Nejnovější zprávy: Neznámý muž nepřežil střet s vlakem mezi Jistebníkem a Studénkou Louka na bývalé skládce se stala útočištěm pro včely

Cestování

​Po pandemii se otevřel bunkr, který zvítězil nad dálnicí

Klukovským snem o bunkru se střílnami, kulomety a podzemními chodbami žije parta nadšenců do militarií v Bohumíně.

Foto: Martin Cieslar

Opuštěný pěchotní srub zabudovaný do náspu železniční trati ve směru do Polska je zaujal už na konci 90. let 20. století. Některým z nich bylo teprve patnáct, když jim poničený a zčásti zatopený vojenský objekt učaroval.

Domluvili se s armádou, založili Klub vojenské historie Bohumín a z ruiny československého předválečného opevnění vytvořili unikátní muzeum. Dnes je bunkr „Na trati“ součástí Technotrasy Moravskoslezského kraje a po zimní přestávce prodloužené o bitvu s koronavirem se v sobotu 6. června opět otevřel veřejnosti.

Unikátní objekt měl bránit Ostravu

Jaký je příběh bohumínského opevnění, které nyní střeží dálnici D1? S nadšením o něm v tlumeném světle betonových chodeb vypráví členové klubu, kteří bunkr doslova vykopali ze sutin a vrátili do původního stavu. Je unikátní tím, že byl postaven jako jeden z prvních v čase budování pohraničního opevnění. „Linie na úseku Moravská Ostrava se začala stavět už v roce 1936, aby chránila těžký průmysl ve Slezsku,“ vysvětluje Martin Cieslar z Klubu vojenské historie Bohumín a dodává, že bunkr u trati ve směru z Bohumína k tehdejší hranici s Německem dostal označení MO-S 5.

Při jeho stavbě se ještě vojenští architekti zaučovali a ve spolupráci s francouzskými poradci hledali postupy pro další pevnosti, které lemují československé pohraničí. Najdou se v něm prvky, které se už jinde ani nepoužívaly. Raritou je také jeho umístění. Linii obrany překážel násep s tratí, která zde vedla již od roku 1848. Řešením se staly dva dvoupodlažní pěchotní sruby zabudované do kolejového náspu z pravé i levé strany propojené podzemní chodbou. V bojové pohotovosti zde bylo v roce 1938 připraveno bránit hranici země 42 vojáků z hraničářského pluku se svými veliteli. V objektech těžkého opevnění sloužili speciální jednotky armády tzv. „hraničáři“.

Munice, nafta i potraviny na 2 týdny boje

Muži měli k dispozici munici, potraviny i naftu do dieselagregátu na dva týdny boje. Samostatný pěchotní srub měl dvě studny, filtraci na vzduch, toalety i čističku odpadních vod. Spojení s ostatními bojovými jednotkami zajišťovalo podzemní telefonní vedení, vysílačka i zemní telegraf. Ve výzbroji nechyběl moderní protitankový kanón, těžké a lehké kulomety, tisíce nábojů a bedýnky s granáty.

Na pravé i levé části z ochranného železobetonového ucha vyčnívaly pancéřové zvony - kryté pozorovatelny s možností palby z kulometu. Bunkr o obě přišel po obsazení pohraničí Wehrmachtem. Němečtí vojáci oba pancíře vážící 40 tun z betonu trhavinou odstřelili a odvezli. Bunkr jim při Ostravské operaci v roce 1945 posloužil jen jako úkryt a vhodné krytí protiletadlového flaku na pozici vedle opevnění. Desetiletí po válce bunkr bez povšimnutí chátral stejně jako další podobné stavby v okolí.

Zlom nastal v roce 1999, kdy se parta mladíků pustila po dohodě s armádou do jeho záchrany. Inspiraci hledali u podobných nadšenců, kteří měli již s bunkry zkušenosti. Nemuseli jezdit daleko. V 90. letech opravilo Slezské zemské muzeum objekt Alej MO-S 19 na Hlučínsku, který byl rekonstruován jako součást památníku v Hrabyni. „Byli jsme se tehdy podívat na pěchotní srub v Darkovičkách a řekli jsme si, že bychom mohli být ještě lepší,“ vzpomíná na první kroky k záchraně železobetonové pevnosti Martin Cieslar. Nejdříve však přišly na řadu krompáče, lopaty a vodní čerpadlo. Podzemní patro bylo už od války zatopené vodou.

Parta kamarádů zde doslova potila krev. Tuny nánosu, sutin a bahna museli vynášet úzkými chodbičkami opevnění. Z diamantového příkopu se jim podařilo vylovit tři zachovalé protitankové železobetonové ježky, našli také porcelánový talířek se svastikou po vojácích Wehrmachtu a přilbu ztracenou pravděpodobně některým z polských vojáků při krátkodobém držení opevnění po záboru Těšínska v roce 1938.

Technická památka zvítězila nad dálnicí

Skupina novodobých obránců českého opevnění se současně zajímala o možnost, jak vrátit pěchotnímu srubu jeho původní podobu. Objekt však v té době patřil vojenské správě, která jej byla ochotná odprodat za 2, 5 milionů korun. Pro čerstvě založenou neziskovku s nulovými příjmy to byla nepřekonatelná překážka. Jejich touhu po záchraně technické památky naštěstí podpořilo město Bohumín, které armádu přesvědčilo o bezplatném převedení nemovitosti do svého majetku.

Mladým historikům se podařilo pěchotní srub MO-S 5 ubránit také před jeho demolicí, která mu hrozila při stavbě dálnice. „Pravá strana s vchodem měla být podle původních projektů zasypána a měla přes něj vést silnice dálničního přivaděče. Další variantou bylo, že by nad vstupní části přecházel most,“ popisuje necitlivé plány stavitelů milovník vojenské historie Martin Cieslar. S pomocí bohumínské radnice se podařilo získat pro bunkr statut kulturní památky a dálnice musela o pár metrů uhnout. Stavební úpravy se přece jen objektu dotkly. Železnice byla z náspu stržena přeložena do koridoru blíže k Ostravě. Místo kolejí tak po náspu nyní vede asfaltová silnice do polských Chałupek.

Když se do okolních pozemků v roce 2005 zakously buldozery pracující na stavbě dálnice, makalo se tvrdě i na pěchotním srubu. Dřevěné bednění podložené trámy vytvořilo formu pro obnovu obou válkou zničených částí srubu. Ocelové výztuhy zality tuny betonu z domíchávačů a šikovné ruce historiků pečlivě tvarovaly zaoblené části obou vyčnívajících uší se čtyřmi střílnami ukrytými v pancéřovaném zvonu. Řidiče projíždějící po dálničním úseku od Polska tak dnes překvapí dokonale zachovaný vojenský objekt maskovaný šedým nátěrem.

„Tím bunkrem už dvacet let žijeme,“ říkají nadšenci

Vztyčená československá vlajka je znamením, že je bunkr obsazen svou „posádkou“. Členové Klubu vojenské historie jeho obnově věnují všechen svůj volný čas. „Je nás šest a tím objektem žijeme. Když nejsme na bunkru, tak vyrábíme v dílnách jednotlivé části pro jeho vnitřní vybavení,“ potvrzuje další člen posádky Pavel Sekera a dodává, že v týmu mají strojaře, elektrikáře i ty, co to umí se dřevem. „Děláme si všechno sami, je toho málo, co si necháme vyrobit,“ doplňuje Sekera.

Pod rukama šikovných kutilů se do bunkru vrátila vzduchotechnika, telefonní ústředna, vysílačka i telegraf, dieselagregát zajišťující energii pro celý objekt. Nechybí studna, splachovací toaleta, septik, zásobárna s proviantem, kamínka na ohřev jídla, ubikace pro posádku i pokoje velitelů. Vše je navíc funkční. „Naším přáním bylo, aby to uvnitř vypadalo, jakoby vojáci odešli před pěti minutami a měli se každou chvíli vrátit,“ vysvětluje Pavel Sekera záměr dnes již dospělých mužů, kteří si chodí do bunkru „hrát“ s každým detailem.

Dokonalý návrat do roku 1938 s citem pro každou drobnost

Cit pro dokonalost a věrnost k původnímu vybavení návštěvníky betonové pevnůstky doslova uchvátí. Vše, co turistům ukazují, vyrobila nebo na různých military burzách sehnala parta nadšených chlapů. „Máme tady protitankový kanón vz. 36 ráže 47 mm, který byl vyroben v plzeňské Škodovce a byl součástí těchto pěchotních srubů. My jsme jej získali ve Francii, kam jej během války převezli Němci a vyzbrojili jím Atlantický val,“ líčí Martin Cieslar osud nejtěžší zbraně, kterou osadili hlavní střílnu. Srovnané bedýnky s municí na dosah obsluhy děla dokazují, jak zachránci bunkru domýšlejí každou drobnost. „Bedýnky na náboje jsme si nechali vyrobit přesně podle původní předlohy,“ dodává Cieslar.

Součástí výzbroje jsou také těžké kulomety vz. 37a lehké kulomety vz. 26. Nechybí ani bedničky s granáty, kterými vojáci bránili diamantový příkop pomocí granátových skluzů. Novinkou letošní sezóny jsou kromě desítek muničních bedýnek rozestavěných ve výklencích a chodbách také nové periskopy, kterými mohou návštěvníci sledovat dění na parkovišti před pěchotním srubem. V prodejně se suvenýry uvnitř objektu turisty zaujme model pěchotního srubu MO-S 5 „Na trati“, který zachycuje jeho stav před rekonstrukcí v roce 1998 a podobu, jakou měl v době, kdy jej Československá armáda v roce 1938 opustila. Na závěr téměř hodinové prohlídky jim pak moderní technika umožní pomocí kamery nahlédnout do kulometné věže kryté pancéřovým zvonem.

Prohlídky až do 28. září. Zatím s rouškami a desinfekcí

Bohumínský bunkr je otevřen k prohlídkám až do 28. září o sobotách, nedělích a státních svátcích. Mimořádný den otevření je také státní svátek 28. října 2020.

Vstup do bunkru s průvodcem je vždy v 14.00 hodin. Skupiny jsou na prohlídku vysílány každých 30 minut. Poslední prohlídka začíná v 17.00 hodin.

Z důvodu prevence proti COVID-19 budou průvodci do bunkru pouštět jen desetičlenné výpravy. Každý musí mít roušku a před vstupem si stříknout na ruce desinfekci. Kdo by roušku zapomněl doma, může si za 50 korun od obsluhy bunkru koupit jednorázovou ochranu úst a nosu.

I přes stísněný prostor chodeb a místností se budou návštěvníci snažit o dodržování odstupů a nebude dovoleno na vystavené objekty sahat, aby se nepoškozovaly desinfekčními roztoky.

Vstupné pro osoby starší 15 let činí 50 Kč. Děti do 15 let mají vstup zdarma (podmínkou je doprovod platící osoby). Držitelé karty Těšínské Slezsko platí za vstup první sobotu v měsíci jen 40 Kč.

Další možnosti návštěvy objektu jsou možné po předchozí domluvě. (školní třídy, individuální výpravy). Více na www.bunkr-bohumin.cz

Fotogalerie