil do kostela. „Ale proč by chodil do kostela nějakou vlhkou chodbou? Vždyť to byl elegán, který se třeba rád procházel obcí,“ diví se pan Lexa.

Jako kluk sledoval natáčení Tankové brigády

Jiří Lexa vyzpovídal i dva architekty, kteří v týmu 400 odborníků navrhovali takzvanou Novou Ostravu ve stylu socialistického realismu. „Dnes už nejsou, takže kdybychom s nimi to vzpomínání neudělali, tak bychom o nich nic nevěděli. Celkem jsme sepsali asi stovku různých vzpomínání, z padesáti vznikla ta knížka Paměť Poruby,“ míní autor.

Jiří Lexa sám k takovým pamětníkům trochu i patří. Vždyť zažil například jako kluk natáčení filmu Tanková brigáda v době, kdy ještě bydlel v Ostravě, kam se s rodinou přistěhoval v roce 1952 z Kunčiček. „Bydleli jsme tehdy v provizorním jednopokojovém sklepním bytě v Sokolské ulici. Filmaři měli všude natažená lana, aby lidé nelezli do záběrů. Co mi nejvíce utkvělo v paměti, byly roztřískané výkladní skříně obchodního domu ASO. Až jsem přišel blíže, viděl jsem, že na výkladech ASA jsou nalepené imitace prasklin, a ta vypadala z dálky jako vytlučená,“ líčí pamětník.

Rád se toulá místy, kde jako kluk hrával kuličky a plul v neckách ve strouze

Vzpomíná rád na klukovská léta v Kunčičkách, a když jede kolem, rád se projde místy svého dětství. „Těmi místy, kde jsme jako kluci hráli kuličky,“ říká. Pamatuje třeba, že rodné Kunčičky spojoval s Ostravou někdy ve čtyřicátých letech malý autobusek nebo se jelo jednu zastávku na dnešní nádraží Střed pod Frýdlantskými mosty.

„Kdysi byly v Kunčičkách dělnické kolonie s perfektně udržovanými záhonky a uličkami. Každá měla svou prádelnu a my jako puberťáci jsme schválně pomalu chodili kolem té prádelny, protože jsme se ženským sehnutým nad neckami s prádlem koukali do výstřihů. To byly naše první erotické vjemy,“ směje se Jiří Lexa. A upozorňuje, že nejstarší stavbou v Kunčičkách je mlýnská strouha.

„Tou jsem jako osmiletý, devítiletý kluk jednou na jaře, když bylo z tání hodně vody, plul od staré hospody u Lajdolfa na takovém malém vanštroku, tedy v neckách, až k bývalé zoologické zahradě v Kunčičkách. Odhaduju, že to bylo tak šest set metrů, plulo se pod třemi mostky pro pěší a jedním mostem silničním,“ vzpomíná Jiří Lexa.

Inicioval zasazení lípy k výročí listopadu. Někdo ji po dvaceti letech podřízl

Pamětník a fanoušek Poruby inicioval spolu s dalšími členy letopisecké komise v místech zvaných U Floridy u hlavního kruhového objezdu v centru Poruby vysazení lípy k dvacátému výročí sametové revoluce. Ale už není.

„Nějaký člověk jednou v noci tu lípu nařízl a ona pak při nějaké slavnosti, když hodně foukal vítr, spadla. Naštěstí se nikomu nic nestalo. Nikdy se však nezjistilo, kdo to udělal. Asi nějaký odpůrce společenských změn po listopadu,“ říká trochu smutně pamětník a porubský písmák Jiří Lexa.