Potomci vojáků z Hlučínska si připomínají válku i německé oběti v uniformách wehrmachtu

​Je to jen malý úzký kulatý otvor v téměř tři metry široké betonové zdi, který sloužil jako komín či vývod kouře ze záložního vařiče.

A je to šestasedmdesát let, co jeden z rudoarmějců dobývajících bunkr u Velkých Hoštic do tohoto otvoru strčil hlaveň plamenometu. A stiskl spoušť.

Netrvalo dlouho a bunkrem, dnes zvaným Křižovatka, otřásla pekelná detonace. Munice vojáků wehrmachtu, kteří urputně bránili postupu rudoarmějců k Ostravě, uvnitř od plamenů vybuchla. A to tak silně, že popraskaly betonové stěny kolem celé dvoupodlažní pevnosti a přízemní patro v místě výbuchu se zbortilo do spodního.

Žádný z německých vojáků uvnitř bunkru explozi trhavin nepřežil, jejich těla spočinula později v neoznačených hrobech v půdě okolních polí.

Strana bunkru Křižovatka připomínající duben 1945. Foto: Archiv Klubu vojenské historie Hlučínsko - Hultschiner Ländchen

Vesnici Velké Hoštice a vůbec řadu obcí na Hlučínsku tehdy obývalo německy mluvící obyvatelstvo a například přes tři sta padesát mužů z Velkých Hoštic sloužilo za války po celé Evropě a na východní frontě v německé armádě.

Odsun německého obyvatelstva po válce se lidí na Opavsku kvůli specifickému smíšení obyvatel mnohdy netýkal, proto tu žije řada jejich potomků.

Půl pevnosti připomíná rok 1938, půl duben 1945

A patří mezi ně i hodně členů místního klubu vojenské historie, která tento při osvobozování Opavska a Ostravska velmi poničený bunkr Křižovatka u Velkých Hoštic dnes spravuje. Jeho členové ho postupně opravují tak, aby fandům historie a turistům připomínal jak rok 1938, kdy se zde stavělo rozsáhlé československé opevnění proti hrozbě z hitlerovského Německa, tak i dobu v dubnu 1945.

Tehdy toto opevnění stejně jako řadu dalších v okolí německá armáda upravila, obsadila, vyzbrojila a využila proti postupujícím rudoarmějcům při největších bojích na území dnešní České republiky v době druhé světové války.

Koncem války silně poničený bunkr Křižovatka si tato parta nadšenců z Velkých Hoštic, Kravař, Bolatic i dalších obcí „na Prajzské“ před deseti lety pronajala od obce, které armáda pevnost po roce 1989 převedla. Je jich asi patnáct a tvoří klub, jehož členové se účastní různých akcí připomínajících různé etapy či epizody z historie.

Jedna z akcí klubu ve Velkých Hošticích. Foto: Archiv Klubu vojenské historie Hlučínsko - Hultschiner Ländchen

V dobových německých uniformách a s německou technikou. Pevnost postupně už několik let tito nadšenci rekonstruují a opravují. „Když jsme sem přišli, byly některé místnosti skoro po strop zaházené sutí a nepořádkem. Naplnili jsme tím tři velké kontejnery,“ vzpomíná David Pluschke.

Nejsou členy žádného hnutí směřujícího k potlačení práv a svobod člověka

Proč si chlapi z Prajzské „hrají“ na německé vojáky? „Je to místní historie, a spousta zdejších lidí touto historií dodnes na Prajzské žije. A my se snažíme, aby se nezapomnělo ani na to, že tady bojovala a padla spousta německých vojáků. Proto tady budujeme muzeum,“ říká mezi vitrínami a replikami dobových zbraní David Pluschke, předseda Klubu vojenské historie Hlučínsko - Hultschiner Ländchen.

A upozorňuje, že právě mezi bunkrem Křižovatka a dalším sousedním, který je dnes „ukryt“ přes silnici I/56 mezi stromy, probíhaly v dubnu 1945 možná nejtěžší boje v této oblasti.

Dnes je podobných klubů, jejichž členové představují německé vojáky, na území České republiky více. Účastní se za „nepřátelskou stranu“ právě různých vzpomínkových vojensko-historických akcí, řada z nich přijíždí například na každoroční velkou ukázku na akci Cihelna ve východočeských Králíkách, jejímž námětem byla už několikrát a i loni právě Ostravsko-opavská operace.

Členové klubu vojenské historie Hlučínsko - Hultschiner Ländchen také na svých webových stránkách prohlašují, že nejsou členy žádného hnutí směřujícího k potlačení práv a svobod člověka nebo takového, které hlásá národnostní, rasovou či třídní zášť vůči jiné skupině osob. "Ani taková hnutí nepodporujeme,“ ujišťuje vedení klubu vojenské historie.

Německé helmy, patrony, zbraně Němců i naše

David Pluschke vede částí pevností, v níž jsou už rekonstruovány místnosti pro mužstvo. Pevnost měla kapacitu šestatřicet vojáků, nahoře jsou i místnosti velitele a poddůstojníků. Klub instaloval v některých místnostech vitríny, v nichž jsou děravé a zrezivělé německé helmy, obaly na plynovou masku, patrony a zbraně různých ráží, ale i výzbroj československé armády z dob budování opevnění a mobilizace v roce 1938.

„Tuto polovinu bunkru jsme zvenčí zrekonstruovali právě do podoby. Kdy ji obývali českoslovenští vojáci,“ ukazuje na zdi bunkru, které dostaly nedávno temně šedý nátěr a parta zde zeď dozdila i do původní podoby, stejně jako opravila příkop.

Foto: Archiv Klubu vojenské historie Hlučínsko - Hultschiner Ländchen

„Tyhle střílny Němci v roce 1945 rozšířili, my jsme je vrátili do původní podoby. Používáme k tomu dobové fotografie a máme i nějaké původní plány těchto pevností. Využili jsme k tomu loňský koronavirus, ale na podzim už nám počasí nepřálo, takže budeme pokračovat letos,“ říká David Pluchke.

Říkali nám, ať stopy výbuchu spravíme, ale je to přímý doklad historie

„Německá“ polovina pevnosti, kde rudoarmějci nalezli ono zranitelné místo pro její nekompromisní a rychlé dobytí, zůstane v původním stavu z dubna 1945. Nadšenci pouze obnovili výrazným žlutým písmem „německé“ číslo objektu.

„Naše pevnost je unikátní právě kvůli tomu, co zažila při dobývání v dubnu 1945. Proto se snažíme zachovat všechna poničení, která při výbuchu munice po zásahu plamenometu nastala,“ ukazuje David Pluschke trhliny ve vnitřních zdech bunkru.

A vede k místu, kde se po výbuchu propadla podlaha do spodního patra. „Jiní bunkraři nám říkali, ať to spravíme, ale nám se to líbí jako doklad historie, která pevností prošla,“ říká šéf klubu u zábradlí chránící návštěvníky ve zdevastované místnosti, na níž jsou také cedulky a směrové tabulky vysvětlující rychlý a krutý konec německých obránců v objektu.

Bunkr dostal zpět i zvon, který němci demontovali na atlantický val

Bunkr Křižovatka dostal zpět i rekonstruovaný takzvaný zvon, sloužící především jako pozorovatelna. Do bunkru ho vrátili už ale v osmdesátých letech místní členové Svazarmu.

„Byl tak těžký, že ho tam před téměř čtyřiceti lety umísťovaly dva jeřáby. Takže máme docela dobře vybavený bunkr, Němci většinou v době protektorátu tyto pancéřové prvky a také výzbroj bunkru a jeho techniku z těchto pevností přemístili na atlantický val a použili je v opevnění, které tam budovali pro případ otevření druhé fronty Spojenci,“ vysvětluje David Pluschke.

Instalace ukradeného zvonu. Foto: Archiv Klubu vojenské historie Hlučínsko - Hultschiner Ländchen

Nadšenci z klubu Hultschiner Ländchen účinkují na bojových ukázkách ve Střední Evropě. Jejich klub prezentuje německé divize Das Reich, SS horské myslivce, pancéřové a výsadkové jednotky.

„Letos chceme vyrobit repliku německého protitankového kanonu PaK 40. Tady od něho máme kola, dostali jsme na jeho stavbu i dotace od obce,“ říká David Puschke, jeho prapradědeček Julius Pluschke musel po narukování do německé armády projít západními bojišti.

Také jeho druhý praděda Max prošel s německou armádou tažení Polskem, Holandskem, Francií a pak byl převelen do severní Afriky.

Praděda byl u Afrika Korps, prateta zažila bombardování Drážďan

„Slýchával jsem o něm v rodině, a pak jsem jako kluk objevil doma fotografie pradědečka z dob, kdy sloužil v Deutsche Afrika Korps. Pátral jsem po jeho osudu a vůbec naší rodiny. Ale pradědečka jsem nezažil, ironií je že ač prošel celou válkou, tak nakonec v padesátých letech zemřel v Ostravě při srážce tramvají. Zažil jsem ale ještě tatínka od druhé babičky, který sloužil v osmnácti u německé armády v Norsku a na východní frontě,“ říká osmadvacetiletý David Pluschke před místností, v níž je řada profilů a osudů německých vojáků, kteří pocházeli z Hlučínska.

David Pluschke. Foto: Petr Broulík

„Z této oblasti takzvané Prajzské sloužilo v německé armádě na jedenáct tisíc lidí. Moje prateta například byla u německého Červeného kříže a ke konci války ji převeleli do Drážďan, kde zažila i to velké bombardování Drážďan spojenci,“ říká šéf klubu vojenské historie Hlučínsko Hultschiner Ländchen, který po osudech řady obyvatel Hlučínska sloužících v německé armádě pátrá.

„Zveřejnili jsme i nějaké výzvy, zda lidé nemají doma nějaké materiály po svých předcích, někteří se ozvali a něco jsme získali. Byli jsme také s kolegy na dovolené po válečných hřbitovech padlých Němců v západní Evropě a hledali hroby lidí z Prajzské. Také jsme poznávali bojiště v Normandii, Rakousku, Francii i Itálii, kde vojáci odsud bojovali,“ říká šéf klubu, jehož členové si před čtyřmi lety zahráli německé vojáky i v dokumentárním filmu pro rakouskou ZDF, který se vysílal i u nás.

„Týden jsme jezdili po různých místech v Česku, ty záběry se točily pro více dokumentů,“ vzpomíná David Pluschke.

U bunkru stála při jedné z akcí i velká replika rakety V-2

V letech 2014 a 2015 uspořádali nadšenci u bunkru Křižovatka první větší vojensko-historické ukázky pro veřejnost, první představovala boje Němců a Američanů v Normandii, druhá ukázka přeměnila okolí bunkru na Peeneműnde na severu Německa, kde Němci vyvíjeli své „zázračné“ zbraně, rakety V1 a V2, které měly změnit průběh války. „Měli jsme tu i čtrnáct metrů vysokou repliku rakety V-2, sami jsme ji vyrobili, máme z toho fotky,“ říká David Pluschke.

Foto: Archiv Klubu vojenské historie Hlučínsko - Hultschiner Ländchen

Pak se ale v dalších letech členové klubu vrhli na rekonstrukce a spíše nechali do bunkru nahlédnout jen kolemjdoucí zájemce. Koronavirus nakonec loni všechny plány na otevření mařil. „Uvidíme, co nás čeká letos,“ říká David Pluschke.

HISTORIE OPEVNĚNÍ OP-S-10 KŘIŽOVATKA

Bunkr OP-S-10 „Křižovatka" se nachází kilometr západně od Velkých Hoštic u křižovatky silnice I/56 a železniční trati do Hlučína. Jedná se o dvoupodlažní pěchotní srub z let 1935 až 1937, který byl vybudován jako součást československého opevnění podél severní hranic s Německem. Je součástí 1. stavebního podúseku Malé Hoštice ŽSV IV v Opavě a těžké objekty tohoto podúseku vytvořily obrannou čáru téměř osm kilometrů dlouhou a situovány byly mimo jakoukoliv lesní lokalitu.

Výstavbu podúseku realizovala ostravská stavební firma Václav Nekvasil a.s., které byl ke stavbě zadán 15. března 1937 a podle zadávacích podmínek byla na dokončení stavby stanovena lhůta 250 pracovních dnů. Betonáž prvního srubu OP-S 10 byla započata dne 21. června 1937 a skončila o šest dní později 27. Června. V průběhu výstavby prvního podúseku se ve funkci velitele vystřídali dva armádní důstojníci a to kpt. žen. ing. Zdeněk Ingriš a npor. stav. ing. Vojtěch Hoschna. Poslední jmenovaný původně zastával funkci stavbyvedoucího.

Pěchotní srub Křižovatka byl vyprojektován a postaven ve III. odolnosti (tloušťka stěn 100 - 275 cm, stropu 250 cm). Jde o oboustranný, dvoukřídlý dvouzvonový objekt. Výzbroj pravé i levé střelecké místnosti tvořila kombinace zbraní L1 (4 cm protitankový kanón vz. 36 spřažený s těžkým kulometem vz. 37) a M (dvojče těžkých kulometů vz. 37), střílny hlavních zbraní a týl zajišťovaly tři zbraně N (lehký kulomet vz. 26). V levém ochranném křídle byl instalován pancéřový zvon AJD (pozorování a palba těžkým kulometem) se třemi střílnami a stěnami o tloušťce 300 mm. Vyroben byl Škodovými závody v Plzni a na objekt byl osazen 14. března 1938. V pravém ochranném křídle byl umístěn zvon typu AJN (pozorování a palba LK) čtyřstřílnový, se stěnami stejné tloušťky. Také tento pancéřový prvek byl vyroben ve Škodových závodech a na objekt byl usazen 9. března 1938.

Vnitřní instalace srubu (rozvody elektřiny, vody, filtroventilace) byly do září roku 1938 dokončeny, srub obdržel potřebné zásoby. Oba protitankové kanóny s výrobními čísly 53 a 54 byly odeslány k montáži v dubnu 1938, pro jejich použití měla osádka v září roku 1938 k dispozici 1680 granátů (840 kusů na hlaveň). Zbytek dotace střeliva (dalších 960 ks na zbraň) měl být dodán ještě na podzim téhož roku. Objekt byl také napojen na podzemní telefonní kabel a tak v září 1938 byl již plně bojeschopný.

Už krátce po Mnichovu byl srub OP-S 10, prakticky stejně jako celá okolní linie opevnění) zbaven pancéřových prvků, tedy zvonů a střílen hlavních zbraní srubu. Na jaře roku 1945 však ustupující německé jednotky pevnostní stavby narychlo připravily k obraně. Šachty po vytržených zvonech zaslepil nekvalitní beton a pytle s pískem vytvořily kulometná hnízda.

Vytržené ocelolitinové střílny nahradily střílny vytvarované z chudého betonu, do nichž ve střeleckých místnostech na dřevěných stolech a polních lafetách byly instalovány těžké kulomety. Do čelního hliněného náspu byly vyhloubeny spojovací zákopy a stanoviště pro pěchotní zbraně. Zákopový systém byl propojen se vstupem do objektu, který sloužil jako úkryt mužstva a skladovací prostor. V čelním náspu, po bocích, byly vyhloubeny okopy pro těžkou techniku, která v případě těžkého ostřelování zajížděla do týlu objektu.

Sovětské tankové jednotky prvního sledu prorážely německou obrannou linii mezi objekty OP-S 10 a OP-S 11 ve dnech 20. až 22. dubna 1945, kdy se jim podařilo pouze zničit těžkou nepřátelskou techniku, nikoliv však pěchotu, ukrytou ve srubu.

Poslední bránící se německé vojáky pak likvidovaly podobně jako u ostatních pevnostních objektů na Opavsku až týlové pěchotní sovětské jednotky, které používaly silných náloží a plamenometů. V případě OP-S 10 zápalná směs plamenometu vyvolala požár a výbuch německé munice uložené uvnitř objektu a tím i devastaci stavebních konstrukcí v jeho levé části.

Při výbuchu byla usmrcena německá osádka, její ostatky pohřbilo místní obyvatelstvo na poli poblíž objektu. V 70. letech sloužil srub bez podstatných úprav zdevastovaných částí jako sklad a jeho okolí se měnilo v divokou skládku.