Poláci po prohře plakali, ale jsou hrdí – umíme také tak fandit?

Nejsem žádný velký fotbalový fanda, ale i mě toto Mistrovství Evropy vtáhlo právě díky polské reprezentaci. Poláci také tento fotbalový svátek od samého začátku prožívají trochu jinak, než Češi.

Je to moment, kdy v politickými problémy zmítané zemi ožívá nefalšovaný patriotismus. Od samého začátku mistroství je země oblečena do národních barev – bílé a červené.

A jak jinak, Poláci to umí využít i v obchodě. Červeno-bílou vlajkou jsou vyzdobena nejen auta, ale i obchody, skupina Lotos provozující čerpací stanice nabízí možnost při natankování třiceti a více litrů paliva získat figurky jedenácti členů národní reprezentace, nejznámější osobnosti vystupuji v televizních stanicích s namalovanou vlaječkou na tváří.

K mání jsou „šťastné“ tkaničky do bot v národních barvách, restaurace mají speciální menu pro fandy, nabízejí nejen velká promítací plátna, ale také zvláštní občerstvení pro lidi, kteří nechtějí fandit o samotě.

Bohužel, polská národní reprezentace po boji, prodloužení a následných penaltách přišla o další postup. K nešťastné prohře měli potřebu se vyjádřit snad všichni.

Pokud zpěvačka Maryla Rodowicz úroveň hry svých krajanů jak jedna z mála zkritikovala, pak národ je na straně sportovců, fotbalisté jsou oslavování a internet zaplavila vlna poděkování a solidarity s Jakubem Blaszczykowskim, kterému se jako jedinému nepodařilo vsítit penaltu. „Nevadí, děkujeme,“ zní odevšad.

Na okraji je třeba říci, že ve srovnání se sólistou Ronaldem, pro kterého je zelené hřiště divadelním prknem, kde je třeba na sebe soustředit pozornost, ukázali Poláci týmového ducha.

Pro Polsko v noci skončil fotbalový sen, mnozí u obrazovek plakali, ale přesto jsou na svou jedenáctku pyšní, nedají na ni dopustit a už jí deklarují podporu pro mistrovství světa. Bylo by tomu tak i u nás?

Dorota Havlíková, překladatelka, mluvčí Českého Těšína