Poslední opravdový sklář tělem i duší z Kopanic

Vodní dýmky do Dubaje nebo lustry pro Bocci má na svědomí mistr, jehož dílo má ve své blízkosti i samotný papež. Životní optimista a zpěvák Ladislav Breznický.

Na konec sklářské píšťaly nabere žhavou sklovinu. Září jako drahokam a hustotou připomíná tekutý med. Krátce ji obarví krystalky modré barvy, kus sválí v dřevěném svaláku a zručně vloží do formy. S elastickou hmotou si pohrává tak dlouho, dokud z ní nevytvaruje dózu přesně podle svého gusta.

Jedná precizně, ale rychle, aby sklo nestihlo zatuhnout. Nůžkami nastřihne uši a třílitrovou nádobu šikovně odřízne od píšťaly. Hotová putuje do chladicí pece, kde je krátce vystavena pětisetstupňovému žáru a poté postupně chladne až do druhého dne.

Z čela setře nabíhající krůpěje potu a znovu se usměje. „Štamprlek zvládneme udělat i dvě stovky denně, dóz na živou vodu kolem pětapadesáti,“ popisuje majitel rodinné sklárny Glass Ladislav Breznický. Pevný šestapadesátník s úsměvem od ucha k uchu nikdy nejde pro dobrou historku daleko. Jeho život je jedna velká historka.

Sedmnáctého listopadu roku 1966 napadlo v Bojkovicích tolik sněhu, že sanitka na Světlov nevyjela. Zůstala stát u lípy u Strommelů. Starý pan Breznický šustil po zadku dolů, aby co nejrychleji přiběhl pro pomoc. Hodil na záda jednu z Pepinek, které pomáhaly rodit děti po celých Kopanicích, a utíkal s ní na zámek.

Než se jeho třetí syn narodil, okšíroval koně a jenom hodinu a půl starý Ladík zabalený v povijanu sjížděl na sáňkách s rolničkami z kopce dolů přímo k sanitce. „Od té doby su prdlý do koní,“ vypráví s humorem sobě vlastním Ladislav Breznický.

U koní se seznámil s manželkou Radkou, několik let pracoval jako správce parku Národního hřebčína v Kladrubech nad Labem. Nebýt zmanipulovaných zakázek, které převrátily hřebčín doslova vzhůru nohama, sedlal by zřejmě slavné bělouše dodnes.

Jenže osud tomu chtěl jinak. Kopaničář se stal sklářem, aby se k řemeslu, za které demonstroval i s transparentem v ruce, znovu vrátil. Psal se rok 2010, když se rozhodl začít psát novou kapitolu života. Existuje náhoda? V případě skláře, který znovu přemýšlel, co by zachránil, přišla trochu naproti.

„Vrátili jsme se z Kladrub a špekuloval jsem, co dál. Přímo vedle nás byla tři roky zavřená sklárna. Úplné torzo, uvnitř už rostly stromy. Nebyl k ní jiný přístup než od souseda. Dopadlo to tak, že jsme s manželkou sklárničku po panu Starobovi za čtyři sta tisíc vydražili,“ popisuje s nostalgií Breznický.

Vsadil na vlastní zkušenosti, pomoc dobrých kamarádů a svých synů Ladislava a Matěje. Oba se na vedení firmy už několik let podílejí. Na dílně má kromě nich další čtyři skláře, jimž vznikají pod rukama hotová umělecká díla. Absinthové skleničky pro firmu Žufánek, whiskovky pro Seznam.cz, pohárky pro čokoládovnu Černý Janek, také sošky, lustry, sklíčka do vitráží a další kuriozity, které můžete obdivovat hned při vstupu do prodejny.

Často také originální kalíšky zvané zuzky. Jak říká majitel: „Jediné štamprlky, ze kterých jde pít i v leže.“ Ťukají si jimi „Staří dobří rodáci“ a z typicky folklorních oblastí, mezi které Strání patří, dosud nevymizely. Na hranici se Slovenskem získávají „slavíčci“ nebo „pijačky“ na oblibě stále více. V rodinné sklárně v Květné je vyrábějí asi v patnácti různých provedeních.

Ale jen těmi by se Brezničtí neuživili. Kanadské lustry Bocci mají doma i hollywoodské hvězdy. A právě ty, které připomínají mačkané polštáře, vznikly na východě Moravy. Na huti visí ze stropu společně se „žvýkačkou“. Svítidlem, jehož výroba se příliš neliší od staré metody natahování tureckého medu.

Více ale majitel neprozradí. Protože „jednou necháte zákazníka natočit postup do detailů a hned si najde nějakého Číňana, který mu to udělá za hrstku rýže.“

Úspěchů, které jeho maličkou sklárnu za posledních třináct let proslavily, je mnohem víc. Před několika lety vyráběla rubínový kalich pro papeže Františka, který dostala hlava katolické církve darem. Podílela se na výrobě Koruny Anežky České, dvouapůlmetrové soše, kterou vytvořil akademický sochař Daniel Ignác Trubač. Týden pak strávila výprava ve Vatikánu na osobní audienci.

„Zážitků je moře. S Františkem Ševečků, kamarádem z vojny, jsme si dokonce na Papežské koleji Nepomucenum při mši sólově zazpívali.“

Kdo nezná Ladislava Breznického jako skláře, může si být jistý, že jej viděl na pódiu. Pětačtyřicet roků obléká pod hlavičkou Světlovanu bojkovský kroj a s folklorem už objel pěkný kus světa. Navzdory své tělesné konstituci vyskočí pořád výš než kdejaký dvacátník. V rozhlase jej slyšeli až v ekvádorském Ambato.

Kam přijde, tam je ho plno. A i když stojí, pořád jede. S místní sklárnou, která jako jedna z posledních větších skláren v republice zatím funguje, soupeřit nechce ani nemůže. „S ředitelem jsme kamarádi, chodil ke mně do skautu. Jsme rádi, že se tu řemeslo stále drží.“

Obsáhlý rozhovor s tímto skutečným PATRIOTEM Zlínského kraje si můžete přečíst ZDE